Posledních 15 let

 

Přednáška na katedře politologie FF Palackého university Olomouc

 

23.11.2004

 

Děkuji za pozvání.

 

V poslední době bylo mnohokrát z různých úst hodnoceno minulé období, většinou z osobních vzpomínek. Právě proto, že paměť je hodnota vrtkavá, jsem si nepřipravil podobnou sondu do své paměti, ani klasickou přednášku, ale naopak si Vám dovolím poněkud drze asi l hodinu číst určité pasáže z mé knihy s názvem: „Jedenadvacet“, o nichž se domnívám, že by Vás mohly zajímat. Předpokládám, že pokud jsem nevybral špatně, tak bychom v následné ½ hodině si mohli o tom, a možná nejen o tom, obyčejně a možná i hezky, spolu povídat.

 

Nejprve to bude úvodník kapitoly 19, nazvané „Co je od roku 1989 za námi a co bude asi před námi“ s mottem kapitoly z moudrostí Myšlenek od Publilia Syra: „Dřív obavy se splní, nežli naděje“ a pojednávající o vývoji ekonomiky v tomto období.

 

Čtu:

 

Česká politika setrvává již léta na zásadní křižovatce, ajata v konfrontačním ideologickém a často chaotickém politicko-mocenském boji, neschopná vykročit, po více než 15 letech od listopadové revoluce, k poctivé moderní veřejné službě - tedy k přesnému pojmenování problémů a hledání optimálních konservativních, tedy více promyšlených postojů.

 

Po letech halasně vyhlašovaných úspěchů a příslibech bezbolestného dosažení blahobytu přišlo v roce 1997 hrubé vystřízlivění. Protože reforma hospodářství nebyla důsledná, ekonomický růst se v roce 1996 logicky zastavil. Vlády, hlásící se k demokratické pravici, neplnily svá programová prohlášení, ani se neřídily důsledně volebními programy svých politických stran. V souvislosti s tím bylo potom hospodářství zčásti založeno na nezdravých základech - došlo ke zpomalení privatizace, ignorovala se nepříznivá situace na kapitálovém trhu, hrubě se podcenila spolupráce fiskální a měnové politiky.

 

Druhou příčinou tehdejšího stavu byla zcela nedostatečná reforma morální. Za zločiny minulosti byla fakticky udělána tlustá čára, což do paměti národa uložilo informaci, že zločiny se vyplácejí - pokud jsou dostatečně velké, nebo pokud jsou konány kolektivně. Reálně-socialistický princip, že ten kdo nekrade, okrádá sebe či rodinu, byl pouze přeformulován do podoby, že kdo platí daně, dluhy či faktury, či třeba vyplácí minoritní akcionáře, je zbytečným idealistou. A konečně další reálně-socialistický princip, že o všechno se postará stát a že soukromé podnikání je trestný čin, byl rovněž zmodernizován do podoby, že se o nás postará pouhá změna systému na tržní a že změnit vlastní postoj k větší odpovědnosti za vlastní osud a k větší podnikavosti a přitom dodržovat pevný právní a etický rámec, je zbytečné a také zbytečně namáhavé.

 

Sečteno a podtrženo po prvé – hledala se třetí cesta; a proto jsme v roce 1997 stále ještě žili napůl v „perestrojce“.

 

Odpovědnost za tento stav nesou strany bývalé vládní koalice - tedy ODS,ODA a KDU-ČSL. Svalovat vinu na něco nebo na někoho jiného je prostě zbabělost či obyčejná vypočítavost.

 

Neblahé události však pokračovaly. V době, kdy se výše uvedené skutečnosti staly veřejně jasnými, nedošlo k vzepětí vlády k razantnímu dokončení reforem, nýbrž naopak k jejímu rozpadu. Většina ve vládních stranách se spojila s opozicí a prosadila konání předčasných voleb. V Evropě je něčím nevídaným, aby se vlády zříkaly moci v době, kdy nedokončily svoje úkoly a kdy vítězství opozice je téměř jisté. Přesto se voliči vyslovili pro vládu, která by pokračovala v kurzu hlásaném, byť polovičatě uskutečňovaném, předchozí vládou.Většina, kterou dali voliči svými hlasy na podporu reformního kurzu, byla však vedením ODS - v rozporu s jejími předvolebními sliby - použita k podpoře a realizaci vlády a idejí ČSSD, disponující pouze třetinovou voličskou podporou. Hlasy odevzdané ODS dosadily prostřednictvím „opoziční smlouvy“ vládu ČSSD, uskutečňující čistě svůj volební program.

 

V České republice tak nastala bizarní situace. Nikdo v budoucnu nebude umět určit, kdo vlastně nese odpovědnost za tuto vládu, za její činnost či nečinnost. Které strany budou odměněny, či naopak potrestány voliči, pokud tato vláda uspěje, nebo naopak neuspěje. A je-li v české politice přípustné, aby se po volbách spojila jedna politická strana mocensky s jinou stranou, jejíž program a osoby ale líčila před volbami (a líčí stále) jako arciďábla, pak jakou jistotu bude mít volič, že svým hlasem v příštích volbách podpoří svou politiku a nikoli úplně jinou?

 

Vláda ČSSD nejen neplnila své předvolební sliby, ale navíc se tvářila, že suverénně vládne. Přitom ovšem nenapravovala omyly svých předchůdců, ale naopak svými jednoduchými socialistickými recepty situaci ještě zhoršovala. Nic na tom nemění fakt, že v době vládnutí této vlády se zastavila ekonomická recese, nastal znovu ekonomický růst, dokončila se privatizace bankovního sektoru, výrazně se zvýšil příliv cizího kapitálu apod. Došlo k tomu díky opětovnému růstu vlivu státu v reálné ekonomice a hlavně díky prohloubení deficitu vnějších vztahů a k ohromnému deficitu veřejných financí - tedy k výraznému zadlužení budoucnosti. A to nejen finančního. Navíc vláda ČSSD zklamala nejvíce své příznivce, neboť ústupky svému smluvnímu partnerovi poškodila jejich zájmy - zájmy lidí práce.

 

Sečteno a podtrženo podruhé - i v roce 2001 se hledala třetí cesta; a my jsme stále ještě žili napůl v „perestrojce“.

 

Odpovědnost za tento stav nesou ODS a ČSSD. Svalovat vinu na něco nebo na někoho jiného je prostě opět zbabělost, nebo opět obyčejná vypočítavost.

 

 

Špidlova a poté i Grossova vláda nepřišla s žádnou odvážnou nabídkou skutečného řešení velké nezaměstnanosti, skutečné reformy zdravotnictví, důchodového systému, prosazení opravdové priority vzdělání. Tyto vlády podceňují varovné signály vysílané ekonomikou, především nutnost fiskální zdrženlivosti a nutnost provedení nezbytných transformačních změn a naopak zabývají se technologií moci s využitím nepředstavitelného zadlužování budoucnosti. K fenoménu zadlužení je třeba přidat malé vysvětlení: Politici totality nás zadlužili (každého včetně nemluvňat i seniorů), vedle skrytého dluhu asi 25 tis. Kč. Prý jako zálohu na budoucí vyrovnání mezi jednotlivci při vstupu do komunismu. Reformní politici po roce 1989 „přidali“ za 8 let dalších 20 tis Kč. Prý jako zálohu na odstraňování skrytých dluhů minulosti (asi oprávněně) a na zaplacení nákladů transformace (to také oprávněně, ale její výše je diskutabilní). Politická elita číslo 3 – tedy Zemanova vláda ČSSD s opoziční podporou ODS „přidala“ dalších 33 tis. Kč. Prý jako zálohu na odvrácení nepříznivého vývoje českého hospodářství, způsobeného chybami v minulém období 8 let (i zde je titul oprávněný, ale výše je nesmyslná). Špidlova, resp. Grossova vláda ČSSD, s podporou US a KDU-ČSL, za polovinu svého funkčního období „přidala“ již 14 tis. Kč. A ani se už nesnaží vysvětlovat proč? Nemluvě o tom, že pro roky 2005 až 2006 počítá s dalším víc než 150 miliardovým zadlužením.

 

Sečteno a podtrženo potřetí - i v roce 2004 se hledá třetí cesta a my jsme stále ještě napůl v „perestrojce“.

 

Zodpovědnost za tento stav nesou především ČSSD, ale také KDU-ČSL a US. Svalovat vinu na něco nebo na někoho jiného už není zbabělost, ani vypočítavost, ale lumpárna

 

 

Mnoho politiků v České republice, stejně jako bohužel i mnohde jinde ve světě, mává praporem, který vlaje nad jejich verzemi třetí cesty. Sen o třetí cestě je snem těch, kteří si nejsou schopni díky své názorové uzavřenosti klást neustále otázky, zda jdou tím nejlepším směrem, a kteří nejsou schopni, snad kvůli své víře ve vlastní genialitu, hledat solidní řešení jednotlivých problémů, podložených zkušenostmi minulých generací. Je to ale i sen těch, kteří nejsou schopni obhájit svůj konservativní - tedy dlouhodobý a stabilní a tudíž více promyšlený postoj v boji o podíl na moci. Pokusy o třetí cesty jsou však především nadějí pro ty, kteří věří, že se dá socialisticky pracovat a kapitalisticky žít.

 

První politická elita po listopadu 1989 se vydala s podporou většiny občanů po cestě k životu ve svobodě. Nebyla však schopna nebo ochotna plně odhalit a pojmenovat nelidskost 40 let totalitního systému. O to ochotněji zvolila cestu v partnerství s bývalými komunisty. Tím se, bohužel, nemohlo uskutečnit důrazné vyrovnání s minulostí.

 

Druhá politická elita přesvědčila většinu občanů, aby se rozhodli svobodně podnikat a pracovat, a vsadila na návrat k tradičním hodnotám tržního hospodářství. Ale ke splnění některých svých cílů si zvolila partnerství s postkomunistickou hospodářskou lobby; hlavně s managementy velkých státních a polostátních podniků. Zastavením transformace pak umožnila předlistopadovým politickým elitám změnit se na elity ekonomické – tedy mocenské – a tudíž opět rozhodující. Tím byl, bohužel, proces vyrovnání s minulostí opět odložen.

 

Třetí politická elita umožnila dokonce návrat předlistopadových elit do politických struktur a s využitím ohromného státního zadlužení jim umožnila jejich ekonomickou úspěšnost. Zdá se, že vyrovnání s minulostí je definitivně nemožné, když si navíc uvědomíme, že tyto elity jsou víceméně tvořeny stále týmiž lidmi.

 

Je logické, že tato situace se projevuje v České republice prudkým nárůstem cynismu vůči politickým elitám, zejména pak vůči politickým stranám, které přestávají být považovány za prostředek pro realizování určité politiky, ale naopak začínají být všeobecně považovány za pouhé prostředky k uspokojování osobních mocenských ambicí a touhy po majetku. K tomuto vytrácení důvěry občanů vůči politickým elitám dochází v čase, kdy je nutné podstoupit v politice i ekonomice velké změny, související nejen s integrací ČR do EU, ale i do globální ekonomiky. Zkrátka souvisí to i s tím, zda se chceme, či nechceme, stát dobrým partnerem modernímu světu.

 

Domnívám se, že budoucí úspěchy jsou podmíněny opuštěním „třetích cest“. Jakmile se většina občanů rozhodne nejen pro kapitalistické odměňování (a kdo by nechtěl), ale i pro kapitalistickou práci (přesto, že se to v budoucnu vyplatí, je to přijímáno mnohem hůře) a pro kapitalistickou poctivost, bude to, po rozhodnutí pro svobodu z listopadu 1989, druhé správné a klíčové rozhodnutí. A zároveň oživením naděje na přiblížení naší společnosti k opravdové demokracii.

 

Oblast uspokojování hmotných potřeb občanů je nutné posuzovat přednostně prizmatem klíčové právní normy každého státu, tedy ústavou. Pomůžu si nejlepším z nejlepšího - tedy ústavou USA (1787). Vycházejíc z její preambule, volně navážu:

 

„My, lid Spojených států, chceme, abychom

-vytvořili dokonalejší jednotu (spojení státu ve federaci)

- nastolili spravedlnost (rozsuzování sporů mezi občany)

- upevnili domácí klid (ochranu proti domácím zločincům)

- zajistili ochranu země (ochranu před vnějšími agresory)

- podporovali růst všeobecného blahobytu (což je z dnešního pohledu jistě vágnost; tehdy znamenala pouze dvě funkce vlády; právo uvalovat clo a právo zakázat, aby jednotlivé státy Unie na sebe uvalovaly cla navzájem- tedy garantovat volný obchod. Ale dnes, kdy každý hejhula, politik, etatista či socialista chce tento bod obohatit o všechnu možnou regulaci, je třeba tomuto bodu z pohledu hospodářství věnovat se přednostně)

- zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu…“ (i když tehdy šlo spíš o odstranění otroctví, v přeneseném slova smyslu jde o ustavení politické obce za účelem zajištění svobody všem - jde tedy o základní důvod existence státu).

 

Stát tedy existuje proto, aby zajistil přirozená práva – viz Deklarace nezávislosti USA - „ Právo na život, svobodu a sledování životního štěstí …“.

 

 

Dále chci připomenout  historická období, tvořící významné křižovatky lidského vývoje :

 

Západní civilizace vyrůstala ze 3 tradic:

 

l. Klasická kultura Řecka a Říma

kdy řeckým přínosem v politice je idea republiky, římským idea říše,

od Řeků pochází myšlenka svobody, římského původu je idea zákona;

kombinace řecké a římské dala vyrůst konceptu svobody pod vládou zákona

 

2. Křesťanství

Založilo posvátnost každé osoby věřícího,

vyzývalo k poslušnosti vůči autoritě (Kristu) víc než vůči panovníkovi, čímž podpořilo koncept svobody pod vládou zákona;

církevní instituce ve stálém boji s monarchy nám odkázaly rozdělení moci - tedy její omezení

 

3. Osvícenství

jež přineslo liberální demokracii, svobodný trh a víru v rozum a vědu;

Anglická revoluce (1688) vyzdvihla svobodu a konstitucionalismus, francouzská(1789) myšlenky demokracie a racionalismu, které vedly k většímu vlivu státu.

Osvícenství bylo příčinou sekularizace intelektuálních elit, které se postupně postaraly o to, že už nelze o naší civilizaci mluvit jako o křesťanské, zatím co islám, pravoslaví či hinduismus si podrželi náboženskou identifikaci.

 

Představitelé soudobého osvícenství se domnívají, že vytvoří globální civilizaci. Právě úroveň  základních právních norem států však ukazuje, že jedině návrat k pravdě svobody, zákona a vyšší biblické pravdě (desatero) může pozitivně ovlivnit vývoj světa.

 

I naše ústava (16.12.1992) říká, že Česká republika není hodnotově neutrální stát, neboť:

 

Cituji:

 

„Základem je rovnoprávnost občanů, jejich svoboda, demokratický charakter státu, lidská práva i přináležitost k Evropě.“

 

A právě od závěrů těchto základních právních dokumentů musíme odvíjet otázky a hledat odpovědi pro budoucnost ekonomie, především pak:

 

Jaké jsou legitimní funkce státu, co má stát činit, co je správné, aby činil a co by činit neměl?

 

Chceme-li i v ekonomii sledovat linii svobody, musíme především:

 

 

Úvodník této kapitoly si dovoluji ukončit mottem M. Nowaka:

 

„V každé kultuře existují zvláštní pravidla a tradice, mnohdy nevyslovitelné, které se každý mladý člověk musí naučit. Taková pravidla řídí oblast smluvního jednání, určují cenové hranice snesitelnosti, přijatelný standard kvality, vhodný způsob smluvního jednání a další aspekty slušného obchodu. Tyto věci jsou natolik důležité, že nemohou být svěřeny byrokratům ani politikům. V míře, v nichž stát do těchto pravidel, tradic a úzů vstupuje, oslabuje morální úroveň společnosti“.

 

V kapitole 19 následuje ekonomická analýza let 1990 až 2002 a prognóza základních ekonomických agregátů českého hospodářství do roku 2005. Pro mne, jako ekonoma je tato část fatální, ale kdybych ji (jedná se o asi 30 odborných stránek ) nyní četl, byli bychom zde asi další 3 hodiny. Alespoň pro zajímavost zmíním grafy vývoje základních ekonomických indikátorů - str. 364-368. Pokud tyto údaje porovnáme se skutečností, je zřejmé, že jsem se před 4 lety nemýlil. S výjimkou salda veřejných rozpočtů, které jsem – viz text - přizpůsobil splnění maastrichtských kriterií.

 

Pro určité odlehčení a také lepší náladu nás všech mi dále dovolte číst část kapitoly 20, nazvanou „Předvolební sliby 2002“ s mottem: „Čím horší špatnost, tím se tváří krásněji“ – opět z myšlenek Publilia Syra.

 

Opět čtu:

 

Přenáším se do pražských ulic roku 2002. Je hezký den - svítí sluníčko, je zde jaro, lidé se usmívají, děvčata odložila kabáty, dost lidí je venku. Využívám toho-dělám dnes, ani ne dva měsíce před parlamentními volbami, anketu…

 

Na otázku: „Kdo vyhraje?“ mi pět z deseti náhodně vybraných lidí bez váhání odpovědělo: Sparta, dva, že Liberec. Pouze tři z těch deseti, na první pohled seriozních spoluobčanů pochopilo, že se ptám na volby…

 

První mi řekl, že neví, neboť v politice stojí všechno za… Druhý byl straník - ten věří - volí proto své. Třetí mi s klidem oznámil, že je mu to jedno a proto nepůjde volit vůbec. Zajímavé však bylo jeho zdůvodnění - cituji:

 

„Vždy jsem volil ODS. Pro jejich názor na lidskou svobodu. Po minulých volbách ale ODS umožnila naplňovat zcela jinou politiku, se kterou já nesouhlasím. A tak od té doby vím, že Česká republika je znovu státem, kde vládne pouze jedna strana. S tím, že je navíc dvojjediná. V klíčových otázkách se totiž Klaus a Zeman podobají jednobuněčným dvojčatům. Oba pánové, respektive strany, které vedou, slibují (už podruhé), že jakmile zvítězí a porazí toho druhého, bude u nás dobře. A to nejpozději do tří let. Co ale budou dělat, když nezvítězí, se nedozvíte. Ale ono to je vlastně, díky naším zkušenostem, jedno. Protože jedna strana podepsala faustovský pakt s ďáblem mocného státu a druhá mu nabídla spiklenectví. Protože jsem byl vždycky proti vládě jedné strany, nejdu volit“ (konec citátu).

 

Tentokrát nechci hodnotit jednotlivé body volebních stranických programů, ani nechci, jak tomu bylo v předchozích kapitolách, kontrolovat jednotlivé strany kolikrát za uplynulých 12 let něco slíbily a něco úplně jiného plnily. Dal jsem si za úkol vybrat z programů všech parlamentních stran pouze několik téměř nesplnitelných slibů a téměř jistých absurdit. Že nejsou ? Posuďte sami.

 

Opomenu takové blbosti, jako opatření, že kdo se chce oženit nebo vdát jinde než v místě trvalého bydliště, musí požádat stát o souhlas…

 

nebo

 

…zveřejnění argumentu, že cestou k obnovení rovnováhy veřejných rozpočtů není snižování veřejných výdajů, ale zvyšování daní, když navíc je tento argument podpořen geniálním zjištěním (asi z dílny českého genia Járy Cimrmana), že díky stárnutí populace nás bude pracovat méně…

 

nebo

 

…nápad, jak se zbavit starých ojetých aut finančním příspěvkem státu na nákup auta nového, dokonce s dvojnásobným příspěvkem při nákupu automobilu domácí provenience

 

nebo

 

…přidělování léků zdarma seniorům, aby si mohli přivydělat podomným obchodem přebytečných léků za režijní cenu ke svým malým důchodům mladým zájemcům o drogy

 

a podobně…

 

Ale přesto zůstává menších absurdit stále ještě dost a dost na výběr:

 

Drtivá většina lidí u našich sousedů přece ví, že nelze měnit poválečné uspořádání. Nepožadují od České republiky ani píď půdy, a ani korunu. To by totiž znamenalo provést i u nich politická salta. Na ně by musela navázat i salta ekonomická. Proč by to ale dělali?

Proč tedy  u nás minimálně tři politické strany – tedy ODS,ČSSD a KSČM hrají hru o největšího vlastence? Možná, že jen vyvolávají strach a pocit ohrožení, aby jim tento strach a přísliby typu: „My vás nedáme!“ přinesl hlasy vyděšených voličů.

Přitom bychom měli chtít jedno jediné - dobré sousedské vztahy. V Evropě pak musíme prosazovat české národní zájmy. Ony totiž nejsou (a ani nemohou být) v přímém rozporu s německými, rakouskými zájmy, či zájmy jiných našich sousedů.

Ale možná, že jim chybí jenom důstojná hrdost.

 

Je zajímavé, že žádná politická strana nenabídla zrušení okresních úřadů bez náhrady. ODS a KSČM chce okresy zachovat, ČSSD chce zachovat okresní dekoncentráty krajů v sídlech bývalých okresů, KDU-ČSL a US chtějí alespoň ponechat okresní orgány jako útvary státu. Vypadá to, jako by stranám šlo především o lidi - ale asi o ty, kteří pracovali pro jejich zájmy na okresních úřadech.

Stejné je to i s ústředními orgány. Žádná strana nenavrhuje ani menší počet ústředních orgánů, ani redukci rozpočtových či příspěvkových organizací státu, natož počet úředníků v nich. O nákladech ani nemluvě. Jen ODS navrhuje zrušit tři ministerstva. Bylo by to chvályhodné, kdyby ten návrh neznamenal úsporu pouhých 78 lidí.

 

Žádná strana neslibuje termín projednání, natož schválení základních právních kodexů státu. Mnohým politikům asi vyhovuje tisíc novel v nepřehledné legislativní „smršti“ - jsou totiž mnohem „důležitější“ -samozřejmě ti politici. Mnohým politikům k tomu, aby hlásali, že máme právní stát pak stačí, že máme demokratické volby. Takže – nedivme se…

 

Alarmující je také příslib zřízení nového svazku registrů. Tentokrát opět tajného. Ale místo neoficiálních udavačů půjde tentokrát o udavače oficiální. Ještě, že tak ?

 

Dosti komicky vypadá hádka o nákup nadzvukových stíhaček. Strany by se měly dohodnout alespoň na tom, aby vláda byla nucena koupit taková letadla, která se dokáží v českém vzdušném prostoru alespoň otočit, aby mohla monitorovat náš vzdušný prostor (pozor – stačí  4 ks), a aby mohla monitorovat plnění offsetových programů dodavatele letadel pro jednotlivé politické zájmy. Pro přehlednost. Ne těch zájmů, ale daňových poplatníků

 

Stejně úsměvná je snaha ČSSD znovu klidně, stejně jako před  čtyřmi lety, slíbit vytvoření 200 000 (KSČ dokonce 300 tisíc) nových pracovních míst. Pokud by se jim dařilo stejně jako v nynějším období, asi by to znamenalo zvýšení nezaměstnanosti o dalších 200 000? Slyšíte tu hrůzu?

 

Stejně úsměvný je návrh KSČM na zkrácení pracovní doby na 35 hodin týdně, což prý povede, podle zahraničních zkušeností, k růstu produktivity. Návrh je úsměvný hlavně v tom, že nikde se neuvádí v kterém zahraničí se tento ekonomický zázrak stal.

 

Přesto, že celý civilizovaný svět ví, že současný průběžný penzijní systém je dlouhodobě neudržitelný, neboť přibývají důchodci, systém je příliš rovnostářský - čili demotivizující, je možné ho zneužít k případným politickým manipulacím, výrazně omezuje svobodu jednotlivce ovlivňovat výši svého důchodu i dobu odchodu do penze, a postupně se v celém světě přeměňuje, tak v ČR, přes ideální možnost financovat přechod k modernímu systému z privatizačních výnosů (raději se koupí „grippeny“), žádné z kandidujících stran nevadí přibývající fronta chudých důchodců. Pokud politická reprezentace nevyřeší problém finančně nekrytých penzí, nebude schopna držet pod kontrolou stále rostoucí fiskální problémy či zabránit takovému nárůstu daní, který ekonomiku zaminuje. Je možné čekat na zázrak, ale pozor – i mezi důchodci jsou voliči!

 

Všechny strany, jako „na potvoru“ zapomněly“ ve svých programech o zdravotnictví na standardy - tedy kde se léčí (přesun finančních zdrojů od rodinných lékařů do drahých nemocnic odporuje nejen světovému trendu, ale i zdravému rozumu), jak se léčí, čím se léčí a co se vůbec léčí z povinného zdravotního pojištění. Hlavně, že se všichni diví, jak málo peněz je ve zdravotnictví. Ještě, že máme různé zástupce lékařů, sester, ostatního zdravotního personálu, pacientů apod., kteří nám, spolu se zdravotnickými odboráři, vysvětlí (samozřejmě každý jinak), co zdravotnictví potřebuje. Možná, že by tomu pomohl alespoň jeden standard – standardní pravda. Domnívám se, že není příznačnější titul zdravotních programů všech stran, než „etatistická blbost“. Doufám, páni doktoři, že ještě než Vám znovu znárodní ordinace, ambulance či nemocnice, budete mít dost času a sil „své Ráthovce“ zahnat od moci. Jinak - chraň Vás Bůh! Navíc nemůžete počítat s tím, že se politici zastanou veřejně právní VZP stejně, jako se zastali veřejně právní televize - cha,cha.

 

Na vysokou školu musí být podle volebního programu ČSSD přijímací zkoušky. Aby prý byli vysokoškolští učitelé zbaveni pokušení korupce od slabších studentů. A navíc je to prý lepší, neboť na vysokou školu se dostanou jen ti nejlepší, zatím co při zavedení školného by se tam dostali jen ti bohatí. A někteří by měli problémy s vyplňováním žádostí o zvýhodněné půjčky. Je to podobná logika, jako když se pokouší někdo naučit vola aportovat.

Nebo návrh na rušení víceletých gymnasií – ten přesně zapadá do socialistického scénáře: Žádní schopní! Všichni stejní!

Ve školských programech je lepe nelistovat. Tvůrci programů by mohli omylem něco opsat ze stávajících socialistických učebnic a k našemu zděšení by k nám znovu mohli promlouvat Marx nebo Lenin o třídní nenávisti.

 

Žádná strana nechce také řešit postavení církví - resp. jasnou odluku církví od státu. Copak je možné, aby farář byl zaměstnancem státu? Možná, že společně připravovaná kázání, za účasti církevních tajemníků, se někomu líbí. Ale mně to uráží.

 

Z programů tří stran se překvapivě dozvídáme, že do roku 2005 musíme ke splnění maastrichtských kritérií snížit deficit veřejných rozpočtů na 3% - což je asi 60 miliard Kč. Teprve z těchto vět se dá pochopit, proč všechny strany chtějí zvýšit výdaje na školství - je ale logické, že se tyto výdaje budou muset přednostně použít na procvičování malé násobilky (ale začít u úředníků, novinářů a především u politiků je nezbytnost).

 

S tím také souvisí smělý plán koalice dosáhnout do roku 2010 průměrné životní úrovně zemí EU. To ale znamená, že od roku 2003 musíme dosahovat meziroční nárůst hrubé domácí produkce ve výši 14,2%. Že bychom opět předběhli „asijské tygry“? Ne, že by se mi to nelíbilo. Ale co je moc, to je příliš.

 

Za opravdovou kuriozitu pak lze považovat návrh ČSSD na otevření státní banky na podporu neschopných. Jako by nestačilo, kolik peněz schopní již dávají líným dnes.

 

Dokonale čisté (rozuměj neušpiněné) ruce zaručuje zákonné rozdělení Státních drah, kdy si vzájemně účtují státní dotace vlastníci kolejí, které zůstaly v majetku Správy železniční dopravy, státní podnik a České dráhy, akciová společnost, které provozují koleje a jsou současně dopravcem (vlastní i pozemky). Vlk se nažral (nesmiřitelná opozice získala placená místa v orgánech obou společností) a koza zůstala celá (nesmiřitelní odboráři zachránili práci pro železničáře, obdrželi zdarma pozemky, budovy a stavby rekreačních zařízení) a hlavně zůstal management, obsazovaný politicky. Je pravda, že výraz „tunelování“ je, stejně jako „robot“ K. Čapka z české provenience, neboť vedle odsávání renty se vysává podle zákona i majetek. Je paradoxní, že nakonec největší tunel bude, asi logicky dle názvu, patřit české dopravě. S dluhy Státních drah bude hospodařit (čti: zaplatí je) stát (čti: daňoví poplatníci) a s majetkem (už bez předchozího souhlasu vlády - natož parlamentu) bude hospodařit akciová společnost. V první fázi privatizace si „šikovné“ managementy zřizovaly vedle státních podniků různé s.r.o., kam „šikovně přelévaly“ státní majetek. Díky tomu, že nebyla přijata příslušná právní úprava, nebo uzavřeny manažérské smlouvy, zabraňující tomuto jednání. Nyní se „šikovný“ drážní management už ani nemusí namáhat. Má k tomu právní úpravu. Slyšíte ten „nepatrný“ rozdíl?

 

Za fantastické lze považovat sdělení všech politický stran, že ČR má poměrně nízký státní dluh. Zaprvé to není pravda, neboť se nemůžeme poměřovat se státy s výrazně nižším vnitřním zadlužením. Zadruhé to není dluh žádného státu, ale jeho občanů. A když každý občan - od novorozeněte a ž po nejstaršího seniora - dluží 90 tisíc Kč., tak sdělení, že dluh je poměrně nízký by nemělo obstát ani na párty v psychiatrické klinice. Vypadá to, že ani po dalších volbách se nemusíme bát, že bychom tempem v zadluženosti nedostihli tzv. vyspělý svět. Na dluh se bude hospodařit i nadále - nikdo totiž není proti - tedy s výjimkou malých dětí - ale ty ať jsou ticho! Ale na dluh by mohl vládnout lehce i domácí pes dingo. A pak že nejsou žádné absurdity.

 

Za obzvlášť absurdní však pro mne zní volební heslo: KSČM se poučila z minulosti a důsledně se rozešla s negativními praktikami bývalé KSČ.

 

Je také úsměvné, jak politické strany, někdy mistrně, jindy dost bransky, dokáží odpoutat pozornost od svých vlastních problémů k tak „důvěrně“ známé permanentní válce dvou mocenských center. Jedním jsou legitimně zvolení parlamentaristé a druhým trošku popletení morální hlasatelé občanských svobod.

Od politických předáků jde zřetelně o postkomunistický, protože zděděný, fenomén, jehož základem je teze, že politika je pouze pro politické strany a že občan může konzumovat občanské svobody jako jedinec a chce-li se sdružovat, pak pouze za účelem zábavy a sportu a výjimečně možná za účelem krádeže medu včelám dělnicím. Jako by si neuvědomovali, že nejvíce demokratickou společností je ta, v níž je fungující občanská společnost - tedy takový politický systém, kterého se permanentně zúčastňuje většina občanů a že s nimi tudíž politické strany permanentně komunikují. Domnívám se totiž, že politikům v opačném případě nehrozí jenom izolace, ale že, pokud by přišli opět s nějakými geniálními originalitami; na příklad, že je-li řidičem nevysoký občan, bude napříště povinen řídit automobil z dětské sedačky a podobně, že by se jimi opovrhovaná občanská společnost mohla ozbrojit motykami a začít hledat v Čechách nějakou Bastilu.

 

Z předvolebních programů politických stran mi přeci jenom zůstává jeden silný zážitek - blbá nálada.

 

A co Vy ? Pokud by Vám to bylo náhodou jedno, tak si dovoluji poprosit, abyste si alespoň nenechali vzít svoji občanskou legitimitu. Tou je totiž svoboda. Ale pozor - trvá teprve 15 let! Považuji totiž za nutné upozornit na fakt, že za všechno dobré i zlé nemohou jenom politici. Ale i ti, kteří z nich politiky udělali…

 

 

A na závěr mi dovolte přečíst část kapitoly 21 s mottem, opět z moudrostí Publilia Syra: „Sám dopouštíš se viny, když ji nepotrestáš.“

 

Čtu:

 

Měl-li bych hodnotit „polistopadové období“, tak bych měl začít známým konstatováním, že každý dnešek je lepší, než včerejšek. I když mnozí dělali, a dělají dodnes, všechno pro to, aby tomu tak nebylo…

 

Mnohé se nepovedlo

 

Tak třeba politická kultura nestojí za moc…

 

Čtyřicetileté období komunismu u nás vytvořilo politický systém nesvobody a bezpráví, řízený jednou politickou stranou, která prostřednictvím Národní fronty řídila nejen všechny ostatní politické strany, ale i všechna politická i zájmová sdružení. Tímto způsobem vtiskla KSČ celému politickému i společenskému systému určitý typ politické kultury, ve kterém především platilo, že všechno je politika. Každý člověk byl posuzován politicky a jeho život byl chápán jako výraz nějakého politického postoje. Tímto způsobem byl zlikvidován prostor pro svobodné lidské jednání. Politický systém stál dále na předpokladu neustálého rozlišování na přívržence a odpůrce režimu. A navíc KSČ fakticky rozhodovala o všem ve státě a ve společnosti a všechno, prostřednictvím svých aparátů (mocenských, stranických i státních) kontrolovala. Proto se mnozí lidé, kteří chtěli realizovat své životní představy, stávali členy této organizace, proto se další lidé podřizovali systému šikany a ponižování, aby dosáhli alespoň některých dílčích přání či cílů vlastních, vlastní rodiny, nebo alespoň svých dětí, o služebnících režimu nemluvě. Kam moc komunistů dosáhla, nesměl zůstat nezávislý jedinec. Všichni museli být závislí - na státu. Legitimace strany se stala vstupenkou do klubu vyvolených, a prvním stupínkem k profesnímu a hmotnému povznešení. Velká část společnosti tato kriteria přijala. V zájmu vnitřní lidské rovnováhy si lidé upravili své hodnoty. Nezásadové nemorální chování se stalo normou. Naopak abnormálním se stal nezištný, otevřený a poctivý postoj. Tyto faktory vytvořily systém politické kultury, který se vtiskl do podvědomí společnosti a žije v ní, bohužel, v mnoha ohledech dosud, přestože se politický režim za posledních 15 let zcela změnil.

Po listopadové revoluci 1989 vzniklo Občanské fórum, které „vtáhlo“ do politického dění většinu lidí, aby se vzbudilo zdání spontánního pohybu většiny k odstranění strachu z KSČ i z jejích represivních orgánů a aby mohlo dojít k nutné dohodě s komunisty o předání moci. Tím se ale vytvořily nové iluze, například, že komunisté nemají žádnou moc a chtějí demokracii, či že tajné organizace komunistického státu přestaly mít vliv a také se vytvořily i nové mýty o „bezbolestném vítězství dobra nad zlem“, či o heslu „nejsme jako oni“. To vše umožnilo vnést do společnosti informaci, že žádná minulost neplatí a všichni jsou vlastně pro politickou změnu.

Jakmile se objevily politické strany, hlásící se o podíl na politické moci a na vytvoření standardních institutů parlamentní demokracie, Občanské fórum logicky zaniklo. Fenomén převratu v letech 1989 a1990 vynesl na veřejnou scénu a do politiky mnohé osobnosti, které s komunismem neměly nic společného a byly naopak jeho zásadními odpůrci. V průběhu 15 let po listopadu 89 však proběhl v české politice proces, ve kterém osobnosti, které demokratickou přeměnu mysleli vážně (mnohdy i příliš idealisticky) se buď přizpůsobily, nebo byly z politiky odsunuty na vedlejší kolej (pro přílišný idealismus se mnohdy vůbec nebránily - naopak), nebo se samy rozhodly z politiky raději odejít.

Parlamentní a vládní politiku, také díky tomu, začala ovládat zájmová lobby a navíc, také díky tomu, se politická kultura opět usadila ve staronových mantinelech. V politické kultuře totiž dále platí lhaní a klamání veřejnosti. Především proto, že stranické sekretariáty se veřejnosti bojí, a nekomunikují s ní proto tak, jak bývá obvyklé v západních zemích. Nesnaží se tím získat důvěru veřejnosti, ale zmanipulovat ji. Lépe se jim totiž asi „pracuje“ s indiferentní voličskou masou, kterou za 40 let „uhnětli“ komunisté. A nejlépe jenom těsně před a při volbách, aby v období mezi volbami byla společnost z politiky vyloučena. Proto české politické strany zatím nejsou prostředím, kde by se mohla projevit jedna z předností demokracie, totiž transparentnost výkonu moci. Od demokracie se ale očekává, že odstraní neprůhlednost moci a jejího výkonu a zavede kontrolovatelná pravidla. To, že určité skupiny prosazují v politice své zájmy, je přece normální, ale musí to být transparentní, u politických stran nejvíce, protože společnost by měla vědět, na čem s kterým politikem je. Místo toho tato lobby ve spojení s mnohými politiky znemožňují kontrolu veřejností, politickou praxi zahalují často do neprůhledných akcí, frází, výmluv a vytáček a zabraňují tomu, aby politika byla věcí veřejnou. Znemožňují tím onu ústavní „volnou soutěž politických stran“, neboť podvědomě chtějí, aby současná politická reprezentace žila co nejdéle v prostředí silné politické apatie veřejnosti, která jim umožňuje další přežívání. Je zřetelné, že právě proto se politická kultura zatím změnit nemůže. Stejné je to s převážnou většinou jednotlivých politiků. Političtí předáci mají mnoho úkolů. Nejsou to totiž zadáci, ale právě předáci; musí tedy ukazovat cestu, kudy by se občané měli ubírat. Především by měli v lidech probouzet větší odpovědnost za svět a schopnost chovat se tak, jako by na této zemi měli pobývat navždy a jako by jednou měli být souzeni za stav celého světa. Kdo ví, kolika strašlivými peripetiemi bude muset lidstvo projít, než se v nich taková odpovědnost probudí. To ale neznamená, že ti, kteří chtějí a měli by, nemohou začít ihned. Je to jistě velký úkol pro učitele, vychovatele, intelektuály, novináře a vůbec veřejné činitele všeho druhu. Ale především je to úkol pro politiky, pro politické předáky pak úkol mnohonásobný. Ti totiž mají i v těch nejdemokratičtějších poměrech nesmírnou moc. Možná větší, než si sami uvědomují. Ta moc samozřejmě není v jejich pravomocích. Ostatně jejich pravomoci v demokracii ani nemohou být velké. Je v něčem jiném. Je v bezděčném vlivu, které má jejich charisma na veřejnost. Právě proto není hlavním úkolem politických předáků zalíbit se svými okamžitými rozhodnutími či televizními úsměvy veřejnosti do té míry, která by jim umožňovala vítězit ve volbách až do konce jejich bytí. Je to zcela něco jiného. Je to ochota přejímat na sebe spoluodpovědnost za dlouhodobé vyhlídky světa, v němž žijeme a být příkladem této spoluodpovědnosti všem ostatním.

Místo nové politické kultury ale vytáhli a stále vytahují političtí předáci mýtus „nového politického stylu“, aby nakonec předvedli ještě větší rvačku o mocenské pozice než ti, kteří se více přidržují klasického politického směru. A tak nakonec paradoxně zůstávají v oblibě ti političtí předáci, kteří v politice vydrželi co nejdéle, přežili všechna možná úskalí politického boje a udrželi ve společnosti původní pokleslou politickou kulturu. Na prvním místě jsou to Václav Klaus a Miloš Zeman. První z nich byl federálním ministrem financí, předsedou vlády, předsedou poslanecké sněmovny parlamentu, myslel si na presidenta a skutečně se jim stal, v ekonomice jako velký liberál sliboval rychlou a razantní transformaci a nakonec ji zastavil uprostřed, po kuponové privatizaci umožnil nástup „tunelářů“, atd. Ten druhý byl federálním poslancem, předsedou poslanecké sněmovny parlamentu, předsedou vlády a myslí si na presidenta, jako velký socialista nechtěl rychlou transformaci a nakonec ji zrychloval, sliboval dlouhodobé sociální jistoty a nakonec umožnil „tunelovat“ budoucnost, atd. Jejich úspěch je přitom založen mimo jiné na tom, že ještě nikdy nepřiznali žádnou vlastní chybu a všechno dokáží nějak vysvětlit, navzdory veškeré zkušenosti, kterou lidé s jejich politikou udělali. Oba dva navíc neuznávají jiný, než politický mandát, intelektuály a aktivisty považují za samozvané lobbyisty, kteří vnucují nelegitimně občanům své tzv. elitářské představy bez mandátu a tudíž bez odpovědnosti. A to všechno jsou zřejmě hodnoty, které si mnozí občané ČR na tomto typu staronové upadlé politické kultury, kterou vlastně nikdo z politiků zatím vážně nechce, nebo nemůže, změnit, nejvíce váží. Tím se ale mýtus demokracie, která s sebou má automaticky přinášet nějaké změny v politické kultuře k lepšímu, vytratil.

Na české politické scéně se přestávají střetávat různé politické ideály a hodnoty a politické programy se soustřeďují po vzoru televizních reklam na rozhodování voličů při udělování preferencí příslušné volební straně podle obličejů jejich předáků a reklamních sloganů. Začíná se stírat rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi konzervativci, liberály, socialisty a populisty, každý se bez problémů dokáže spojit s každým, takže není divu, že občané jsou znechuceni. Vzniká totiž dojem,že demokracie je vlastně amorfním politickým prostorem pro dlouhodobé přežívání jistých politických struktur. Uvědomíme-li si, že nejvíce demokratickou společností je ta, v níž převládá fungující občanská společnost – tedy takový systém, kterého se dobrovolně a permanentně zúčastňuje většina občanů, pak s politickou kulturou 15 let po listopadu 89 to opravdu není v pořádku. Občanská společnost i proto, co jsem nyní popsal, je však fenoménem, jež je pro jeho odpůrce i zastánce abstrakcí. Pro svoji existenci totiž potřebuje jistou tradici a společný prožitek jednotlivých občanských postojů. Nicméně i proto, že se jedná o určitou abstrakci, po které konzervativci touží a vědí, že nemůže vzniknout tak rychle, jak byla totalitou rozbita a zlikvidována, a ti ostatní ji vidí jako přítěž, je nezbytné, aby vznikla, pokud upřímně chceme demokracii mít. Ta jediná totiž může konečně změnit politickou kulturu. Už aby to tady bylo…

Myslím si však, že, bohužel, máme před sebou ještě období nástupu socialistických populistů. Lze jen doufat , že jejich éra - období rychlých a razantních řešení - skončí parlamentními volbami 2006. Jinak nás bude asi čekat staro-nová pohroma.

 

V ekonomice se také všechno nepodařilo…

 

…což jsem se, ve vší skromnosti, pokusil poctivě také ve své knize popsat. Za největší chybu považuji stálé hledání třetích cest, které znemožnilo zmenšit roli státu coby chůvy pro flákače - tedy snížit přerozdělování a naopak neumožnilo zvětšit podporu schopným a poctivým občanům - tedy vytvořit větší občanskou a hospodářskou svobodu a vytvořit jasně určený právní rámec ekonomiky pro nutnou reformu morální. Nebo bych měl zmínit, že vlády, hlásící se k demokratické pravici neplnily svá programová prohlášení, ani se neřídily programy svých politických stran a tím zpomalily a dokonce pozastavily ekonomickou transformaci. Nebo bych měl zmínit, že tyto vlády ignorovaly nepříznivou situaci na kapitálovém trhu, či hrubě podcenily spolupráci fiskální a měnové politiky, nebo neprovedly reformu důchodového systému a tím „pomohly“ zvětšit budoucí fiskální problémy či zvětšit daně, které ekonomiku mohou zruinovat. Nebo bych měl zmínit, že za vlád ČSSD došlo k opětovnému růstu vlivu státu v reálné ekonomice, což státní výdaje nepředstavitelně zdražuje, a přes významný příliv cizího kapitálu, který výrazně pomohl překonat recesi poloviny devadesátých let, došlo k prohloubení deficitu vnějších vztahů a k ohromnému deficitu veřejných financí - tedy k výraznému zadlužení budoucnosti - vždyť vláda utrácí nejen to, na co jsme si nevydělali, ale i tam , kde není záruka návratnosti.

 

A pokud se týká vyrovnání z minulostí

 

Jen zmíním, že jedině rychlé dokončení transformace společnosti na standardní demokratické euroatlantické prostředí umožní rozbít ty společenské struktury, jež přetrvávají z totality a které profitují ze současného stavu společnosti někde mezi komunismem a západní demokracií a současně umožní zmenšit korupci a zvýšit zájem občanů o věci veřejné.

 

Ale pozitivních věcí je daleko a daleko víc…

 

Lidé se v listopadu 1989 rozhodli žít ve svobodě, což bylo vedle otevření naší republiky světu, největším pozitivem…

 

Vždyť se stačí rozhlédnout po lidech, domech, městech a obcích, řekách a lesích a podívat se na dobové fotografie z totality…

 

Parlament, jako nositel více než tisícileté tradice českého národa, mohl uskutečnit demokratické ideály, poučen ze šťastných i nepříznivých událostí českých dějin a k 1.1.1993 přijal Ústavu České republiky.

Proces schvalování ústavy ukázal, „o čem byla“ nová politická elita českého národa. Díky převaze demokraticky a reformě orientovaných sil a osobností v tehdejší České národní radě se tito lidé prosadili při psaní návrhu ústavy. Návrh byl na poměry, které v zemi i politice panovaly, mimořádně zdařilý. Reflektoval společenskou realitu, byl vyvážený a počítal i s možností zabránění možného zneužití politiky v postkomunistickém období. Je pravda, že česká ústava byla přijata také díky historické situaci dělení Československa. Je pravda, že mnoho odpůrců opravdové demokracie nemělo čas ani síly na zastavení přípravných prací, ani na případné „úpravy“, ani na zabránění přijetí ústavy. A je také pravda, že přijetí ústavy určitě omezilo moc postkomunistických elit. Podle mého názoru, ať si kdo chce, co chce říká, jde o ústavu velmi kvalitní a jde tudíž o další velký úspěch polistopadového vývoje.

 

Dalším úspěchem tohoto období bylo klíčové rozhodnutí politické reprezentace vyřešit spor o způsob odškodnění křivd minulého totalitního režimu a vítězství té části politiků, která trvala na důsledném vyrovnání s minulostí a tedy přijetí způsobu (i když zdaleka nedokonalého) rehabilitace a restituce.

 

Jsem rád, že se potvrdilo tehdejší mé přesvědčení, že v ekonomické i morální oblasti budou restituce nejlepším způsobem privatizace. Neměli bychom však zapomenout, kdo z politiků byl zásadně pro a kdo zásadně proti… A co říká a jak se chová dnes.

 

Největším mezinárodně-politickým úspěchem v dějinách České republiky je jistě členství v Severoatlantické alianci…

Jen si vzpomeňte na dvacetiletou sovětskou okupaci. Naštěstí Rusové odešli…

Naše republika úměrně své velikosti a váze má hlas v rozhodování o budoucnosti světa. Idea a padesát let praxe NATO nám sice nedávají pochopitelně stoprocentní záruku, ale určitě nejvyšší možnou záruku, že už nikdy nebudeme nuceni přijímat jakýkoliv mocenský diktát. A navíc se nám, po padesáti letech nejprve hnědého a pak rudého otroctví splnil krásný sen – jsme si rovni se svými spojenci…

O tom, zda se nám členství v Severoatlantické alianci vyplatí, nepochybuji. To se ale ukáže až v době, kdy budeme ochotni bojovat, bude na nás opravdu spolehnutí a budeme ochotni sdílet stejné hodnoty se svými spojenci v dobrém i ve zlém…

 

A buďme spravedliví – vždyť se podařilo také přivést ekonomiku od socialistického hospodářství neschopného uspět v zahraniční konkurenci ke svobodnému liberálně-tržnímu hospodářství se značnou perspektivou. Přesto, že výrazné zvyšování životní úrovně nastane mnohem déle, než slibovali mnozí političtí předáci, přesto, že jsme se nevyhnuli mnoha chybám a omylům a přesto, že přechod ke svobodnému hospodářství bude ještě stát mnoho peněz a úsilí, je to pro mne, ať si kdo chce, co chce říká - z á z r a k.

 

Možná, že bych mohl klást na pomyslné misky vah dobra či zla, či úspěchu a nezdaru další a další závaží. Byl jsem téměř 10 let jedním z nejvyšších ústavních činitelů České republiky, považuji se za dítě revoluce, správně revolucí „požrané“, a i proto, že jsem se svobodně rozhodl se tzv. velké politiky dále nezúčastnit, jsem si opravdu upřímně vědom své politické odpovědnosti za úspěchy i za neúspěchy.

 

A tak raději s pokorou opakuji, že až jednou v budoucnu bude hodnoceno seriozně „polistopadové období“ tak vím, že bude začínat známým úvodem, že každý dnešek je lepší než včerejšek.

Ale pro mne to je málo. Také proto jsem napsal svoji knihu. Také proto jsem přijal Vaše pozvání.

 

Děkuji za  pozornost

Karel Ledvinka

 

P.S. :Jedná se o přepis z magnetofonového záznamu.