23.11.2004
Děkuji
za pozvání.
V poslední době bylo mnohokrát z různých úst
hodnoceno minulé období, většinou z osobních vzpomínek. Právě proto, že
paměť je hodnota vrtkavá, jsem si nepřipravil podobnou sondu do své paměti, ani
klasickou přednášku, ale naopak si Vám dovolím poněkud drze asi l hodinu číst
určité pasáže z mé knihy s názvem: „Jedenadvacet“, o nichž se
domnívám, že by Vás mohly zajímat. Předpokládám, že pokud jsem nevybral špatně,
tak bychom v následné ½ hodině si mohli o tom, a možná nejen o tom,
obyčejně a možná i hezky, spolu povídat.
Nejprve to bude úvodník kapitoly 19, nazvané „Co je
od roku 1989 za námi a co bude asi před námi“ s mottem kapitoly
z moudrostí Myšlenek od Publilia Syra: „Dřív obavy se splní,
nežli naděje“ a pojednávající o vývoji ekonomiky v tomto období.
Čtu:
Česká politika setrvává již léta na zásadní
křižovatce, ajata v konfrontačním ideologickém a často chaotickém
politicko-mocenském boji, neschopná vykročit, po více než 15 letech od
listopadové revoluce, k poctivé moderní veřejné službě - tedy
k přesnému pojmenování problémů a hledání optimálních konservativních,
tedy více promyšlených postojů.
Po letech halasně vyhlašovaných úspěchů a příslibech
bezbolestného dosažení blahobytu přišlo v roce 1997 hrubé vystřízlivění.
Protože reforma hospodářství nebyla důsledná, ekonomický růst se v roce
1996 logicky zastavil. Vlády, hlásící se k demokratické pravici, neplnily
svá programová prohlášení, ani se neřídily důsledně volebními programy svých
politických stran. V souvislosti s tím bylo potom hospodářství zčásti
založeno na nezdravých základech - došlo ke zpomalení privatizace, ignorovala
se nepříznivá situace na kapitálovém trhu, hrubě se podcenila spolupráce
fiskální a měnové politiky.
Druhou příčinou tehdejšího stavu byla zcela
nedostatečná reforma morální. Za zločiny minulosti byla fakticky udělána tlustá
čára, což do paměti národa uložilo informaci, že zločiny se vyplácejí - pokud
jsou dostatečně velké, nebo pokud jsou konány kolektivně. Reálně-socialistický
princip, že ten kdo nekrade, okrádá sebe či rodinu, byl pouze přeformulován do
podoby, že kdo platí daně, dluhy či faktury, či třeba vyplácí minoritní
akcionáře, je zbytečným idealistou. A konečně další reálně-socialistický
princip, že o všechno se postará stát a že soukromé podnikání je trestný čin,
byl rovněž zmodernizován do podoby, že se o nás postará pouhá změna systému na
tržní a že změnit vlastní postoj k větší odpovědnosti za vlastní osud a
k větší podnikavosti a přitom dodržovat pevný právní a etický rámec, je
zbytečné a také zbytečně namáhavé.
Sečteno
a podtrženo po prvé – hledala se třetí cesta; a proto jsme v roce 1997
stále ještě žili napůl v „perestrojce“.
Odpovědnost
za tento stav nesou strany bývalé vládní koalice - tedy ODS,ODA a KDU-ČSL. Svalovat
vinu na něco nebo na někoho jiného je prostě zbabělost či obyčejná
vypočítavost.
Neblahé události však pokračovaly. V době, kdy se
výše uvedené skutečnosti staly veřejně jasnými, nedošlo k vzepětí vlády
k razantnímu dokončení reforem, nýbrž naopak k jejímu rozpadu.
Většina ve vládních stranách se spojila s opozicí a prosadila konání
předčasných voleb. V Evropě je něčím nevídaným, aby se vlády zříkaly moci
v době, kdy nedokončily svoje úkoly a kdy vítězství opozice je téměř jisté.
Přesto se voliči vyslovili pro vládu, která by pokračovala v kurzu
hlásaném, byť polovičatě uskutečňovaném, předchozí vládou.Většina, kterou dali
voliči svými hlasy na podporu reformního kurzu, byla však vedením ODS -
v rozporu s jejími předvolebními sliby - použita k podpoře a
realizaci vlády a idejí ČSSD, disponující pouze třetinovou voličskou podporou.
Hlasy odevzdané ODS dosadily prostřednictvím „opoziční smlouvy“ vládu ČSSD,
uskutečňující čistě svůj volební program.
V České republice tak nastala bizarní situace.
Nikdo v budoucnu nebude umět určit, kdo vlastně nese odpovědnost za tuto
vládu, za její činnost či nečinnost. Které strany budou odměněny, či naopak
potrestány voliči, pokud tato vláda uspěje, nebo naopak neuspěje. A je-li
v české politice přípustné, aby se po volbách spojila jedna politická
strana mocensky s jinou stranou, jejíž program a osoby ale líčila před
volbami (a líčí stále) jako arciďábla, pak jakou jistotu bude mít volič, že
svým hlasem v příštích volbách podpoří svou politiku a nikoli úplně jinou?
Vláda ČSSD nejen neplnila své předvolební sliby, ale
navíc se tvářila, že suverénně vládne. Přitom ovšem nenapravovala omyly svých
předchůdců, ale naopak svými jednoduchými socialistickými recepty situaci ještě
zhoršovala. Nic na tom nemění fakt, že v době vládnutí této vlády se
zastavila ekonomická recese, nastal znovu ekonomický růst, dokončila se
privatizace bankovního sektoru, výrazně se zvýšil příliv cizího kapitálu apod. Došlo
k tomu díky opětovnému růstu vlivu státu v reálné ekonomice a hlavně
díky prohloubení deficitu vnějších vztahů a k ohromnému deficitu veřejných
financí - tedy k výraznému zadlužení budoucnosti. A to nejen finančního. Navíc
vláda ČSSD zklamala nejvíce své příznivce, neboť ústupky svému smluvnímu
partnerovi poškodila jejich zájmy - zájmy lidí práce.
Sečteno
a podtrženo podruhé - i v roce 2001 se hledala třetí cesta; a my jsme
stále ještě žili napůl v „perestrojce“.
Odpovědnost
za tento stav nesou ODS a ČSSD. Svalovat vinu na něco nebo na někoho jiného je
prostě opět zbabělost, nebo opět obyčejná vypočítavost.
Špidlova a poté i Grossova vláda nepřišla
s žádnou odvážnou nabídkou skutečného řešení velké nezaměstnanosti,
skutečné reformy zdravotnictví, důchodového systému, prosazení opravdové
priority vzdělání. Tyto vlády podceňují varovné signály vysílané ekonomikou,
především nutnost fiskální zdrženlivosti a nutnost provedení nezbytných
transformačních změn a naopak zabývají se technologií moci s využitím
nepředstavitelného zadlužování budoucnosti. K fenoménu zadlužení je třeba
přidat malé vysvětlení: Politici totality nás zadlužili (každého včetně
nemluvňat i seniorů), vedle skrytého dluhu asi 25 tis. Kč. Prý jako zálohu na
budoucí vyrovnání mezi jednotlivci při vstupu do komunismu. Reformní politici
po roce 1989 „přidali“ za 8 let dalších 20 tis Kč. Prý jako zálohu na
odstraňování skrytých dluhů minulosti (asi oprávněně) a na zaplacení nákladů
transformace (to také oprávněně, ale její výše je diskutabilní). Politická elita
číslo 3 – tedy Zemanova vláda ČSSD s opoziční podporou ODS „přidala“
dalších 33 tis. Kč. Prý jako zálohu na odvrácení nepříznivého vývoje českého
hospodářství, způsobeného chybami v minulém období 8 let (i zde je titul
oprávněný, ale výše je nesmyslná). Špidlova, resp. Grossova vláda ČSSD,
s podporou US a KDU-ČSL, za polovinu svého funkčního období „přidala“ již
14 tis. Kč. A ani se už nesnaží vysvětlovat proč? Nemluvě o tom, že pro roky
2005 až 2006 počítá s dalším víc než 150 miliardovým zadlužením.
Sečteno
a podtrženo potřetí - i v roce 2004 se hledá třetí cesta a my jsme stále
ještě napůl v „perestrojce“.
Zodpovědnost
za tento stav nesou především ČSSD, ale také KDU-ČSL a US. Svalovat vinu na
něco nebo na někoho jiného už není zbabělost, ani vypočítavost, ale lumpárna
Mnoho politiků v České republice, stejně jako
bohužel i mnohde jinde ve světě, mává praporem, který vlaje nad jejich verzemi
třetí cesty. Sen o třetí cestě je snem těch, kteří si nejsou schopni díky své
názorové uzavřenosti klást neustále otázky, zda jdou tím nejlepším směrem, a
kteří nejsou schopni, snad kvůli své víře ve vlastní genialitu, hledat solidní
řešení jednotlivých problémů, podložených zkušenostmi minulých generací. Je to
ale i sen těch, kteří nejsou schopni obhájit svůj konservativní - tedy
dlouhodobý a stabilní a tudíž více promyšlený postoj v boji o podíl na
moci. Pokusy o třetí cesty jsou však především nadějí pro ty, kteří věří, že se
dá socialisticky pracovat a kapitalisticky žít.
První politická elita po listopadu 1989 se vydala
s podporou většiny občanů po cestě k životu ve svobodě. Nebyla však
schopna nebo ochotna plně odhalit a pojmenovat nelidskost 40 let totalitního
systému. O to ochotněji zvolila cestu v partnerství s bývalými
komunisty. Tím se, bohužel, nemohlo uskutečnit důrazné vyrovnání
s minulostí.
Druhá politická elita přesvědčila většinu občanů, aby
se rozhodli svobodně podnikat a pracovat, a vsadila na návrat k tradičním
hodnotám tržního hospodářství. Ale ke splnění některých svých cílů si zvolila
partnerství s postkomunistickou hospodářskou lobby; hlavně s managementy
velkých státních a polostátních podniků. Zastavením transformace pak umožnila
předlistopadovým politickým elitám změnit se na elity ekonomické – tedy
mocenské – a tudíž opět rozhodující. Tím byl, bohužel, proces vyrovnání
s minulostí opět odložen.
Třetí politická elita umožnila dokonce návrat
předlistopadových elit do politických struktur a s využitím ohromného
státního zadlužení jim umožnila jejich ekonomickou úspěšnost. Zdá se, že
vyrovnání s minulostí je definitivně nemožné, když si navíc uvědomíme, že
tyto elity jsou víceméně tvořeny stále týmiž lidmi.
Je logické, že tato situace se projevuje v České
republice prudkým nárůstem cynismu vůči politickým elitám, zejména pak vůči
politickým stranám, které přestávají být považovány za prostředek pro realizování
určité politiky, ale naopak začínají být všeobecně považovány za pouhé
prostředky k uspokojování osobních mocenských ambicí a touhy po majetku.
K tomuto vytrácení důvěry občanů vůči politickým elitám dochází
v čase, kdy je nutné podstoupit v politice i ekonomice velké změny,
související nejen s integrací ČR do EU, ale i do globální ekonomiky.
Zkrátka souvisí to i s tím, zda se chceme, či nechceme, stát dobrým
partnerem modernímu světu.
Domnívám se, že budoucí úspěchy jsou podmíněny
opuštěním „třetích cest“. Jakmile se většina občanů rozhodne nejen pro
kapitalistické odměňování (a kdo by nechtěl), ale i pro kapitalistickou práci
(přesto, že se to v budoucnu vyplatí, je to přijímáno mnohem hůře) a pro
kapitalistickou poctivost, bude to, po rozhodnutí pro svobodu z listopadu
1989, druhé správné a klíčové rozhodnutí. A zároveň oživením naděje na
přiblížení naší společnosti k opravdové demokracii.
Oblast uspokojování hmotných potřeb občanů je nutné
posuzovat přednostně prizmatem klíčové právní normy každého státu, tedy
ústavou. Pomůžu si nejlepším z nejlepšího - tedy ústavou USA (1787). Vycházejíc
z její preambule, volně navážu:
„My,
lid Spojených států, chceme, abychom
-vytvořili
dokonalejší jednotu (spojení státu ve federaci)
-
nastolili spravedlnost (rozsuzování sporů mezi občany)
-
upevnili domácí klid (ochranu proti domácím zločincům)
-
zajistili ochranu země (ochranu před vnějšími agresory)
-
podporovali růst všeobecného blahobytu (což je z dnešního pohledu jistě
vágnost; tehdy znamenala pouze dvě funkce vlády; právo uvalovat clo a právo
zakázat, aby jednotlivé státy Unie na sebe uvalovaly cla navzájem- tedy
garantovat volný obchod. Ale dnes, kdy každý hejhula, politik, etatista či
socialista chce tento bod obohatit o všechnu možnou regulaci, je třeba tomuto
bodu z pohledu hospodářství věnovat se přednostně)
-
zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu…“ (i když tehdy šlo spíš o
odstranění otroctví, v přeneseném slova smyslu jde o ustavení politické
obce za účelem zajištění svobody všem - jde tedy o základní důvod existence
státu).
Stát tedy existuje proto, aby zajistil přirozená práva
– viz Deklarace nezávislosti USA - „ Právo na život, svobodu a sledování
životního štěstí …“.
Dále chci připomenout
historická období, tvořící významné křižovatky lidského vývoje :
Západní
civilizace vyrůstala ze 3 tradic:
l.
Klasická kultura Řecka a Říma
kdy
řeckým přínosem v politice je idea republiky, římským idea říše,
od
Řeků pochází myšlenka svobody, římského původu je idea zákona;
kombinace
řecké a římské dala vyrůst konceptu svobody pod vládou zákona
2.
Křesťanství
Založilo
posvátnost každé osoby věřícího,
vyzývalo
k poslušnosti vůči autoritě (Kristu) víc než vůči panovníkovi, čímž
podpořilo koncept svobody pod vládou zákona;
církevní
instituce ve stálém boji s monarchy nám odkázaly rozdělení moci - tedy její
omezení
3.
Osvícenství
jež
přineslo liberální demokracii, svobodný trh a víru v rozum a vědu;
Anglická
revoluce (1688) vyzdvihla svobodu a konstitucionalismus, francouzská(1789)
myšlenky demokracie a racionalismu, které vedly k většímu vlivu státu.
Osvícenství
bylo příčinou sekularizace intelektuálních elit, které se postupně postaraly o
to, že už nelze o naší civilizaci mluvit jako o křesťanské, zatím co islám,
pravoslaví či hinduismus si podrželi náboženskou identifikaci.
Představitelé soudobého osvícenství se domnívají, že
vytvoří globální civilizaci. Právě úroveň
základních právních norem států však ukazuje, že jedině návrat k pravdě
svobody, zákona a vyšší biblické pravdě (desatero) může pozitivně ovlivnit
vývoj světa.
I
naše ústava (16.12.1992) říká, že Česká republika není hodnotově neutrální
stát, neboť:
Cituji:
„Základem
je rovnoprávnost občanů, jejich svoboda, demokratický charakter státu, lidská
práva i přináležitost k Evropě.“
A právě od závěrů těchto základních právních dokumentů
musíme odvíjet otázky a hledat odpovědi pro budoucnost ekonomie, především pak:
Jaké
jsou legitimní funkce státu, co má stát činit, co je správné, aby činil a co by
činit neměl?
Chceme-li
i v ekonomii sledovat linii svobody, musíme především:
Úvodník
této kapitoly si dovoluji ukončit mottem M. Nowaka:
„V každé kultuře existují zvláštní pravidla a tradice,
mnohdy nevyslovitelné, které se každý mladý člověk musí naučit. Taková pravidla
řídí oblast smluvního jednání, určují cenové hranice snesitelnosti, přijatelný
standard kvality, vhodný způsob smluvního jednání a další aspekty slušného
obchodu. Tyto věci jsou natolik důležité, že nemohou být svěřeny byrokratům ani
politikům. V míře, v nichž stát do těchto pravidel, tradic a úzů
vstupuje, oslabuje morální úroveň společnosti“.
V kapitole 19 následuje ekonomická analýza let
1990 až 2002 a prognóza základních ekonomických agregátů českého hospodářství
do roku 2005. Pro mne, jako ekonoma je tato část fatální, ale kdybych ji (jedná
se o asi 30 odborných stránek ) nyní četl, byli bychom zde asi další 3 hodiny. Alespoň
pro zajímavost zmíním grafy vývoje základních ekonomických indikátorů - str. 364-368.
Pokud tyto údaje porovnáme se skutečností, je zřejmé, že jsem se před 4 lety
nemýlil. S výjimkou salda veřejných rozpočtů, které jsem – viz text -
přizpůsobil splnění maastrichtských kriterií.
Pro
určité odlehčení a také lepší náladu nás všech mi dále dovolte číst část
kapitoly 20, nazvanou „Předvolební sliby 2002“ s mottem: „Čím
horší špatnost, tím se tváří krásněji“ – opět z myšlenek Publilia Syra.
Opět
čtu:
Přenáším se do pražských ulic roku 2002. Je hezký den -
svítí sluníčko, je zde jaro, lidé se usmívají, děvčata odložila kabáty, dost
lidí je venku. Využívám toho-dělám dnes, ani ne dva měsíce před parlamentními
volbami, anketu…
Na otázku: „Kdo vyhraje?“ mi pět z deseti náhodně
vybraných lidí bez váhání odpovědělo: Sparta, dva, že Liberec. Pouze tři
z těch deseti, na první pohled seriozních spoluobčanů pochopilo, že se
ptám na volby…
První mi řekl, že neví, neboť v politice stojí
všechno za… Druhý byl straník - ten věří - volí proto své. Třetí mi
s klidem oznámil, že je mu to jedno a proto nepůjde volit vůbec. Zajímavé
však bylo jeho zdůvodnění - cituji:
„Vždy
jsem volil ODS. Pro jejich názor na lidskou svobodu. Po minulých volbách ale
ODS umožnila naplňovat zcela jinou politiku, se kterou já nesouhlasím. A tak od
té doby vím, že Česká republika je znovu státem, kde vládne pouze jedna strana.
S tím, že je navíc dvojjediná. V klíčových otázkách se totiž Klaus a
Zeman podobají jednobuněčným dvojčatům. Oba pánové, respektive strany, které
vedou, slibují (už podruhé), že jakmile zvítězí a porazí toho druhého, bude u
nás dobře. A to nejpozději do tří let. Co ale budou dělat, když nezvítězí, se
nedozvíte. Ale ono to je vlastně, díky naším zkušenostem, jedno. Protože jedna
strana podepsala faustovský pakt s ďáblem mocného státu a druhá mu nabídla
spiklenectví. Protože jsem byl vždycky proti vládě jedné strany, nejdu volit“
(konec citátu).
Tentokrát nechci hodnotit jednotlivé body volebních
stranických programů, ani nechci, jak tomu bylo v předchozích kapitolách,
kontrolovat jednotlivé strany kolikrát za uplynulých 12 let něco slíbily a něco
úplně jiného plnily. Dal jsem si za úkol vybrat z programů všech parlamentních
stran pouze několik téměř nesplnitelných slibů a téměř jistých absurdit. Že
nejsou ? Posuďte sami.
Opomenu takové blbosti, jako opatření, že kdo se chce
oženit nebo vdát jinde než v místě trvalého bydliště, musí požádat stát o
souhlas…
nebo
…zveřejnění
argumentu, že cestou k obnovení rovnováhy veřejných rozpočtů není
snižování veřejných výdajů, ale zvyšování daní, když navíc je tento argument
podpořen geniálním zjištěním (asi z dílny českého genia Járy Cimrmana), že
díky stárnutí populace nás bude pracovat méně…
nebo
…nápad, jak se zbavit starých
ojetých aut finančním příspěvkem státu na nákup auta nového, dokonce s
dvojnásobným příspěvkem při nákupu automobilu domácí provenience
nebo
…přidělování léků zdarma
seniorům, aby si mohli přivydělat podomným obchodem přebytečných léků za
režijní cenu ke svým malým důchodům mladým zájemcům o drogy
a podobně…
Ale přesto zůstává menších
absurdit stále ještě dost a dost na výběr:
Drtivá většina lidí u našich sousedů přece ví, že
nelze měnit poválečné uspořádání. Nepožadují od České republiky ani píď půdy, a
ani korunu. To by totiž znamenalo provést i u nich politická salta. Na ně by
musela navázat i salta ekonomická. Proč by to ale dělali?
Proč tedy u nás
minimálně tři politické strany – tedy ODS,ČSSD a KSČM hrají hru o největšího
vlastence? Možná, že jen vyvolávají strach a pocit ohrožení, aby jim tento
strach a přísliby typu: „My vás nedáme!“ přinesl hlasy vyděšených voličů.
Přitom bychom měli chtít jedno jediné - dobré
sousedské vztahy. V Evropě pak musíme prosazovat české národní zájmy. Ony
totiž nejsou (a ani nemohou být) v přímém rozporu s německými,
rakouskými zájmy, či zájmy jiných našich sousedů.
Ale možná, že jim chybí jenom důstojná hrdost.
Je zajímavé, že žádná politická strana
nenabídla zrušení okresních úřadů bez náhrady. ODS a KSČM chce okresy zachovat,
ČSSD chce zachovat okresní dekoncentráty krajů v sídlech bývalých okresů,
KDU-ČSL a US chtějí alespoň ponechat okresní orgány jako útvary státu. Vypadá
to, jako by stranám šlo především o lidi - ale asi o ty, kteří pracovali pro
jejich zájmy na okresních úřadech.
Stejné je to i s ústředními orgány.
Žádná strana nenavrhuje ani menší počet ústředních orgánů, ani redukci
rozpočtových či příspěvkových organizací státu, natož počet úředníků v nich.
O nákladech ani nemluvě. Jen ODS navrhuje zrušit tři ministerstva. Bylo by to
chvályhodné, kdyby ten návrh neznamenal úsporu pouhých 78 lidí.
Žádná strana neslibuje termín
projednání, natož schválení základních právních kodexů státu. Mnohým politikům
asi vyhovuje tisíc novel v nepřehledné legislativní „smršti“ - jsou totiž
mnohem „důležitější“ -samozřejmě ti politici. Mnohým politikům k tomu, aby
hlásali, že máme právní stát pak stačí, že máme demokratické volby. Takže –
nedivme se…
Alarmující je také příslib zřízení
nového svazku registrů. Tentokrát opět tajného. Ale místo neoficiálních udavačů
půjde tentokrát o udavače oficiální. Ještě, že tak ?
Dosti komicky vypadá hádka o nákup
nadzvukových stíhaček. Strany by se měly dohodnout alespoň na tom, aby vláda
byla nucena koupit taková letadla, která se dokáží v českém vzdušném
prostoru alespoň otočit, aby mohla monitorovat náš vzdušný prostor (pozor –
stačí 4 ks), a aby mohla monitorovat
plnění offsetových programů dodavatele letadel pro jednotlivé politické zájmy.
Pro přehlednost. Ne těch zájmů, ale daňových poplatníků
Stejně úsměvná je snaha ČSSD znovu
klidně, stejně jako před čtyřmi lety,
slíbit vytvoření 200 000 (KSČ dokonce 300 tisíc) nových pracovních míst.
Pokud by se jim dařilo stejně jako v nynějším období, asi by to znamenalo
zvýšení nezaměstnanosti o dalších 200 000? Slyšíte tu hrůzu?
Stejně úsměvný je návrh KSČM na zkrácení
pracovní doby na 35 hodin týdně, což prý povede, podle zahraničních zkušeností,
k růstu produktivity. Návrh je úsměvný hlavně v tom, že nikde se
neuvádí v kterém zahraničí se tento ekonomický zázrak stal.
Přesto, že celý civilizovaný svět ví, že
současný průběžný penzijní systém je dlouhodobě neudržitelný, neboť přibývají
důchodci, systém je příliš rovnostářský - čili demotivizující, je možné ho
zneužít k případným politickým manipulacím, výrazně omezuje svobodu
jednotlivce ovlivňovat výši svého důchodu i dobu odchodu do penze, a postupně
se v celém světě přeměňuje, tak v ČR, přes ideální možnost financovat
přechod k modernímu systému z privatizačních výnosů (raději se koupí
„grippeny“), žádné z kandidujících stran nevadí přibývající fronta chudých
důchodců. Pokud politická reprezentace nevyřeší problém finančně nekrytých
penzí, nebude schopna držet pod kontrolou stále rostoucí fiskální problémy či
zabránit takovému nárůstu daní, který ekonomiku zaminuje. Je možné čekat na
zázrak, ale pozor – i mezi důchodci jsou voliči!
Všechny strany, jako „na potvoru“
zapomněly“ ve svých programech o zdravotnictví na standardy - tedy kde se léčí (přesun
finančních zdrojů od rodinných lékařů do drahých nemocnic odporuje nejen
světovému trendu, ale i zdravému rozumu), jak se léčí, čím se léčí a co se
vůbec léčí z povinného zdravotního pojištění. Hlavně, že se všichni diví,
jak málo peněz je ve zdravotnictví. Ještě, že máme různé zástupce lékařů,
sester, ostatního zdravotního personálu, pacientů apod., kteří nám, spolu se
zdravotnickými odboráři, vysvětlí (samozřejmě každý jinak), co zdravotnictví
potřebuje. Možná, že by tomu pomohl alespoň jeden standard – standardní pravda.
Domnívám se, že není příznačnější titul zdravotních programů všech stran, než
„etatistická blbost“. Doufám, páni doktoři, že ještě než Vám znovu znárodní
ordinace, ambulance či nemocnice, budete mít dost času a sil „své Ráthovce“
zahnat od moci. Jinak - chraň Vás Bůh! Navíc nemůžete počítat s tím, že se
politici zastanou veřejně právní VZP stejně, jako se zastali veřejně právní
televize - cha,cha.
Na vysokou školu musí být podle
volebního programu ČSSD přijímací zkoušky. Aby prý byli vysokoškolští učitelé
zbaveni pokušení korupce od slabších studentů. A navíc je to prý lepší, neboť
na vysokou školu se dostanou jen ti nejlepší, zatím co při zavedení školného by
se tam dostali jen ti bohatí. A někteří by měli problémy s vyplňováním
žádostí o zvýhodněné půjčky. Je to podobná logika, jako když se pokouší někdo
naučit vola aportovat.
Nebo návrh na rušení víceletých gymnasií
– ten přesně zapadá do socialistického scénáře: Žádní schopní! Všichni stejní!
Ve školských programech je lepe
nelistovat. Tvůrci programů by mohli omylem něco opsat ze stávajících
socialistických učebnic a k našemu zděšení by k nám znovu mohli
promlouvat Marx nebo Lenin o třídní nenávisti.
Žádná strana nechce také řešit postavení
církví - resp. jasnou odluku církví od státu. Copak je možné, aby farář byl
zaměstnancem státu? Možná, že společně připravovaná kázání, za účasti
církevních tajemníků, se někomu líbí. Ale mně to uráží.
Z programů tří stran se překvapivě
dozvídáme, že do roku 2005 musíme ke splnění maastrichtských kritérií snížit
deficit veřejných rozpočtů na 3% - což je asi 60 miliard Kč. Teprve
z těchto vět se dá pochopit, proč všechny strany chtějí zvýšit výdaje na
školství - je ale logické, že se tyto výdaje budou muset přednostně použít na
procvičování malé násobilky (ale začít u úředníků, novinářů a především u
politiků je nezbytnost).
S tím také souvisí smělý plán
koalice dosáhnout do roku 2010 průměrné životní úrovně zemí EU. To ale znamená,
že od roku 2003 musíme dosahovat meziroční nárůst hrubé domácí produkce ve výši
14,2%. Že bychom opět předběhli „asijské tygry“? Ne, že by se mi to nelíbilo. Ale
co je moc, to je příliš.
Za opravdovou kuriozitu pak lze
považovat návrh ČSSD na otevření státní banky na podporu neschopných. Jako by
nestačilo, kolik peněz schopní již dávají líným dnes.
Dokonale čisté (rozuměj
neušpiněné) ruce zaručuje zákonné rozdělení Státních drah, kdy si vzájemně
účtují státní dotace vlastníci kolejí, které zůstaly v majetku Správy
železniční dopravy, státní podnik a České dráhy, akciová společnost, které
provozují koleje a jsou současně
dopravcem (vlastní i pozemky). Vlk se nažral (nesmiřitelná opozice získala
placená místa v orgánech obou společností) a koza zůstala celá
(nesmiřitelní odboráři zachránili práci pro železničáře, obdrželi zdarma
pozemky, budovy a stavby rekreačních zařízení) a hlavně zůstal management,
obsazovaný politicky. Je pravda, že výraz „tunelování“ je, stejně jako „robot“
K. Čapka z české provenience, neboť vedle odsávání renty se vysává podle
zákona i majetek. Je paradoxní, že nakonec největší tunel bude, asi logicky dle
názvu, patřit české dopravě. S dluhy Státních drah bude hospodařit (čti:
zaplatí je) stát (čti: daňoví poplatníci) a s majetkem (už bez předchozího
souhlasu vlády - natož parlamentu) bude hospodařit akciová společnost. V první
fázi privatizace si „šikovné“ managementy zřizovaly vedle státních podniků
různé s.r.o., kam „šikovně přelévaly“ státní majetek. Díky tomu, že nebyla
přijata příslušná právní úprava, nebo uzavřeny manažérské smlouvy, zabraňující
tomuto jednání. Nyní se „šikovný“ drážní management už ani nemusí namáhat. Má
k tomu právní úpravu. Slyšíte ten „nepatrný“ rozdíl?
Za fantastické lze považovat sdělení
všech politický stran, že ČR má poměrně nízký státní dluh. Zaprvé to není
pravda, neboť se nemůžeme poměřovat se státy s výrazně nižším vnitřním
zadlužením. Zadruhé to není dluh žádného státu, ale jeho občanů. A když každý
občan - od novorozeněte a ž po nejstaršího seniora - dluží 90 tisíc Kč., tak
sdělení, že dluh je poměrně nízký by nemělo obstát ani na párty
v psychiatrické klinice. Vypadá to, že ani po dalších volbách se nemusíme
bát, že bychom tempem v zadluženosti nedostihli tzv. vyspělý svět. Na dluh
se bude hospodařit i nadále - nikdo totiž není proti - tedy s výjimkou
malých dětí - ale ty ať jsou ticho! Ale na dluh by mohl vládnout lehce i domácí
pes dingo. A pak že nejsou žádné absurdity.
Za obzvlášť absurdní však pro mne zní
volební heslo: KSČM se poučila z minulosti a důsledně se rozešla
s negativními praktikami bývalé KSČ.
Je také úsměvné, jak politické strany,
někdy mistrně, jindy dost bransky, dokáží odpoutat pozornost od svých vlastních
problémů k tak „důvěrně“ známé permanentní válce dvou mocenských center.
Jedním jsou legitimně zvolení parlamentaristé a druhým trošku popletení morální
hlasatelé občanských svobod.
Od politických předáků jde zřetelně o
postkomunistický, protože zděděný, fenomén, jehož základem je teze, že politika
je pouze pro politické strany a že občan může konzumovat občanské svobody jako
jedinec a chce-li se sdružovat, pak pouze za účelem zábavy a sportu a výjimečně
možná za účelem krádeže medu včelám dělnicím. Jako by si neuvědomovali, že
nejvíce demokratickou společností je ta, v níž je fungující občanská
společnost - tedy takový politický systém, kterého se permanentně zúčastňuje
většina občanů a že s nimi tudíž politické strany permanentně komunikují.
Domnívám se totiž, že politikům v opačném případě nehrozí jenom izolace,
ale že, pokud by přišli opět s nějakými geniálními originalitami; na
příklad, že je-li řidičem nevysoký občan, bude napříště povinen řídit automobil
z dětské sedačky a podobně, že by se jimi opovrhovaná občanská společnost
mohla ozbrojit motykami a začít hledat v Čechách nějakou Bastilu.
Z předvolebních programů
politických stran mi přeci jenom zůstává jeden silný zážitek - blbá nálada.
A co Vy ? Pokud by Vám to bylo náhodou
jedno, tak si dovoluji poprosit, abyste si alespoň nenechali vzít svoji
občanskou legitimitu. Tou je totiž svoboda. Ale pozor - trvá teprve 15 let!
Považuji totiž za nutné upozornit na fakt, že za všechno dobré i zlé nemohou
jenom politici. Ale i ti, kteří z nich politiky udělali…
A na závěr mi dovolte přečíst část
kapitoly 21 s mottem, opět z moudrostí Publilia Syra: „Sám
dopouštíš se viny, když ji nepotrestáš.“
Čtu:
Měl-li bych hodnotit „polistopadové
období“, tak bych měl začít známým konstatováním, že každý dnešek je lepší, než
včerejšek. I když mnozí dělali, a dělají dodnes, všechno pro to, aby tomu tak
nebylo…
Mnohé se nepovedlo…
Tak třeba politická kultura nestojí za moc…
Čtyřicetileté období komunismu u nás
vytvořilo politický systém nesvobody a bezpráví, řízený jednou politickou
stranou, která prostřednictvím Národní fronty řídila nejen všechny ostatní
politické strany, ale i všechna politická i zájmová sdružení. Tímto způsobem
vtiskla KSČ celému politickému i společenskému systému určitý typ politické
kultury, ve kterém především platilo, že všechno je politika. Každý člověk byl
posuzován politicky a jeho život byl chápán jako výraz nějakého politického
postoje. Tímto způsobem byl zlikvidován prostor pro svobodné lidské jednání. Politický
systém stál dále na předpokladu neustálého rozlišování na přívržence a odpůrce
režimu. A navíc KSČ fakticky rozhodovala o všem ve státě a ve společnosti a
všechno, prostřednictvím svých aparátů (mocenských, stranických i státních)
kontrolovala. Proto se mnozí lidé, kteří chtěli realizovat své životní
představy, stávali členy této organizace, proto se další lidé podřizovali
systému šikany a ponižování, aby dosáhli alespoň některých dílčích přání či
cílů vlastních, vlastní rodiny, nebo alespoň svých dětí, o služebnících režimu
nemluvě. Kam moc komunistů dosáhla, nesměl zůstat nezávislý jedinec. Všichni
museli být závislí - na státu. Legitimace strany se stala vstupenkou do klubu
vyvolených, a prvním stupínkem k profesnímu a hmotnému povznešení. Velká
část společnosti tato kriteria přijala. V zájmu vnitřní lidské rovnováhy
si lidé upravili své hodnoty. Nezásadové nemorální chování se stalo normou.
Naopak abnormálním se stal nezištný, otevřený a poctivý postoj. Tyto faktory
vytvořily systém politické kultury, který se vtiskl do podvědomí společnosti a
žije v ní, bohužel, v mnoha ohledech dosud, přestože se politický
režim za posledních 15 let zcela změnil.
Po listopadové revoluci 1989 vzniklo
Občanské fórum, které „vtáhlo“ do politického dění většinu lidí, aby se
vzbudilo zdání spontánního pohybu většiny k odstranění strachu z KSČ
i z jejích represivních orgánů a aby mohlo dojít k nutné dohodě
s komunisty o předání moci. Tím se ale vytvořily nové iluze, například, že
komunisté nemají žádnou moc a chtějí demokracii, či že tajné organizace
komunistického státu přestaly mít vliv a také se vytvořily i nové mýty o
„bezbolestném vítězství dobra nad zlem“, či o heslu „nejsme jako oni“. To vše
umožnilo vnést do společnosti informaci, že žádná minulost neplatí a všichni
jsou vlastně pro politickou změnu.
Jakmile se objevily politické strany,
hlásící se o podíl na politické moci a na vytvoření standardních institutů
parlamentní demokracie, Občanské fórum logicky zaniklo. Fenomén převratu
v letech 1989 a1990 vynesl na veřejnou scénu a do politiky mnohé
osobnosti, které s komunismem neměly nic společného a byly naopak jeho
zásadními odpůrci. V průběhu 15 let po listopadu 89 však proběhl
v české politice proces, ve kterém osobnosti, které demokratickou přeměnu
mysleli vážně (mnohdy i příliš idealisticky) se buď přizpůsobily, nebo byly
z politiky odsunuty na vedlejší kolej (pro přílišný idealismus se mnohdy
vůbec nebránily - naopak), nebo se samy rozhodly z politiky raději odejít.
Parlamentní a vládní politiku, také díky
tomu, začala ovládat zájmová lobby a navíc, také díky tomu, se politická
kultura opět usadila ve staronových mantinelech. V politické kultuře totiž
dále platí lhaní a klamání veřejnosti. Především proto, že stranické
sekretariáty se veřejnosti bojí, a nekomunikují s ní proto tak, jak bývá
obvyklé v západních zemích. Nesnaží se tím získat důvěru veřejnosti, ale
zmanipulovat ji. Lépe se jim totiž asi „pracuje“ s indiferentní voličskou
masou, kterou za 40 let „uhnětli“ komunisté. A nejlépe jenom těsně před a při
volbách, aby v období mezi volbami byla společnost z politiky
vyloučena. Proto české politické strany zatím nejsou prostředím, kde by se mohla
projevit jedna z předností demokracie, totiž transparentnost výkonu moci.
Od demokracie se ale očekává, že odstraní neprůhlednost moci a jejího výkonu a
zavede kontrolovatelná pravidla. To, že určité skupiny prosazují
v politice své zájmy, je přece normální, ale musí to být transparentní, u
politických stran nejvíce, protože společnost by měla vědět, na čem
s kterým politikem je. Místo toho tato lobby ve spojení s mnohými
politiky znemožňují kontrolu veřejností, politickou praxi zahalují často do
neprůhledných akcí, frází, výmluv a vytáček a zabraňují tomu, aby politika byla
věcí veřejnou. Znemožňují tím onu ústavní „volnou soutěž politických stran“,
neboť podvědomě chtějí, aby současná politická reprezentace žila co nejdéle
v prostředí silné politické apatie veřejnosti, která jim umožňuje další
přežívání. Je zřetelné, že právě proto se politická kultura zatím změnit
nemůže. Stejné je to s převážnou většinou jednotlivých politiků. Političtí
předáci mají mnoho úkolů. Nejsou to totiž zadáci, ale právě předáci; musí tedy
ukazovat cestu, kudy by se občané měli ubírat. Především by měli v lidech
probouzet větší odpovědnost za svět a schopnost chovat se tak, jako by na této
zemi měli pobývat navždy a jako by jednou měli být souzeni za stav celého
světa. Kdo ví, kolika strašlivými peripetiemi bude muset lidstvo projít, než se
v nich taková odpovědnost probudí. To ale neznamená, že ti, kteří chtějí a
měli by, nemohou začít ihned. Je to jistě velký úkol pro učitele, vychovatele,
intelektuály, novináře a vůbec veřejné činitele všeho druhu. Ale především je
to úkol pro politiky, pro politické předáky pak úkol mnohonásobný. Ti totiž
mají i v těch nejdemokratičtějších poměrech nesmírnou moc. Možná větší,
než si sami uvědomují. Ta moc samozřejmě není v jejich pravomocích.
Ostatně jejich pravomoci v demokracii ani nemohou být velké. Je
v něčem jiném. Je v bezděčném vlivu, které má jejich charisma na
veřejnost. Právě proto není hlavním úkolem politických předáků zalíbit se svými
okamžitými rozhodnutími či televizními úsměvy veřejnosti do té míry, která by
jim umožňovala vítězit ve volbách až do konce jejich bytí. Je to zcela něco
jiného. Je to ochota přejímat na sebe spoluodpovědnost za dlouhodobé vyhlídky
světa, v němž žijeme a být příkladem této spoluodpovědnosti všem ostatním.
Místo nové politické kultury ale vytáhli
a stále vytahují političtí předáci mýtus „nového politického stylu“, aby
nakonec předvedli ještě větší rvačku o mocenské pozice než ti, kteří se více
přidržují klasického politického směru. A tak nakonec paradoxně zůstávají
v oblibě ti političtí předáci, kteří v politice vydrželi co nejdéle,
přežili všechna možná úskalí politického boje a udrželi ve společnosti původní
pokleslou politickou kulturu. Na prvním místě jsou to Václav Klaus a Miloš
Zeman. První z nich byl federálním ministrem financí, předsedou vlády,
předsedou poslanecké sněmovny parlamentu, myslel si na presidenta a skutečně se
jim stal, v ekonomice jako velký liberál sliboval rychlou a razantní
transformaci a nakonec ji zastavil uprostřed, po kuponové privatizaci umožnil
nástup „tunelářů“, atd. Ten druhý byl federálním poslancem, předsedou
poslanecké sněmovny parlamentu, předsedou vlády a myslí si na presidenta, jako
velký socialista nechtěl rychlou transformaci a nakonec ji zrychloval, sliboval
dlouhodobé sociální jistoty a nakonec umožnil „tunelovat“ budoucnost, atd. Jejich
úspěch je přitom založen mimo jiné na tom, že ještě nikdy nepřiznali žádnou
vlastní chybu a všechno dokáží nějak vysvětlit, navzdory veškeré zkušenosti,
kterou lidé s jejich politikou udělali. Oba dva navíc neuznávají jiný, než
politický mandát, intelektuály a aktivisty považují za samozvané lobbyisty,
kteří vnucují nelegitimně občanům své tzv. elitářské představy bez mandátu a
tudíž bez odpovědnosti. A to všechno jsou zřejmě hodnoty, které si mnozí občané
ČR na tomto typu staronové upadlé politické kultury, kterou vlastně nikdo
z politiků zatím vážně nechce, nebo nemůže, změnit, nejvíce váží. Tím se
ale mýtus demokracie, která s sebou má automaticky přinášet nějaké změny
v politické kultuře k lepšímu, vytratil.
Na české politické scéně se přestávají
střetávat různé politické ideály a hodnoty a politické programy se soustřeďují
po vzoru televizních reklam na rozhodování voličů při udělování preferencí
příslušné volební straně podle obličejů jejich předáků a reklamních sloganů. Začíná
se stírat rozdíl mezi pravicí a levicí, mezi konzervativci, liberály, socialisty
a populisty, každý se bez problémů dokáže spojit s každým, takže není
divu, že občané jsou znechuceni. Vzniká totiž dojem,že demokracie je vlastně
amorfním politickým prostorem pro dlouhodobé přežívání jistých politických
struktur. Uvědomíme-li si, že nejvíce demokratickou společností je ta,
v níž převládá fungující občanská společnost – tedy takový systém, kterého
se dobrovolně a permanentně zúčastňuje většina občanů, pak s politickou
kulturou 15 let po listopadu 89 to opravdu není v pořádku. Občanská
společnost i proto, co jsem nyní popsal, je však fenoménem, jež je pro jeho
odpůrce i zastánce abstrakcí. Pro svoji existenci totiž potřebuje jistou
tradici a společný prožitek jednotlivých občanských postojů. Nicméně i proto,
že se jedná o určitou abstrakci, po které konzervativci touží a vědí, že nemůže
vzniknout tak rychle, jak byla totalitou rozbita a zlikvidována, a ti ostatní
ji vidí jako přítěž, je nezbytné, aby vznikla, pokud upřímně chceme demokracii
mít. Ta jediná totiž může konečně změnit politickou kulturu. Už aby to tady
bylo…
Myslím si však, že, bohužel, máme před
sebou ještě období nástupu socialistických populistů. Lze jen doufat , že
jejich éra - období rychlých a razantních řešení - skončí parlamentními volbami
2006. Jinak nás bude asi čekat staro-nová pohroma.
V ekonomice se také všechno nepodařilo…
…což jsem se, ve vší skromnosti, pokusil poctivě také
ve své knize popsat. Za největší chybu považuji stálé hledání třetích cest,
které znemožnilo zmenšit roli státu coby chůvy pro flákače - tedy snížit
přerozdělování a naopak neumožnilo zvětšit podporu schopným a poctivým občanům -
tedy vytvořit větší občanskou a hospodářskou svobodu a vytvořit jasně určený
právní rámec ekonomiky pro nutnou reformu morální. Nebo bych měl zmínit, že
vlády, hlásící se k demokratické pravici neplnily svá programová
prohlášení, ani se neřídily programy svých politických stran a tím zpomalily a
dokonce pozastavily ekonomickou transformaci. Nebo bych měl zmínit, že tyto
vlády ignorovaly nepříznivou situaci na kapitálovém trhu, či hrubě podcenily
spolupráci fiskální a měnové politiky, nebo neprovedly reformu důchodového
systému a tím „pomohly“ zvětšit budoucí fiskální problémy či zvětšit daně,
které ekonomiku mohou zruinovat. Nebo bych měl zmínit, že za vlád ČSSD došlo
k opětovnému růstu vlivu státu v reálné ekonomice, což státní výdaje
nepředstavitelně zdražuje, a přes významný příliv cizího kapitálu, který
výrazně pomohl překonat recesi poloviny devadesátých let, došlo
k prohloubení deficitu vnějších vztahů a k ohromnému deficitu
veřejných financí - tedy k výraznému zadlužení budoucnosti - vždyť vláda
utrácí nejen to, na co jsme si nevydělali, ale i tam , kde není záruka
návratnosti.
A
pokud se týká vyrovnání z minulostí
…
Jen zmíním, že jedině rychlé dokončení transformace
společnosti na standardní demokratické euroatlantické prostředí umožní rozbít
ty společenské struktury, jež přetrvávají z totality a které profitují ze
současného stavu společnosti někde mezi komunismem a západní demokracií a
současně umožní zmenšit korupci a zvýšit zájem občanů o věci veřejné.
Ale
pozitivních věcí je daleko a daleko víc…
Lidé
se v listopadu 1989 rozhodli žít ve svobodě, což bylo vedle otevření naší republiky světu,
největším pozitivem…
Vždyť
se stačí rozhlédnout po lidech, domech, městech a obcích, řekách a lesích a
podívat se na dobové fotografie z totality…
Parlament, jako nositel více než tisícileté tradice
českého národa, mohl uskutečnit demokratické ideály, poučen ze šťastných i
nepříznivých událostí českých dějin a k 1.1.1993 přijal Ústavu České
republiky.
Proces schvalování ústavy ukázal, „o čem byla“ nová
politická elita českého národa. Díky převaze demokraticky a reformě
orientovaných sil a osobností v tehdejší České národní radě se tito lidé
prosadili při psaní návrhu ústavy. Návrh byl na poměry, které v zemi i
politice panovaly, mimořádně zdařilý. Reflektoval společenskou realitu, byl
vyvážený a počítal i s možností zabránění možného zneužití politiky
v postkomunistickém období. Je pravda, že česká ústava byla přijata také díky
historické situaci dělení Československa. Je pravda, že mnoho odpůrců opravdové
demokracie nemělo čas ani síly na zastavení přípravných prací, ani na případné
„úpravy“, ani na zabránění přijetí ústavy. A je také pravda, že přijetí ústavy
určitě omezilo moc postkomunistických elit. Podle mého názoru, ať si kdo chce,
co chce říká, jde o ústavu velmi kvalitní a jde tudíž o další velký úspěch
polistopadového vývoje.
Dalším úspěchem tohoto období bylo klíčové rozhodnutí
politické reprezentace vyřešit spor o způsob odškodnění křivd minulého
totalitního režimu a vítězství té části politiků, která trvala na důsledném
vyrovnání s minulostí a tedy přijetí způsobu (i když zdaleka nedokonalého)
rehabilitace a restituce.
Jsem rád, že se potvrdilo tehdejší mé přesvědčení, že
v ekonomické i morální oblasti budou restituce nejlepším způsobem
privatizace. Neměli bychom však zapomenout, kdo z politiků byl zásadně pro
a kdo zásadně proti… A co říká a jak se chová dnes.
Největším mezinárodně-politickým úspěchem v dějinách
České republiky je jistě členství v Severoatlantické alianci…
Jen si vzpomeňte na dvacetiletou sovětskou okupaci.
Naštěstí Rusové odešli…
Naše republika úměrně své velikosti a váze má hlas
v rozhodování o budoucnosti světa. Idea a padesát let praxe NATO nám sice
nedávají pochopitelně stoprocentní záruku, ale určitě nejvyšší možnou záruku,
že už nikdy nebudeme nuceni přijímat jakýkoliv mocenský diktát. A navíc se nám,
po padesáti letech nejprve hnědého a pak rudého otroctví splnil krásný sen – jsme
si rovni se svými spojenci…
O tom, zda se nám členství v Severoatlantické
alianci vyplatí, nepochybuji. To se ale ukáže až v době, kdy budeme
ochotni bojovat, bude na nás opravdu spolehnutí a budeme ochotni sdílet stejné
hodnoty se svými spojenci v dobrém i ve zlém…
A buďme spravedliví – vždyť se podařilo také přivést
ekonomiku od socialistického hospodářství neschopného uspět v zahraniční
konkurenci ke svobodnému liberálně-tržnímu hospodářství se značnou
perspektivou. Přesto, že výrazné zvyšování životní úrovně nastane mnohem déle,
než slibovali mnozí političtí předáci, přesto, že jsme se nevyhnuli mnoha
chybám a omylům a přesto, že přechod ke svobodnému hospodářství bude ještě stát
mnoho peněz a úsilí, je to pro mne, ať si kdo chce, co chce říká - z á
z r a k.
Možná, že bych mohl klást na pomyslné misky vah dobra
či zla, či úspěchu a nezdaru další a další závaží. Byl jsem téměř 10 let jedním
z nejvyšších ústavních činitelů České republiky, považuji se za dítě
revoluce, správně revolucí „požrané“, a i proto, že jsem se svobodně rozhodl se
tzv. velké politiky dále nezúčastnit, jsem si opravdu upřímně vědom své politické
odpovědnosti za úspěchy i za neúspěchy.
A tak raději s pokorou opakuji, že až jednou
v budoucnu bude hodnoceno seriozně „polistopadové období“ tak vím, že bude
začínat známým úvodem, že každý dnešek je lepší než včerejšek.
Ale pro mne to je málo. Také proto jsem napsal svoji
knihu. Také proto jsem přijal Vaše pozvání.
Děkuji
za pozornost
Karel
Ledvinka
P.S.
:Jedná se o přepis z magnetofonového záznamu.