Byl okouzlující, a leskl se jako shnilá makrela ve své oslnivé nádheře. Vtipný byl, a projev měl hezký. Václav Saruman Klaus. Kdo ho slyšel, ale neznal předtím, myslel by si, skvělý president! Formát! Nic z toho – jen Saruman. Gimli, kde jsi, když Tě nejvíc potřebujeme?

Velký rétor vybouchnul. Jeden z nejhorších projevů Miloše Zemana. Zbytečně se navážel do Havla, zločinně zaútočil na Ústavní soud. Propadl, a není ho škoda ani trochu. Miloši, vrať se na Vysočinu, dej si ještě panáka – ne, Miloši, dej si jich raději víc – a už se nevracej. Nikdy. Stýskat se nám po Tobě nebude.

Senátorka Moserová si splnila jeden svůj sen a ukojila jednu svou neukojitelnou ambici: kandidovala na presidentku ČR. Už o ní nikdy více slyšet nebudeme.

Co dál? Co jiného, třetí volba. Máme ústavu, tak ji hezky hleďme dodržet. A žádné změny, prosím, především žádné změny ústavy směrem k přímé volbě! President má být ústavní, nikoli césarský. Přímá volba presidenta by vedla k vzestupu demagogů (senátore Železný – či doktore Železný, jak se mu zvyklo říkat - slyšíte?). To nepotřebujeme. Jednou byla jedna Francouzská republika, toho jména druhá. Vznikla v roku 1848. Alexis de Tocquiville byl jedním z autorů její ústavy. Byla to ústava dobrá. Pak byl jejím ministrem zahraničí. A pak jeden mezinárodní dobrodruhu, Ludvík Napoleon Bonaparte (synovec toho drzého korsického usurpátora a řezníka celoevropských rozměrů, jenž svou okázalou nabubřelostí předznamenal Mussoliniho a svými mocenskými ambicemi Hitlera) kandidoval v přímé presidentské volbě na presidenta – a co se nestalo: ten věčně hloupý lid francouzský jej zvolil. Co pak udělal náš milý Ludvík Napoleon? Jsa povzbuzen přímým mandátem lidu, provedl v roce 1852 převrat a nechal si jej plebiscitem potvrdit. Jak věčně hloupý lid francouzský hlasoval, ani nebudu uvádět; musel bych ošklivě nadávat… A tak se o rok později náš milý Ludvík Napoleon prohlásil císařem Napoleonem III. a smutný Alexis de Tocqueville pár let nato umíral v anglickém exilu (když se na evropském kontinentu čas od času něco podělá – a to se podělává spíše častěji než ne – ti nejlepší z kontinentu – ti, kteří by mu měli vládnout – pak odcházejí do exilu v zemích, v nichž se mluví anglicky – pokud ovšem mají to štěstí nebýt ještě předtím zamordování těmi novými mocipány). To je příběh, který v žádném případě zopakovat nepotřebujeme.

Ústavu neměnit – a pokud změnit, pak jedině tímto dodatkem: „Od dnešního dne Ústava příštích sto let změněna nebude.“

A co s příštím presidentem? Nebojte, nějakého nám nakonec Parlament vyvolí.

Roman Joch
místopředseda Konzervativní strany
www.skos.cz