Nebylo jiného východiska…


Touto velmi krátkou poznámkou reaguji na text kolegy Podrackého (dále jen Autor) „90 let od založení Československa“.

Autor se v úvodní části dopouští jednoho ze dvou vážných filosofických omylů. Je jím monismus, který považuje člověka za pouhý akcident, v přeneseném slova smyslu pouhou odvozeninu většího celku. Druhým pólem je přesvědčení, že člověk je složen z jiných částí. Oba omyly však implikují, každý jiným způsobem, že člověk není subjektem mravního života - rozuměj, není odpovědný za to, co činí. V prvním případě: „já za to nemůžu, to ne já, to mocná síla nade mnou“, ať už národ, stát, strana, všehomír, osud, historie… V případě druhém, skladebném, pak: „já za to nemůžu, to ne já, to něco ve mně“, podvědomí, pudy, geny, memy… Oba omyly lze samozřejmě rigorozně vyvrátit.

Autor v tomto případě staví do pozice onoho „většího“ proces nacionalizace, vše ostatní pak podle jeho názoru bylo naprosto nevyhnutelným důsledkem tohoto procesu, nešlo s tím nic dělat. Něco jako přírodní zákon, čirý determinismus. Na různých místech, v různých kontextech autor píše: „Nebylo jiného východiska.“, „A tak v rámci demokracie nebylo řešení.“, „nebylo možno v té chvíli dělat nic jiného“. Rakousko-Uhersko prostě muselo zaniknout, jinak to zkrátka nešlo.

Ve druhé části textu Autor předkládá svůj pohled na zánik Rakouska-Uherska, vznika Československa, částečně další osudy První republiky a roli neněmecké části (budoucích) československých občanů v těchto procesech. Nechci opakovat své dřívější polemiky s Autorem na toto téma a proto se na tomto místě pouze omezím na konstatování, že jeho pojetí je mylné.

Neboť si Autora vážím, zabýval jsem se otázkou, proč bagatelizuje vážné výhrady k jeho názorům a setrvává ve svých omylech. Částečně mi na tuto otázku odpověděl právě výše uvedený kontext, do kterého si vše Autor zasazuje a v kterém shledává příslušné kořeny. Je to tedy po mém soudu právě monistický omyl diskreditující všechny konsekventy, který je pomyslnou žábou na prameni pravdivého nahlédnutí.



30. října 2008

Jan Kubalčík