Vážený pane inženýre,

odpovídáme tímto na Vaši kritiku Programu Konzervativní strany, kterou jsme od Vás obdrželi. Velmi si vážíme toho, že náš programový text se stal předmětem kritiky a jsme o to více potěšeni, že tato polemika vychází z prostředí KANu, který vnímáme jako jeden z nám nejbližších politických subjektů – zejména díky jeho tradičním konzistentním antikomunistickým postojům. Omlouváme se přitom za značné zpoždění naší odpovědi.

Nelze pominout, že s Vámi již byla vedena diskuse na neoficiální úrovni a to nad Vaším primárním textem „Návrh programu Obroda národa – KAN”, který byl vytvořen v době, kdy byla reálná varianta sloučení politických stran KAN a Pravý blok. Na tomto místě poznamenejme, že i my jsme velmi nakloněni sjednocování konzervativních sil v naší vlasti, ale tyto síly, nyní po zkušenostech, vidíme spíše v jednotlivcích, napříč politickými stranami, než v samotných politických stranách, a v některých institucích, např. v Občanském institutu. Jsme upřímně přesvědčeni, že takové sbližování musí být založeno na právě takovéto programové a obsahové diskusi a doufáme, že tento náš materiál bude vnímán jako drobný příspěvek k procesu, který nakonec vyústí v existenci jediné, silné a proto politicky relevantní konzervativní strany v ČR. S o to větším zájmem jsme proto sledovali polemiku, která byla z řad Konzervativní strany vedena zejména pány místopředsedy dr. Beněm a dr. Jochem. Pokud jsme se do výměny názorů doposud oficiálně nezapojili, není to způsobeno nezájmem, ale plnou důvěrou, kterou oba zmínění členové Předsednictva požívají. Míníme však, že onen „silnější mandát”, který stanovisko Předsednictva bezesporu má, je nezbytný pro to, aby byl stvrzen oficiální zájem Konzervativní strany jednat s dalšími konzervativně orientovanými partnery o co nejužší spolupráci. Proto jsme se nyní k formulaci takového stanoviska odhodlali.

K občanské společnosti: Jako v mnoha jiných případech i zde jsme přesvědčeni, že přístup k této otázce začíná u Svobody. V tomto případě je nezbytné mít na zřeteli, že občan je tím svobodnější, čím nižší daně jsou na něm státem vymáhány. Pak je to on, kdo svobodně rozhodne o užití svých zdrojů a o podpoře jednotlivých sdružení, spolků, kulturních, sportovních organizací apod. a tyto složky občanské společnosti budou tak silné, jak dokáží oslovit občany. Dokud budou společenství, která by měla tvořit občanskou společnost, placena státem, budou v podstatě nesvéprávná – nesvobodná. Pak mohou nabýt vrchu takové spolky, kterým se dostává snad někdy i zištné podpory ze zdrojů jiných. Nemají totiž ve svých možnostech konkurenci a pak je opět na státní moci, aby se jim postavila. To však bývá velmi nepopulární, opět, tentokrát často populisticky, se „na scéně” objevuje Svoboda, a tak mohou některé původně ryze lobbystické skupiny získat na svou stranu nezanedbatelnou část médií a následně veřejnosti. Tvrdíme tedy, že k dlouhodobě perspektivnímu posilování skutečné občanské společnosti vede politika snižování celkové daňové zátěže obyvatelstva.

K sociální politice: Souhlasíme s tvrzením, že „Bez jistoty vkladů nelze zavést fondový systém důchodů.” a jsme si vědomi toho, že důvěra v systém je nutnou podmínkou jeho zavedení. Tento samozřejmý fakt sice není reflektován přímo v programovém textu Konzervativní strany, ale lze jej nalézt např. v odborném článku „O jednom z možných scénářů reformy penzijního systému v České republice” (viz Politická ekonomie, 4, Praha 2000, str. 557 – 568), kde jedním ze spoluautorů textu je dr. Kubalčík, který je zároveň garantem programu Konzervativní strany v této otázce. Zde snad ještě dodejme, že je jistě možné ustanovit v souvislosti s reformou penzijního systému nové instituce – o jejich smyslu a kompetencích se lze dostatečně poučit např. přímo v Chile. Rozhodně to však nejsou banky. Dále nezbývá než se zasadit o změnu chování institucí existujících. Toho lze částečně dosáhnout změnou formálních pravidel (např. větší kompetence dozoru Ministerstva financí směrem k navrhovaným tzv. licencovaným fondům a morální i odborná způsobilost takových ministerských úředníků – to je již také politická otázka), jednak zoficiálněním a posílením pozice zainteresovaných odborných komor (Česká společnost aktuárů), jednak tvrdými personálními kritérii pro management licencovaných fondů. V neposlední řadě je pak nutné účinně motivovat každého občana ke změně chování tak, aby si uvědomoval svou odpovědnost za své důstojné, zabezpečené stáří.

K školství, vědě…: Přednesený problém inflace vzdělání je velmi vážnou otázkou. Argumentace založená na Gaussově křivce (jen předem daná část společnosti má předpoklady pro absolvování vysokoškolského studia) je naprosto správná a konzistentní. Nereflektuje však skutečnost, že takto pojaté vysokoškolské studium vytváří velmi „tvrdou” bariéru. Co tím máme na mysli. Studijní předpoklady jsou v populaci rozvrstveny více méně spojitě – dalo by se říci po 1 stupni IQ. Školství však – zjednodušeně řečeno – nabízí jen tři stupně vzdělání: základní, střední, vysoké. Tak mají, opět zjednodušeně řečeno, základní vzdělání ti, kteří mají IQ menší než (řekněme) 100, střední mezi 101 a 120 a vysoké 121 a více. Z praxe je zřejmé, že i student, který vysokou školu nedokončí, je pobytem na ní, alespoň částečně, ovlivněn. Do života si odnáší přece jen něco ze schopnosti kriticky myslet, správně interpretovat i odborný text, přesně formulovat své vlastní myšlenky, atd. – zkrátka řadu z praktických dovedností, které jsou velmi potřebné pro členy demokratické společnosti. Navíc člověk roste s úkoly. Tak by měla být pro většinu populace nastavena nějaká vzdělanostní laťka, která je těsně nad schopnostmi daného jedince. Proto je třeba vzdělání – zejména vysokoškolské – maximálně diferencovat. Důsledek popišme na titulu „bakalář”. Předpokládejme, že takového titulu může dosáhnout ten, kdo má IQ vyšší než 110. Potom významná skupina těch, kteří by jinak ukončili své vzdělání maturitou, bude dále (alespoň) tři roky studovat a následně jsou schopni přinést občanské společnosti daleko víc než kdyby zůstali středoškoláky. Je zřejmé, že takový „masový” tlak na vysoké školy roztáčí vzdělávací inflační spirálu. S tím je však třeba se smířit, neboť v případě utvoření oné „tvrdé” bariéry bychom sice v příští generaci měli špičkově vzdělané odborníky v mnoha oborech, ale také početně daleko větší a od těchto (v důsledku propasti vzdělání) naprosto odtržený zbytek společnosti. Tyto dva světy bez pojítek (dnes tzv. druhé maturity na vyšších odborných školách a bakalářská studia) by se stále vzdalovaly, přičemž v demokracii vždy vítězí většina… A tak je nezbytné při každém dalším nevyhnutelném znehodnocení některého ze stupňů vzdělání zřídit stupeň vyšší – v současnosti např. doktorským postgraduálním studiem, které je završeno titulem ekvivalentním bývalému „CSc.”, na který dříve žádné formální studium konstruováno nebylo. Závěrem dodejme, že další žádoucí diferenciace může být právě v námi navrhované klasifikaci vysokých škol.

K zahraniční politice: Nejsme přesvědčeni o nevyhnutelnosti střetu s islámským světem jako takovým. Naopak jsme přesvědčeni o nezbytnosti vykořenění těch režimů, které jsou nepřátelské vůči naší civilisaci – např. podporou terorismu – bez ohledu na to, zda se islámem zaštiťují či nikoli. Co se Ruska týče, je námi vnímáno primárně jako bezpečnostní riziko. Domníváme se, že žádný, byť sebevstřícnější, zásah zvenčí, nenapomůže tamní demokratizaci (viz např. využívání finančních „půjček” MMF a SB k dobudování jaderných ponorek…). Nezbývá než s nadějí a opatrností Rusko jen pozorovat. Nepopíráme přitom nutnost jednání s Ruskem a jeho respektování jako jedné z nejsilnějších zemí. Odmítáme však jeho vliv na rozhodování uvnitř obranného společenství založeném na převážně specificky západních hodnotách, které v říši pojímající moc spíše byzantským způsobem nemohou být (až na výjimky) ani řádně pochopeny.

Stran dekretů prezidenta republiky E. Beneše je stanovisko Konzervativní strany jasné. Požadujeme jejich zrušení (těch, které se opírají o princip kolektivní viny) „od tohoto okamžiku”, což – opakujeme – nezakládá jakékoli majetkové nároky, které by mohl kdokoli uplatnit nyní. Náš názor je motivován přesvědčením o neudržitelnosti takových norem z hlediska přirozeného zákona, jehož jsme stoupenci. Vnitřní diskuse v Konzervativní straně (která se samozřejmě neuzavírá vnějším vlivům) na toto téma bude jistě pokračovat.

K Organizaci spojených národů: organizace je bezesporu vhodnou platformou pro jednání mezi národy. Ale je zcela zbytečné si zastírat, že jako cokoli jiného je spíše kontraproduktivní. Je totiž nesporným faktem, že většina nedemokratických a v různé míře totalitních států přehlasovává menšinu demokraticky zvolených reprezentací, diktuje jim tak co ještě je a co už není v souladu s „mezinárodním dobrem” a hlavně určuje, co mají svobodné státy, resp. přesněji jejich (rozuměj západní – tedy dnes již, s trochou licence, i naši) daňoví poplatníci financovat. Tento stav je pro západ dlouhodobě neudržitelný. Odmítáme si nechat vzít naši svobodu, která je plodem staletého ušlechtilého politického, filosofického a duchovního vývoje.

Co se trestu smrti týče, Konzervativní strana v této otázce není jednotná. Přirozeným důsledkem této skutečnosti je absence této problematiky v Programu Konzervativní strany (dovolujeme se odkázat na text dr. Jocha „Proč je trest smrti přípustný” a text dr. Kubalčíka „Nesouhlasné poznámky k skvělému textu” – oba viz www stránka Konzervativní strany www.skos.cz).

Konzervativní strana odmítá volný a liberální přístup k potratům. Nad „právo ženy rozhodnout o vlastním těle” stavíme nutnost ochrany života od jeho početí až po důstojný skon. Je však nemožné nereflektovat skutečnost pozitivního trendu v naší společnosti. Počet potratů rapidně klesá a skupiny, které by snad považovaly potrat za dobro, jsou jednoznačně marginální. Proto považujeme za takticky nevhodné explicitně politicky artikulovat toto stanovisko. To by totiž mohlo mít za následek hysterickou reakci a následné zvrácení oné popsané pozitivní tendence, což si v žádném případě nepřejeme.

O přímé demokracii a speciálně o referendech Program Konzervativní strany nepojednává zkrátka proto, že nehodláme jakkoli přispívat k rozvoji těchto „vymožeností”. Taktéž jsme přesvědčeni, že angažovanost občanů v demokratické společnosti nelze jakkoli posílit libovolným formálním aktem (už vůbec nemůže stát zasahovat do mechanismů uvnitř politických stran – příkladně nařizovat primární volby…). Spodní proudy hluboce zakódované ve společnosti jsou vůči takovým zásahům tak jako tak dlouhodobě rezistentní. Nezbývá tedy, dle našeho názoru, než spoléhat na zdlouhavou cestu generační výměny a soustřeďovat se v této věci na otázky rodiny a školství.

Otázka komunálních odpadů (či dokonce obalů) je velmi partikulární. Je jiná v hustě obydlených aglomeracích a jiná na venkově. Proto patrně nemá příliš smysl pojednávat o této problematice obecně – věříme, že v každém jednotlivém případě existuje optimální řešení vyhovující lidem i prostředí, v kterém žijí. Obecné znečišťování životního prostředí je důsledkem odklonu od kořenů kapitalismu – řádu, který obhajujeme. Oba významní teoretikové jeho vzniku (Max Weber, Michael Novak) se shodují na tom, že jeho základy tkví v křesťanské askezi (a rozchází se pouze v tom, zda bylo místem vzniku protestantské Holandsko či katolická severní Itálie…). Právě onen fakt, že (zejména) západní společnost má k disposici efektivní hospodářský nástroj, ale začíná povážlivě postrádat původní étos, je důvodem téměř ničím neregulovaného konzumu, který následně implikuje nepřiměřený tlak na přírodu. A tak se svět pohybuje mezi Scyllou ekologické katastrofy a Charybdou zelené diktatury. Jediným východiskem je konzervativní návrat k původním hodnotám západní křesťanské civilisace.

Možnost způsobilého občana vlastnit zbraň pro vlastní ochranu je jistě podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Nelze však popřít, že už sama tato možnost (pachatel si není jist zda oběť není ozbrojena…) je nástrojem efektivním. Dalším krokem správným směrem by mělo být zákonné rozšíření možnosti zbraň použít – např. nejen při sebeobraně, při ochraně života, ale i při ochraně vlastního majetku.

Rodina je jedno z ústředních konzervativních témat. Věříme, že tato od přirozenosti semknutá autonomní jednotka si dokáže poradit sama – jen co stát a společnost sníží zásahy do ní na minimum. Zohlednění funkčních rodin pak musí být zakotveno v daňovém systému a orientováno na fáze rodinného cyklu (dle věku dětí). Jako příklad může sloužit britská zkušenost, kde společnost uznává, že je-li dítě v jistém věku, je třeba jej dopravovat do dobré školy. Proto je rodinný vůz osvobozen od silniční daně.

Otázka EU je pro nás velmi složitá. Na jedné straně vidíme postupující socializaci, na straně druhé pak jedinečnou naději na vzkříšení křesťanské Evropy. Naší nadějí je politická různost zarámovaná duchovní jednotou Evropanů. Globalizace (resp. její negativní dopady) je potom spíše otázkou politickou, potažmo otázkou oné funkční občanské společnosti. Nejprve je nezbytné rozšířit co nejvíce sféru svobody i na tzv. třetí svět. Je totiž neskonale jednodušší zkorumpovat úzkou vrstvu oligarchů či nějakou juntu než skutečně demokraticky zvolenou reprezentaci. V demokratických státech je pak nutno provádět politiku snižování daní. Finančně nezávislí, svobodní občané si pak poradí i s nadnárodním monopolem – tím spíše, bude-li jim nápomocen svobodný tisk. Nezapomínejme přitom, že ona globalizace přináší mnohá dobra, kterých by se dnes málo kdo byl ochoten zříkat (např. internet). Celkově je démonizovaná globalizace pouhým nástrojem – stejně jako s nožem lze ukrojit krajíc chleba i bodnout do zad…

Nejsme přesvědčeni o tom, že by restrukturalizace majetkoprávních vztahů v mediální oblasti měla být dominantním politickým tématem. Nemůžeme vyjádřit ani naprostou spokojenost ani výraznou nespokojenost nad současným stavem. Vidíme k řešení daleko závažnější otázky než je např. privatizace veřejnoprávního televizního kanálu. Též si uvědomujeme, že často „komerce degraduje kulturu”. Jsme však proti jakékoli regulaci (vyjma regulace zakazující propagaci myšlenek směřujících k potlačování lidských práv a svobod – zejména fašismu, komunismu a militantního náboženského fundamentalismu). Ta by totiž přinesla některá dobra, ale způsobila neskonale větší zla. K zkreslování informací dochází a docházet bude. Částečně je to jev objektivní (přenosem se část informace ztrácí…), částečně subjektivní. Se subjektivní stránkou tohoto jevu se opět vypořádáme až generační personální výměnou v médiích a ustavení jasného (byť nepsaného) etického kodexu novinářů. Znovu nezbývá, než se s důvěrou a maximální pozorností obrátit směrem k rodinám a školám.

Jak motivovat zloděje, aby nekradli, nevíme. Známe jen staré, vždy pouze částečně účinné, recepty. Jedním z nich je zvýšení trestních sazeb (jsou země, kde je daňový únik druhým nejtěžším zločinem po vraždě…), zajištěním stavu, kdy pobyt ve vězení je skutečným trestem a nikoli příjemnou noclehárnou atd. apod.

Ve výchově dětí dáváme jednoznačně primát rodině. Navíc škola je především institucí vzdělávací. Na práva dětí se díváme velmi skepticky. Věříme, že ke každému právu se váže povinnost – kde jsou tedy ony povinnosti dětí? Zejména je však třeba zdůraznit, že milované dítě žádná kodifikovaná práva nepotřebuje – i pádná ruka jeho vychovatele na něj dopadá s láskou a k jeho dobru. Naopak nemilovanému dítěti žádný paragraf šťastné dětství nevykouzlí. Autoritu učitelů zajistí jen učitelé sami. „Mít autoritu” je do značné míry osobnostní rys a systém může jen podpořit takový trend, který do školství přiláká více pedagogů tímto rysem oplývajících. Problém je samozřejmě skryt i v učitelských platech. Nelze však na tomto místě nepřipomenout starou zásadu dr. Rašína, že každý navrhovaný výdaj se musí pojit s návrhem zdroje jeho krytí…

Otázka drog je jednou z nejpalčivějších v dnešním světě. Nejsme příznivci jejich legalizace, i když jsme si vědomi, že rozdíl mezi společensky tolerovanými drogami (zejména alkohol) a tzv. měkkými drogami, které jsou odmítány (zejména marihuana) je téměř mizivý. Jsme však přesvědčeni, že v jistém okamžiku má společnost vystavět jasnou mez své tolerance a to v souladu se svojí zkušeností a tradicí. Jsme si plně vědomi obrovského problému alkoholismu (zejména v souvislosti s rodinami…), program prohibice však nepatří do souboru reálných politických cílů. V boji se skutečnými tzv. tvrdými drogami je pak nezbytné nalézt vyvážený vztah mezi prevencí a tvrdou nekompromisní represí. Na dealery drog pohlížíme jako na jednu z nejnebezpečnějších skupin, proti které je třeba postupovat s největší rozhodností, třeba i formou tzv. policejních provokací. Narkomany samotné pak nahlížíme jako nemocné lidi. Na druhé straně však o nich lze prohlásit, že se do svízelné situace dostali vlastním přičiněním. Společnost proto nemůže stále doplácet na jejich léčbu, zejména v případě recidivy. Dodejme pak, že zdravotní pojišťovny by mohly v tomto znevýhodňovat i kuřáky. Také spotřební daň z cigaret a alkoholu by měla přednostně směřovat na léčbu chorob, které se statisticky výrazně více vyskytují u konzumentů těchto výrobků (např. rakovina plic). Za činy jako je sprejerství považujeme za adekvátní plnou finanční náhradu (se zvýšením odpovědnosti rodičů za jednání jejich dětí…) a veřejně prospěšné práce. Jsme přesvědčeni, že právě oddělení méně závažných přestupků a trestných činů (zejména prokazatelně neúmyslných) od těch závažnějších se dá výrazně zvýšit průchodnost našeho policejního a soudního soukolí (a přeplněné věznice…). Přitom v oněch méně závažných případech vidíme finanční náhradu a veřejnou pracovní povinnost jako kroky správným směrem.

Jsme pro rovnou daň – jak je v Programu Konzervativní strany uvedeno. Samotný tento systém zjednoduší výběr daní. Nezastíráme, že v budoucnu nevidíme rovnou daň jako ideál, ale vidíme momentální nepřehlednost systému (která sama o sobě brání jakémukoli uvážlivému zásahu do něj) a nemorálnost progresivity daní (která trestá schopné za jejich úspěch) jako zlo, které je třeba odstranit stůj co stůj. Naší preferencí je pak následně zohlednit v daňovém systému např. funkční rodiny, jak již bylo řečeno výše. Uznejme pak, že pro jistá opatření je tzv. testování majetku rozumnější metodou než tzv. testování příjmu. Ale neboť reflektujeme demotivující dopad většiny dávek a podpor, které jsou důvodem takového případného testování a jež bychom rádi minimalizovali či zrušili (což je druhá stránka politiky snižování daní), vnímáme tuto cestu jako směr, který sice může poněkud přiblížit současný systém spravedlnosti, ale nezmění jeho nezdravou podstatu.

Jsme pro profesionální armádu. Nejlepším zajištěním naší svobody je naše členství v NATO. Naší povinností je být řádným a platným členem této úctyhodné organizace, což momentálně nejsme – zejména pro z bezpečnostního hlediska problematické personální obsazení. Navíc, dokud bude v našich zákonodárných sborech, potažmo v jejich branně-bezpečnostních výborech, tak problematické personální obsazení, jako nyní i v nejbližší minulosti, obtížně budeme naše spojence přesvědčovat o bezrizikovosti informování ČR o tajných skutečnostech. Na druhé straně vnímáme občanskou prospěšnost takového uspořádání, v kterém si je každý člen společnosti vědom své odpovědnosti za svoji zemi. Proto navrhujeme krátký (např. 3 měsíce) povinný vojenský výcvik všech mužů (a dobrovolně samozřejmě i žen). Nedoporučujeme však miliční uspořádání armády, zejména ne tzv. švýcarský model, neboť vzhledem k nevyrovnání se s komunistickou minulostí by ne všichni lidé v naši zemi měli dostat vojenské zbraně do rukou.

Jsme proti jakékoli diskriminaci, tedy i proti tzv. diskriminaci pozitivní. Šikana v zaměstnání, resp. obtěžování se sexuálním podtextem jsou samozřejmě nepříjemnými jevy. V žádném případě bychom však nedoporučovali odklánět se od tradičního principu presumpce neviny, jak se mnohde ve světě děje. Obáváme se, že toto zlo není vykořenitelné státními aktivitami (ať již zákonnými či jinými). Stát musí být pouze garantem (zato však důrazným) vymahatelnosti zákona. Lex durus, sed lex. V otázce našich tzv. nepřizpůsobivých spoluobčanů platí více než kde jinde že příležitost dělá zloděje. Nejprve je třeba odstranit demotivující systém dávek a převést tyto prostředky do snížení daňové zátěže. Po jisté době účinnosti musí následovat další analýza. Obecně pak – zákony musí platit pro všechny stejně!

Věříme v „rozšířený řád“ F. A. Hayeka, ve svobodu pohybu. Aby ekonomičtí migranti nezaplavili západní země, je zejména nezbytné vytvořit důstojné podmínky pro život v jejich domovských státech. Toho lze dosáhnout pouze rozšířením sféry svobody (kterou vnímáme jako sice nikoli jedinou, ale rozhodně nejvyšší politickou hodnotu) i na tyto státy. O nějaké masové asimilaci nemá smysl v našich podmínkách hovořit ani teoreticky, neboť nejsme národem čítajícím řádově 100 milionů příslušníků jako naši němečtí sousedé.

Nesdílíme „…malthusiánský omyl, podle něhož chudobu způsobuje přelidněnost. Kdyby to byla pravda, bylo by lepší, aby se rodila prasata spíše než lidé: když se narodí sele, bohatství na jednoho obyvatele stoupne, zatímco když se narodí dítě, bohatství per capita klesne. V čem je chyba této úvahy? Neuvědomuje si, že člověk je tvořivý, za svůj život je schopen vyprodukovat více bohatství, než spotřebuje; prase nikoli. Příčinou chudoby je tedy nedostatek zákonného prostoru ke tvořivosti - tj. málo kapitalismu -, a nedostatek tvořivých lidí v důsledku antipopulační politiky.” (Roman Joch: Jste za svobodu a kapitalismus? Zrušte MMF!). Proto se velkého počtu lidí na planetě neobáváme.

Nejsme futurologové. Otázku budoucí případné energetické a surovinové krize tak raději nebudeme detailně komentovat. Problém nepodceňujeme, ale nesdílíme totální skepsi. Na jedné straně máme jistou, byť omezenou, důvěru v technický pokrok (rostoucí bezpečnost jaderné energetiky, vyřešení problémů s jaderným odpadem, termonukleární synthésa…). Na straně druhé nepopíráme nutnost tradiční skromnosti, která však vychází z křesťanské askese (viz výše) a tak se dostáváme znovu k potřebě návratu k základům naší kultury, k němuž však nikoho nelze nutit násilím. To je proces každopádně dlouhodobý, je-li vůbec možný. Nemáme právo neusilovat o něj, ať už je naděje na případný zvrat jakkoli malá. Zároveň si však uvědomujeme konečnou neodvratnost Apokalypsy – z moderních děl viz Rio Preisner: O životě a smrti konzervatismu, tradiční literaturu si jistě každý doplní sám…

Závěrem bychom rádi dodali, že jsme si vědomi relativní stručnosti Programu Konzervativní strany. Řídili jsme se při jeho tvorbě zásadou, že „někdy méně bývá více”, s tím vědomím, že v této zemi bylo již „dokonalých” obsáhlých programových textů sepsáno za posledních dvanáct let až příliš mnoho. Přesto se rádi odkážeme na text tzv. Tezí politického programu z pera ing. Viktora Dobala (opět viz www.skos.cz), který, byť stále nedopracovaný, dává velmi solidní formulaci filosofického základu našeho Programu a jenž je (paradoxně) obsáhlejší než Program sám. Samozřejmě, že na dalším rozpracování jednotlivých programových témat dále pracujeme. Vždyť skutečný politický program strany není nikdy definitivně dokončen! Co se formálních věcí týká bychom pak rádi požádali o publikaci Programu Konzervativní strany, jeho kritiky z Vašeho pera a této naší odpovědi ve Zpravodaji KANu.

        V Praze, 18. srpna 2003

Za předsednictvo Konzervativní strany

MUDr. Jan Fořt
        předseda