Poznámka k "Civilní oběti afghánské
‘války proti terorismu’: druhá odpověď"
Přesto,
že na přání Víta Klepárníka (dále jen autor) má být na stránkách Mostu pro
lidská práva ukončena diskuse o civilních obětech afghánského boje
s terorismem, dovoluji si ještě jednou krátce reagovat. A to pouze
formálně, nikoli na obsahová témata - právě proto, že autor diskusi ukončil.
Zcela vědomě tedy nyní opouštím pole afghánského konfliktu a jeho civilních
obětí...
Autor
byl patrně v jakési tenzi, když se dopustil takových půvabných protimluvů
jako např. "Základní problém zde spočíval a nadále spočívá v tom, že
oponentovy všeobecně jednoduché (vyslovované celkem prostě a bez údivu
nad vlastními formulacemi) vyžadují velké množství prostoru, energie a také
znalostí, aby jim mohl čtenář čelit.", nebo "Jan Kubalčík přecházel řadu
argumentů (z původního textu i z první odpovědi), raději přecházel na
stále nová pole a rozšiřoval debatu..." - první text autora měl 7 stran, moje
první odpověď stranu jednu; druhý text autora měl čtyři a půl strany, má reakce
strany tři, poslední autorův materiál pak čítá dokonce stran 11. Samozřejmě, že
jsem chtěl vyjádřit co nejvíce na co nejmenším prostoru a snad se mi to i
podařilo - ale přesto ten uvedený nepoměr rozsahů by snad napovídal opaku
tvrzení autora. Pokud jsem někde "odbočil" nebo "rozšířil" debatu, pak to
nebylo mým cílem - mým cílem naopak bylo použít v diskusi běžného
prostředku: příměrů (válka ve Vietnamu, operace Overlord,...), kterých se však
autor dychtivě chápal a složitě dokazoval, kde příměry kulhají (a tak i
k jeho vlastní nelibosti - pochopil-li jsem to správně - zbít
ečně bobtnal
rozsah jeho textů). Každý příměr nějak kulhá - to je všeobecně známo. A kdo
chce psa bít... A jestli jsem "přešel" nějaký autorův argument? Asi ano. Možná je
to lepší, než když autor místo toho, aby případně zvážil obsah mnou citovaného
výroku H. Kissingera (ten však přešel), začne rozvíjet teorie o tom, jaký že
zločinec to je.
Vše
výše uvedené lze autoru odpustit. Je zde však něco co autoru - humanitnímu
vědci odpustit nelze. Mám na mysli jeho práci s jedním konkrétním
citovaným zdrojem - Demokracie v Americe (Alexis de Tocqueville). Autor se
dopustil hned dvou faulů v diskusi a já jen doufám, že nevědomky. Pokusím
se nejprve popsat ten méně závažný a pak onen závažnější:
1)
Vlastním
sice vydání odlišné od toho, které autor citoval (Academia 2000), ale domnívám
se, že v mém pozdějším jistě nebyla dodatečně přidána celá půlstránka
textu. A tak nelze než připomenout, že mezi celým autorem citovaným odstavcem a
jím poslední citovanou větou "V Americe svoboda ducha není." ona půlstránka textu figuruje a autor to neráčil
naznačit ani třemi tečkami, které by dostatečně čtenáře upozornily, že došlo
k vypuštění nějaké pasáže, kterou autor nepovažuje pro potřeby své
argumentace za podstatnou. Hlavně však - ona věta zní jinak: "Pokud Amerika
zatím neměla velké spisovatele, nelze důvody hledat nikde jinde: neexistuje
literární génius bez svobody ducha, a v Americe svoboda ducha není." Autor
ví co je implikace (dokázal to ve své výrokově-logické kreaci: zápočet by
obdržel) a tak také ví, co je to podmínka nutná (a de Tocqueville tvrdí, že
"svoboda ducha" je nutnou podmínkou "existence literárního génia"). Od
čtyřicátých let XIX. století, kdy dílo vzniklo, by se jistě našlo mnoho
literárních géniů Ameriky. Považujme to proto za důkaz, že v Americe
svoboda ducha je... Citovaná pasáž se tedy nachází v kapitole, v níž si
de Tocqueville klade otázku, proč doposud nemá Amerika žádného významného
spisovatele - spisovatel v citaci uvedený není tedy jen nějakým
příměrem, nýbrž skutečným a jediným objektem zájmu. Vytržení z kontextu a
znásilnění myšlenky - to je to, čeho se autor dopustil. Na jiném místě téže
kapitoly de Tocqueville uvádí: "Vidíme vlády, které se snaží chránit mravy tím,
že odsuzují autory nemravných knih. Ve Spojených státech za díla tohoto druhu
nikoho neodsuzují; ale nikdo se je nepokouší psát.". Lze o takovém povědomí
společnosti (jejích členů) prohlásit, že je zavrženíhodné? Ano, volnomyšlenkář
to jistě bude tvrdit ("Maloměšťáci to jsou!")... A tak v souvislosti se
svobodou i já použiji jeden citát z diskutované knihy: "’Nemylme se
v tom, co můžeme považovat za svou nezávislost. Existuje totiž druh
zkažené svobody, která je společná stejně tak zvířatům jako člověku a která
spočívá ve volnosti dělat vše, co se komu líbí. Tato svoboda je nepřítelem
každé autority, jen netrpělivě snáší všechna pravidla, s ní se všichni
stáváme horšími, než doopravdy jsme; je nepřítelem pravdy a pokoje, a Bůh
pokládá za nutné povstat proti ní! Ale je občanská a mravní svoboda, která
čerpá svou sílu v jednotě a kterou chránit je vlastním posláním moci: je
to svoboda dělat bez obav všechno, co je spravedlivé a dobré. Tuto posvátnou
svobodu musíme bránit v každém nebezpečí a nasadit za ni, bude-li třeba,
svůj život.‘" [str. 36 - řeč pronesl Wintrop, který byl jako úředník obviněn ze
svévolného jednání. Byl odměněn potleskem a od té doby byl vždy znovu zvolen
guvernérem.]
2)
Alexis
de Tocqueville se v celém díle zabývá demokracií a jejími úskalími. Za
patrně největší nebezpečí považuje zvrhnutí demokracie v prostou diktaturu
většiny. To, co autor efektně (leč velmi nepřesně) završuje zmíněnou větou "V Americe svoboda ducha
není.", je jen
jiným (poněkud extrémním) vyjádřením nejvlastnější součásti každé demokratické
společnosti - většinové veřejné mínění nakonec vítězí (na rozdíl od režimů
jiných povah, v kterých nakonec vítězí mínění nějakého generálního
tajemníka...). Není na tom nic divného a de Tocqueville si to jasně uvědomuje -
jen autor to z něj necituje... Důležité je však ono "nakonec" a je třeba
klást překážky bezprostřednímu prosazení okamžité vůle davu, neboť tato může
být zmítána poryvy momentálních nálad. Je tedy nutné zajistit alespoň možnosti
odkladů, aby bylo lze příslušnou věc prozkoumat znovu až vášně opadnou... atd.
apod. To je to o čem de Tocqueville píše. Uznává přitom, že tento systém
pojistek a protivah je právě v Americe zajištěn nejlépe (pro objektivitu
opět připomínám - píše se rok 1830...) mimo jiné její federální Ústavou (k podrobnějšímu
studiu lze doporučit Listy federalistů...) a hlavně povahou jejích občanů. A. de
Tocqueville samozřejmě kritizuje (americkou) demokracii, celkově je však jeho
dílo pravým opakem odmítnutí amerického způsobu vlády a systému jako takového.
Knihu Demokracie v Americe jsem měl náhodou po ruce. Nemám dostatek času, neboť (slovy autora) "provozuji i jiné aktivity", takže nemohu procházet všechny autorem citované texty. Ale nevím, jak mám pohlížet na jeho formálně úctyhodně zpracovaný seznam použité literatury, pokud je tu možnost, že pracuje i s dalšími svými zdroji takto manipulativně...
Jan Kubalčík