„Útoky na národní stát jsou obvyklým argumentem stoupenců Evropské unie“, píše jeden ze čtenářů v reakci na můj článek o Benešových dekretech v minulém Listí a pokračuje domněnkou, že kritikou nacionalistických kořenů moderních evropských států jsem se postavil na stranu budovatelů evropského superstrátu. Myslím, že věc si žádá malé objasnění, vždyť pojem „národní stát“ se vskutku v debatách o Evropské unii objevuje.

V základech Evropské unie je opravdu obsažena idea „zkrocení“ nacionalistického pojetí státu – a nutno říci, že to není vůbec myšlenka zavrženíhodná! Jde o myšlenku evropské federace, kterou sdíleli „otcové zakladatele“ evropského integračního procesu v 50. letech. Zděšeni hrůzami prožité „mezi-národní“ války a současně inspirováni vzpomínkou na ideu jednotné křesťanské Evropy středověku obraceli se ke klasickému chápání státu, které by mohlo býti účinnou brzdou nacionálním vášním.

Pomýšleli na stát, ustavený jako politické společenství občanů, žijících pod správou společných státních institucí, bez ohledu na jejich etnický původ, na stát, který překlene evropské nacionalismy obnovením jednotného politického řádu. Stát, který je konstituován politicky, ne nacionálně, neboť není založen na nacionálním, etnickém principu, nýbrž na klasickém „před-nacionálním“ chápání národa. Zdá se, že přibližně takto je možno definovat klasický suverénní stát a více méně k této myšlence se hlásí současné evropské liberálně demokratické státy. A ano, takto definovaným současným státům se v debatě o evropské integraci říká mnohdy „národní“ - a to s úmyslem postavit je do protikladu se státem „nad-národním“.

A zde právě nastává ona křižovatka, ono zmatení. Zatímco nacionalisticky chápaný „národní stát“ je právem terčem kritiky (nejen ze strany konzervativců), klasicky definovaný a zdravě fungující „národní stát“ je naopak právem považován za nejlepší (pozor, nikoliv nejlepší možnou, ale nejlepší známou) garanci práva, svobody a řádu pro své občany.

Mnohé útoky protagonistů globálních vizí vč. obhájců EU často přicházejí právě z tohoto směru, a to z odůvodněním, že „národní stát“ je zastaralou myšlenkou a měl by být nahrazen jakýmsi státem ne-politickým, manažerským, globálním, ne-li přímo „planetárním“. Podle názoru, který se nám pokoušejí prodat jak evropští federalisté, tak proroci světové vlády a technokratičtí liberálové, je stát příliš malou a anachronickou formou společenského uspořádání, než aby se dokázal vyrovnat s výzvami moderního světa a jeho ekonomiky. V této souvislosti nelze nevzpomenout na oblíbenou marxistickou tezi o postupném „odumírání státu“.

Klasický liberální stát je nutno hájit vůči nárokům nadnárodních institucí, neodvozujících svou legitimitu z vůle politického společenství občanů, z demokratických voleb, ale z jakéhosi vyššího, „dějinného“ mandátu. A tak dnes musíme čelit podivné alianci: na jedné straně prorokům „duchovní elity“ se světovládnými ambicemi, na straně druhé těm, kdo správu věcí veřejných redukují na pouhé makroekonomické účetnictví a vládnutí je pro ně otázkou manažerských dovedností, kdy cílem je prostě koupit si loajalitu občanů výměnou za „dodané zboží“, v horším případě jen za „klid na práci“.

Tváří v tvář těmto „novotám“ se samozřejmě stavím na stranu obhájců obyčejného, tradičního, starého dobrého státu.

Psáno pro Konzervativní listí

David Floryk
Autor je předsedou MS Konzervativní strany v Ostravě (www.skos.cz)
a vydavatelem dvouměsíčníku Konzervativní listí.