Úvodní poznámka: Text byl zpracován k právnímu stavu v r. 1998. Na podpůrných v textu uváděných medicínských a biologických argumentech autor netrvá, neb to není jeho obor. Přivítá jakoukoli opravu či doplnění.

a) Nezletilá dívka starší 16 let nemůže bez dispensu soudu uzavřít sňatek, leč může se sama rozhodnout pro interrupci, aniž by byl tento její nevratný právní úkon jakkoli jištěn spolurozhodnutím za ni odpovědné osoby, jejíž mravní a rozumová vyspělost by byla vyšší (Nutno srovnat s dikcí § 9 občanského zákoníku: „Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.“);

b) nezletilá dívka starší 16 let potřebuje např. na přihlášku ke studiu na střední škole podpis svých rodičů (nebo jiných zákonných zástupců – a stejně tak i při takových banalitách, jako např. změna studijního nebo učebního oboru či uvolnění z vyučování), leč o jejím rozhodnutí k interrupci se její rodiče dozvědí až ex post, po zákroku, kdy její případně vadné rozhodnutí již nelze nijak napravit;

c) manžel matky je ex lege otec dítěte (§ 51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině) přesto vůbec nemá právo dovědět se, že jeho manželka žádá o interrupci, a nemá právo dovědět se to ani ex post. Nemá tedy žádné prostředky k ochraně svých zájmů, přestože jeho zájmy jsou interrupcí nepochybně dotčeny;

d) dochází-li k umělému oplodnění in vitro, pak přebývající oplozená vajíčka jsou uchovávána zmrazená a nemohou být zničena bez výslovného souhlasu obou rodičů - dojde-li však k přírodnímu oplodnění, pak jsou zárodky v těle matky zničeny jen na základě vůle matky a stanovisko otce se vůbec nežádá;

e) rozhodování o interrupci je svěřeno do rukou lékařů a s nedostatečnou úpravou procesního postupu a bez jakékoli ochrany veřejného zájmu a individuálního zájmu všech dotčených osob (srovnej nález Ústavního soudu č. 3/1997 Sb.); použití správního řádu nebo jiné procesní normy je vyloučeno, ač jde o rozhodování o právech a povinnostech fysických osob, takže by měl být správní řád používán (§ 1 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení). Lékaři, kteří o věci rozhodují, přitom vůbec nemusí být zaměstnanci státu, leč může jít o soukromé podnikatele, jimž by rozhodování o právech a povinnostech občanů principiálně nemělo být svěřováno;

f) nasciturus nemá ustanoveného kolisního opatrovníka (zde v podobě „poručníka břicha“ - tutor ventris, přičemž tento právní institut existoval již ve starém Římě), ač jde o nepochybný rozpor jeho zájmů se zájmy jeho zákonného zástupce - matky (a někdy i otce); ustanovení kolisního opatrovníka přitom v jiných podobných a méně závažných případech právní řád striktně vyžaduje (§ 37 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, § 22 odst. 2 a § 30 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a další);

g) nasciturus má právo na dědický podíl a interrupcí může být toto jeho právo zmařeno v majetkový prospěch někoho jiného, aniž by byly zájmy nascitura jakkoli hájeny - zákonnou podmínku „narodí-li se živé“ může zmařit ten, jemuž je toto zmaření na prospěch, aniž by z toho byly vyvozeny právní důsledky (viz § 36 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.);

h) aby nezletilá starší 16 let mohla rodičovská práva vykonávat, potřebuje k tomu souhlas soudu (§ 34 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině ve znění pozdějších změn a doplňků) - je kontradiktorní, nevyžaduje-li se souhlas soudu i k tomu, aby se tato dívka mohla rodičovských povinností zbavit;

i) při „rozhodování“ lékařů (kteří však nejsou žádným orgánem veřejné moci, aby vůbec mohli o druhých lidech rozhodovat) o interrupci ze sociálních důvodů se bere v potaz pouze sociálně ekonomická situace matky, nikoli již otce (který nemusí být manželem matky), ten však přitom může mít dostatečné prostředky a možnosti k péči o dítě; lékaři navíc ani nejsou sto sociální situaci matky posoudit (odborně) a potřebné doklady od matky ni od orgánů sociální péče si stejně nevyžadují a žádné dokazování v tomto směru neprobíhá (tedy lékař si „myslí“, že jsou zde dány sociální důvody ve smyslu zákona a interrupci povolí);

j) těhotenství není nemoc a neléčí se, přesto je interrupce hrazena z prostředků zdravotního pojištění, určených k léčbě nemocí, řada pojištěnců je tak nucena proti své vůli aktivně se finančně podílet na usmrcování jiných lidí;

k) hospitalisace při interrupci se považuje za nemoc a hospitalisované se hradí nemocenské z prostředků nemocenského pojištění, i když pojistné platí i ti, kteří s interrupcemi principiálně nesouhlasí - řada občanů je tak donucena proti své vůli aktivně se podílet na usmrcování jiných lidských bytostí (ač např. každý může z morálních důvodů odmítnout službu v armádě, odmítnout aktivní finanční spoluúčast na usmrcování jiných lidí nelze);

l) nasciturus je biologicky zcela nepochybně člověkem (stěží by mohl být jiným biologickým druhem než Homo sapiens sapiens), přesto se s ním jako s člověkem nenakládá;

m) ani nejotrlejší vrahy nelze odsoudit k trestu smrti, přesto se provádí popravy (interrupce jsou dnes prováděny „po právu“, jde tedy o popravy) zcela nevinných lidí;

n) doba hospitalisace při interrupci se započítává do náhradních dob důchodového pojištění, ač samotné interrupce jsou pro systém důchodového pojištění velmi nebezpečné, neboť snižují počet budoucích plátců pojistného a ohrožují tak funkčnost a stabilitu systému budoucím nebezpečím převisu důchodců nad ekonomicky aktivními pojištěnci;

o) přestože jsou platnou právní úpravou stanoveny důvody, podmínky, indikace a kontraindikace interrupcí, žádné sledování a vyhodnocování dodržování právní úpravy neprobíhá, takže současnou právní úpravu lze považovat ze zcela zbytečnou;

p) platným právním řádem není stanoveno „právo ženy rozhodnout se, zda dítě mít či ne“, a nebylo tak tomu ani nikdy v minulosti; takovéto „právo“ není ani součástí přirozeného práva, neboť v přírodních zákonitostech žádnou oporu nemá (žádná samička placentálů není schopna svou březost přerušit či ukončit);

q) stanovená hranice 12 týdnů gravidity pro interrupci nemá žádnou medicinskou či jinou vědeckou oporu - není žádného důvodu zakazovat usmrcování starších nasciturů či dokonce i narozených dětí nebo i dospělých osob, je-li povoleno usmrcování nasciturů do 12 týdnů věku;

r) současná právní úprava přenáší veškeré břímě „risika“ pohlavního styku na ženu, muž na následcích „věci“ není nijak zainteresován, když je pouze na jeho partnerce, aby se rozhodla dítě nemít a podstoupit interrupci - znevážení ženy je nepochybné;

s) za současné právní úpravy je absurdní, je-li po otci nemanželského dítěte požadováno výživné na toto dítě, matku a náklady spojené s těhotenstvím a slehnutím, neboť tyto náklady nepochybně způsobila vždy výhradně žena tím, že nepodstoupila interrupci;

t) současná právní úprava připomíná starořecký systém, kdy se otec mohl rozhodnout novorozeně odložit. Vyjma Sparty však ani tehdy nemohl dítě usmrtit – pouze odložit, aby si ho mohl vzít někdo jiný;

u) je-li důvodem usmrcení nascitura např. vědecky nedokázaná obava z nižší kvality jeho života pro předpokládané vrozené poškození, je absurdní, není-li tentýž důvod i důvodem usmrcení staršího dítěte či dospělé osoby, kde je nižší kvalita života vzhledem ke zjevnému poškození již zjevná;

v) je-li důvodem usmrcení nascitura tvrzení, že nechtěné dítě má horší život, protože není rodiči milováno (což je samo o sobě absurdní a nijak nepodložené tvrzení - jde o zobecnění několika málo křiklavých výjimek), pak není jasné, proč se místo umísťování do dětských domovů děti rovnou neusmrcují nebo proč se neusmrcují děti při rozvodu rodičů, když rozvodem nepochybně trpí. Navíc většina prvorozených dětí bylo původně nechtěných, což lze snadno zjistit ze statistiky doby narození prvého dítěte od sňatku rodičů.


JUDr. Milan Duda