Jsme všichni zrádci?
Z našich
masmédií a svého blízkého okolí znám většinový názor na problematiku tzv.
Benešových dekretů. Jsem si také vědom, že mnoho z těch, kteří na "vlastní
kůži" pocítili nespravedlnost nacistického režimu, mě budou odsuzovat. Nicméně
mou "výhodou" je, že mohu akt tzv. Benešových dekretů posuzovat bez předsudků a
emocionální nadstavby.
Dle
mého názoru by mělo právo být nástrojem spravedlnosti. Bohužel jsem nucen
konstatovat, že v tzv. Benešových dekretech č. 12, 33 a 108, je právo nástrojem
nikoliv spravedlnosti, ale nástrojem "odplaty", ne-li msty. Tyto dekrety nebyly
výzvou pro konkrétní odpovědnost, aby byli spravedlivě postiženi ti, kteří se
na útlaku Československa spolupodíleli. Takto formulované dekrety vytvořily
podmínky pro institut kolektivní viny, jejíž důsledkem bylo, že "pasivní" část
německé a maďarské menšiny byla okradena a vyhnána. Nelze tento akt
charakterizovat jinak a nelze ani "argumentovat" poukazováním na Mnichovskou
zradu a na "jiné státy" v poválečné Evropě. Tyto skutečnosti lze chápat jako
historickou pravdu, ale nelze na těchto argumentech budovat demokratický právní
systém a spravedlnost a už vůbec ne dobré sousedské vztahy, které by měly
zabránit tomu, aby se již nikdy v budoucnu neopakovalo to, co vedlo ke II.
světové válce a k poválečnému dění.
Přirozeným
povahovým rysem každého člověka je strach a nejsilnějším pudem je pud
sebezáchovy, čili snaha o přežití. Je velmi málo těch, kteří obětují svůj život
a životy svých blízkých za ideály. Pokud chceme někoho soudit, musíme mít tyto
skutečnosti na paměti. Nelze někoho odsoudit za to, že ze strachu byl "pasivní"
- tedy chtěl přežít. Pokud tuto skutečnost ignorujeme, tak nejsme vůči sobě
poctiví a naším cílem nemůže být spravedlnost, ale zmíněná odplata anebo ještě
to horší - msta.
Ať
se to snažíme jakkoliv přikrýt pod plášť našich "argumentů", myslím si, že
neexistuje žádný argument, jež by ospravedlnil nepravosti na lidech, kteří se
provinili jen tím, že se narodili jako Němci anebo Maďaři. Na odplatě ani na
mstě nelze budovat pevné základy pro klidnou budoucnost dalších pokolení a pro
dobré sousedské vztahy, které mají pro náš další vývoj nesporně klíčový význam.
Musíme se s touto skutečností vyrovnat a je úkolem naší i příštích
generací tento problém řešit. Nezbytným předpokladem řešení je posoudit tento
historický úsek našich dějin bez emocí a hysterie. To znamená přiznat, že tzv.
Benešovy dekrety nebyly šťastným řešením situace v poválečném
Československu, protože postihly tisíce lidí, jejichž vinou bylo pouze to, že
měli německou či maďarskou národnost a chtěli válku se svými blízkými přežít.
Současně
by bylo na místě alespoň symbolicky finančně odškodnit ty, kteří byli zbaveni
majetku, přesto že se vůči Československu nijak prokazatelně neprovinili. Toto
odškodnění však nikdy nemůže nahradit to, co při vyhnání a následném těžkém
začátku nového života museli přežít. Byla by to ale cesta dobré vůle a průkaz
toho, že se chceme s těmito skutečnostmi potivě vyrovnat a začít spolužít
na jiných kvalitativních základech.
Pokud
vláda "investuje" miliardy do vykradených bank a kampeliček, může určitou část
finančních prostředků investovat do naší budoucnosti. Finanční zdroje by mohly
být získány i formou státních dluhopisů.
Můj
názor určitě nebudou sdílet ti, kteří mají tragické vzpomínky na nacistickou
okupaci. Samozřejmě že z lidského hlediska je plně chápu. Ale svůj názor
sděluji především těm, kteří nezažili nacistickou okupaci stejně jako já, ale
byli stejně pasivní - jako jsem byl já - celých 45 let komunistické tyranie. Ze
strachu o svůj život a život svých bližních jsme se nečinně dívali, jak
komunističtí policejní sadisté týrali tisíce našich statečných spoluobčanů a
mnoho se jich ani dnešního dne nedožilo.
Musíme
si totiž uvědomit tu skutečnost, že při chápání "spravedlnosti"
v intencích tzv. Benešových dekretů, jsme všichni zrádci.
V Brně, 29. května 2002
MUDr. Miroslav Beňo
místopředseda Konzervativní strany
www.skos.cz