Musím říci, že mé vzpomínky na bombardování se poněkud liší od těch, nimiž se nám svěřil president republiky Václav Klaus.

Ta pražská, jsem zažil obě a už ve věku paměti zaznamenané. Před nespočitatelnými poplachy po nichž žádný nálet nebyl, jsem v létě roku 1944 zažil, respektive pozoroval sotva z půlkilometrové vzdálenosti a živě pamatuji, útok proslulých „kotlářů“ na vlak z Mirošova do Rokycan. Mimochodem, provedený velice humánně. Pilot P-38 Lightning, nejprve vypálil červenou raketu, počkal až vlak zastavil a lidé z něho utekli, a teprve potom ho spolu se svým dalším kolegou rozstříleli na cucky. Moc se nám to líbilo, neb v tom vlaku byl oddíl Hitlerjugend, který nám sotva o hodinu dříve namlátil. Ti kluci byli v Rokycanech, aby je to uchránilo náletů v Německu a už nějaký pamatovali, takže propadli děsu. Tudíž ty Lightningy, britské jak mne starší brácha poučil, tu zafungovaly doslova jako Deus ex machina. Spokojena byla i matka a teta Otyla, které dostaly namláceno spolu s námi, neb jsme sbírali lesní plodiny v lese jež patřil ubohé vdově po Reinhardu Heydrichovi.

Jakýsi německý důstojník se po útěku z vlaku zastavil na louce kousek od nás a zpod modřínu srdnatě pálil po letadlech z pistole.

Nálety, vlastně jen poplachy, jsme zajisté vítali i v průběhu školního roku. Při odhoukání přípravy nás totiž pouštěli ze školy. Do krytu jsme nechodili. Mnohem raději na střechu, koukat se na letadla jež nebyla našimi nepřáteli.

Ten únorový nálet na Prahu roku 1945 (při němž to odnesl také výtah činžáku Havlových na nábřeží, obnovený pak až za jeho presidentování roku 1990) přišel právě když mi pan profesor Horníček tahal krční mandle. Bulovka naštěstí měla agregát, který v sále po chvíli rozsvítil, a tak je dotahal. Bomby padaly o kus dál.

Jenže, právě o kus dál, na Vinohradech, byly zaměstnány obě dcery německé rodiny jež obsadila „židovský byt“ u nás v domě. Zůstaly nezraněny. Odnesly to, podobně jako ti kluci z Hitlerjugend, hysterickým šokem z něhož se už do konce války nevzpamatovaly. Vídal jsem je pak sedět na dvorečku a klepat se. Jejich starostlivý tatínek v hezké černé uniformě s rozkošným pavoukem árijců na levé paži, jim tam nosil chleba s máslem.

Jinak jsme se na Vinohrady samozřejmě, ledva jsem vypadl z nemocnice a byl plný radosti nad tím, že mi lékaři doporučena zmrzlina, jeli později podívat. U školy, kdesi v ulici Na Smetance (kde ty holky pracovaly) ještě týden po náletu trčela z dláždění několikametrová mohutná traversa, kterou tam výbuch odhodil a zapíchl, a někde ve výši druhého patra na domě naproti, zřetelné obrysy lidských postav. Hlídky Luftschutz, kterou tam rozmázl tlak vzduchu. Bylo to působivé. Věděli jsme však, že to vše není určeno nám, třebaže i nás to může postihnout.

Tento nálet, den po Dráždanech, byl výsledkem omylu při volbě náhradního cíle, kterým měla být Torgava. Ono tam Labe dělá stejný meandr jako Vltava v Praze. Vedoucím navigátorem byl navíc pan Klein, který Prahu opustil 16. března 1939 a omyl zjistil až když červené kouřové signálky pro svaz za ním, letěly k zemi. To otočil svou B-17 k západu a uviděl Hradčany. Nu, jistě litoval, i když v jeho pražském bytě už také určitě bydlel nějaký ten pán v hezké černé uniformě.

Nálet v neděli 25. března 1945, předcházelo povícero varování českého vysílání BBC (du-du-du-dum, volá Londýn), aby Češi nechodili v neděli do práce, že se bude bombardovat. Náš domovník šel. V neděli se dělníkům pracujícími i v den sváteční pro vítězství Říše, totiž rozdávala desítka cigaret značky Zora. Hloupý, kdo nebéře. Domovníka to zasypalo, ale vyhrabali ho a vyvázl živý.

Tehdy v březnu dokonce ani nebyl vyhlášen žádný poplach.. Zrovna jsme usedli k obědu. Rozhlas ohlásil Vodníkovu árii z Rusalky, ale ta zůstala nedozpívána. Dostal se, Vodník, právě jen k ...ubohá Rusalko bledá, běda, běda,… když byl přerušen hlášením Achtung, Achtung, der Luftgage Meldung... Běda nastalo. Uslyšeli jsme výbuchy, zároveň nám začaly poskakovat talíře na stole a mazali jsme do krytu. Můj věčně nenažraný brácha i s tím nedojedeným talířem.

Dlouho jsme tam nevydrželi. Pozorovali pak od Zámečku hořící Vysočany a honičku letadel na nebi, při níž přišla díky dvěma P-38 k sestřelení jedna německá „turbínka“, čili Me-262, jež se pak hořící i s pilotem zřítila vedle zdymadla v Podbabě.

O mnoho a mnoho let později, roku 1985, jsem tuhle Me-262, vedenou v Historickém ústavu RAF jako nepotvrzený sestřel, mohl potvrdit a záznam byl opraven. To tehdy Rudé právo vylo (ve shodě s bývalým protektorátním tiskem) nad oběťmi anglo-amerických leteckých pirátů, já si vyžádal data o náletech na Prahu a byla mi promptně poskytnuta. Včetně informace, že ten proslulý nálet na Drážďany, si na Jaltě vyžádal o pár dní dříve, osobně soudruh Stalin. Nepatří to k věcem, jež bych mu právě měl za zlé, mimochodem.

Bylo by mne potěšilo, kdyby se byl nějaký ten pocit známý z Mirošova 1944, či Prahy roku 1945 mohl naplnit i v srpnu 1968. Leč B-17 už měly odlétáno a Strýček Sam měl i jiné starosti. Jeho B-52 jsem už znal jen z československé socialistické vojny, kde jsem byl poučen, že je mám pronásledovat palbou (ze samopalu) až po přeletu. Bylo potěšující, že velitelský sbor si ví rady. V paměti jsem však tehdy měl i toho důstojníka Říšské branné moci, který se o cosi podobně komického pokoušel blíže Mirošova.

Když nepřiletěly, vydal jsem se za nimi. V Kalifornii se pak dokonce dostal na jejich palubu, byl ohromen jejich velikostí a byl i svezen. Což byl hezký pocit, ale ještě hezčí by býval, kdyby to bylo na cestě nad Prahu doktora Husáka a okupované země Nikoli jen malý cvičný průlet nad Central Valley.

Do iráckých hlaviček těchto dnů nevidím a nevím tudíž, co si o těchto mašinách, starších dnes než jsou jejich piloti, myslí. Prakticky lze usoudit jen to, co si myslí hlavička Saddámova a jeho synků. Řekl bych, že na tom jsou asi tak, jako tenkrát ti kluci z Hitlerjugend, co nám beztrestně a zbytečně namlátili, zřejmě jen z pocitu, že mohou. A ti mlácení Iráčané pak zase přibližně tak, jako tehdy my.

Deus ex machina se dnes prostě jmenuje, jako obyčejně, Strýček Sam.


Jan Beneš