Pat Robertson a Boží soudy

 

                Před několika dny proběhla médii zpráva o tom, že Pat Robertson prohlásil Šaronovu mrtvici za Boží soud. Izraelské vládní kruhy ostře zareagovaly. Výrok Pata Robertsona prý vážně ohrožuje výstavbu jakéhosi křesťanského megaprojektu v Galileji.

                Co si o tom máme myslet? A co si o tom můžeme myslet?

                To, co Šaron udělal, konkrétně stažení z Gázy, se mnohým velmi líbilo a mnohým velmi nelíbilo. Dělící čára rozhodně nevedla mezi křesťany a nekřesťany, ba nevedla ani mezi liberálními křesťany a charismatickými křesťany. Mám obavy, že Pat Robertson měl na věc určitý politický názor (na který má plné právo a lze diskutovat, zda je ten názor správný či nesprávný), nicméně udělal fatální chybu, když vyhlásil, že jeho názor je názorem Božím.

                Ne, nejsem zastáncem substituční teorie. Ano, jsem přesvědčen o tom, že Palestina patří Izraeli. To však neznamená, že bych konkrétní Šaronův krok stažení z Gázy automaticky považoval za vzpouru proti Bohu. Netuším, jaký měl Ariel Šaron k Bohu vztah a jak rozuměl své odpovědnosti za svůj stát. To je vskutku mezi ním a Bohem. Dovedu si představit situaci (netvrdím, že tomu tak skutečně bylo), že Šaron byl přesvědčen o Božím nároku Izraele na zemi zaslíbenou, a přesto považoval za správné v určité konkrétní situaci z Gázy ustoupit.

                Čeho se děsím, je, když křesťané konkrétní historické události interpretují jako Boží tresty (případně jako Boží potvrzení) a podléhají sebeklamu, protože nedokáží rozlišovat mezi svým politickým názorem a hlasem Božím. Výsledkem je rostoucí nedůvěra k proroctvím jako takovým.

                Mám už ve svém počítači uloženu celou řadu proroctví, počínaje proroctvím Davida Wilkersona z roku 1973 a konče proroctvím „Příprava nevěsty“ z listopadu loňského roku. Většinou se ta proroctví zčásti naplnila a zčásti nenaplnila. I o tom posledním se dá již s jistotou říci, že tak, jak bylo šířeno, nemohlo být čistým Božím hlasem. Prorokovala se tam velká katastrofa, která měla nastat v některém blízkovýchodním státu do konce roku 2005. Sorry, nestalo se. (Nebo možná „Haleluja, nestalo se“?) Většinou velmi dobře rozumím (a zpravidla plně sdílím), oč autorům a šiřitelům jde. Vidí různé nepravosti a vědí o svatém a spravedlivém Bohu. Jsou zneklidněni stavem Evropy, stavem Ameriky, netečností církve, zejména na Západě, pokrytectvím politiků, úpadkem morálky apod. Z této zneklidněné mysli se pak rodí taková „proroctví“. Dávám je do uvozovek, protože nad nimi mám příliš velké rozpaky.

                Kdyby někdo dnes prorokoval: „Bůh velice miluje český národ“, nemohl bych se ozvat proti. Kdyby někdo prorokoval: „Bůh je nesmírně rozhořčen bezbožností českého národa“, také bych se nemohl ozvat proti. Skutečně si myslím, že platí obě věty. A obě by mohly být prorockým slovem – záleží na kontextu, na načasování, na motivu srdce – ale především na Božím pověření.

                Dost se nad těmi údajnými proroctvími trápím. Nedávno mi ostře přišel na mysl počátek listu Židům: Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. Zdá se mi, že údajná proroctví, která mám na mysli, jsou jakýmisi pokusy o imitaci Jeremjáše, Micheáše a jiných starozákonních proroků. Rozumějte mi dobře: netvrdím, že v době Nové smlouvy Bůh neposílá proroky, kteří přinášejí konkrétní slova o budoucnosti. Konec konců máme zmínku o Agabovi ve Skutcích. Přesto mi z oněch proroctví o „soudech“ a „katastrofách“ nějak nevoní Ježíš.

                Kdykoli se stane někde nějaká katastrofa, najdou se někteří křesťané, kteří zvednou prst a řeknou: „To byl Boží soud“. Nicméně skutečné velké katastrofy nikdo nepředpovídal – nebo snad ano? Předpověděl někdo tsunami z prosince 2004 nebo nedávné zemětřesení v Kašmíru? Předpověděl někdo katastrofu v New Orleansu? Předpověděl někdo záplavy v Čechách roku 2002?

                Ano, po skončení vždy čtu zprávy o nějakých křesťanech, kteří měli něco zjeveno, ale moc tomu nerozuměli, a teď si drbou hlavu. V poslední době ve mně tyto zprávy vyvolávají spíše cynismus. Věřím tomu, že pokud Bůh chce ke svému lidu nebo ke světu prorocky promluvit, je schopen to učinit mnohem jednoznačněji. Mám za to, že bychom se měli mnohem více zaměstnávat otázkou, k čemu máme během katastrof jako křesťané skutečný mandát? Jak během katastrofy promluví Bůh ve svém Synu, kterého ustanovil dědicem všeho? Chce po nás Bůh, abychom to věděli předem? Možná to po nás nechce. Možná po nás chce něco jiného. Plakat s plačícími… Jak nám to jde? Nebo jim to musíme hned vysvětlovat? Myslím, že Bohu jde více o to, zda máme citlivé srdce, schopné porozumět bolesti druhého, než zda máme informace z Božího jízdního řádu. Každý z postižených může být katastrofou zastižen v jiném bodě svého putování k Bohu … nebo od Boha. Zajímá nás, co Bůh dělá v jeho životě?

                Ano, jsem přesvědčen, že Bůh jedná i s národy. Co chtěl Bůh říci skrze povodně v roce 2002? Různí lidé si mohli odnést různé věci. Já si všiml například třech, kterou považuji za důležité:

                Do záplav mnozí skálopevně věřili, že metro je postaveno tak, aby bylo útočištěm v dobách války i přírodních katastrof. Ukázalo se, že metro by ale bylo pastí, v níž by desetitisíce lidí zahynuly. To, co bylo chloubou minulého režimu, se ukázalo jako naprosto nefunkční. Chceš-li, může tato lekce k tobě promluvit i osobně: Nespoléháš ve svém životě na něco, co je ve skutečnosti oporou jen zdánlivou?

                Další věc, která ke mně promluvila, bylo, že voda kulminovala asi deset centimetrů pod bodem, kdy by nastala katastrofa nesrovnatelně větších rozměrů. Byla to náhoda? Byla to Boží milost? Nechci to nikomu vnucovat, ale já si myslím, že to bylo to druhé.

                A konečně do třetice: Zasažen byl Karlín, a to nečekaně tvrdě, ačkoli se s obavami očekávala katastrofa na Starém Městě. Neodpovídá to naší zkušenosti, že útok mnohdy přijde z míst, kde jsme ho nečekali? Nevede nás to k tomu, abychom hledali jiné opory, než jen ty, které jsme si sami spočítali a zbudovali?

                Jistě, těch poučení by mohlo být mnohem víc. A ke každému může promluvit poučení jiné. Některé by možná mohlo promluvit k celému národu. Budeme mít Ducha Kristova, aby z našich interpretací takových událostí Kristus opravdu voněl? Nebo dáme přednost znít jako proroci zkázy, z nichž voní spíše jejich osobní sympatie či antipatie?

 

Dan Drápal

člen Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz