Regresivně-retardační spády
filozofů z UK
Vědecká rada UK odmítla Cardalovu knihu Bůh ve
světle filosofie, která měla být jako habilitační práce podkladem k udělení
docentury. Takové věci se stávají a je jistě dobře, že se tituly nerozdávají
jako na běžícím pásu. V daném případě jsou však jisté okolnosti, které
vyvolávají pochybnosti.
Kniha především leží napříč soudobému filosofickému
vývoji. Jen si to představte, Cardal ještě v třetím tisíciletí vážně věří, že
dokazuje Boží existenci. Dnes už přece víme, že taková metafyzika patří
definitivně minulosti. Co my ale všechno nevíme! Víme, že demokracie, svoboda,
lidská práva jsou dobře, fundamentalismus, fanatismus a pravicový extremismus
jsou špatně. Jak to ale aplikovat? Profesionálové nás zorientují. Jsme-li
intelektuálně aktivnější, víme také, že správné postoje jsou na straně evoluce
a psychoanalýzy, zpozdilé by naopak bylo oživovat scholastiku a moralizovat.
Máme-li dokonce filosofickou ambici, pak víme, že
hlavními disciplínami filosofie jsou dnes lingvistika, sociologie, poezie a
moderní logika. Vybírat lze podle založení a nálady. Artikulovaně: Dnes, kdy už
toho tolik víme, nemůžeme rajtovat na pravdě, musíme rozmetat zbytky
esencialismu, rozejít se se substančním myšlením a dekonstruovat lidskou
přirozenost. Vydatnými dávkami nás o tom ujišťují vlivní, významní, uznávaní a
zasloužilí.
Že by snad demokracie mohla na pozadí přejícného
etického relativismu ztratit glanc? Že svoboda předpokládá něco takového, jako
je substanciální charakter Já? Že lidská práva konzistentně vyžadují konstantní
přirozenost? Prosím vás, kde to berete? O tom přece tvůrci soudobých
filosofických standardů vůbec nemluví. A my chceme být na úrovni doby. Proč po
tom tak prahnete? To je otázka! Chcete snad, aby se fyzika vrátila k Newtonovi,
lékařská technologie o sto padesát let zpátky a Církev do středověku? To jistě
ne, ale jak to souvisí s filosofickou orientací?
Protože až nečekaně mnozí (a zbytečně vlivní) se
spokojují s touto konfuzní analogií, sluší se přece jen připomenout aspoň jednu
filosofickou pravdu, kterou vládnoucí Povrchnost pohledů z vnějšku (a k tomu
ještě z uctivé vzdálenosti) vytrvale přehlíží. Že totiž ve filosofii vývoj
zdaleka neprobíhá tak plynule k stále větší dokonalosti, jako snad v jiných
oborech. Že tedy např. Aristoteles mohl být blíž skutečnosti, než Hegel,
Heidegger a Derrida dohromady. Že tedy skutečná (ne pouze schválená,
nadiktovaná a vyžadovaná) orientace ve filosofii vyžaduje vlastní námahu.
Vydanost soudobým celebritám by se tu mohla, třeba i celoživotně vymstít.
Nicméně na teologické fakultě se už ozývá ta neuvěřitelně hloupá idea, podle
níž je dnes třeba teologicky asimilovat Hegela, jako si kdysi scholastika
posloužila Aristotelem.
Hromadný údiv nad mírou Cardalovy zpozdilosti se tedy
dal v našem prostředí očekávat. Ale nonkonformní protistojnost Cardalových
metafyzických postupů a pozic ještě nic neříká o jejich filosofické kvalitě a
úrovni. Bez dalšího neopravňuje žádný hodnotící soud. Je totiž docela dobře
možné, že se současná filosofie ocitla v pořádné krizi a její návyky, měřítka a
hodnotící stereotypy jsou jí také zasaženy, podstatně určeny.
Pro ilustraci: Postmodernista Rorty např. ordinuje
nový způsob filosofování, který lépe odpovídá stavu, do něhož se novověká filosofie
vyvinula. Definuje ho takto: Nová filosofická metoda se už nezdržuje analýzou
pojmů a ověřováním tezí, nehledá pro a proti, neobtěžuje argumentací. Co tedy
dělá, ptáte se? Hledá jen nové, přitažlivější slovníky. Skvělé, že? A nemylme
se! Rorty není žádný okrajový exot. Je pevně zakořeněn v novověké tradici a
vynáší na světlo skryté poklady novověké filosofie. Jako Hume agnosticky
vytěžil Lockův empirismus, tak i Rorty zkušeně těží z
gnoseologicko-ontologických pozic novověku odvážné konsekvence. Možná se Vám
přece jen nezdají. Pokud jsou skutečnými konsekvencemi, máte dobrý důvod se
ptát, zda sociokulturní postulát intelektuálního splývání s přítomným stavem je
ve filosofii tak samozřejmý, jak se většinou zdá.
Jestliže tedy Cardal ve své knize nesdílí etablované
pozice a okuřované myšlenky, neznamená to eo ipso její filosofickou
diskvalifikaci. Tolik pro objasnění politizujícím manažerům našeho
intelektuálního života. Těm, kdo si v jeho reji ještě stačí uchovat věcný
zájem, je snad jasné, že spravedlivé posouzení Cardalova náročného textu
vyžaduje filosofickou kompetenci, která předpokládá vlastní filosofické
nasazení, angažovanost v příslušných tématech. Rozhodně k ní nestačí orientace
v tom, co se dnes filosoficky uznává a co se zavrhuje. Platí tady obecná
zásada: Kdo z různých důvodů nemá možnost promýšlet filosofickou problematiku,
o niž běží, (a zde se přímo jedná o fundamentální orientaci, která se většinou
jen pasivně recipuje), měl by přizpůsobit případné hodnotící soudy svému
skutečnému filosofickému stavu a rozhledu. Tomu se dřív říkalo pokora. Tento
ideál je ovšem na hony vzdálen současné praxi, což pořád ještě nekompromituje
ideál...
Kniha, kterou vědecká rada hodnotila, je v našich
poměrech nadprůměrná. Cardal v ní zasvěceně provádí obtížným tématem Božího
bytí. Záběry dnes nezvyklých, zapomenutých témat jsou hluboké, zpracování je
důkladné, takže dnešní průměrný vzdělanec, neznalý metafyzické problematiky a
metody lapá v jednorázovém kontaktu po dechu. Cardal zohledňuje dnes ustálené
námitky proti metafyzickému způsobu myšlení a s přehledem se s nimi vyrovnává.
Vědecky se pokusili v Distanci zpochybnit jeden z uzlových bodů Cardalovy
koncepce (rigorizace důkazů Boží existence ) Dvořák se Sousedíkem. Evidentně
neuspěli.
V našem prostředí je zvláště cenné Cardalovo
samostatné kritické myšlení. Žádný eklekticismus, žádné bezradné odvolávky na
autority z dějin filosofie, žádné kulminace v popisech různých pozic, žádné
filosoficky ubíjející interpretace interpretací, žádná jalová exhibice. Autor
zde myslí na vlastní filosofickou zodpovědnost a jediným kritériem
přijatelnosti určité myšlenky je mu důvod. Poloha jeho filosofování je věcná,
nesená zaujetím pro řešení problémů. Z těchto důvodů je Cardalovo filosofické
myšlení plodné. Kdo nepadl za oběť soudobým polobohům a je schopný poněkud
nezávislejšího pohledu, nemůže ve srovnání se soudobou filosofickou produkcí na
našem trhu přehlédnout, že se tu po dlouhé době objevil filosof, kterého je
třeba brát vážně a jehož myšlení je v dlouhé řadě rutinního tradování
rozmělňovaných omylů fenomenologů o bytí a analytických filosofů o pravdě
skutečně filosofickým přínosem.
Za tuto minirecenzi se lze úspěšně postavit. Jenže
narážíme na naše pevně strukturované, odolné prostředí. Dominuje v něm
patočkovský kult filosofů, kteří uvěřili ve fenomenologii a v Heideggera.
Koexistenci s analytickými filosofy ještě musejí ustát, takový je příkaz doby.
Ale minoritní metafyziky nemohou vystát. V tom jsou s pozitivisty zajedno. Když
se tedy nějaký metafyzik objeví, hrubě není vítán. Je-li navíc schopný
prohlédnout málocennost opsaných námitek proti metafyzice, je snadno vnímán
jako úhlavní nepřítel. Fundovanou, noeticky zajištěnou metafyzikou, totiž míří
na samotnou dřeň alternativních pokusů o zdolání bytí v nížinách fenomenologie.
Nevítaný metafyzik zpochybňuje ustálené figury, kritizuje oblíbené autory a
způsoby myšlení a to se špatně snáší. Uznejte, že takové je třeba inteligentně
zneškodnit. Navenek nejlépe statečným mlčením a významným ignorováním. O to
čilejší je pak zákulisní ruch.
O Patočkovi se vypráví, jak proti očekávání
přísedících akceptoval nekonvenční Tominův pohled na Descarta. Bylo by zajímavé
vědět, zda by unesl i nekonvenční, kritický pohled na Husserla a Heideggera. Od
jeho dědiců ale takovou velkorysost rozhodně neočekávejme. Sáhněte na
Heideggera a zažijete, co je to hysterie intelektuálů. Oni totiž u vědomí
nastavované filosofické odvozenosti pravidelně nahrazují evidenci vůlí.
Neznám složení vědecké rady, ale předpokládám převahu
materialistů. Od nich nelze žádat příliš porozumění pro text, v němž se
dokazuje Boží existence a analyzují Boží vlastnosti. Ale nezdá se, že by měli
přehnanou ideologickou potřebu Cardalovo dílo smést. Neprošlo o tři hlasy.
Iniciativa zřejmě vyšla od pokrokových křesťanů. U nich totiž pracuje syndrom
poturčenců.
V čem takový syndrom spočívá? Křesťanská
intelektualita z velké části propadla iluzi, že ve vyšší syntéze uvede do
souladu evangelní realismus s nominalisticko-monistickým základem novověké
filosofie. Křesťanští intelektuálové léčí své komplexy méněcennosti recepcí
tohoto základu a adaptací onoho realismu. Proto obzvláště citlivě reagují na
zpochybňování svého ztraceného podniku, který oni naopak vnímají jako
grandiózní projekt a úkol doby. Soustavné zpochybnění tu přináší klasická
filosofie, kterou prezentuje i Cardalovo dílo. Filosoficky nepůvodní, nadmíru a
programově závislí křesťané se v takové konfrontaci horlivě utvrzují o
správnosti své filosofické orientace a o šancích nové evangelizace s
relativistickým předznamenáním. Ve skutečnosti dosahují svých vrcholů, když
získají dojem, že jsou nevěřícími intelektuály bráni jako rovnocenní partneři.
(Hádejte, kdo je u nás v této disciplíně jedničkou.) Proto se tak učenlivě
snaží mluvit dnešním jazykem, osvojit si dnešní způsoby a techniky myšlení,
integrovat do svých intelektuálních vyznání soudobá myšlenková schémata. Proto
také stíhají neskrývanou nepřízní ty, kdo jejich elán a strategii nesdílejí,
kdo hledají primárně hodnotu, pravdu a nikoli souznění se soudobou kulturou.
Svědomí členů rady burcovali hlavně protestantští
teologové Trojan a Pokorný. Že prý Cardal málo reflektuje Kanta a Heideggera,
zatímco už prý dokonce i katoličtí teologové...(dostali rozum?). No ovšem,
protestantský sebezáchovný instinkt byl vždycky ve střehu před scholastickou
racionalitou, která hravě demaskovala subjektivizující libovolnosti
protestantského myšlení. Naštěstí už je scholastika v katolickém světě na
ústupu. Ale pozor, jsou tu ještě regresivně-retardační spády. Tož tedy díky
bratři v Kristu odloučení, díky za bdělost a příspěvek k ekumenismu. Musíme se
od Vás pořád učit.
A co že jste to vlastně namítali? Aha, Heidegger.
Samozřejmě. Ten se kdesi chlubí, že nebude rozhodovat mezi teismem a ateismem,
protože zná hranice myšlení jakožto myšlení. Odkud pak je asi zná? To už
neprozradil. Noetika ho evidentně nebavila. Jak by je tedy mohli skutečně znát
ti, kdo od něho pouze opisují? Všechny diskuse o principiální metafyzické
nezpůsobilosti rozumu se nakonec sbíhají ke Kantovi. Nemám důvod skrývat svou
zkušenost s našimi fenomenology, existencialisty,personalisty a jinými
iracionalisty. Diskusní šablona je vždy stejná. Při druhé, třetí replice jsme u
Kanta a začíná tápání. Honem si vzpomenout ne pár termínů z dějin filosofie,
zopakovat si jeho gnoseologickou pozici. Že by byla jen sekundárním,
fragmentárním záběrem problematiky poznání? Že by se Kantova aprioristická
konstrukce rozpadala rozporem? To už se dívají někam stranou, do dáli,
vypínají. Vždyť je ta noetika upřímně nudí a ve hře jsou přece důležitější
zájmy. A za půl roku, za rok, při náhodném setkání (já vím, setkání není nikdy
náhodné)? To samé.
Voegelin říká, že pokud chtěl člověk získat titul
filosofa, musel svou práci založit na Kantovi. Jak vidno, funguje ten ubohý
úzus i dnes. Trojan to ví, Cardal nikoli. Mám sen: Veřejná diskuse Cardal -
Trojan o metafyzice. Výsledek znám dopředu: dvakrát 6:0.
Nabízí se otázka: Co vede pokrokové křesťany k
takovému sebepřecenění, sebeklamu o vlastní filosofické kompetenci? Snad
uražená ješitnost, že si někdo dovolil ignorovat prostředky (fenomenologie,
moderní logika), které oni tak vděčně užívají a všude tak neskromně doporučují?
Proč předstírají, že vědí, tam, kde nevědí, kde tuší, že nestačí, že se
neorientují? Snad ze strachu o prestiž, o uznání zasloužilých zásluh? Je
opravdu tak nesnesitelným pomyšlením, že to, co jsme celý život intelektuálně
vyznávali a propagovali, by mohlo být shledáno filosoficky lehkým, méněcenným?
To křečovité uhýbání před poctivou filosofickou diskusí signalizuje pro ně nepříznivé
odpovědi na položené otázky.
Poukaz na pokrokové katolické teology tu také znamená
málo. Jednak ušlo, že Cardal psal filosofii. Dále je prokazatelné, že tito
teologové nejsou žádná filosofická světla. V intelektuálně inferiorním,
lokajském postavení (které rozhodně není službou pravdě) opakují
kantovsko-heideggerovské a přilehlé omyly. Je s nimi ostatně těžká řeč, když (z
jakéhosi osvícení) akceptují socio-kulturní imperativy intelektuálního
zdnešnění, když věří sociologům, že se křesťanstvo musí vydat cestou
intelektuálního konformismu. V takovém klimatu se otázka po pravdivosti
recipovaných filosofických východisek jeví jako irelevantní. Důležitější je
ideologizující vytyčování všelijakých pokoncilních linií. Filosofická pravda
teologického myšlení jde při takovém počínání do závorek, kde čeká, až ji
semelou vývojové trendy a politická mašinérie.
V encyklikách papež přesně identifikuje moderní
filosofické zdroje negativních vlivů, které paralyzují teologické myšlení. Jako
terapii naléhavě doporučuje metafyziku. Pro mnohé je to však jen příležitostí,
aby se honem ujistili, že papež je personalista. Mohou si také vyhledat v
Teologických textech Lobkowicovu kritiku tomismu. Námitky proti tomismu tu jsou
však tak plytké, stokrát vyvrácené, že jsem tenkrát nepokládal za nutné na ně
reagovat. Nyní však...
V. Frei kdysi s překvapením konstatoval blízkost filosofických východisek encyklik a Distance. Nevstoupil snad Cardal do našeho intelektuálního prostoru jako představitel té metafyziky, kterou papež rehabilituje ve svých encyklikách? Tož musí být za vydatného přispění křesťanů umlčen, odepsán. V kuloárech už se šušká, že měla být Cardalova docentura narychlo upečena... Ještěže bdělé oko zasáhlo. Ó vy nešťastní konzumenti oficiózního, dobře režírovaného vzdělání. Tolik Vás uráží, že někdo myslí navzdory Vašim autoritám a návykům jinak - a dobře?
Hodnota odmítnuté knihy naštěstí nezávisí na přízni
našich kulturtrégrů a na mínění jejich manipulantů. Cardalovo myšlení bude
sloužit jiným způsobem. Ostatně za bolševika jsme měli jen 10 strojopisných
kopií, dnes máme (zatím) internet. Ale vy, kdo jste se podíleli na hanebném
verdiktu vědecké rady, jste nyní vyzváni, abyste v Distanci (či jinde)
osvědčili filosofickou kompetenci svého negativního posouzení. Nejste-li toho
schopni, nechť Vás hanba fackuje a svědomí hryže.
Poznámka:
Nedělám si iluze, ale kdyby na někoho přece jen pod dojmem právě přečteného
cosi dolehlo, nabízím utišující prostředek: Cardal mě ve své knize cituje. Také
doporučoval studentům mé knihy. Už je to dobré, viďte.
15. května 2002
Jiří Fuchs