Nedohoda mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli nemocniční péče v rámci dohodovacího řízení o cenách zdravotní péče na 1. pololetí roku 2000 a následné rozhodnutí vlády o cenách zdravotní péče ze dne 22. prosince 1999 znovu rozpoutalo vášně ve zdravotnickém rezortu. Občané i další zainteresované strany by měli mít možnost sledováním postojů jednotlivých osob a zájmových skupin a jejich reprezentací přezkoumávat jejich hodnověrnost, hodnotit jejich kvalifikovanost či sledovat míru s jakou zaujímají populistické či oportunní postoje. Mnoho z toho však občané a strany neužijí. Nemají totiž dostatek objektivních informací k tomu, aby si na jejich základě mohli vytvářet vlastní úsudek. Nedostatek objektivních informací je ostatně i jedním z klíčových důvodů, proč se nedaří naplnit smysl dohodovacích řízení. Každý, kdo má u nás informace, stráží je pouze pro svoji potřebu, aby je mohl využít, respektive zneužít proti překvapenému partnerovi v jednání. Každý, kdo má u nás informace, zapomíná, že by ve vlastním zájmu jimi měl vybavit i své potenciální spojence. Tak například pojišťovny, které vykonávají ve veřejnoprávním pojištění zprostředkovatelskou činnost pro své pojištěnce, by měly informace poskytovat svým pojištěncům. Nečiní tak a dnes moc dobře vědí, proč tak nečiní, protože se svými pojištěnci nehrají férovou hru. Mluví o solidaritě, ale neuplatňují ji, takže náklady na zdravotní péči standardizovaného pojištěnce se liší mezi kraji a okresy. A to notně. Když lžu svému pojištěnci, nemohu předpokládat, že v něm najdu spojence proti lži jiných, například skupin poskytovatelů, kteří křičí, že vláda je zloděj, když přijala takové rozhodnutí, které obsahovaly dohody mezi nimi a pojišťovnami. Jediným, kdo řve oprávněně, jsou ambulantní specialisté, protože vláda změnila jejich dohodu s pojišťovnami, aby mohla ve veřejném zájmu rozhodnouti o nedohodnuté ceně zdravotní péče v nemocnicích. Oprávněnost křiku však odvozuji pouze od zpochybnění formy. Ano byla povalena dohoda. Byla však ta dohoda správná? Kdo může čímkoliv argumentovat, když vláda sice rozhodla, ale po dvou týdnech není nikde publikováno, proč tak rozhodla, zda je tomu skutečně, jak tvrdí prezidentská Rathova kancelář, aby se zachránil moloch Všeobecné zdravotní pojišťovny, či zda neexistují nějaké objektivní skutečnosti, které by vládu opravňovaly určitý segment zdravotní péče odkázat do patřičných mezí.

Já jsem slyšel ledasco. Třeba o tom, že praktické lékaře nezajímá jejich registrovaný pacient ani v noci ani o weekendu, včetně toho, že pro řadu z nich do weekendu spadá i pondělí a pátek. Od čeho prý by pak byla lékařská služba první pomoci. O tom, že při možnosti rozhodnout se mezi hodnotou bodu a počtem uspokojených pacientů se naprostá většina ambulantních specialistů rozhoduje ve prospěch volného času a neprospěch pacientů. O tom, že ve většině segmentů zdravotní péče je dosahovaná míra zisku větší než 15% a že této úrovně dosahují stejně tak lázně a stomatologové s vyšším podílem výnosů mimo zdravotní pojištění jako ambulantní specialisté. Třeba i o tom, že podle údajů zdravotních pojišťoven ambulantní specialisté dosahují ve všech oborech většího hodinového příjmu než 500,- Kč na hodinu, jak požaduje naivně Česká lékařská komora a její odborové bojůvky. Také jsem slyšel, že souhrnný výsledek hospodaření za téměř celý minulý rok je negativní ve výši cca 750 milionů korun. Prý je to právě tolik, o kolik méně platily zaměstnanecké zdravotní pojišťovny za lůžkovou péči svých pojištěnců oproti platbám Všeobecné zdravotní pojišťovny.

Zdá se, že problémy našeho zdravotnictví jsou konstantní. Pořád jde o licitaci mezi pravdou a lží. Občané mají zájem, aby to špatné divadlo skončilo. Doposud jim ta šmíra nemusela moc vadit. Hrálo se ne na jejich úkor, ale na úkor lidí zaměstnaných ve zdravotnictví. Teď už jsou na jedné lodi. Zdravotnictví začíná šidit i občany - pacienty. Nejprve to bylo pouze rozdíly v regionální dostupnosti a spotřebě péče na hlavu pojištěnce. Dnes se rozsah nespravedlnosti zvětšuje. Pojištěnec neví. A pojištěnec, který neví, potenciálně nemá, nemůže. Výhodu má, pokud má známé. Pomohou mu oni nebo peníze navíc. Poprvé má prezident Rath pravdu. Vzali si občany a pacienty jako rukojmí a chtějí více peněz. Proboha, jenom neříkat lidem pravdu, že to je jinak a zejména, že by to mohlo být jinak:

1. Smyslem systému veřejného zdravotnictví je, aby občané byli zdraví. Toho lze dosáhnou předcházením nemoci, jejich včasnou diagnosou, léčbou. Návratu k aktivitě pomůže následná rehabilitace. V české republice vydáváme peníze nikoliv za zdraví, ale za nemoci. Základním kriteriem pojišťoven pro poskytnutí úhrad je zachování objemu poskytnuté zdravotní péče. Zdravý občan se českému zdravotnictví nevyplatí, nikoho neuživí. Jen o málo lepší je pro české zdravotnictví vyléčený pacient. Nejzáslužnější je chronik. Budeme-li chtít tento bludný kruh opustit, musíme poskytovatele finančně motivovat tak, aby měli zájem o zdravého občana a na uzdravení pacienta.
2. Ve stávajícím systému se dohoda jednoho segmentu poskytovatele péče s pojišťovnami stává důvodem nedohody v jiném segmentu. To lze překlenou změnou systému podle bodu 1 a dále formulací společenské zakázky pro jednotlivé segmenty. Zavedli jsme pojem praktického, rodinného lékaře, hradíme jim péči o registrované pojištěnce paušálem, ale současně organizujeme lékařskou službu první pomoci. Přesto máme vysokou frekvenci návštěv pacientů u lékaře (zase ten objem zdravotní péče), dvakrát vyšší než v sousedním Německu. Nemáme zadání pro soukromé ambulance a ambulance nemocnic. Dublují se, konkurují si nebo jsou jen tak vedle sebe, aby byla práce pro lékaře. Máme i vysokou hospitalizační častost. Odpovídá to nemocnosti a je někdo zainteresován ma jejím snížení, když je ta nemocniční péče tak drahá?.
3. Jak je to se standardem a nadstandardem. Nemáme jej ošetřen ani v hotelové složce (počet lůžek na pokoji, nabídka stravy apod.), neporadili jsme si se standardizací materiálu resp. zdravotnické techniky. Podle čeho se rozhoduje, zda kloubní náhrada bude za třicet či dvě sta tisíc ? Jsme schopni standardizovat lékařské postupy, přinejmenším tak, že řekneme, co už standard není ?
4. Cena péče srovnatelných onemocnění ve srovnatelných nemocnicích se liší řádově v desítkách procent. Za jakou cenu máme léčit. Za jakou cenu ještě máme léčit ? Ani ten, kdo ví, za jakou cenu je pacient léčen se tím doposud neřídil. Chová se nezodpovědně. Neplní úlohu ze zákona zprostředkovat pro své pojištěnce zdravotní péči a odpovídajícím způsobem za ni zaplatit. Peníze docházejí, bude třeba pořádku. Třeba i v cenách. Lékařská komoro zoufej. Celá léta si bránila objektivizaci časů výkonů, cen zdravotnické techniky a dalším pracem, které by zlepšily seznam výkonů s bodovými hodnotami, uskutečnily by ho spravedlivým a pravdivým a zreálnily by hodnotu bodu. Nechtělas to, zde máš výsledek. Prezidenta si třeba lynčujte.
5. Předpokladem každého seriozního jednání je sdílení informací. O tom jsem již psal před chvílí. Chceme-li si dál lhát, není na čem se dohodnout. Hádejme se a vzývejme vrchnost, aby nám milostivě pokynula, jak se dát okrádat, respektive dál okrádat. Chceme-li s tím skončit, pokorně se podřiďme mínění příslušných odborníků, jejich objektivizaci cen, rozborům našeho účetnictví, snímkům pracovního dne a nechme si předestřít reálný obraz našeho činění jako podklad k dohodě.
6. Účelná farmakoterapie je nesmysl píše náměstek ministra. Nepotřebujeme ji. Pojišťovny nemají na účelnou farmakoterapii nasmlouvanou ani minutu. Farmakoekonomií se nezabývá žádné pracoviště. Ceny léků tahá z klobouku ministerstvo financí, však ony to pojišťovny nějak zaplatí a za zdravotní péči stejně nese odpovědnost jiný rezort. Výrobce generik zase znevýhodní ministerstvo průmyslu a jeho patentový úřad. Čert vem, že se jedná o 11 tisíc pracovních míst a snížení nákladů zdravotního pojištění. Taková je jednotná léková politika naší vlády. Neškoďme však sociální demokracii - všech dosavadních vlád!
7. Neziskový sektor je zajatcem státní byrokracie. Klausova doktrina zvítězila nad lidským rozumem a obvyklou praxí západních demokracií. Podle ní existuje pouze stát a privát. V privátu se kšeftuje. Tomu musí být podřízen daňový systém. Vše co není činěno státem nebo není privátním kšeftem musí trpět. Přinejmenším závislostí na příspěvcích a dotacích a tím na státní byrokracii. Chceš přežít, žádej, škemrej. Státní úředník rozhodne, ponechá-li státní organizaci iniciativně vydělané peníze nebo jí dá dotaci. Státní úředník rozhodne zda občanské sdružení či obecně prospěšná společnost dostane příspěvek. Bez vůle státu se můžete jít klouzat. Neziskový sektor je nereprodukovatelný. A to je zlo na něm páchané. Pokud to tak necháme, budeme stále vazaly státních úředníků, budeme ze svých daní platit oddlužování zanedbaných státních nemocnic, odvracet oči od sociálních ústavů, dostávat srdcervoucí dopisy se složenkami, ve kterých nám budou líčeny takové lidské osudy, že nám bude krev stydnout a ruce budeme zatínat v pěst.

Proč to píši ? Protože to jsou pravidla vnucená této zemi. Dnes usilujeme, abychom dostali odměnu za práci stejnou jako v loňském roce se zohledněním inflace, abychom krátce měli zachovánu reálnou mzdu. Beze změny se dočkáme pouze křiku z Rathovy prezidentské kanceláře, že pacienti budou strádat a všichni státní úředníci a naši zaměstnavatelé budou krčit rameny: "My bychom rádi, ale zhoršit zdravotní péči pro občany nelze". A ze lži plného systému, který jsem letmo popsal, vyplodí lež největší. Protože kdo půjde říci: "Občané, objem poskytované péče je nadbytečný? Řada výkonů, které jsou vám poskytovány je zbytečná, některé jsou vůči Vám neetické, některé Vám dokonce škodí !!!"