Tyranie certifikátů

Kdo studuje i jen povrchně direktivy Evropské unie, si už delší dobu všímá, jak poškozují drobné podnikatele a zvýhodňují nadnárodní megakorporace. Nikdo v úřadech EU by sice nic takového nepřiznal, ale stačí se na některé z nich podívat a spočítat si třebas toto: Jestliže musí podle nejnovější zemědělské direktivy být každé jednotlivé vejce orazítkované datem snesení, adresou farmy a jménem slepice, k čemuž si musí každý chovatel slepic koupit razítkovací stroj za 7.000 eur, kdo se položí dřív - malý chovatel stovky zdravých slepic, nebo megadrůbežárna produkující odrbané nedomrlé slípky v klecích po tisících a odvážející a razítkující jejich vejce na běžícím páse? Nebo kdo jiný než megakorporace farmaceutické vydělá na nařízení pravidelných a draze placených inspekcí a licencí, kterým nově podléhá každý výrobce bylinných a přírodních léčiv, z nichž snad už třetina se obává krachu?

Jedna z nejnovějších absurdit přivádí na mizinu mezinárodně proslavený, mimořádně kvalifikovaný a všechny požadavky překonávající podnik sedmi Angličanů, kteří dělají něco, co nikdo jiný tak dobře neumí. A protože jsou tak výjimeční, regulace EU zapomněly, že existují, takže nevydala žádné direktivy, které by se jich týkaly. Což pro anglické úřední šimly vykonávající direktivy EU znamená toto: Jestliže EU pro ně nemá žádnou direktivu, tak jednoduše neexistují a nesmějí provozovat, šmitec, basta.

Co že vlastně těch sedm lidí dělá? Na zakázku a na míru přesně řešené měděné kotle do parních lokomotiv. Do celého světa, s pověstí nejlepších řemeslníků svého druhu na světě. A podle britských bezpečnostních standardů dvojnásob přísných, než jsou standardy EU pro velkovýrobu kotlů méně kvalitních. Na jejich kotle čekají fronty zákazníků po celé Evropě a až v Japonsku a v Americe. Žádný si nikdy nestěžoval na kvalitu, spolehlivost a bezpečnost.

Až najednou nedávno někde v Japonsku nějaký byrokrat přišel na to, že vše, co se dováží z EU, by mělo mít punc „CE“, který si evropští výrobci musí vyžádat od svého místního evropského klasifikačního úřadu. Tyto klasifikační úřady jsou party byrokratů předstírajících, že lecčemu rozumějí a za vydávání podobných certifikátů vám počítají okolo 1.000 euro za pracovní den. A pracovní den, to znamená nejen inspekce vašeho provozu, nad kterou ještě můžete mít jakž takž nějaký přehled, nýbrž i pročítání patřičných direktiv, jejich vykládání, vysvětlování a sepisování protokolů tak, aby se do těchto direktiv vešlo to, co vy děláte. Takže takováto registrace vás může přijít na, dejme tomu, deset pracovních dní takovéhoto úřadu.

No a zpátky k našim anglickým kotlářům, kteří si o certifikaci požádali, aniž by je kdy napadlo, že ji mohou nedostat. A tu se po nich najednou podle direktiv EU žádal jakýsi certifikát chemického složení kovu, z něhož vyrábějí, a to u každého jednotlivého vyrobeného kousku. Ten nemohli pořídit, protože měď je základní kov bez příměsí, takže se u ní nedělá žádný chemický rozbor, tudíž výrobci mědi žádný certifikát nedodávají. Aby si mohli certifikát pořídit, museli by si povolat specializované odborníky, každý kousek mědi nechat analyzovat zvlášť a platit za každý i ten sebemenší kousek osmdesát liber, přičemž konečná cena takového kousku jako součásti zařízení může při prodeji být jen třebas deset liber.

Certifikační úřad pod ministerstvem průmyslu v Londýně nebyl schopen porozumět, co to vlastně vyrábějí, protože je nikde v žádných direktivách EU nenašli jako výrobní obor v žádné kategorii. Měděné parní kotle podle direktiv EU nespadají pod drobnou řemeslnou výrobu jednotlivých výrobků, na kterou se nevyžaduje certifikace, nýbrž pouze velkovýrobu průmyslovou, která bez certifikace nemůže provozovat. V té se od výrobců kotlů ročně na certifikaci vybírá přes třicet tisíc liber, což je víc, než si za celý rok naši specializovaní kotláři vydělají.

V naději, že na ministerstvu průmyslu v Londýně přece musí být někdo, komu záleží na udržení kvalitní firmy s mezinárodními zakázkami, zašli si tam o radu. Tu dostali, a zněla takto:

„Když nedokážete vymyslet, jak si certifikát pořídit, tak ten svůj verpánek holt budete muset zavřít.“

A já jsem doufal, že vám to dokážu zakončit nějakým šprýmem, ale vůbec nic mě nenapadá.

Benjamin Kuras

Vyšlo v podnikatelském týdeníku Profit č. 12/2003.

Spisovatel Benjamin Kuras je členem britské i české Konzervativní strany.