Moje cesta k sametu III


Motto:
„To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“
To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.

Zkušenosti ze zlínského Gottwaldova

Ve slušovickém Gottwaldově jsem jako v laboratorních podmínkách viděl, co znamenala „normalizace“ sedmdesátých let. V Gottwaldově se při normalizační výměně kádrů stali řediteli místních podniků kmenoví příslušníci Státní bezpečnosti nebo jejich agenti. Mocenská „elita“ města a kraje se rozdělila na dvě zájmové skupiny. Členové obou měli legitimaci komunistické strany. Jedna skupina dosáhla svých postavení „legální“ cestou, vzestupem po kariérním žebříčku funkcí v aparátu strany nebo státní správy. Druhou skupinu tvořili ředitelé podniků a činovníci spojení svou kariérou se Státní bezpečností. Mezi oběma skupinami panovala nevraživost, často nastal ostrý konflikt o postavení a vliv na místní věci a dění. V druhé polovině sedmdesátých let již vládla slušovická skupina s přímou návazností na Státní bezpečnost.
Co jsem viděl odehrát se v sedmdesátých letech na úrovni gottwaldovské provincie, bylo odrazem celkového procesu, který po sovětském obsazení Československa proběhl uvnitř ideologicko - mocenského stroje komunistického aparátu ovládajícího celý sovětský prostor. Okupací Československa skončila doba ideologů. Kormidla moci se chopili Dzeržinského chlapci „zvláštního ražení“. Zvláštní kvality a metody sovětské tajné služby, založené Leninem a vybudované Dzeržinským, zdokonalil a uzpůsobil nové době Jurij Andropov. Technologická šelma, kterou stvořili zakladatelé ruského komunismu, požrala své tvůrce a nastoupila na jejich místo.
Co jsem na vlastní kůži okusil v sedmdesátých letech, byl přijímací rituál, kterým byl opracováván lidský materiál. Byl to způsob úpravy a ověřování, kdo je použitelný a je „hoden“ být přijat mezi vyvolené. Každý musel být namočen do zločinu, podle potřeby být použitelný k čemukoli a opakovaně to prokázat. S úžasem jsem při opakovaných konfliktech zjistil, že si můj šéf myslel, že musím mít někoho za zády. Hráli proti sobě navzájem, nevěřili, že někdo může mít zásady, které nepřekračuje.
Progresivní slušovický kolchoz směl na domácí půdě dělat věci, které jiní nesměli. Směrem ven za to platil aktivitami, které si na mezinárodní scéně nemohl dovolit ani komunistický stát. Kopaničářský kolchoz vyvážel do zahraničí zbraně teroristickým skupinám. Slušovická výstavba hotelů ve Vietnamu a výroba počítačů v kopaničářském družstvu, byly krycí firmou pro dovoz špičkových komponent výpočetní techniky. Prvky výpočetních technologií zakázané Kongresem USA vyvážet do zemí východního bloku, nakupovali „stavbařští experti“ na Tchaj-wanu a v Hongkongu. Dováželi je do Československa pro sovětské rakety.
Přeměnu způsobů „předvoje pracujících“ obráží episoda z počátku osmdesátých let. Když po smrti Brežněva nastoupil na kremelský stolec Jurij Andropov, konala se ve Slušovicích veřejná stranická schůze. Předseda stranické organizace a „osobní šofér“ předsedy Čuby na ní přítomné slušovjany varoval: „Uvědomte si, všichni jsem na jedné lodi. Nebudeme-li jednotní, půjdeme ke dnu všichni.“.
Co se v „normalizační“ době odehrálo na scéně politické a společenské, se odrazilo i na scéně odborné. V lékařské společnosti Patofyziologie dýchání, jejímž jsem byl členem, se kolem poloviny sedmdesátých let vyměnilo vedení. Důsledkem kádrové změny byl úpadek kvality prací a seminářů společnosti. Ještě kolem poloviny sedmdesátých let byly prezentovány původní práce. Přednášeli je obvykle šéfové pracovišť, kteří ještě byli schopni pochopit co udělali jejich podřízení. V normalizačních čistkách se na vedoucí místa prodrali lidé, kteří nikdy nepracovali. Nahoru se dostali díky jiným než odborným a morálním kvalitám. V druhé polovině sedmdesátých let se semináře staly čtením rešerší z literatury. V přednášení se střídala skupinka, která ovládla společnost. Nebyly původní práce a normalizační šéfové kolem sebe nesnesli nikoho, kdo by svou práci byl schopen brát vážně a přemýšlet.
Můj šéf, když zjistil, že pracoviště je spojováno s mým jménem a ne s ním, rozpoutal kolem mne buzeraci. Dostal jsem zákaz studovat v práci, jezdit na semináře a publikovat. Co jsem zažil na vlastní kůži, se odehrálo obecně.
Pacifikace československých stranických heretiků hrubou vojenskou silou rozhodla dlouhodobý vnitřní konflikt mezi dvěma skupinami mocenských technologů.
Ideologové a partajní funkcionáři, i když sami již nevěřili, zůstávali formálními strážci idejí. Trvali na dodržování rituálů, protože jim děkovali za své postavení, ale realita byla již jinde. Místo toho, aby namazali některá mocenská kolečka a převody a vyměnili drhnoucí a již nefunkční, pokusili se problém řešit pneumatickým kladivem, kterým byla hrubá vojenská síla.
Uvedení vojenské a státně bezpečnostní mašinérie do akce takového rozměru, jako byla okupace Československa, se rovnalo předání moci vnitřní stranické opozici soustředěné kolem tajné bezpečnosti. Sedmdesátá a osmdesátá léta v samotném Rusku i jeho satelitech byla procesem a dobou definitivní ztráty vlivu stranického aparátu. Moc v těchto letech přešla do rukou formálně veřejně nepojmenovaných, a proto i neznámých a neodpovědných mocenských skupin, které koordinovala Státní bezpečnost.
Ozbrojená paže předvoje proletariátu sestrojená ke konání špinavé práce a službě ideologům se díky svým pravomocím a rozkladu ideologického systému dostala na vrchol mocenské pyramidy.
V sedmdesátých letech došlo k hluboké změně stavu a fungování mocenského aparátu, který na počátku dvacátého století sestrojili praotcové ruského komunismu. Proces byl projevem rozkladu systému, jeho směřování bylo zakódováno v genech zločinné ideologie. Centralizovaný parazit aparátu komunistické strany žil po desítky let svým vlastním životem. Soustřeďoval rozhodovací pravomoc stále do menšího množství rukou a jednoho centra. Stále více se ocital mimo realitu, život šel již svou cestou jinde. Tajné služby ustavené jako poslušná represivní složka na špinavou práci nemusely v zájmu efektivity dodržovat tuhá ideologická schémata. Bylo jen otázkou času, kdy své pány přerostou a nastoupí na jejich místo. Šéfové tajných služeb soustřeďovali ve svých rukou klíčové informace, vládli mocenskými prostředky. Jako poslušná podřízená složka se mohli chovat jen do té doby, dokud Stalin i jeho následovníci v pravidelných intervalech krvavě likvidovali šéfy této organizace. V okamžiku, kdy krvavý rituál přestal fungovat a platit, bylo rozhodnuto.
V postnormalizačních letech jsem se vícekrát zúčastnil mejdanu oslav, které každoročně pořádal můj šéf. Rádi předváděli svou velikost a utvrzovali se v ní. Účast pro podřízené „poddané“ byla povinná. Odporné bylo, jak při těchto seancích rádi vtipkovali o své rodné straně.
Účelem stranických čistek a normalizačních represí v zaměstnání byla výměna typů lidí ve stranickém aparátu i hospodářských funkcích. Demoralizující účinek okupace byl rozhodujícím způsobem navýšen „vstřícným“ gestem normalizačního generálního tajemníka Gustáva Husáka, „kdo odvolá, pokloní se a podrazí své přátele, je jedním z nás“. Normalizace vytvořila klasické demoralizující prostředí. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly položeny základy „sametovévarianty revoluce - perestrojky“.
Ztráta iluzí a morální rozklad v konci sedmdesátých let byly všeobecné. V té době mí vrstevníci, kteří mysleli na své povznesení a kariéru, vstoupili do komunistické strany a začali se podle toho i chovat. Kariéra primáře měla přednost před vlastní sebeúctou. Mí kamarádi, se kterými jsem lezl stěny v Tatrách a v zimě přecházel hřebeny slovenských hor, byli nádeníci a horníci. Viděl jsem je chovat se v extrémních situacích.



V Třeštici 3. prosince 2007

Čestmír Hofhanzl

Pokračování příště (
Odchod z Gottwaldova, osmdesátá léta)