Moje cesta k sametu V
Motto: „To není život, nemá žádnou poezii. Ženy, se kterými dělám si celý den vyprávějí hlouposti, ke kterým se nedá nic říct, tak mlčím. Říkají o mně, že jsem divná. Nedávno jsem si uvědomila, že již nejsem schopná vidět krásu.“
To mi řekla před čtyřmi desítkami let moje drobná, upracovaná maminka.
Stav české společnosti na konci osmdesátých let
Komunistická „normalizace“ sedmdesátých let měla za následek hluboký úpadek mravů. Místo těch, kteří „selhali“ a nebyli již ochotni dostatečně věrně sloužit zločinnému systému, nastoupili lidé, kteří již nevěřili ničemu. Lidé, kteří neměli žádné zvykové zábrany a vystihli příležitost, kterou by při svých lidských kvalitách nikdy nedostali, nastoupili cestu ke kariérám. Režim ve svém rozkladu sáhl hlouběji do zdrojů lidské spodiny.
Odrazilo se to na stavu a úrovni těch, kteří na veřejnosti prezentovali komunistickou stranu a politiku. Stejné se stalo na scéně společenské, umělecké a vzdělanecké. Postihlo to i kruhy odborné.
Abychom nezapomněli, nejtvrdší negativní „kvalitativní“ výběr proběhl ve společenské vrstvě, která v tom období za scénou přebírala skutečné rozhodovací pravomoci. Byla to hospodářská, aparátnická a úřednická technokracie provázaná s bezpečnostními strukturami. V té době lidé a struktury z veřejného pohledu neviditelné, pokládali základy k přeměně komunistického systému. V normalizační době byly položeny základy „sametové varianty revoluce - perestrojky“ komunismu.
Úpadek odborný i mravní měl často rysy smutné absurdity a frašky. V gottwaldovské nemocnici byla koloritem postava primáře patologie. Starý pán denně již před polednem s velkou koženou brašnou obcházel odpadkové koše v areálu nemocnice a vybíral z nich papír do sběru pro své vnuky. V nemocnici bylo všeobecně známo, že pitevní zprávy se píší podle anamnézy v chorobopise, aby jí odpovídaly. Rozstřihla se kůže a sešila. Pitvalo se, když byl zvláštní zájem. Starý pán měl pověst erudovaného patologa. Potkávali jsme se v ústavní knihovně. Nezapomenu na jeho mírný a laskavý úsměv. Jednou, když jsem byl u ředitele nemocnice žádat o povolení jet na odborný seminář, ozvalo se zaklepání. Vešel pan primář s koženou brašnou a dovolil se ředitele, zda může z koše na odpadky vybrat vyhozený papír. Měl při tom svůj laskavý, mírný úsměv. Jednání starého pána mi připadalo jako svérázná pomsta těm, kterým se nedokázal postavit. Měl jsem nutkání, ale nenašel jsem odvahu se pana primáře zeptat, proč to dělá. Ke konci mého pracovního působení v gottwaldovské nemocnici odsunuli starého pána do důchodu. Místo měj nastoupil mladý primář, který přišel z olomoucké kliniky. Začal pitvat a dával najevo, že si do toho nenechá mluvit. Můj šéf si ho zavolal a řekl mu: „Kolego, v naší nemocnici jsou některé dobré zvyky. Vyplatí se je dodržovat.“. Přizpůsobil se.
Úpadek mravu postihl i ty, kteří v sedmdesátých i osmdesátých letech začali být označováni za odpůrce režimu, disidenty. Společenství lidí, kteří v normalizační době veřejně různými způsoby protestovali proti režimu. Universálním zaklínadlem se stalo dožadování se lidských práv. Znal a stýkal jsem se s některými lidmi z oficielního disentu od konce šedesátých let. Nebyl jsem schopen přijmout koncepci dožadování se práv na těch, kdo neměli žádné právo rozhodovat o mém osudu. Komunismus mě hluboce urazil. Ta ideologie si myslela, že člověk je svou podstatou dobytek a jediné o co jde, je uspokojit základní fyziologické potřeby lidské masy. O mém životě a osudu rozhodovali lidé, kteří na to neměli žádné právo a kterých jsem si nemohl vážit. Mými šéfy byli lidé, kterým jsem se musel vzepřít. Tito lidé nemohli být mým příkladem a většinou ode mě nechtěli ani poctivou práci.
Komunismus a lidé, které vynesl do panského postavení, mě urazili. Mysleli si, že ze mne udělají dobytek, jak se jim to u většiny lidí podařilo. Nemohl jsem na takových lidech žádat práva. Oni museli být ze svých pozic odstraněni. Já chtěl fair play způsoby.
Práva, kterých se normalizační disent dožadoval, jsem nepotřeboval. Na lidech, které jsem znal jako disidenty, mi vadilo, že nebyli lepší než ti, proti kterým protestovali. Moje životní zkušenost mi říkala, že mám-li si ustát a udržet svou tvář a postoj, musím být lidsky o mnoho lepší než ti, kteří se mne snaží ovládat. Metodika komunistického vládnutí byla postavena na tom, že každý byl něčím vydírán. Komunismus stál na lidských slabostech a nectnostech.
Můj šéf v Gottwaldově na mě při konfliktech syčel: „Já si na tebe něco najdu.“. Když jsem nereagoval ani na vyhrožování, že mi zařídí, aby se moje děti nedostaly do školy, mi nakonec řekl: „Jsi sobec, nic nechceš, nemyslíš na svoje děti.“. Sám žádné děti neměl. Já jsem na své děti myslel, ale chtěl jsem, aby byly stejné nebo lepší než já. Budou-li toho schopny, aby si mě po letech vážily, jako si já vážím svých mrtvých rodičů za to, jak žili a jednali.
Henry Ford, zakladatel americké podnikatelské dynastie, napsal: „Vláda, proti které se postaví mravní cit lidu, je vláda ztracená.“. Od doby, kdy Ford tato slova napsal ve společenských poměrech amerického anglosaského smyslu pro fair play, uplynulo více než sto let. Ve Spojených státech snad toto pojetí politiky a veřejné správy ještě platí. V českých poměrech se bohužel proti komunistické vládě nemělo co postavit. Téměř tři generace komunistické vlády hluboce poškodily mravnost, nemluvě o smyslu pro férové jednání. Nelze dosáhnout skutečné změny společenských poměrů a způsobů politické vlády dožadováním se lidských práv. V nejlepším případě lze dosáhnout jen vylepšení technologie ovládání. Občas se využije cukr a bič z volské kůže se nahradí bičem z volského lejna.
Mí kamarádi z větší části emigrovali. Z těch, kteří zde zůstali, jsem polovinu našel po roce 1990 v registrech tajné bezpečnosti jako agenty. Důvodem obvykle bylo nepevné mravní přesvědčení, které by jim dalo udržet se rovnými. Chtěli žít pohodlně a dělat své kariéry. Měli své slabosti a nectnosti, nedokázali říct ne.
Dobře jsem poznal Egona Bondyho - Zbyňka Fišera, dlouholetého guru undergroundu. Bondy, veřejně známý svými drsňáckými texty, byl ve skutečnosti křehký intelektuál a slaboch. Z estébáků měl panickou hrůzu. Když měli přijít, třásl se strachy jako huspenina. Byl v registru tajné bezpečnosti od počátku padesátých let. Myslím, že si Bondyho pěstovali a on jim sloužil. V jeho obdivovatelích si registrovali pro ně rizikovou společenskou vrstvu mladých lidí. Bondy, aby mohl žít svým způsobem, si nechal přiklepnout psychiatrickou diagnózu. Přijal švindl s režimem a nakonec tím sám sebe zničil. Rozešel jsem se s Bondym dost pro něj typickým způsobem. V osmdesátých letech jsme se ženou našli Bondymu v Telči domek a občas jsem mu s něčím pomohl. Zakládal si na tom, že rukama nedělá. Jednou jsem mu vyprávěl, jak jsem kradl se svým synem balík slámy. Choval jsem ovce a na zimu se těžko sháněla sláma na podestýlku. Tak jsem se rozhodl, že ukradnu z pole JZD velký slisovaný balík. Nevěděl jsem, jak je těžký. Nikdy jsem se tak nenadřel jako při tomto lupu. V roce 1993 jsem potkal Bondyho v Telči a řekl mu. „Bondy, proč to děláš, je to zapotřebí?“. Bondy zklamán, že není středem obecného obdivu, dělal v té době zase věřícího komunistu. Bondy na mě začal křičet: „Vy nejste také žádný svatý, ukradl jste balík slámy.“.
Většinu oficielního disentu v postnormalizační době tvořili lidé z okraje společnosti. Valná část z nich se na okraji ocitla svou prohrou v mocenském boji uvnitř té zločinecké organizace. Pak zde byli lidé již odchovaní dobou a jejími hodnotami, kteří se odmítli zařadit a žili svým způsobem na okraji. V disentu bylo málo lidí, které bychom mohli považovat za solidní střední vrstvu, která ctí hodnoty, z nichž vyrostla evropská křesťanská civilizace. Málo bylo lidí, kteří se postavili proti, protože režim a systém byl nemravný.
Teprve tehdy, existuje-li ve společenství silná vrstva lidí s takovým přesvědčením a postaví se proti vládnoucím způsobům, až tehdy je naděje na pozitivní změnu. Nebylo problémem pro režim a jeho tajnou službu mít obec odpůrců režimu profízlovanou křížem krážem. Jak se také ukázalo po devadesátém roce.
Komunismus semlel společnost v beztvarou masu, vzal lidem ideály. Každý, kdo měl svou individualitu, se stával již pouhou svou existencí drhnoucím kamínkem v kolečkách jejich obludného politického stroje. Proto půl století systematicky hubili každý zárodek osobnosti, která by se mohla stát pro své okolí pozitivním příkladem. Komunisté a jimi řízené loutky, které se pohybovaly na veřejné scéně v jejich režii, svým jednáním dávali negativní příklad. Nastavovali „normy“, kterými se rozkládal pojmový svět hodnot, na kterých stála předkomunistická společnost. Lidé si zvykali, až si většina zvykla.
Příkladem hodným obdivu se stali vychytralci, kteří převlékali kabát, kdykoli se jim to hodilo. Takové jednání nebylo považováno za osobní hanbu a potupu. V konci osmdesátých let byla česká společnost těžce poznamenána takovým pojetím „občanských ctností“. Většina je vzala za své, protože „svět tak chodí“ a málokoho takové jednání pobuřovalo. Od doby, kdy jsem začal být schopen vnímat svět kolem, rozlišovat příčiny a následky, jsem při svých srážkách s realitou měl příležitost vidět reakce svého okolí. To, že jsem věci, které jsem považoval za nesprávné, nedělal, považovalo mé okolí za anomálii. Ač jsem své jednání žádným způsobem nevystavoval na odiv a nebyl jsem veřejně známým disidentem, byl jsem svému okolí nakonec nepříjemný. Mé chování dráždilo mé nadřízené a ti, když nemohli na mě, svou nepřízeň částečně přenášeli na mé spolupracovníky a lidi kolem. Místo toho, abych byl příkladem, že se člověk nemusí podělat a že je možné stát na svém, stal jsem se pro své okolí nepříjemnou morální výčitkou a vztyčeným prstem. Jak rádi by mě často někteří shodili a podrazili, jen aby se zavděčili. Neudělali to většinou proto, že nevěděli co udělám. Skoro celý život jsem věděl, že zůstanu sám.
Opakovaně se mě v průběhu let někdo ptal, jak můžu s takovou skepsí žít. Odpovídal jsem, že to není skepse, ale realita, ve které žijeme. Lhát si v základních věcech znamená nic nedělat a pak se divit, až celá ta hrůza spadne. Svéprávný člověk má vědět, kdy už má za zády zeď nebo propast a není kam couvnout.
Česká „komunistická“ společnost v konci osmdesátých let byla zapáchající, hnijící bažinou. Občas v hloubi společenského bahna zabublalo, hladina se rozčeřila a na povrch vyskočila bublina. Lidé a struktury, které ve jménu „nejspravedlivějšího“ společenského řádu ze společenství lidí ten marast umíchali, se již ani nesnažili moc cukat, aby nezapadli. Masa lidských atomů tvořících základ média společenské slatě byla za půl století promývání a pošlapávání od sebe oddělena tak, že je nespojovaly žádné společné hodnoty. Hodnoty, které jsou spojujícími stavebními prvky, na nichž se vytváří ostrůvky pevné země a na kterých může vyrůstat pocit sounáležitosti a odpovědnosti.
Jedinou společenskou skupinou drženou pohromadě spoluúčastí na zločinném zneužití neštěstí vlastní země byli ti, kdo po srpnové okupaci udělali kariéry. Ve dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let upevnili své postavení. Formálně rozhodující veřejné funkce nezaujali, rozhodovali ze svých pozic v pozadí. Nenesli veřejnou odpovědnost. Zdánlivě šedé myši, které nebyly chápány jako příčina neutěšeného stavu, se mohly navenek chovat téměř jako odpůrci komunismu, průkopníci soukromého vlastnictví i pluralitního pojetí politiky. Patologická sedlina vyprodukovaná rozpadajícím se komunismem byla v konci osmdesátých let jedinou vrstvou komunistického společenství, kterou spojoval společný zájem a vůle k moci. Je to smutné a tragické, že tito lidé byli hybnou silou přestavby komunismu.
„Nejspravedlivější“ společenský řád, kterým podle jeho ideologů a hlasatelů měl být komunismus, svou prolhaností a zločineckou praxí rozvrátil systém společenských hodnot. Hodnot a zvyklostí, které se utvářely po staletí a umožňovaly lidem spoluexistovat jako civilizované společenství. Zpochybnil a často ve svůj opak obrátil vnitřní obsah klíčových pojmů etiky, morálky, práva a spravedlnosti. Hybnou silou přestavby komunismu, kterou oni nazvali „sametovou revolucí“, se stali lidé a živly, které komunismus sám zplodil. Lidé, kteří by v civilizovaném právním státě byli chápání a bylo s nimi jednáno jako s kriminálními živly. Tato společenská subkultura připravená a vyškolená komunismem dostala v konci osmdesátých let svou příležitost. Jejich čas přicházel.
Budete a můžete mě napadat, že také já jsem byl účastníkem a pozorovatelem sametové revoluce. Podobně jako celý svůj život jsem se snažil jednat a nestranně soudit, co jsem viděl se odehrávat. Divadelní představení, které se v devadesátých letech kolem nás a s námi odehrálo, bylo předurčeno okolnostmi a kulisami, ve kterých se hrálo.
V Třeštici 3. prosince 2007
Čestmír Hofhanzl
Konec