Izrael chápu a souhlasím
Se Štěpánem Steigerem
(„Izrael chápeme, ale nesouhlasíme“, MFD 17. srpna 2006) souhlasím v tom,
že Izrael válku v Libanonu nevyhrál. Nevyhrál ji, protože nedosáhl
propuštění dvou unesených izraelských vojáků a nezničil veškerý raketový
potenciál Hizballáhu. Štěpán Steiger píše, že „Izrael sice doma může tvrdit, že
vyhrál“, a navozuje představu, že to Izrael tvrdí. Je to lež. Netvrdí.
Izraelská vláda a izraelská veřejnost dobře vědí, že válka vítězná nebyla.
Proto se v Izraeli žádné oslavy nekonají. Oslavy se ovšem konají
v arabském světě, kde se tvrdí, že válku jednoznačně vyhrál Hizballáh. To
se mi ovšem také nezdá. Štěpán Steiger k tomu taktně mlčí.
Článek je nadepsán
„Izrael chápeme, ale nesouhlasíme“. Předpokládám, že titul článku je redakční a
možná ho nevymyslel pan Steiger. Nicméně nadpis celkem vystihuje obsah článku.
Pak by mne zajímalo, za koho pan Steiger mluví? Za většinu občanů České
republiky? Proto se ozývám – za mne (a za řadu dalších) jistě ne.
Pan Steiger píše: „Dokud
totiž Izrael nezmění celé své bezpečnostní paradigma a nebude jednat
s těmi, jež nemůže vojensky zničit, můžeme očekávat jen nové a nové
střety.“ Opět: Souhlasím s panem Steigerem, že můžeme očekávat nové
střety. Jsem ale přesvědčen, že Izrael nemůže změnit své bezpečnostní
paradigma. S těmi, „jež nemůže vojensky zničit“, by mohl jednat o jediném:
o bezpodmínečné kapitulaci.
Pan Steiger hovoří o
tom, že nesmíme zapomínat na dějiny. Z dějin si ovšem vybírá jen to, co se
mu hodí. Ani slovo o dohodách z Osla, ani slovo o dohodách z Camp
Davidu. Ani slovo o masivních izraelských ústupcích. Ani slovo o podvodech
nejprve Fatáhu, později i Hamásu. Jak se dohodnout s někým, kdo se jednak
dohodnout nechce, jednak žádné dohody nedodržuje?
Místo toho nám pan
Steiger servíruje, že vlastně nešlo o dva zajaté vojáky, tažení bylo dávno
připraveno, zajatí vojáci byli jen záminka… Obvyklé klišé, že za vším jsou
mocenské zájmy Spojených států. Asi panu Steigerovi nedokážu, že izraelské
vládě skutečně šlo o bezpečí jejích občanů. Že rakety přilétající z Gazy
„sem tam zabíjejí“, jak píše pan Steiger, pro něj není dostatečným důvodem, aby
se Izrael bránil. Vždyť rakety páchají jen „malé škody“. Dovedu si představit
lorda Runcimana, jak podobným způsobem argumentuje v létě roku 1938, že by
se Československo nemělo bránit Hitlerovi. Vždyť henleinovci v pohraničí
rovněž jen „sem tam zabíjeli, ale celkově páchali malé škody“.
Ano, Izrael jistě měl
nějaké vojenské plány. Nepochybně se na podobnou akci, kterou nakonec provedl,
připravoval. Vždyť by bylo krajně nezodpovědné, kdyby se vojensky
nepřipravoval. To by se mohl rovnou vzdát a spáchat národní sebevraždu. Pan
Steiger může z bezpečí své pracovny tvrdit, že ve skutečnosti bylo
(nedosaženým) izraelským cílem „z gruntu změnit strategickou mapu oblasti“.
Z dětských pokojů mých izraelských přátel se ovšem situace jeví poněkud
jinak. Izrael se po desetiletí snažil zajistit si bezpečí jednáním – to nám pan
Steiger zamlčuje. Selže-li jednání, je alternativou buď kapitulace, nebo
vojenská obrana.
Obávám se, že nakonec
úspěšná nebude. Budeme svědky nového holocaustu. Až jednou Írán svrhne na
Izrael atomovou pumu, může pan Steiger z bezpečí své pracovny napsat:
„Írán chápeme, ale nesouhlasíme“.
17. srpna 2006
Dan Drápal