Jaké vlastně chceme NAŠE ZEMĚDĚLSTVÍ?
Postaveno na třetím pohledu.
Parafrázuji nadpis článku poslance Ladislava Skopala ve Znojemsku na str.3 ze dne 26.3.2002. Pan poslanec vidí naše zemědělství dvěma pohledy, ale předem neříká koho. Z obsahu článku je však patrno, že mu jsou nade vše přání těch, kteří jsou spotřebiteli, kupující v supermarketech a to od velkovýrobců, kteří umějí pro ně vyrobit levněji v tzv. intenzivním zemědělství. Upřednostňuje tedy pohled spotřebitelů na straně jedné a továrních velkovýrobců potravin na straně druhé před malým a středním stavem, když důvody uváděné panem poslancem jsou často zmatečné, logika neuspořádaná a argumentace lichá. Na tak malém prostoru, který je dán možností Znojemska, se ani nelze tak krátce a zhutněně k problému vyjádřit. Snad na pokračování. Sám pan poslanec vybízí k diskusi, když ovšem ani on, ani další diskutující si nemůže být jist, že diskuse na dané téma proběhne tiskem.
I. Proto čtenářům nejen Znojemska otvírám diskusi s ním. Sama otázka jaké chceme vlastně naše zemědělství, je zavádějící. Poprvé žádné naše zemědělství neexistuje a vliv na to, jaké bude, mohou mít především jen ti, kteří vlastní zemědělskou půdu, vlastní výrobní prostředky, provozují sami zemědělskou výrobu, jsou nájemci půdy, resp. mají sami naléhavý zájem na zemědělské činnosti, která je u jedněch pouze tvorbou soukromých statků - zisku, u druhých vedle toho i statků veřejných - tvorba a údržba krajiny, údržba a obnova venkova.
Zemědělstvím je v pravém slova smyslu plnění všech tří funkcí na zemědělské půdě. Jako takové jej může naplnit najednou asi jen vlastník půdy. Nájemce, který není vlastníkem nemovitosti, kterou zemědělská půda s plnou určitostí je, nemůže být tedy investorem do ní, zvláště, když u nás neexistuje institut pachtu. Předmět nájmu ve smyslu občanského zákoníku umožňuje využívat pronajatou půdu jen k účelům rostlinné výroby, která není ničím jiným než podnikatelskou činností za účelem zisku. Tomu, který netvoří současně s výrobou veřejné statky, tedy ani přírodu a neudržuje venkovskou infrastrukturu, tomu nenáleží ani veřejné peníze. Nájemci zemědělské půdy, což je v ČR většinový jev, nemohou být tedy nositeli tvorby a údržby krajiny, protože k tomu nemají žádná práva ani povinnosti vyplývající ze zákona či nájemní smlouvy. Směle mohu říci, že nájemci vyrábějí na předmětu nájmu pouze pro trh a svůj zisk. Pokud vyrábějí více, což je jejich problém, chtějí nadvýrobu dokonce garantovat státem a také ji zaplatit, resp. zaplatit i ztráty na své soukromé produkci daňovými poplatníky.
Podle koncepce současného ministerstva usilují nájemci o udržení rozměru socialistického zemědělství s tím, že někdo musí jejich produkci vykoupit. Muset si vynucují na úkor drtivé většiny občanů ČR, kteří takovou zemědělskou politiku zcela odmítají jako nekoncepční, zcela lobystickou a zcela neevropskou a záměrně ztrátovou. Na co také vyrábět rostlinné a živočišně produkty, když je nezkonsumují ani lidé, ani zvířata, jakkoliv i zpracovány a upraveny i chemickou cestou. Na co vyrábět produkty s vysokými výrobními náklady a odtud i vysokými cenami, když v konkurenci neobstojí? Marností pak jsou slaboduché důvody vysokých výrobních nákladů. Kdo je v jiných oborech podnikatelské činnosti nemá vysoké? Nájemníci dále zkolektivizovaní v Zemědělské svazu, Agrární komoře a Sdružení podnikatelů v zemědělství straší naše občany a státní rozpočet natolik, že jim doposud bylo přednostně vyhověno. Tedy přednostně vyhověno ze státního rozpočtu penězi, za které do veřejných statků nepřispěli ničeho. Vyrobit výrobek a uvést jej na trh není nic světoborného, natož jej vyrobit za každou cenu a prodávat jej za přispění daňových poplatníků tak, aby si jej vůbec mohli koupit. Proto jsou tak vysoké daně, aby výrobek byl vůbec prodejný. Nakonec jsme spolu s daněmi zaplatili stejně vysokou cenu výrobku, který by v konkurenci neuspěl. Jen dál kupujme české výrobky i za tu nejvyšší cenu, podporujte stát, vlastenectví a bůh ví co ještě, hlásá velkoagrární lobby ve znamení svého ministra-generálního ředitele českého kolektivistického zemědělství.
II. Udržení rozměru českého zemědělství je utopický fenomén vymyšlený velkoagrární lobby, a především budovateli socialistického kolektivního zemědělství. V podstatě nejde o nic jiného než o udržení koryt většinou těch, kteří mají doma ze zemědělství vlastní jen květináč, nic zemědělství nepřináší, jen si odnáší. Továrny na rostlinné a živočišné produkty nikomu v podstatě nepatří, kapitál v nich je z velké většiny na dluh, základní výrobní prostředek - půdu mají v nájmu, dělníci jsou námezdní a jen za plat plní stanovené úkoly, co je živé nemá jméno, jen se plní plán, za účelem zisku pro majitele firmy.
III. Současná agrární politika v českých zemích vůbec nepřipouští, že oproti stavu orné půdy k r. 1946 jí máme o 1,2 milionu více, obyvatel skoro o 7 milionu méně, výnosy v rostlinné produkci dosahují dnes až 2,5 násobku více v přepočtu na hektar. V živočišné produkci šel pokrok ve šlechtění tak daleko, že produkce masa, vajec, mléka a dalších živočišných produktů v přepočtu na počet krmných dnů a spotřebu krmiva je tak vysoká, že měřítka z r. 1946 a dnešní jsou již těžko srovnatelná. Přestože poptávka po produktech z rostlinné a živočišné produkce by měla určovat osevní plochy a zástav zvířat, snaží se nám současní ministranti velkoagrární lobby namluvit, že nabídka, ač převyšuje poptávku i třebas trojnásobně, je správná, a že ji všichni daňoví poplatníci musíme podporovat ze svého.
IV. Namísto, aby byly v celé republice obnoveny bývalé louky a pastviny zejména kolem všech přírodních vodotečí, současně s pozemkovými úpravami obnovena polní cestní síť, která je současně biokoridorem, aby byly osázeny dřevinami a osety travinami neplodné plochy, obnoveny protierozní meze, mokřady, studánky a roztroušená zeleň, na ostatní půdě biologické niky, udržuje se zornění, které je o 1,2 milionu hektarů větší jak v r. 1946.
Každý laik se zeptá, a kdo to dosavadním nájemcům vůbec dovolil. Zjistíte že nikdo, dovolují si sami. Vlastník půdy je pro socialistické nájemce stále jen velká nula. Půda a její úrodnost je soustavně degradována, ničena a to zcela bez náhrady či možnosti náhradu kompenzovat. Jak ovšem někdo nahradí ztracenou půdní úrodnost, když tvorba humusu v půdě trvá stovky let. Mnoho současných zemědělců je skutečný humus a nezaslouží si žádnou zvláštní úctu, natož ze státního rozpočtu.
V Branišovicích dne 16.5.2002
Ing. Jaromír S. Morávek
předseda Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků ČR
člen Předsednictva Konzervativní strany
www.skos.cz