Jaké vlastně
chceme naše zemědělství?
pokračování
Je historickou skutečností,
že venkovská sídla vznikala z rukou malorolnického a selského lidu, vedle
velkostatků šlechty a církve. Životnost usedlostí přežila několik režimů a ten
poslední v našich zemích nenechal na venkově kámen na kameni.
Kolektivistické vize na bázi sovchozů a kolchozů změnily zcela zásadně poměry
na venkově a zdálo by se, že tyto změny jsou někde již nevratné. Vše však
záleží na tom, jak brzy se venkovský člověk, vlastnící dále zemědělské
usedlosti a zemědělskou a lesní půdu, osvobodí od poměrů, které v oblasti
zemědělství zavedli násilně komunisté. Ti, co řídí a ovládají zemědělskou
politiku většinou obsah plnokrevného a svobodného života na vesnici nenaplňují
a jejich vize nemají vlastnický základ, ani se neohlížejí na to, z čeho
budou venkované svá sídla udržovat, zvelebovat nebo stavět nová. Nájemnictví
půdy není a nemůže být do budoucna zdrojem takových příjmů, aby se vesnice
udržovala na patřičné úrovni a stala se svéprávnou a do jisté míry nezávislou
na městu. Pracovní příležitosti na svém se většina venkovanů neuchopila, ale po
udržení standardních podmínek života se dovolává.
Pracovních příležitostí na
venkově spíše ubývá a města mají své problémy se svými nezaměstnanými. Před nedávnem
většina venkovské populace pracovala v zemědělských závodech a nedá se
zrovna říci, že zemědělství trpělo přezaměstnaností. Dnešní poměry přeměny
bývalých zemědělských družstev a státních statků, které jdou opět cestou
velkých zemědělských závodů, musí nutně snižovat zaměstnanost, protože jejich
variabilní a nepřímé náklady zatěžují rentabilitu produkce zcela zásadně,
narozdíl od rodinných farem, kde práce je příjmovou položkou, na rozdíl od
mzdy, která je položkou nákladovou. Podíl ruční práce klesá a těžká mechanizace
a chemizace zemědělství zatěžuje neúměrně konečnou cenu výrobku a tím i
výnosnost kapitálu. Navíc základní kapitál a výrobní prostředek - půda, není
vlastnictvím těchto velkých výrobních závodů a ostatní zadluženost těchto
podniků je až kritická, s ohledem na vstup do společné hospodářské
politiky EU.
Málo kdo si uvědomuje, že
nejsme Amerikou, kde pojem venkov má zcela jiné dimenze a poměry. Ale i tam,
velké rodinné farmy obdělávají tisíc hektarů jen rodinnými příslušníky a za
pomocí služeb. V našich poměrech to znamená jeden katastr obce. Pokud by
trend šel tímto směrem, a k tomu jsme nuceni tržní politikou a zcela
nedostatečnou restrukturalizací, mohlo by se za několik let stát, že venkov
bude vylidněn a zemědělské stavení a venkovské příbytky se stanou jen
rekreačními středisky bohatších měšťanů. Kdo však bude za vlastníky udržovat
krajinu a venkovskou infrastrukturu a za co, o tom se moc nepřemýšlí, a
praktické kroky vedoucí k nápravě, odstranění příčin "vadnutí venkova"
jsou téměř neviditelné. Příjmy obecních rozpočtů na venkově nejsou ze
zemědělství téměř žádné, resp. většina velkých zemědělských závodů je spíše ve
ztrátě a při nejlepším má nulovou rentabilitu, takže daně, které by směřovaly
do obecních rozpočtů odtud v podstatě nejsou. Trvalou udržitelnost života
na venkově přerozdělováním daňové výnosnosti do budoucna zařídit nelze. Jednou
z mála šancí je podpora rodinných hospodářství, malého a středního stavu
sídlícího a podnikajícího přímo ve venkovských sídlech. V tom se zanedbalo
za posledních pět let co se mohlo, ba dokonce se dá i vysledovat, že vládní
trend byl zcela opačný. Je holou pravdou, že rolník či sedlák, živící se třeba
i částečně zemědělskou činností tak činil na svém nebo převážně na svém
majetku, tento zveleboval ve volné soutěži se sousedy, tvořil a udržoval
selskou krajinu, která doposud jako nejlepší symbiosa člověka s přírodou
nebyla překonána. O tom, že venkovská pospolitost se zdravým selským rozumem
vylepšovala i infrastrukturu venkovského sídla, není pochyb.
Dá se říci, že po
politických změnách v XI/89 a poté byl nastartován poměrně zásadní trend a
z hlediska velké politiky byly dány základy obnovy svobodného, nezávislého
a samostatného života na venkově. Velká politika však zapomněla na tu malou politiku
stále stejných komunistických funkcionářů, kteří plány nejen velké politiky,
ale i většiny těch, kteří ji mohli již sami prosazovat, zhatili. Většinou jen
pro svůj osobní prospěch. Obecný lid na venkově tak naletěl velkohubým a
lstivým slibům již samostatných venkovských funkcionářům a nechal se opět
uvrhnout do jejich područí, když jim ponechal svůj majetek, který vynáší pouze
jim. Před vstupem do společné zemědělské politiky nemáme k dispozici
zemědělství v pravém slova smyslu jako je zvykem a tradicí v zemích
patnáctky. Naše zemědělství je opět transformováno v duchu socialistických
"tradic" a jeho protagonisté se málem prohlašují za sedláky. Pro venkov však
nedělají zhola nic. Jen cizí majetek defraudují, degradují a využívají a asi
využijí až do morku kostí přežívajících venkovanů. Nejen proto je tady čas
změny, ale i proto, že právní poměry zajišťující obsah vlastnictví jsou
v praxi bezostyšně pošlapávány a většinou nájemníků neuznávány.
Nájemnictví převyšuje nad vlastnictvím a odtud ta reklamace socialismu, kdy
užívací právo je řazeno nad právo vlastnické. Pokud by tento trend
z posledních 8 let měl pokračovat, je nutno se velmi obávat o osud
venkovských sídel a o život jejich obyvatelstva.
Jaké vize a prosazování
v praxi nám přinesou nové volby, je potřebné vzít v úvahu velmi vážně.
Udržovatelé starých pořádků zásadní změnu jistě nepřinesou.
Někde již vesnicím zvoní
hrana a obecnímu majetku hrozí bankrot.
V Branišovicích dne 5.6.2002
ing. Jaromír S. Morávek, předseda SVP SR ČR
člen Předsednictva Konzervativní strany
www.skos.cz