Většina komentářů k londýnskému teroristickému útoku se nese v duchu: Nenechme si teroristy vnutit jiný způsob života, než ten, pro který jsme se rozhodli, totiž život ve svobodě. Pokud nás teroristé přinutí, abychom znovu zavedli přísné kontroly, vlastně zvítězí. Mezi těmito články by mohl zapadnout mnohem originálnější příspěvek Zdeňka Šváchy z MFD 11.7., který se zabýval otázkou, proč se tajným službám nedaří získávat efektivní agenty, kteří by mohli proniknout do teroristického světa.

Články typu „teroristé by zvítězili, kdybychom omezili svobodu“, prokazují pozoruhodnou neschopnost pochopit, oč teroristům jde a co je motivuje, a konec konců vykazují i rezignaci na snahu o takové porozumění. Občas se dokonce objevují taková klišé, že chudoba je semeništěm terorismu atd. Nedávno jsem slyšel dokonce teorii hodnou hospodského cancu, totiž že teroristické útoky jsou dílem amerických spekulantů s akciemi. Vše to má společné jedno: obrovskou zahleděnost Západu do sebe sama a představu, že většina lidí sdílí naše zaujetí pro svobodu.

S tou svobodou se totiž dost pleteme. Svoboda a tolerance nejsou nejvyššími hodnotami. Jsou to hodnoty sice důležité a je třeba je bránit, ale nejsou to hodnoty nejvyšší. Tragickou chybou západní civilizace je, že je na nejvyšší hodnoty povýšila.

Proto se teroristé čerta starého starají, zda zavedeme kontroly. To za vítězství považovat nebudou. Aby byli spokojení, musely by naše ženy chodit v burkách a každý chlap by musel mít pořádný plnovous.

Převládající postmoderní světonázor hlásá, že každý má právo na svou pravdu. V podstatě hájí stanovisko, že pravda Usámy bin Ládina a pravda Matky Terezy mají stejnou hodnotu. Takhle by to sice žádný postmoderní relativista nepodepsal, nicméně těžko by argumentoval, že toto není důsledek převládajícího světonázoru. Není-li žádná absolutní pravda, má-li každý „právo na svůj názor“, pak mají na svůj názor právo i islámští teroristé.

„Počkat! Něco jiného je názor, něco jiného je porušení zákona!“ Samozřejmě. Ale je zpozdilé od lidí očekávat, že dříve nebo později podle svých názorů nezačnou jednat.

Co jsou tedy ty nejvyšší hodnoty? Až se bojím to vyslovit – zní to tak otřepaně. Ale vyslovit to musím: Pravda a láska. Ne, není tomu tak, že „každý má svou pravdu“ a všechny ty „naše pravdy“ mají stejnou hodnotu. Za pravdu a za lásku stojí za to umírat – byť se člověk může mýlit.

A co svoboda? Je velmi důležitá – láska není bez svobody myslitelná a existuje-li vnější svoboda, pravda se mnohem snáze hledá a šíří. Dovedu si představit člověka, který položí život za pravdu. Nedovedu si ale představit člověka, který položí život za (postmoderní) svobodu myslet si a říkat si, co chci. A nebudeme-li mít hrdiny, ochotné bojovat – a umírat – za pravdu, nebudeme mít co účinného postavit proti těm, kdo bojují – a umírají – za lež.

Boj s teroristy budeme prohrávat, dokud otázku pravdy nevezmeme vážně.

Slyším námitku: „Což se také nevraždilo ve jménu pravdy?“ Jistěže ano. Zneužití pravdy ale nemůže zrušit pravdu samu.

Řekl-li jeden: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“, říká jinou pravdu než jiný, který vyslovil: „Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!“ Bůh, který posílá svého Syna umírat dokonce i za své nepřátele je jiný než ten, který soptí proti nevěřícím.

Ne, není jedno, čemu věříme.

Dan Drápal

člen Konzervativní strany