Nejvyšší kontrolní úřad má nového prezidenta

S odstupem několika týdnů se mi dostal do ruky rozhovor s novým prezidentem NKÚ ing. Františkem Dohnalem. Rozhovor byl zveřejněn dne 11. listopadu 2005 v Jihlavských listech.

Přešel bych text mlčením, jako standardní vyprávění jedné z veličin naší, ne veliké, doby. Pan prezident se zmínil a slovem otřel o mou maličkost: …. „Na druhé straně jsem zase některé přátele ztratil. Před listopadem jsem pokládal za svého přítele Čestmíra Hofhanzla, který jeden čas byl i mým spolupracovníkem a velmi jsem si ho vážil, i když byl pro mnoho lidí rozporuplnou osobou. Později jsem sledoval jeho politický vývoj, chování i názory a naprosto jsme se rozešli“. Uvedená slova pan prezident blíže nevysvětlil. Pokládám za své právo se k citovanému vyslovit.

Pracoval jsem s dnešním nejvyšším kontrolorem koncem osmdesátých let v jihlavské nemocnici. Rozporuplnou osobou jsem byl v tom smyslu, že jsem vždy trval na tom, co jsem považoval za pravdivé a co jsem si myslel. Činil jsem tak důsledně za komunistů a stejně se choval v čase kolem listopadu 1989 i jako poslanec českého parlamentu. Potom je přirozené, že takový člověk v české kotlině byl a stále je pro mnohé lidi obtížně stravitelný. Podobně jako pan prezident se o mně vyjadřovali lidé, kterým jsem nepříjemně zkřížil cestu. Ti ještě dodávali, že jsem radikál a anarchista. Za radikalismus a anarchii bylo považováno to, že jsem mírně trval na tom, že se nedělají určité věci.

Uvedu některé maličkosti, jak jsme se s Františkem Dohnalem poznali a proč posléze rozešli. Koncem osmdesátých let jsem vzal dnešního nejvyššího kontrolora několikrát na Slovensko na čundr. V roce 1986 nebo 1987 jsme počátkem května byli na Kubínských holích. V lesích na hřebeni byl ještě místy sníh, šlo se obtížně. Franta zaostával a museli jsme na něj čekat. Na Hruštínské holi se v lese rozdvojovala cesta, kousek za křižovatkou jsem sedl a čekal. Když Franta nešel, vrátil jsem se ho hledat. Po druhé cestě jsem sešel až do doliny a nenašel ho. Aniž cokoli předem řekl, utekl. Takové věci se na horách nedělají.

Když vyšel před Sametovou revolucí „slavný“ článek Miloše Zemana, který byl základním kamenem „státnické“ kariéry prognostika v posametové době, zastavil mne přítel Dohnal na městě. Řekl mi, že v Technickém magazínu vyšel článek od nějakého Zemana a je v něm napsáno přesně to, co již roky vykládám. To, co tehdy vyšlo v Technickém magazínu, věděl v té době každý poctivě přemýšlející člověk. Problém byl jen v tom, stejně jako dnes, komu státem, komunisty a dnes mafií kontrolovaný tisk podobný text a úvahu dovolil zveřejnit.

Nevěřím, že se František Dohnal chtěl zúčastnit demonstrace 17. listopadu 1989 na Národní třídě, jak řekl ve jmenovaném rozhovoru. Na to byl příliš „uvážlivý a opatrný“. Nikdy nestrkal nos někam, kde hrozilo riziko úrazu a kdy nebyla patrná naděje něco získat. Před listopadem 1989 na pracovišti v nemocnici zaváděl výpočetní techniku. V té době velmi dobře spolupracoval s tehdejším ředitelem OÚNZ MUDr. Milošem Zemanem, jmenovcem zmíněného prognostika. Jihlavský ředitel Miloš Zeman byl významným členem místního okresního politbyra komunistické strany.

V období kolem sedmnáctého listopadu se neangažoval, velice opatrně analyzoval, co se vlastně odehrává. Když jsme založili v nemocnici Občanské forum a svolali první veřejné schůze, František Dohnal se dvakrát při našem konfliktu s vedením nemocnice a ředitelem Zemanem v rozhodujícím okamžiku postavil proti nám na stranu dosavadního vedení.

Neměl tehdy dobrý odhad, ředitel nemocnice MUDr. Sýkora i doktor Zeman se sami odrovnali svou arogancí a lhaním. Lidé v té době chvíli neměli strach, lhaní pánů ředitelů je pobouřilo a spláchla je sama zdravotnická veřejnost.

V prvních volbách na jaře 1990 kandidoval František Dohnal do městského zastupitelstva Jihlavy jako jednička na kandidátce socialistů. Tehdejší jihlavská starostka, evangelická farářka Brodská, kooptovaná na starostku již v zimě 1990, neměla již na funkci kandidovat. Na počátku roku 1990 byla v Jihlavě jediná, kdo měl odvahu v nejisté převratové době funkci vzít. Na pozici starosty neměla psychiku. Na podrazy v té době a českém prostředí běžné reagovala neadekvátně a hysterií. Nedlouho po volbách byla její pozice zpochybněna a městské zastupitelstvo ji odvolalo. V jihlavském městském zastupitelstvu byl tehdy Franta Dohnal nesporně jednička. Věděl, co chce a uměl promluvit. Žádný kompaktní politický, zájmový nebo ideový blok v té době v zastupitelstvu neexistoval. Dnešní prezident nejvyšší kontrolní instituce státu se oprávněně prosadil do funkce starosty města.

Já se v těchto pozičních a začínajících mocenských půtkách nikdy neangažoval. Věci v jihlavském zastupitelstvu jsem sledoval s odstupem. Od listopadu 1989 jsem působil v Telči a Jihlavě jako urovnavatel konfliktů a obrušoval hroty. Chtěl jsem změnu systému, odstranit lidi, kteří ten nemravný politický systém tvořili. O kariéře, nebo pozici, kterou bych svým angažováním mohl získat, jsem nespekuloval a ani nechtěl. Na přední místo krajské kandidátky Občanského fora do České národní rady mne v Brně prosadil Pavel Novák, pozdější místopředseda Sociální demokracie. Po volbách 1990 jsem se stal poslancem České národní rady a angažoval se v celostátní politice. Do místní politiky jsem nezasahoval. Dnes, s odstupem času, netvrdím, že to bylo správné. Od 18. prosince 1989 jsem byl členem Občanské demokratické aliance. Program této malé intelektuální skupiny mi byl nejbližší. Kdybych chtěl dělat kariéru, zajisté bych měl lepší nos a stal se členem ODS, perspektivní postkomunistické formace. Nebo jako dnešní senátor Václav Jehlička, či pan prezident Dohnal, bych včas přeplynul k Lidovcům.

Coby kontroversní osobnost, v českých poměrech „s anarchistickými sklony“, jsem si již na podzim 1990 v parlamentu uvědomil, jaká hra se hraje a kam směřuje. Pamatuji si okamžik při jednání sněmovny, kdy jsem se rozhodl. Řekl jsem si, budeš mluvit o tom, co vidíš a budeš to psát, aby byla svědectví, že ty věci v ten čas někdo řekl, nebo napsal. Od počátku jsem věděl, že pracuji na své politické sebevraždě. Stejně dobře jsem ale věděl, že jediné, co člověku na konci života zůstává, je vědomí, že se za svůj život a jednání nemusí stydět. Když se dnešní pan prezident NKÚ se mnou rozešel kvůli mým politickým názorům a chování, vypovídá to o něm, ne o mně.

V následujících letech jsem v poslanecké sněmovně žádal vyrovnání se s minulostí. Trval jsem na zákazu komunistické strany. Na tom, že prvním krokem k demokratickým poměrům musí být jasný signál, že v novém státě se bude zneužití a zločin trestat. Nebojoval jsem o pozice, ani o cestu k uchopení se majetku. Za základ cesty k demokratickým poměrům jsem považoval nastavení fair play pravidel: příklad k tomu musíme dát my, co sedíme ve sněmovně. Opakovaně jsem to sněmovně řekl. Stejně jsem sněmovně řekl, že tím, co a jak děláme, klademe základy zločineckého státu. Nedivím se, že mne lidé, kteří si v té době budovali základy svých dnešních postavení, považovali za kontroversní osobnost. Neměl jsem šanci být zvolen do jakékoli parlamentní funkce.

Naše cesty s Františkem Dohnalem se definitivně rozešly v létě 1997. Jihlavský starosta František Dohnal svolal uprostřed léta, v době, kdy se lidé nestarají o politiku, mimořádné neveřejné zasedání zastupitelstva. Tématem zastupitelstva byl bezúplatný převod městských pozemků firmě Bosch ke stavbě továrny. Tyto pozemky na počátku devadesátých let starosta Dohnal prozíravě vykoupil od restituentů. Argumentoval tehdy perspektivou budoucího výhodného využití pro město Jihlava. V roce 1997 byla odhadovaná cena těchto pozemků kolem padesáti milionů korun.

Věděl jsem o tomto záměru, proč se zastupitelstvo koná uprostřed léta a proč je neveřejné. Pozvaní zastupitelé reprezentovali v městském zastupitelstvu zájmy jihlavských stavebních firem. Považoval jsem takové jednání za nesprávné a politicky nemravné. Jsem přesvědčen, že jak v osobním životě, tak i v politice se nemá překračovat určitá hranice, má se držet tvář.

Bohatá mezinárodní firma v místě získávala kvalifikovanou pracovní sílu, kterou přebírala místní firmě (Motorpalu), dostávala od městských potentátů majetek, který nebyl jejich. Za tuto štědrost z cizího měli mecenáši městských potentátů přislíbenu výstavbu dotyčné továrny. Proto jsem šel na zastupitelstvo, abych jako poslanec svou přítomností dal najevo, že o té věci vím.

Poté, co jsem usedl v jednací místnosti, mne přišel místostarosta Výborný vyzvat, abych místnost opustil, že jednání je neveřejné. Odpověděl jsem, že ze zákona O obcích neexistuje neveřejné zasedání zastupitelstva města. Po deseti minutách přišel do jednací místnosti starosta Dohnal. Přerušil jednání a vyzval mne k opuštění jednání s tím, že je neveřejné. Odpověděl jsem opět, že neodejdu, přišel jsem si vyslechnout informace a nehodlám do jednání žádným způsobem zasahovat. Zákon O obcích nezná neveřejné zasedání městského zastupitelstva, paragraf čtyřicet. Přítel Dohnal mne opakovaně vyzval k odchodu, neuposlechnu-li, dá mne vyvést policií. Ještě se žertovně dotázal, zda mne budou muset vynášet. Odpověděl jsem, odejdu po svých, ale vy překročíte zákon. Mimo jiné zavtipkoval, že to bych si za chvíli mohl přát být v jeho ložnici. Na to jsem odpověděl, toto je pane starosto zasedání městského zastupitelstva, jde o veřejné záležitosti, vaše soukromí mne nezajímá.

Vyvedla mne městská policie, za dveřmi se mi její velitel chtěl omlouvat. Řekl jsem mu, neomlouvejte se, starosta je vůl, myslí si, že již může všechno, překročil zákon. Mýlil jsem se, v té době již určití lidé mohli téměř všechno. Podal jsem stížnost k Ústavnímu soudu pro porušení práva veřejnosti na informace, zastupoval mne Jan Kalvoda.

Shrnu-li celý případ mého vyvedení ze zasedání městského zastupitelstva v Jihlavě, následný průběh i osud mé stížnosti k Ústavnímu soudu, byla to jedinečná zkušenost. Mohu dnešnímu nejvyššímu kontroloru jen poděkovat. Byla to jedinečná sonda do pozadí způsobů české postkomunistické „demokracie“ a výpověď o stavu a fungování nejvyšší soudní a právní instituce Českého státu. Ti, kteří v té době tak jednali a nedovedli říct ne, později sami nesli následky.

Po nějaké době mne ve sněmovně kontaktoval dnes již nebohý první předseda Ústavního soudu doktor Kessller a pozval mne na pivo. Opatrně se mi snažil sdělit, že moji stížnost Ústavní soud zamete pod koberec. Řekl jsem mu: „Uvědomuješ si, co děláte? Vy jako nejvyšší soudní instituce dáte veřejný signál, že se města mohou rozkrást“. Čtrnáct dní poté jsem dostal vyrozumění, že moje stížnost nebyla přijata k projednávání z formálních důvodů. Prý si stěžuji na porušení práva veřejnosti na informace a ne na porušení svých práv.

Jádro pudla bylo v tom, že talentovaný jihlavský starosta Dohnal byl v té době lidoveckým kandidátem na ministra pro veřejnou správu do připravované Tošovského vlády. „Radikální“ a „nerozumný“ poslanec Hofhanzl, figurující stejně již dlouho na listině nepohodlných, svým podáním k Ústavnímu soudu ohrožoval slibnou kariéru talentovaného postkomunistického politika. Moji stížnost k Ústavnímu soudu přijímal soudce – zpravodaj JUDr. Procházka. Se starým pánem jsem seděl na počátku devadesátých let v lavicích České národní rady, než byl kandidován lidovci do nově ustaveného Ústavního soudu. Myslím si, že starý pán nedokázal odolat nátlaku svého bývalého stranického vedení. V té době podali komunisté rozumnou novelu zákona O Ústavním soudu. Jádrem novely bylo, aby o tom, zda bude podaná stížnost projednávána plénem Ústavního soudu, rozhodoval malý senát složený ze tří ústavních soudců a ne jako doposud jen jeden soudce – zpravodaj. Novelu jsem při prvním čtení, ač ji podali komunisté, podpořil. Stejně jsem ji podporoval při dalších čteních ve sněmovně a řekl proč. Novela díky mé podpoře prošla, nešlo ji zatlouct.

Těžko uvěřitelným vyvrcholením tohoto „sporu“ se starostou Dohnalem byly mé zážitky u příležitosti udělování státních vyznamenání 28. října 1997 na Pražském hradě.

Prvního ústavního soudce Vojtěcha Cepla jsem potkal při příchodu do Vladislavského sálu. Volal na mne: „Hofhanzl je jenom já, já, já“ – schválením novely přibyla ústavním soudcům práce. Když procedura udělování vyznamenání skončila a odcházel jsem z řady, zatahal mne zezadu někdo za šos kabátu. Za mnou stál soudce Procházka a prosil: „pane poslanče nezlobte se na mne za to, co jsem udělal. Vím, že když vy jste se do něčeho pustil, musela to být velmi špatná věc, odpusťte mi to.“ Řekl jsem starému pánovi. „Pane doktore, vy se nestydíte? Dal jste do celé země znamení, že lze beztrestně města a jejich majetek rozkrást“. Ten nešťastný starý pán za mnou kulhal sto metrů a prosil o odpuštění. Aby toho nebylo dost, při východu ze sálu kolem mne šla doktorka Janů, do Ústavního soudu byla nominována též lidovci. Volala na mne: „Čestmíra zdravit nebudu, ten jenom pořád křičí, nahlas křičí.“ Když jsem šel dolů Nerudovkou, bylo mi zle, ten večer, aniž jsem to žádal, jsem viděl nejvyšší garanty právního pořádku své země a to ještě ty lepší.

Nestěžuji si, na rozdíl od svého táty, kterého komunisti zavřeli do pracovního tábora a pak nemohl dělat nic jiného než nádeníka, dostal jsem příležitost veřejně promluvit. Poctivě a důsledně jsem žádal férové poměry a spravedlnost. Když poměry překročily určitou hranici, přirozeně jsem vypadl ze hry, určité věci nedělám a neúčastním se jich. Zatím, na rozdíl od mého táty, mne nezavřeli. Nemusím se za svůj život stydět.

František Dohnal je „správným“ mužem na místě nejvyššího kontrolora ve zkorumpované postkomunistické zemi.

V Třeštici, 1. ledna 2006

Čestmír Hofhanzl