Co se to děje?
Současné pozdvižení v muslimském světě nápadně přítomná jiné pozdvižení, které nastalo před několika měsíci kvůli dánským karikaturám Mohameda. Lze se obávat, že nynější pozdvižení nebude poslední. Co se to vlastně děje?
Zatímco karikatury, jež vyšly v časopise, který si mohl kdokoli koupit, bylo možno skutečně chápat jako pokus o urážku zakladatele islámu, nynější povyk je kvůli papežově přednášce, jejímž cílem rozhodně nebylo muslimy či kohokoli jiného napadat. Většina z nás, Evropanů - a dokonce i většina z nás, křesťanů, kteří jsme v Evropě v menšině - by se o té přednášce vůbec nedozvěděla, kdyby nedošlo k prapodivným reakcím v muslimském světě. Dokážete si představit symetrickou reakci v Evropě, kdyby dejme tomu nějaký imám či ajatolláh citoval jistého arabského spisovatele z 14. století, který by se vyslovil neuctivě dejme tomu o sv. Augustinovi? Taková představa je zcela absurdní. Předně by evropská média takové přednášce vůbec nevěnovala pozornost, ale i kdyby ano, pak bychom si nanejvýš možná pomysleli, že onen arabský učenec z 14. století se hodně mýlil.
Nevím, jak vy, ale já se nemohu zbavit pocitu, že toto někdo řídí. Co asi sleduje? Ale kromě skutečnosti, že někdo tyto kampaně vyvolává a režíruje, je tu skutečnost další: Jak to, že v islámském světě dochází sluchu? Čím to, že se miliony lidí rozčilují kvůli nějaké papežově přednášce, kterou slyšel velmi omezený počet posluchačů?
Tyto otázky mne zneklidňují. Ještě více mne ale zneklidňuje, že reakce mnoha muslimů potvrzují ono podezření, které, pokud jsem věci dobře porozuměl, bylo podstatou onoho napadeného sdělení: Totiž že muslimové mají sklon šířit svou víru nikoli argumenty, ale mečem. A ještě více mne zneklidňuje, že si muslimové tuto absurditu neuvědomují - nebo že je jim to jedno. Už jsme si zvykli, že muslimští násilníci se nezdržují nějakým rozlišováním míry zavinění. Bylo tudíž vypáleno několik kostelů. Co na tom, že nebyly katolické! V Mogadišu byla zabita řádová sestra, která přijela do Somálska nezištně pomáhat - muslimům!
Občané, tady nás někdo nenávidí a chce zničit! Tato nenávist je velmi radikální a nezdá se, že by se časem uklidňovala. Bojím se, že všechny pokusy nějak muslimům vyjít vstříc selhávají. Myslím, že je na čase, abychom si připustili některé trpké skutečnosti.
Předně: Multikulturalismus byl zásadní chybou a je slepou uličkou. Chce-li Evropa přežít, musí tuto ideologii zásadně a hluboce odmítnout.
Je potřeba kousnout do kyselého jablka a radikálně omezit styky s islámským světem. Tam, kde se vraždí, bláboly o dialogu nemají smysl. Jak psal nedávno Benjamin Kuras v MF Dnes, rozhodně není třeba spěchat do schengenského prostoru. Neměli bychom se vzdávat kontroly nad tím, koho do své země pouštíme. A rozhodně bychom neměli dovolit, aby Francie či Británie měly možnost svůj narůstající problém s muslimskou menšinou exportovat do zemí ještě nezasažených.
Vím, že budu označen za xenofoba. A s plným vědomím říkám: Ano, jsem xenofobní. Toto slovo řeckého původu znamená „mající strach z cizinců“. Je-li takto definováno, musím si přiznat, že jsem selektivně xenofobní. Nemám například strach z Ukrajinců, Moldavanů, Litevců či Lotyšů. Nemám strach ani z Řeků, Arménu či Indů (pokud to nejsou indičtí muslimové). Nebojím se, že mne zavraždí nějaký pravoslavný Ukrajinec nebo vietnamský buddhista. Ale mám strach - velký strach - z muslimů.
Tím nechci říci, že neexistují i „hodní“ muslimové. Jistě zdaleka ne všichni muslimové jsou teroristé. Jistě zdaleka ne všichni jsou fanatici. A patrně se mezi nimi najdou i mnozí, kteří si nepřejí „smrt Západu“. Jenže mám silné pochybnosti o tom, zda je dokážeme rozeznat, když přijíždějí do naší země.
Volám po vztyčení vysokého plotu mezi námi a muslimským světem. Až si muslimové udělají doma pořádek a budou i ve své praxi skutečně tak mírumilovní, jak hlásají, že jsou, můžeme v tomto vysokém plotu pootevřít dveře.
Vysoké ploty dělají dobré sousedy.
18. září 2006
Dan Drápal