Proč nemáme klid na práci?

Když Jan Ruml jako leader Unie svobody, veden zcela jistě nejčistšími ideologickými důvody, odmítl po minulých volbách jakoukoli spolupráci se sociálními demokraty, netušil pravděpodobně, že toto "zásadové” gesto učiní z  jeho strany bezmocného statistu. Pragmatismus, který se během tzv. pravicových vlád stal synonymem politické kvality, dospěl vychytralým manévrem Václava Klause, nazvaným "Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí”, do své vrcholné fáze. Málokdo si uvědomoval, že jde pouze o jiný výraz pro bezzásadovost. O tom, proč je tzv. opoziční smlouva špatná a nemravná, již bylo popsáno mnoho papíru. Bezesporu šlo o zamaskování faktické koalice, tedy promyšlené matení pojmů a klamání voličů. Jeden partner ukojil svoji žízeň po vládě, zatímco druhý - dočasně ukojený - se mohl podílet na rozhodování a přitom nenést sebemenší odpovědnost. Už to je samo o sobě nedemokratické. Opoziční smlouva zcela umrtvila politický a společenský život, učinila z poslanců a senátorů poslušné loutky a převodové páky sekretariátů již ani ne tak stranických, ale předsednických. Jestliže se v první republice zásadní rozhodnutí dělala dohodou pěti předsedů, nyní stačili předsedové dva. Hlavním motivem vzniku opoziční smlouvy byla ovšem nepochybně snaha o rozdělení nejdůležitějších postů, a tedy, kromě prebend a červených BMW, i převzetí kontroly nad nejdůležitějšími sférami života. Zajisté šlo také o podíly na privatizaci.

Výsledkem opoziční smlouvy v praxi pak byly více či méně nechutné dohody, na základě nichž si smluvní strany rozparcelovaly stát a které zároveň měly posloužit i k vymazání ostatních konkurentů. Prostředkem měly být průhledné účelové změny zákonů i ústavy, zaručující, že tento stav "politické stability” potrvá na věky věkův. Se škodami si nikdo příliš hlavu nelámal. Už jen proto ne, že naši politici uvažují maximálně v horizontu hodin a dnů, nikoli již týdnů a natož pak let. Koho by znepokojovala možná ztráta důvěry lidí v politiku! Špičky sociální demokracie mohly  vstoupit do Strakovy akademie hlavním vchodem a vše ostatní pro ně bylo podružné. Václav Klaus si zase byl jist úspěchem další mobilisace proti rudému a růžovému nebezpečí, kterou vyhlásí tři měsíce před volbami a při níž lidi zapomenou na hlasování o rozpočtu a čtyřletou podporu tou dobou již opět zločinné socialistické vlády.

Jeden nesporný klad ovšem opoziční smlouva měla. Vytvořila skutečně na určitou dobu stabilní politické prostředí. Sice trochu zatuchlé, provinční a zahnívající, ale musíme být jakožto pravověrní Češi realisty. Byli jsme uchráněni pádů a střídání vlád obvyklých na jih či východ od našich hranic. Vláda mohla - pokud by samozřejmě chtěla - pracovat koncepčně a my jsme se mohli spolehnout na kontinuitu rozhodování, ať již šlo o vládu či jiné instituce. Měli jsme skutečně onen pověstný klid na práci.

Bohužel se ovšem právě nyní ukázalo, že i toto byl omyl. Díky událostem okolo České televize zažíváme zdaleka nejdivočejší období od časů takzvané sametové revoluce. Desetitisícové každodenní demonstrace, při kterých vlají státní vlajky a volá se po svobodě, totální rozvrat fungování veřejnoprávní televize, tahanice s ochrankami, na které jsme již nebyli zvyklí ani u okresních provozoven, bohužel ukazují, že "Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí” vede k nestabilitě mnohem horší, než kdyby se v této zemi střídaly vlády častěji než blahé paměti v Itálii. Musíme se samozřejmě ptát, proč se náhle celý ten domeček zhroutil, když navíc i v mediální oblasti fungovala "Smlouva o zajištění stabilního politického prostředí” stejně dobře jako jinde. Ivan Langer a Petra Buzková (a později, po jejím prozření, poslanec Kučera) si donedávna v klidu rozdělovali místa v mediálních radách domlouvali se na podpoře toho kterého televizního magnáta či nepodpoře toho kterého veřejnoprávního ředitele.

Odpovědí může být jen konstatování, že i politický život je opravdu postaven na soupeření protikladů a že jeho násilným umrtvením se rozpory nevyřeší. Maximálně se pouze oddálí, aby pak vybuchly s ještě větší silou. Tak jako černá barva musí být doplněna barvou bílou, aby byla opravdu černá, musí i vláda mít opozici, aby byla opravdovou vládou. A to je snad to nejdůležitější poučení z krizového vývoje.

PhDr. Daniel Korte

člen Strany konzervativní smlouvy