Lidská přirozenost, levice a pravice - aneb politické důsledky dědičného hříchu
V každodenní politické
praxi otázka patřičného vztahu politické autority k ekonomice - otázka co,
proč a jak má politická reprezentace činit s hospodářstvím - dělí
politické spektrum na dvě formace. Jedna tvrdí, že primárním úkolem státu je
pečovat o materiální blahobyt občanů a zajišťovat ho, že stát má aktivně
zasahovat do ekonomiky za tímto účelem a rovněž za účelem větší materiální
rovnosti, která je žádoucím ideálem; zároveň tvrdí, že zásahy státu do
ekonomiky jsou toto všechno schopny zajistit. Druhá tvrdí opak, tj. že není
primárním úkolem státu zajišťovat materiální blahobyt svých občanů, že stát
nemá zasahovat do ekonomiky a že materiální rovnost občanů není nutně žádoucím
ideálem. První formace je v dnešní době nazývána levicí, druhá pravicí.
Levice se domnívá, že materiální
rovnost je ideálem sama o sobě. Žádoucnost tohoto ideálu je jedním z axiomů
levice - levice nikde nedokazuje, proč je zmírňování materiálních rozdílů
žádoucím ideálem. Tento ideál je ospravedlňován emotivně, čistým poukazem na
jeho hodnotu. Pravice se nedomnívá, že materiální rovnost je nutně žádoucím
ideálem.
Rozdíl v hodnocení vhodnosti
ideálu materiální rovnosti je dán odlišnými koncepcemi spravedlnosti v podání
levice a pravice. Podle levice je spravedlnost vlastností stavu, zatímco podle
pravice je spravedlnost vlastností činu a konání; levici stačí jediný pohled na
stav společnosti, aby mohla konstatovat, zda je to stav spravedlivý nebo nespravedlivý.
Tím kritériem je nerovnost - je-li ve společnosti značná materiální nerovnost,
je společnost nutně levicí označena za nespravedlivou. Podle pravice samotný
stav společnosti - bez ohledu na to, zda je to společnost materiálně naprosto
rovná nebo zda jsou v ní do očí bijící materiální nerovnosti - nic nevypovídá o
její spravedlnosti. Spravedlnost se podle pravice vztahuje na konání, je
vlastností činu; spravedlivý je tedy ten stav, který je důsledkem spravedlivého
konání, naopak nespravedlivý je ten, k jehož vzniku vedlo konání nespravedlivé.
Není-li tedy materiální stav společnosti důsledkem nespravedlivého, tj.
nelegálního či nelegitimního jednání (krádeže, porušení smluv atd.), nemůže být
podle pravice označen za nespravedlivý, ať by byl sebevíce nerovný. Za takový
by mohl být označen pouze tehdy, byly-li by dokázány zločiny, které k jeho
vzniku vedly. Proto materiální rovnost není pravicí ani zavrhována, ani
považována za žádoucí ideál - její existence či neexistence je zcela
irelevantní.
Navíc, pokračuje pravice, v
důsledku náhody, štěstí, rozdílných vlastností, daností a schopností lidí,
jakož i jejich různých pocitů, vášní, sympatií a antipatií, bude materiální
stav společnosti, utvářený jejich vzájemnou interakcí v rámci vymezeném zákony
stejnými pro všechny, nutně nerovný. To znamená, že svoboda a rovnost
(materiální, výsledná rovnost) jsou nutně neslučitelné, či ještě ostřeji
řečeno, protikladné ideály. Svoboda je slučitelná pouze s rovností před zákonem
- se "stejnými pravidly hry pro všechny", a v důsledku výše zmíněných
odlišností nám vytváří velice nerovný výsledný materiální stav společnosti: i
kdybychom měli u "startovací čáry" naprostou materiální rovnost,
existuje-li ve společnosti svoboda, za určitou dobu bude společnost materiálně
nerovná. A opačně, chceme-li dosáhnout materiální rovnost nebo mírnit
materiální nerovnost, máme tři možnosti: buď musíme svobodu nepřipustit, nebo
do stavu, který vzniká svobodnou interakcí všech se všemi, pravidelně zasahovat
a důsledky svobody negovat přerozdělováním majetku prostřednictvím státu, anebo
musíme zrušit rovnost před zákonem a pro jedny určit zákonná pravidla jiná než
pro druhé; abychom dosáhli výsledné rovnosti ve společnosti, musí se stát nutně
chovat ke svým občanům značně nerovně. To vše ale znamená vyloučení svobody. V
dilematu rovnost (stavu) nebo svoboda levice tedy více tíhne k rovnosti,
zatímco pravice ke svobodě.
Toto empirické dělení na pravici
a levici si nyní dovolím prohloubit. Ukazuje se totiž, že pravice, která se
v ekonomických otázkách vyslovuje spíše za omezení role státu a větší
prostor pro svobodnou iniciativu občanů, má tendenci v otázkách
kulturně-morálních klonit se k postojům, jež obhajují spíše tradiční
morálku a hodnoty, a k takovým názorům v otázkách bezpečnostních a obranných,
jež volají po razantnějším a tvrdším postoji vůči nepřátelům a zločinu. A
recipročně levice, která v ekonomických otázkách zdůrazňuje širší roli
státu a volá po státním zajištění blahobytu, má tendenci obhajovat alternativní
životní styly v kultuře a morálce, zastávat spíše měkčí, vlídnější postoj ke
zločincům, a s nepřáteli v zahraničí spíše vyjednávat.
Domnívám se, že základem těchto
dvou odlišných světonázorových koncepcí o patřičné roli politické autority je
jejich naprosto odlišné, přímo protikladné chápání lidské přirozenosti.
Levice i pravice dávají odlišné
odpovědi na otázky typu: Existuje stálá, neměnná, meta-dějinná lidská
přirozenost? Anebo je lidská přirozenost v dějinách proměnlivá a tedy i
změnitelná? Je člověk svou povahou spíše dobrý?
Pravice zastává
židovsko-křesťanské pojetí člověka, jeho přirozenosti a osudu v dějinách,
levice je ztělesněním nesouhlasu s tímto pojetím.
Pravice se domnívá, že existuje
neměnná lidská přirozenost. Domnívá se, že lidská přirozenost je stálá, nezměnitelná
a - což je velmi důležité - není ideálně dobrá. Pravice je přesvědčena o
adekvátnosti židovsko-křesťanského dogmatu (formulovaného přesvědčivě např. sv.
Augustinem) o dědičném hříchu. Podle tohoto dogmatu člověk není od své
přirozenosti dobrý, právě naopak, člověk je bytostí narušenou ("pádem
Adama zhřešili jsme všichni"), nedokonalou, s omezenou intelektuální a
rozumovou kapacitou, konečnou, náchylnou podléhat pokušením a v jejich důsledku
se dopouštět špatného jednání. Kromě toho, že lidská přirozenost je neměnná, v
dějinách stálá a člověk je bytostí inherentně nedokonalou (zatíženou dědičným
hříchem), je obdařen i svobodnou vůlí - což je další křesťanské, konkrétně
katolické dogma. Podle něj je člověk za své jednání odpovědný, protože si ho sám
reálně vybírá. Člověk je schopen svobodné volby z těch alternativ, které se mu
v životě nepřetržitě nabízejí, tuto volbu také činí a proto za to, co si
volí, nese odpovědnost. Křesťanské pojetí člověka je tedy pojetím bytosti
polarizované - rozprostřené od vlastní nedokonalosti až k perfektnímu ideálu
dobra, který je poznatelný (ať již zjevením nebo rozumem), a svobodně si volící
dobro nebo zlo. V důsledku dědičného hříchu je to častokrát zlo a nikoli dobro,
které si zvolí. Volba je však jeho a nese za ni plnou odpovědnost.
Proti této představě člověka
protestuje moderní levice, jejímiž duchovními otci byli kontinentální
osvícenci, Rousseau, Marx, Comte, Freud a další.
Všechny tyto myšlenkové proudy a
všichni tito myslitelé nesouhlasili s tezí, že "lidská přirozenost je
stálá, neměnná a není ideálně dobrá". Tvrdili, že člověk je buď od své
přirozenosti dobrý (osvícenci, Rousseau, Freud), a zlo, které ve společnosti
existuje, je důsledkem vnějších společenských sil, vazeb a jevů, které
korumpují dobrou lidskou přirozenost; anebo zastávali názor, že člověk nemá
žádnou pevnou přirozenost a je jen funkcí vnějších sil, které ho formují, či -
lépe řečeno - jeho přirozenost determinují (ekonomických sil u Marxe, stavu
poznání u Comta). Změnou těchto sil dojde i k zásadní změně podstaty člověka.
Obě koncepce se shodují v tom, že člověk je potenciálně dobrý, je změnitelný k
lepšímu - a to buď osvobozením jeho původní, dobré přirozenosti od špatných
nánosů společnosti (majetkových vztahů u Rousseaua, konvencí a morálních zákazů
u Freuda), anebo změnou vnějších vztahů ve společnosti (ekonomických sil u
Marxe, dokonalostí vědeckého poznání u Comta) - tedy vytvořením jeho nové,
lepší přirozenosti.
Tato dvě odlišná chápání lidské
přirozenosti mají své relevantní politické důsledky:
A) Důsledek pro pojetí státu a jeho
funkce.
V tradičních feudálních
společnostech Evropy převažovalo až do nástupu osvícenství křesťanské chápání
člověka a autoritářské pojetí státu. Francouzští osvícenci 18. století toto
chápání a pojetí napadali; na jeho obranu v reakci na Francouzskou revoluci
vystoupila skupina myslitelů dnes označovaných jako reakcionáři. Za jejich
reprezentanta může být považován Joseph de Maistre. Tito myslitelé pochopitelně
vycházeli z dogmatu dědičného hříchu a nedokonalé lidské přirozenosti. Na tom
by nebylo nic nepochopitelného; jejich chápání lidské přirozenosti ovšem bylo
velice pochmurné. Považovali člověka od přirozenosti nejen za nedokonalého a
schopného špatného konání, nýbrž přímo za zlého. (Jeden současný americký
konzervativec napsal, že jejich pojetí člověka bylo stejně pochmurné jako
pojetí u markýze de Sade.) Z faktu špatné lidské přirozenosti vyvodili potřebu
silného, autoritářského státu s neomezenou mocí panovníka a faktickou
politickou nadřazeností papeže - státu, jehož primárním úkolem je držet od
přirozenosti špatné a ke zločinům a hříchům náchylné poddané na uzdě. Stát je
zde od toho, aby spoutal choutky a vášně občanů a vynucoval řád. Poddaní nemají
mít příliš mnoho svobody, protože by jí využívali - v důsledku své přirozenosti
- špatně. Všechna ta špatnost v člověku obsažená by ve stavu přílišné svobody
vyplula na povrch společnosti.
Osvícenské chápání člověka bylo
růžově optimistické. Podle této vize byl člověk svou přirozeností dobrý a proto
nutně schopen neomezeného pokroku a sebezdokonalení. Aby se tato přirozená
dobrota člověka naplnila a neomezený stálý pokrok uskutečnil, stačí, aby byl
člověk svobodný. Nositeli této představy byli např. girondisté za Francouzské
revoluce.
Kritikou vnitřní rozporuplnosti
prvního postoje a korekcí naivní jednoduchosti postoje druhého vznikla moderní
pravice i levice.
Vůči prvnímu postoji lze
namítnou, že jeho chápání lidské přirozenosti je až příliš negativní. Není to
chápání křesťanské. (Křesťanské chápání člověka, ač zahrnuje dogma dědičného
hříchu, považuje člověka za tvora stvořeného k obrazu Božímu, za tvora, jenž je
obdařen nesmrtelnou duší, která se vztahuje k Bohu a pro jejíž spásu a na
vykoupení jeho hříchů se Syn Boží obětoval na kříži. Tedy zdůrazňuje a hlásá
nesmírnou inherentní hodnotu a důstojnost člověka.)
Politicky relevantní námitka je
ta, že postoj reakcionářů není vnitřně konzistentní: když uznává inherentní
nedokonalost každého člověka, jak může obhajovat svěření absolutní moci do
rukou jediného vládce? Vládce je přece rovněž člověk! Jak řekl lord Acton,
každá moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně. Není-li
moc vládce nebo vládců omezena a striktně vymezena zákony, pak vládce, zatížený
dědičným hříchem, může snadno podlehnout pokušením, která mu tato moc nabízí.
Navíc důsledky jeho špatného konání budou mnohem tragičtější než jakékoli
důsledky špatného konání obyčejného jednotlivce, protože budou jimi zasaženi
všichni občané, celá země, nad níž má moc. Nutným logickým důsledkem
předpokladu, že člověk není ideálně dobrý - uvědomění si nedokonalosti lidské
přirozenosti - je proto požadavek, aby moc žádného člověka nebyla nikdy
absolutní, aby moc státu a vládců, kteří mu vládnou, byla limitována a striktně
vymezena. Musejí existovat záruky proti jejímu zneužití. Toto byla doporučení
anglo-skotského osvícenství, které na rozdíl od kontinentálního vycházelo z
představy lidské nedokonalosti, a tohoto si byli rovněž vědomi
Otcové-zakladatelé USA. Například James Madison ve Federalistovi č. 51 napsal,
že "co jiného je stát než ten nejvěrnější obraz lidské přirozenosti? Kdyby
lidé byli andělé, nebylo by zapotřebí žádné vlády. Kdyby lidem vládli andělé,
nebylo by zapotřebí žádných kontrol vlády, vnitřních ani vnějších." Velikým
úkolem ústavy je proto zamezit tomu, aby nedokonalí lidé vládnoucí svým
spoluobčanům zneužívali moc, která je jim svěřena. Proto moderní pravice ze
svého předpokladu nezměnitelně nedokonalé přirozenosti člověka vyvozuje
požadavek omezeného státu s limitovanými a vyčtenými pravomocemi. Státu, jehož
funkce jsou primárně negativní - garance svobody občanů a stálé udržování řádu
ve společnosti.
Jednoduchost druhého přístupu
byla krutě zamítnuta realitou. Nepotvrdilo se, že pro rychlé a blahodárné
projevení dobré lidské přirozenosti stačí lidem garantovat svobodu, že stačí
zmírnit nesvobodu a vývoj povede nutně k lepšímu. Tou krutou realitou byl
například osud girondistů, dědiců osvícenství, kteří končili pod gilotinami už
zdaleka ne tak ušlechtilých jakobínů. (Naivní Condorcet paradoxně sepisoval
svůj traktát o nevyhnutelnosti věčného pokroku v době, kdy již propadl hrdlem a
jako psanec utíkal před jakobínským terorem v ústrety své smrti.) Jak pád ancien régime nekončil ušlechtilou, leč
naivní girondinskou vládou svobody, nýbrž Robespierreovým jakobínským terorem,
tak i liberálně-demokratické režimy začátku 20. století byly ve 30. a 40.
letech nahrazeny nacistickými či komunistickými totalitními tyraniemi.
Proto levice, již
sofistikovanější, opustila přesvědčení kontinentálních klasických liberálů, že
člověk je svou přirozeností příkladně dobrý a jediné, co potřebuje, je svoboda,
aby se jeho dobro mohlo plně projevit. Začala naopak zdůrazňovat, že člověk byl
prvotně dobrý, ale společenské vztahy zkorumpovaly jeho původní charakter
(Rousseau), nebo že člověk je funkcí společenských vztahů, norem a konvencí a
tedy je zásadně měnitelný (a tudíž i k lepšímu) - konkrétně zásadní změnou těch
společenských sil, které formují jeho přirozenost. Tento posun od představy
faktické dokonalosti člověka k představě dokonalosti potenciální měl
dalekosáhlé důsledky pro levicové pojetí státu a jeho funkcí, jako i pro
chápání svobody:
Vzhledem k tomu, že člověk je
potenciálně zásadně zdokonalitelný a to, co tomu brání, jsou vnější společenské
síly a vztahy (majetkové vztahy a hospodářský systém, z nich plynoucí chudoba,
hlad a nezaměstnanost, restriktivní morálka, špatné společenské konvence,
nedostatek výchovy k vědeckému poznání a názorům a z něho plynoucí předsudky),
je pro levici úkolem dne tyto vztahy a normy změnit, nahradit je novými a
umožnit tak osvobození a projevení potenciálně dobré lidské přirozenosti. A tím
levicí nejoblíbenějším nástrojem, který má tuto radikální a monumentální
společenskou transformaci provést, je stát. Tedy stát má být aktivním
osvobozovatelem člověka a tvůrcem jeho dobré přirozenosti. Moderní levice -
stejně jako předtím reakcionáři - požaduje energicky jednající a rozsáhlý stát;
jenomže zatímco reakcionáři požadovali stát, který by držel občany na uzdě, levice
požaduje stát jednající pro konečný užitek občanů, a to tím, že aktivně provede
společenskou transformaci a změnu reálných lidských bytostí na bytosti nové, s
již dobrou přirozeností.
B) Důsledek pro význam tradiční
morálky a hodnot
Pravice vycházející z
přesvědčení nezměnitelné lidské nedokonalosti vnímá podřizování se tradičním
morálním normám, zákazům a společenským konvencím jako projev civilizovanosti
člověka. Podřizování se těmto normám je prostředkem udržování na uzdě těch
impulsů v lidské přirozenosti, které pobízejí člověka ke špatnému chování a
jednání. Právě vědomé nebo samovolné podřizování se zákazům a normám, jejichž
význam často člověk nemusí ani chápat, umožňuje existenci určitých standardů ve
společnosti a poskytuje tedy i záruku určité jistoty a bezpečí pro všechny tím,
že vytváří atmosféru vzájemné předvídatelnosti reakcí druhých lidí. Proto
tradice a konvence tvoří informační rámec společnosti. Jeho rozpad by mohl
vyvolat výbuch necivilizovanosti až barbarství, jehož - jak dějiny ukazují - je
nedokonalá lidská přirozenost schopna. Ze stejného důvodu vítá pravice
existenci náboženské víry i organizovaného náboženství. Sdílí názor Gilberta K.
Chestertona, že problém ztráty náboženské víry nespočívá v tom, že člověk pak
nevěří v nic, nýbrž v tom, že je pak schopen věřit v cokoli - například v
totalitní ideologie nebo šarlatánské náboženské a politické pseudospasitele.
Proto je pravice přesvědčena, že čím je role státu ve společnosti menší a
omezenější (což umožňuje značnou míru lidské svobody), tím musí být úcta a
respekt ke tradičním morálním a náboženským hodnotám, a ke společenským
konvencím, větší (aby totiž příslušná míra svobody byla vůbec možná, aby
necivilizovanost nebo nechuť lidí snášet negativní stránky svobody
nepřevážily).
Levice, alespoň některé její
proudy navazující na Freuda, reprezentované v tomto století např. Herbertem
Marcusem či jinými mysliteli Nové levice, považuje právě morální normy a
společenské konvence za represivní, pokrytecké a znásilňující pravou či potenciálně
dobrou lidskou přirozenost tím, že jí znemožňují v jejím volném rozletu a
vyvolávají u lidí zbytečný komplex viny. Pro Novou levici mají značný význam
právě kulturní a morální aspekty společnosti a ona samotná se snaží
kulturně-morální rámec stávající společnosti napadat, oslabit a nahradit jej
novým, tolerantním, umožňujícím plné sebevyjádření a seberealizaci. Toto
osvobozování potenciálně dobrého člověka od prudérních norem a zákazů mají
provádět jednak kulturní a intelektuální elity společnosti a jednak stát
tolerováním, případně a ještě lépe přímou podporou tzv. alternativních
životních stylů.
C) Důsledek pro možnost Utopie
Levice, přesvědčena o tom, že
lidská přirozenost je determinována vnějšími společenskými vztahy a silami,
musí přijít k závěru popření svobodné vůle člověka. Svobodná vůle člověka je
slučitelná pouze s představou neměnné lidské přirozenosti - tedy s představou,
že přirozenost člověka není determinovaná prostředím, ve kterém žije. Je-li
však člověk funkcí svého prostředí, jsou nutně jeho nejvlastnější preference,
pocity, sentimenty a volby rovněž funkcí jeho okolí. Tedy jeho vědomí je rovněž
odrazem vnějších vztahů a sil. Vzhledem k tomu, že aktuální člověk ještě není
naplněním své potenciálně dobré, kvalitativně lepší přirozenosti než je ta
stávající, není to ještě člověk s velkým Č. Je ještě nedokonalým člověkem, jeho
vědomí je falešným vědomím a jeho volby jsou pokřivené. Jeho svoboda konání je
svobodou nedokonalou, protože zatím ještě neúplnou. Tu bude mít až nový člověk
s dobrou přirozeností, člověk po společenské transformaci. To ale znamená, že
svobodná volba aktuálního člověka není až tak vzácnou hodnotou - lze ji, v
zájmu dosažení lepšího člověka s nefalešným vědomím - ignorovat či porušovat. A
to je obhajoba totalitarismu: úkolem dne je vykonat radikální společenskou
transformaci, jejímž výsledkem bude nový, lepší člověk. Překáží-li tomu
svobodné preference reálných lidských bytostí, lze je znásilnit v zájmu
skutečného prospěchu těch, jejichž vědomí je nyní pokřivené v důsledku špatných
společenských vztahů.
Tím není rozhodně řečeno, že
každý člověk z levice je totalitářem. Levicové předpoklady ale umožňují
odvození závěrů, jež jsou totalitní. Pravice naopak, i když pochopitelně může
být autoritativní, vůbec nemůže - z principiálních důvodů - být totalitní. Oba
totalitní režimy 20. století tedy patřily k intelektuální levici.
Levice svým důrazem na
změnitelnost a možnou dokonalost lidských bytostí evokuje představu
realizovatelnosti Utopie - tedy stavu kvalitativně lepšího života na zemi. Tato
představa jakéhosi ráje na zemi, stavu věčné blaženosti a stálého štěstí, je
pravicí nutně odmítána - právě akceptováním přesvědčení o neměnné nedokonalosti
lidských bytostí, která způsobuje, že ani ten z hlediska pravice nejlepší myslitelný
model politického, ekonomického, společenského či kulturního rámce společnosti
nezaručí věčné štěstí všech. Naopak uznává stálou existenci lidského utrpení,
bolesti a strádání - ať již materiálního či duchovního.
Levici proto v konečném důsledku
- jakožto filosofický koncept - můžeme označit za jednu velkou křesťanskou
herezi. Není totiž v posledku ničím jiným, než - jak na to poprvé upozornil
Eric Voegelin - pokusem o imanentizaci křesťanského eschaton (ustavení ráje na
Zemi), tedy pokusem o zpozemštění toho příslibu, který křesťanství slibuje
člověku, jenž však klade mimo tento svět.
D) Umírněná, demokratická levice
Totalitarismus a utopismus jsou
dovedením levicového smýšlení k nejzazší mezi, kterou levicové předpoklady
umožňují. Považuji za důležité ještě jednou zopakovat, že netvrdím a ani nechci
tvrdit, že každý příslušník levice je nutně utopistou nebo totalitářem. Tvrdím
pouze, že levicové pojetí člověka jak utopii, tak totalitarismus umožňují, a že
všichni utopisté a totalitáři sdíleli toto pojetí. Pro každou levici - a to i
pro demokratickou - je však příznačné vkládání velkých nadějí v možnost učinit
lidi šťastnými politickou manipulací, pozitivní akcí státu. Levice je
přesvědčena, že existuje-li nějaký společenský problém, je nutně řešitelný, a
to především státními programy. (Pravice se domnívá, že "díky"
existenci dědičného hříchu jsou mnohé společenské problémy prostě neřešitelné,
jsou pevnou součástí lidského života, jeho jakousi konstantou, a každý,
symbolicky řečeno "státní program na zrušení dědičného hříchu" je
bizarní naivitou.) Řešením levice je kromě státních programů a utrácení peněz
daňových poplatníků na odstraňování společenských problémů i víra ve všemocnost
racionálního poznání a vzdělání. Existují-li ve společnosti různé předsudky a
negativní jevy - rasismus, netolerance, chudoba, kouření, AIDS, drogy, cokoli,
je nutné lidem poskytnout racionální poučení, jakousi technickou instruktáž,
jak se mají chovat, a oni se pak budou chovat racionálně. Společenský problém
se vyřeší.
Jako třetí příklad z praktické
roviny mohou sloužit rozdíly levice a pravice v penologii. Pravice se domnívá,
že člověk jakožto bytost zatížená nezměnitelnou nedokonalostí (dědičným
hříchem) má tendenci konat špatně a někdy tato tendence převáží nad racionálními
úvahami a výchovou vybudovanými zábranami. Člověk má nicméně současně svobodnou
vůli a neexistuje možnost konání, kterou by člověk nemohl svobodně odmítnout;
za konání, které činí, je tedy odpovědný. Proto i zločinec je odpovědný za svůj
zločin a zaslouží si trest. Smyslem trestu je potrestat; chápání trestu
v pojetí pravice je chápáním retribučně-restitučním (trest + kompenzace
oběti).
Levice se naopak domnívá, že
člověk jakožto bytost bez stálé přirozenosti (nebo bez umožnění té dobré) je
funkcí společnosti - je jejím výtvorem. A jako takový nemá v posledku svobodnou
vůli. Proto je zločinec - dítě společnosti - téměř její obětí; ta mu totiž
neumožnila rozvinout to potenciálně dobré v něm a je proto zodpovědná za jeho
chování a konání. Takovéhoto člověka trestat by bylo krutostí. Proto
"trest" má mít terapeuticko-pedagogickou funkci (zločince "léčit" a
převychovat). A trest smrti by byl již do nebe volajícím barbarstvím:
společnost by zabila člověka za to, co z něho udělala. Pro pravici je trest smrti
jednou z možností z arzenálu legitimně použitelných trestů a principiální
penologická námitka vůči němu neexistuje. Trest smrti lze na pravici odmítat,
ale pouze z jiných než principiálních námitek týkajících se povahy zločinu a
trestu. (Například z pohnutek utilitárních nebo religiózních.)
Tedy naprosto rozdílné
antropologie levice a pravice, jejich naprosto rozdílná chápání přirozenosti
člověka, je vedou k dramaticky odlišným politickým postojům, jež zaujímají
v praxi.
Dr.
Roman Joch
Literatura:
Roman
Joch: Levice a pravice: tři pojednání,
bulletin OI č. 56, duben 1996