Diskusní příspěvek dr. Jana Kubalčíka – Sněm Konzervativní strany, Brno 31. května 2003


Dámy a pánové,

Mnohokrát jsem hovořil o reformě penzijního systému. Před pěti lety to bylo téma, o kterém se sice živě diskutovalo v zahraničí a i domácí odborná veřejnost mu již věnovala pozornost, ale politická reprezentace k němu byla netečná. Byli jsme jedni z prvních – a nemohu v této souvislosti nepřipomenout ing. Dobala, ing. Maška a Jaromíra Žegklitze -, kteří toto téma měli rozpracováno politicky. Nedokázali jsme to zužitkovat. Dnes jsme jedni z mnoha, kteří o reformě penzijního systému hovoří, můžeme být – a právem – nespokojeni s tím, co je za reformu současnou vládou vydáváno, můžeme – a měli bychom – nadále prosazovat takový postup, který skutečně k ozdravění mandatorních výdajů povede, ale již navždy je ztracena šance na to, aby toto téma bylo spojováno s Konzervativní stranou.

Před rokem jsem na Sněmu hovořil o dvou tématech, která nás dodnes rozdělují. O Evropské unii a o Benešových dekretech. Vrátím se pouze krátce k prvnímu z nich. Domnívám se, že jsme jako konzervativci opět promarnili jednu příležitost. Jak ti z nás, kteří vstup podporují, tak ti, kteří se domnívají, že by bylo lépe, aby Česká republika do EU nevstoupila, vyměnili podle mého názoru možnost agitovat – a to platí zejména o euroskepticích – za jeden konzervativní princip. Mám na mysli odpor k referendu jako takovému, jako k institutu, který je postaven na principu vlády průměru, na kterém není z podstaty věci nic dobrého. Jistě nemusím rozvádět co mám na mysli – většina z Vás můj názor zná a sám sobě pokládám za vinu, že jsem tento názor nepředkládal hlasitěji.

Obě předchozí témata – tedy jak reforma penzí tak odpor k referendu – jsou po mém soudu v souladu s konzervativní politickou filosofií, ale na druhé straně jsou velmi nepopulární. Neboť však zákon moderní politiky velí získat co nejvíce hlasů a tedy zalíbit se masám, musíme – chceme-li aplikovat konzervativní politické principy v praxi, a to my chceme – najít taková témata, která nejen nebudou v rozporu s konzervativními idejemi, ale budou i populární. Jen s kýženou popularitou pak můžeme získat i potřebné hlasy a s takovým mandátem pak lze realizovat i ta nepopulární, ale o to pro stát a jeho občany potřebnější, témata. V posledním roce jsme měli jedinečnou šanci tohoto druhu. Bylo jí téma volebního práva dětí. O něm jsem chtěl původně dnes hovořit zejména. Nebudu. Tuto myšlenku musíme, podle mého názoru, podporovat, a to co nejusilovněji, z důvodů, které nemá smysl nyní rozvíjet. Následné – ale doporučuji kuloárové – diskusi se samozřejmě nebráním. Ale opět: již nikdy, nebo alespoň v nejbližší době, nebude toto téma spojováno s Konzervativní stranou. Dvakrát škoda. Musíme tedy hledat dál.

Budeme muset patrně dále své posluchače a potenciální voliče nudit. Budeme muset hovořit o kontrole, o potřebě morálního řádu, o daních… U nich, u nejnudnějšího tématu z uvedených, bych se rád pozastavil a připomenul již starší, ale stále inspirativní návrh dr. Jocha. Dnes o to inspirativnější, pokud si uvědomíme, jaký atentát na ekonomiku tohoto státu je současnou vládou páchán. Vzpomenu pouze jedno číslo – za předpokladu, že se na ministerstvech podaří nalézt úspory v řádu desítek miliard Kč, je uvažován schodek státního rozpočtu na rok 2004 119 mld. Kč. Zpět tedy k návrhu dr. Jocha, který bychom měli oprášit: nechť je v zákonodárných sborech pro zvýšení libovolné daně či zřízení daně nové nutná kvalifikovaná (tedy 2/3 či 3/5) většina a pro snížení či zrušení libovolné daně nechť postačuje většina prostá (tedy nadpoloviční). Považuji to za návrh, jehož přijetí by bylo velmi prospěšné, možná – pokud by se nám jej podařilo rozumě představit – pro odbornou veřejnost zajímavé téma, ale pro běžného voliče nesporně stále velmi nudné.

Do tohoto okamžiku jsem více méně připomínal minulost a navíc naříkal nad rozlitým mlékem. Pokusím se obrátit se do budoucnosti. Myslím si, že před konzervativní politikou – a to nejen v naší zemi – stojí jeden velký úkol. Podobně jako, se konzervativcům – hlavně ve Spojených státech – částečně podařilo překonat utkvělou představu, že sociální politika je doménou socialistů, je nutné, aby konzervativní politika vstoupila na půdu, kterou již mnoho let až do současnosti, neprávem okupují politická uskupení, která jsou snad ještě horší socialistů. Jedná se mi o životní prostředí a o Zelené. Jen připomenu, že v České republice je situace o to vážnější, že Stranu zelených před nedávnem – a Brno v tom žel Bohu sehrálo svoji smutnou roli – ovládli militantní ekologové spojení s Hnutím Duha. Ne, že by ti „staří Zelení” byli nějakou výhrou…

Nejsem ten, který by dokázal tuto problematiku vyložit davu – což je nutné. Zde se však pokusím nastínit východiska. Když kapitalismus vznikal, měl ve vínku ctnost. Tou ctností byla křesťanská askeze. Případný teoretický spor by se mohl vést jen o tom, zda příslušný pozitivní primát drželo protestantské Holandsko (M. Weber) či katolická severní Itálie (M. Novak). Ano, samozřejmě šlo o „akumulaci kapitálu”. Tento však nebyl zbožštěn – vznikal jako druhotný produkt nemateriálně motivovaného chování. Dnes však vítězí pojetí upřednostňování ekonomických ukazatelů, materiálno se ocitlo na oltáři – říkáme „konzum”. Věda a technika dávají nárokům člověka zcela nové rozměry a tyto rozměry s sebou nesou dosud nepoznané důsledky. Jedněmi z nejvážnějších jsou právě důsledky ekologické – přesněji ničivý dopad zmíněného (demokratizovaného) konzumu na životní prostředí nás všech. Nevěřím všemožným „katastrofickým scénářům” – jsou pro mě asi stejně věrohodné jako různé „konspirační teorie”. Ale i když pominu globální oteplování, jadernou energetiku i všechny římské kluby s jejich neobnovitelnými zdroji, zůstává toho stále dost na pořádné znepokojení. Pohybujeme se tedy mezi Scyllou ekologické katastrofy a Charybdou ekologické diktatury. Zde je naše role, role konzervatismu. Je třeba se o něj opřít, neboť s ním existuje možnost zdárně proplout nebezpečným úsekem. A tím správným kurzem je návrat zpět ke kořenům kapitalismu – tedy k osvědčeným tradičním hodnotám, k odpovědnosti, dobrovolné sebekázni, vnímání svobody jako neomezené možnosti naplňovat to dobré…

Demokratizace konzumu se však netýká jen materiálních statků. Neméně nebezpečná je demokratizace nehmotného. Jako příklad bych zmínil mobilitu – zejména mobilitu pracovních sil. Mobilita pracovních sil je, jak známo, jedním z důležitých parametrů trhu s tím, že čím je mobilita vyšší, tím kvalitněji – pružněji dokáže trh reagovat na poptávku. Tedy i „globálně” je mobilita považována za dobro. Výsledkem je, že obrovská množství lidí opouštějí svá rodiště a domovy, aby je uvolnila jiným vykořeněncům, a to vše jenom proto, že mohou… Stane-li se však stěhování masovým a častým jevem, budou z nás všech přistěhovalci, kteří sní o tom, že „až budou v důchodu” vrátí se domů. Bude ještě kam? Při přílišném stěhování, zvýrazněném jednosměrností z obcí do měst a z menších měst do těch největších, hrozí bezprostřední nebezpečí. Z cca 6000 obcí v naší zemi je jich podstatná část skutečně velmi malých. Kdo v těchto místech bude vykonávat samosprávu? Souvisí to samozřejmě stále se životním prostředím. Jsem přesvědčen, že pokud v určitém místě žije jistá skupina lidí od narození, toto místo je příjemné pro život – je v něm udržováno dobré životní prostředí. Takoví lidé nemusí – a většinou netvoří – žádná formalizovaná a registrovaná občanská sdružení, přesto je nenahradí sebeprofesionálněji fungující ekologická organizace. Jsou doma a chtějí, aby jejich děti měly příjemné místo k výchově svých dětí a oni sami zas k věčnému odpočinku.

Co s tím? Zatímco stát (a nejen ten náš) podporovaný většinou občanů pracuje na tom, aby poskytnul co nejvíce lidem co největší možnost stěhování, měli bychom se zamyslet na tím co udělat, aby se lidé stěhovat nemuseli (že většina z nich nechce, to bych přenechal vnitřnímu hlasu každého z nás…). Zúženo, aby se nemuseli tak masivně stěhovat za prací. A když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi: jak tedy práci dostat k lidem? Jedním z mocných prostředků – ovšem s omezeným okamžitým dosahem pouze pro větší města – je decentralizace státní správy. Včetně ministerstev, popř. zákonodárných sborů. Jistě existují i další možnosti, ale zde bych se zastavil. Doufám, že se mi podařilo naznačit možnost souladu s konzervativní politickou filosofií. Není náhodou toto téma tím zdravě populárním, z kterého lze učinit i politickou kampaň a to bez uzardění, bez zpronevěření se konzervatismu?

A ještě zpět ke konzumu obecně. Čím je mimo jiné poháněn? Demokratickými volbami. Vždyť životní úroveň mas je jedním z hlavních volebních trumfů všech těch, kteří obhajují své mandáty, opozice pak poukazuje na to, jak se masám daří zle. Tedy ještě více zpět, téměř na začátek. Porušení utilitaristického principu jeden člověk = jeden hlas je jednou z cest jak přetnout pupeční šňůru mezi voličskými hlasy a progresivní samoúčelnou spotřebou. Cesta vede – jistě mimo jiné – přes zvýšení váhy hlasu rodičů nezletilých dětí.

Tedy těmto – i dalším tématům – bych se rád věnoval v Předsednictvu Konzervativní strany. Nenavrhuji nyní nic z toho, co jsem zmínil. Domnívám se totiž, že každé z témat zasluhuje daleko kvalitnější přípravu a následnou uvážlivou diskusi a ani jedno z toho nelze tady a teď naplnit. Proto – a to skutečně navrhuji a vyzývám tímto Návrhovou komisi k pozornosti a k zaznamenání mého návrhu – soudím, že by bylo dobré, aby tento Sněm zavázal Předsednictvo k přípravě mimořádného Sněmu, který by se zabýval výhradně programovými otázkami. Svolání mimořádného Sněmu považuji za nezbytné i s ohledem na to, že nové Předsednictvo by mělo předstoupit se svojí koncepcí na své funkční období a – a to hlavně – celá Konzervativní strana musí reagovat na výsledek referenda o vstupu naší země do Evropské unie, ať již toto referendum dopadne jakkoli. Navrhuji dále, aby Sněm doporučil Předsednictvu svolat mimořádný sněm na říjen letošního roku. Nutnou podmínkou k tomu, aby se to vše mohlo dařit, je, aby v Předsednictvu byly jasně vymezené a rozdělené odpovědnosti – analogicky, jak to již ve svém Usnesení, které je samozřejmě stále platné, doporučil Slučovací Konvent před dvěma lety. Dosáhnou tohoto členění považuji za svůj primární úkol. A když jsem již odešel od obsahových témat k tématům technickým – chci se nadále podílet na internetové prezentaci strany, na tom, aby výstupy Předsednictva byly pravidelné a aby Předsednictvo nalezlo mechanismus, jak operativně reagovat na aktuální dění na politické scéně.

Závěrem prosím dovolte, abych vyjádřil přesvědčení, že i zmíněné – a to zdaleka nejsou všechna inspirativní témata, která leží a čekají až je zvedneme – postačuje k tomu, aby ve funkčním období nového Předsednictva Konzervativní strana měla stále z čeho čerpat. Budu-li zvolen, na takovou práci se velmi těším.

Tento svůj příspěvek předávám Návrhové komisi tohoto Sněmu a žádám o zařazení textu do Zápisu z dnešního jednání coby přílohy. Pro jednoduchost zpracování samozřejmě dodám i v elektronické formě.
Děkuji za pozornost.

dr. Jan Kubalčík
Předneseno na Sněmu Konzervativní strany v Brně 31. května 2003.