Jestliže jsem neodpověděl na článek " Benešovy dekrety opět na stole" vytvořený "kolektivem autorů" v březnu loňského roku, motiv byl prostý. Jen někteří Češi a někteří Němci si nerozumí, ale také někteří Češi s Čechy si nechtějí rozumět. Jsou to především ti, kteří vyrostli z plenek kolem roku 1945. Nezažili mnohé, ale rozumějí veškerému. A tak opět s římským senátorem Cato " Ostatně soudím, že Kartágo musí býti zničeno a dost". Historické souvislosti hledat je zbytečné. Nikoli oponentní rozbor k diskusi, ale jen povrchní, populistické řečnění. Doporučuji proto vykonávat některým našim členům každoroční pouť na mnichovský hřbitov Waldfriendhof a to každoročně.

Protože i já jsem plodem česko-německého soužití odpovídám slovy předsedy vědecké rady Spolkového ústavu pro kulturu a dějiny Němců ve východní Evropě, profesora na universitě Carla von Ossietzkého v Oldenburgu H. Henniga Hahna muže jistě hodného úcty.

Otevřený dopis sudetoněmeckým přátelům

Milí přátelé,

Vám, kteří nejste zatrpklí,pokoušíte se o přátelské vztahy se svými českými známými a přáteli a rádi byste poznali a pochopili české historické zkušenosti a vzpomínky, Vám všem bychom položili několik otázek a nabídli několik nápadů, jak na to. České zkušenosti jsou jiné než německé. Pokusili jste se někdy vyjasnit si tyto rozdíly tak, že jste naslouchali zvídavě svým českým partnerům? Připustili jste si, že něco co Vy vidíte tak či onak, mnozí Češi často vidí jinak a že mají dobré důvody, proč to či ono nechtějí vidět stejně jako Vy?

Sudetští Němci rozprávějí s Čechy často kazatelským způsobem a možná že tak činí v důsledku jednoho velkého omylu. Často se totiž domnívají, že Češi byli stejně pomýlenými fanatiky etnického nacionalizmu, rasismu a antisemitismu jako všichni ti sudetští Němci, kteří holdovali Henleinovci a Hitlerovi. Po čtyřech desetiletí komunistického režimu mívají navíc Sudetští Němci navíc často potřebu sdělovat svým českým partnerům vše to, čemu se sami mezitím naučili o demokracii, o toleranci vůči sousedním národům či o svém smíření třeba se sousedy francouzskými. To všechno samozřejmě zní českým uším trochu komicky - vzbuzuje to totiž prvorepublikové asociace se státem, o němž titíž sudetští Němci dodnes bezmyšlenkovitě tvrdí, že byl žalářem národů.

Kazatelský postoj mnohých sudetoněmeckých debatérů o české minulosti je problematický i z dalšího důvodu: Často se totiž pokoušejí poučovat své české partnery o českých dějinách, jako by si neuvědomovali, že každou historickou událost a každý historický vývoj prožívají různí lidé různým způsobem a různě na ně vzpomínají. Mocní a bohatí si pamatují všechno jinak, než bezmocní a chudí, protestanti holdují jiným výkladům dějin než katolíci, afričtí historici píší dějiny svého kontinentu jinak,než je liší historici britští a dějiny habsburské monarchie jsou samozřejmě vykládány rakouským školákům jinak než maďarským, českým či slovenským. Proto se může každý sudetský Němec dorozumět se svými českými přáteli i dějinách českých zemí teprve tehdy, až se seznámí také s jejich pohledy na tyto dějiny a až uzná, že české výklady nejsou pomýlené, nýbrž rovnoprávné a rovnocenné s výklady německými.

Každou historickou událost a každý vývoj lze samozřejmě interpretovat z různých politických perspektiv. Marxisté, jak známo, holdovali materialistickému pojetí dějin a soustředili svoji pozornost na ekonomické a sociální aspekty minulosti, liberální historici se zaměřují na aspekta právních norem vzhledem k individuálnímu lidskému počínání, demokrate se zajímají o lidská práva, občanské svobody a emancipační úsilí hospodářsky, sociálně a politicky slabých částí společnosti. V tradičním sudetoněmeckém dějepisectví zastiňuje etnická perspektiva až doposud všechny ostatní aspekty lidských dějin. Navíc byly tyto národovecké výklady českých dějin úzce spjaty s tradičně antiliberální a antidemokratickou politikou starorakouského, všeněmeckého a později sudetoněmeckého hnutí, a proto se jeho zastánci často diskreditovali i svojí podporou nacismu. Až se Vy, naši sudetoněmečtí přátelé, budete jasně a otevřeně distancovat od všech těchto tradic, pak se Vám bude ještě lépe debatovat s českými přáteli o české historii.

Připustili jste si někdy, že mezi mnoha Čechy a mnoha Němci nikdy žádné problémy v dorozumění nebyly? Pouze někteří Češi a někteří Němci si nerozumějí, a proto se necítí dobře ve společnosti těch druhých a za každým slovem toho druhého nacházejí to, co v nich vyvolává negativní emoce. Všimli jste si, naši sudetoněmečtí přátelé, že ti Češi a Němci, kteří spolu dobře nevycházejí jako příslušníci dvou národů, vykazují stejnou animozitu a frustraci vůči všem"jinověrcům" ve vlastním národě jako vůči příslušníkům národa sousedního? Uvědomili jste si, že henleinovsko-sudetoněmecké hnutí, které rozhodlo vzdát se starodávného česko-německého spolužití ve prospěch spojení s hitlerovským Německem, nezacházelo s německými demokraty o nic lépe než s českými demokraty? Různorodost historických zkušeností neznamená, že by se lidé nemohli dorozumět a nemohli pochopit specifické perspektivy svých partnerů, ale dorozumění je možné pouze na základě určitých pravidel: vzájemný respekt, tolerance a vstřícnost jsou nezbytnými psychologickými předpoklady a schopnost výměny racionálních argumentů je nezbytným předpokladem intelektuálním.

Česko-německé vztahy nejsou symetrické. Na zeměkouli žije, jak známo, mnohem více Němců než Čechů, němečtí panovníci a jejich dvořané bývali mocnější než ti, kteří reprezentovali zájmy českého národa, a na tom se příliš nezměnilo ani dnes. Spolková republika Německo je mocný a bohatý stát a Česká republika je jedním z menších států. Každý, kdo se identifikuje s tzv. (sudeto)němectvím, si musí tuto nerovnováhu uvědomit, jinak by své české partnery prostě převálcoval. V našem případě však je problém asymetrie ještě komplikovanější. Zamysleli jste se vůbec někdy nad rozdílnou mírou respektu, kterou vykazujete, když rozprávíte o společné minulosti ve Svaté říši římské s Holanďany či Švýcary nebo s Čechy?

Mocensko-politickou převahu tzv. němectví ve srovnání s tzv. češstvím demonstrovaly sudetoněmecké publikace po celé 20. století tak často, že budete mít hodně co dělat, než se Vám podaří Čechům vysvětlit, jak jste již sami překonali všechny stopy těchto neomalených tradic. Naše eseje o sudetoněmeckém vzpomínání Vám možná pomohou. Mohly by Vám přinejmenším připomenout, kolik opovržlivých a nenávistných textů se skrývá v zaprášených regálech společné česko-sudetoněmecké paměti. Třeba pak někdo z Vás jednou v mnichovském Sudetoněmeckém domě otevřeně vysloví, co si vlastně o všech těchto národoveckých textech myslí. Třeba pak konečně začnou sudetoněmečtí politici zametat i před vlastním prahem a podrobí také sudetoněmeckou historiografii kritickému přehodnocení. Třeba se pak ujmete překládání českých knih do němčiny se stejnou vervou, s níž jste doposud pečovali o překládání sudetoněmecké literatury do češtiny.

Přestaňte již také dělat z Čechů Volksgruppe, jednu ze dvou (nebo ze tří, jak se stalo v posledních letech módní), národnostních skupin ´v českých zemích. Pochopte už konečně, že Češi nejsou žádnou ,národnostní skupinou´ nebo , kmenem´, nýbrž stejně jako Němci jedním docela obyčejným evropským národem. České dějiny byly vždy úzce spjaté s dějinami okolních zemí, ale také s ostatními částmi evropského kontinentu. Představte si, naši sudetoněmečtí přátelé, jak se evropské dějiny jeví z pražské perspektivy: velká Evropa obklopuje Prahu ze všech stran a německy mluvící svět je jen jednou její částí. Z Vašeho pohledu se česko-německé vztahy jeví jinak: viděno z Německa stojíte mezi Prahou a západní částí kontinentu Vy, protože všechny cesty z Prahy na západ vedou kolem Vás; evropský východ pak leží kdesi v zamlžené dáli a cesty z Prahy do Atén či Říma nejsou z Berlína či Hannoveru také téměř vidět. Proto přeceňujete význam česko-německých vztahů pro český národ a neuvědomujete si, že dlouhé dějiny českých zemí tvořily a formovaly specifické české národní vědomí bez ohledu na etnickou přináležitost jeho nositelů. Když jste zastánci tzv. sudetoněmectví od této tradice odklonili, ba dokonce když byli vyhnáni a odsunuti, nebyla kontinuita českého národního vědomí přerušena. Češi totiž nebyli nikdy ,kmenem´ na historicky ,německém´ území.

Jak jste si jistě všimli, Češi s Vámi příliš rádi nedebatují ani o vlastní ,kmenové příslušnosti´ , ani o ,kmenové příslušnosti´ sudetských Němců. To je téma oblíbené spíše v Bavorsku, kde jste se po válce stali vedle Bavorů, Franků a Švábů čtvrtým kmenem. Otevřeně Vám to Vaši čeští přátelé obvykle neříkají, protože považují za netaktní říkat, co si o těchto debatách myslí. Ale všimli jste si také časté nejistoty ve vystupování svých českých přátel? Ta totiž souvisí s tím, že oni s Vámi obvykle mluví německy, protože Vy většinou česky neumíte. Možná proto ani nevíte, jak nejistý je člověk v situaci, kdy neumí správně vyslovovat,

Má jen málo slov na výběr a dělá gramatické chyby. Lámali jste si vůbec někdy hlavu nad tím, jak by jste svým českým partnerům tuto situaci ulehčili třeba jen pozorným nasloucháním ? Rozpoznali jste ale také vůbec,kolik vstřícnosti se za mnohými nejistě formulovanými diskusními příspěvky Vašich českých partnerů skrývalo?

Asi ne, protože Čechům předhazujete nepřátelský vztah vůči Němcům. Zamysleli jste se již nad tím, jak rozdílné musí a priori být formy německého antičešství a českého antiněmectví ? Nesmíte totiž projektovat své pocity vůči Čechům do české společnosti a představovat si , že je na Vás pohlíženo podobně, jako pohlížíte Vy na Čechy. Češi byli, jak známo, odjakživa vesměs znalí německého jazyka, a již to je reálným výrazem českého vědomí, že německý svět je důležitý, inspirativní, obohacující a že prostě stojí za to naučit se německy. Mezi Vámi, sudetskými Němci, nikdy nebylo mnoho těch, kteří by měli podobný vztah k češtině. Nikdo Vám to nemá za zlé, ale Vy byste tento fakt měli vzít v úvahu, když uvažujete o tom, jaký vztah měli a mají sudetští Němci k Čechům, a naopak.

Rozdíly v jazykových znalostech mají za následek také asymetrii ve znalostech Čechů o sudetských Němcích a opačně. Vy máte hodně německy psané literatury o českých dějinách a Češi ji znají, mnoho z nich ji odjakživa četlo a pro české historiky byla vždycky i jedním z důležitých zdrojů inspirace. Takže Češi znají německy psanou literaturu takříkajíc z první ruky. Většina sudetských Němců je však odkázána na těch několik málo Němců, kteří jsou znalí češtiny. Proto jste nuceni spoléhat se jeden na druhého, když mluvíte o Češích a české kultuře, což je velký problém. Vede to k repetitivní frázovitosti, nedostatku kritičnosti a oslabené intelektuální dynamice. Možná proto Vaše organizace vyhledávají tak rády příležitosti ke konferencím, setkáním, symposiím či seminářům, aby získaly přímý kontakt s Čechy. Pro Vás je každý takový kontakt jistě velmi užitečný, ale asi by pomohlo, kdybyste přitom méně kazatelsky agitovali a více naslouchali, jinak budete mít určitě brzy potíže s hledáním zájemců o česko-sudetoněmecké debatování.

Připustili jste si, naši sudetoněmečtí přátelé, že Češi vědí o české minulosti více než Vy? Franz Kafka kdysi poznamenal, že malé národy mají stejnou historickou paměť jako národy velké, ale protože mají méně na co vzpomínat, vzpomínají intenzivněji. Když Vy debatujete o česko-německé minulosti, obvykle znáte pouze to, co stojí v německy psaných knihách. Jenže německá literatura se buď soustřeďuje na dějiny Němců v českých zemích, což je trochu málo na to, aby Vás poučila o celých dějinách českých zemí, anebo se v ní píše o velkých dějinách německy mluvícího světa, v nichž ale české země hrají roli pouze okrajovou, takže se tam o nich také moc nedozvíte. Vy obvykle redukujete české dějiny na česko-německé vazby, ale české dějinné vědomí je plné také jiných informacích. Každé české dítě zná nesčetně detailů, historii a historek z české minulosti, o nichž se Vy v německých knihách nic nedozvíte. A protože čeští historikové a intelektuálové své dějiny neustále a donekonečna probírají a odjakživa se mezi sebou o jejich výklad přou, měl Kafka asi pravdu. Češi vzpomínají intenzivněji a obšírněji na minulost českých zemí než Vy. Prohlédněte jen do jakéhokoli knihkupectví a uvidíte, jak bohaté a různorodé příběhy minulosti se skrývají nejen ve vyleštěných, ale také v zaprášených sálech české kolektivní paměti. Vaše vzpomínání je ve srovnání s tým monotónní, repetitivní a nezáživné.

Češi mají stejně jako Němci velký zájem o vše, co se o nich píše v cizině a co si o nich myslí jejich sousedé. Proto je také nesmírně zajímá, co o nich píšete Vy. To samozřejmě neznamená, že by Vaše názory bezmyšlenkovitě přebírali. Jak jistě víte, mezi českými historiky a publicisty máte celou řadu věrných advokátů. Ti se u Vás poučili o české minulosti to, co o ní rádi vyprávíte Vy. Samozřejmě jsou v české veřejnosti i tací, kteří mají jiné perspektivy a Vaše advokáty kritizují. To by však ve Vás nemělo vzbuzovat nelibost. Vyzdvihování Vašich advokátů jako jediných , spravedlivých´ nevzbuzuje důvěru ve Vaši intelektuální otevřenost a poctivost, ba naopak, své věci tím škodíte. Vavříny pro Vaše zastánce a opovržlivé komentáře na adresu jejich kritiků vzbuzují dojem, jako ba každý, kdo propaguje Vaše názory, byl pouhým agentem ve Vašich službách. Když chcete vést dialog o minulosti s českým národem, pak je třeba, abyste ho vedli se všemi jeho příslušníky, nepodporovali jen některé a neodsuzovali jiné.

Zastánci tzv. sudetoněmectví neměli nikdy dobrý vztah k českému národu,protože byli obětí ideologie tzv. národnostního boje, Volkstumskampfu, jak Vy tomu říkáte. Jestliže se Vy, naši sudetoněmečtí přátelé, nyní pokoušíte s tímto , bojem´skoncovat a česko-sudetoněmecké vztahy zlepšit, měli byste přestat opakovat, co Vám ideologové sudetoněmectví zanechali ve svých knihách, a spíše se nad tím kriticky zamýšlet. To platí především o dějinách první Československé republiky, druhé světové války a poválečného odsunu Němců z Československa.

První republika byla moderním, západně orientovaným demokratickým státem. Že tam bylo hodně co kritizovat, to nikdo v Česku nepopírá a v každé moderní demokracii je kritika nezbytnou součástí všeho veřejného a politického života. Jenže sudetoněmecká národovecká kritika je kritikou jednoho specifického kulturněhistorického a politického prostředí, jehož dědictví není a nemůže být součástí naší dnešní společné, celoevropské politické kultury. Jak sami víte, Henleinova Sudetoněmecká domovská fronta byla protidemokratickým hnutím toho druhu, které bývá dnes ve Spolkové republice označováno jako pravicový extrémismus. Proto se i Vy musíte rozloučit s národoveckými obrazy první republiky. Přiznejte si již konečně, že prvorepublikový svět reprezentuje v očích demokratů to, čím se stala po válce Spolková republika Němcům: svobodný, moderní a dynamický svět. Srovnali jste si již někdy tehdejší český kulturní život s provinčním sudetoněmeckým domovským hnutím ? Až se budete jasně a otevřeně distancovat od prvorepublikové sudetoněmecké protičeskoslovenské agitace, budou jistě i Češi s Vámi rádi kriticky debatovat o první republice.

Vaše posedlost národní problematikou Vám zatím brání vidět to, co na první Československé republice fascinovalo tolik tehdejších Evropanů. Národnostní otázka byla jejím závažným problémem, toho si byl tehdy každý vědom, a řešit tehdejší konflikty v soužití mezi Němci, Čechy, Slováky a Maďary nebylo jistě jednoduché. Přiznejte si ale i Vy, že nebýt sudetoněmecké agitace a henleinovského spojenectví s nacistickou Hitlerovou Říší, mohly by být třeba tehdejší snahy korunovány úspěchem. Vaše obvyklé argumenty, že sudetoněmečtí politici a národovečtí agitátoři k této republice vůbec nechtěli patřit, by Vám již konečně měly přestat bránit zamyšlením nad tím, jaké politické kultuře a jakým hodnotovým orientacím se sudetoněmečtí nespokojenci sami upsali. Domníváte se, že sudetoněmecká reakce na rozhodnutí vítězných mocností po první světové válce byla opravdu moudrá a že je ospravedlnitelná ?

Podobně bychom Vám, naši sudetoněmečtí přátelé, nabídli rádi inspiraci i k zamyšlení nad vzpomínkami na druhou světovou válku. Za první a nejdůležitější předpoklad jakýchkoli nadějí a vylepšení česko-sudetoněmeckých vztahů považujeme, že se budete jasně a jednoznačně distancovat od spojitostí sudetoněmecké minulosti s nacismem. Tím nemáme namysli všeobecné fráze o chybách či zločinech nacismu, kterými jste doposud zastiňovali konkrétní údaje o sudetoněmeckém národovectví a sudetoněmeckém nacismu. Představujeme si to tak, že budete přinejmenším tolerovat, když je na tyto aspekty česko-sudetoněmecké společné minulosti poukazováno, a přestanete obviňovat z ,antisudetoněmectví´ či osobní zaujatosti ty pamětníky či autory, kteří tak činí. Že v sudetoněmeckých organizacích navíc působili i po válce nacisté a zanesli do nich národovecké tradice, je smutnou skutečností, ale přinejmenším dnes považujeme za nutné, aby i tato součást sudetoněmeckých dějin byla jasně a jednoznačně odsouzena. Rehabilitace všech těch sudetských Němců, kteří na to poukazovali, považujeme za samozřejmou součást sudetoněmeckého vyrovnávání s nacistickou minulostí.

Navíc zatím příliš často zapomínáte na to, že Češi prožívali druhou světovou válku jinak než sudetští Němci, a zdůrazňujete, že v protektorátu panoval až na ,Lidice´ klid a pohoda, že Češi nemuseli na frontu a že teprve na konci války se Československem přehnala vlna brutálního násilí. To je bohužel obraz, který Vám zanechali Vaši ,dědové´ a který by jste již měli konečně zrevidovat. Je to totiž obraz všech těch sudetských Němců, kteří nesou historickou spoluzodpovědnost za nacismus a kteří vydávali sudetoněmectví za jeho kolébku. Karl Hermann Frank vykreslil tento obraz detailně ve své obhajobě před pražským soudem, a přinejmenším my osobně nejsme ochotní brát více než půl století později vážně kohokoli, kdo se od Frankových slov nedistancuje, nýbrž jeho obrazy a rétoriku nadále užívá. Rozhovory s Čechy o jejich zkušenostech z druhé světové války by Vám mohli pomoci pochopit, co znamenal nacismus nejen pro ně, ale pro všechny Vaše evropské sousedy. Bylo to totiž ještě více než jen strašné lidské utrpení, které nacismus způsobil milionům Evropanů.

Německý národ byl, jak známo, obdivován v 19. století v celé Evropě jako rychle se modernizující společnost a kulturní velmoc. Jak Vy sami rádi zdůrazňujete, také Češi se od Němců mnoho naučili. Dovedete si představit, jak těžké bylo vysvětlit si, proč velký německý historik a nositel Nobelovy ceny Theodor Mommsen radil v roce 1897 rakouským Němcům, aby ,byli tvrdí´vůči Čechům, protože ,české lebky nejsou přístupné rozumu´ ? Přečtěte si, naši sudetoněmečtí přátelé, pečlivě spis, v němž se Váš oblíbený český historik Josef Pekař pokusil Mommsenovi vysvětlit, proč se mýlil, když označil Čechy za ,apoštoly barbarství´. Především si ale všimněte, jak byl Pekař zklamán:" Nikoliv ovšem Vaše velikost jako učence, ale zajisté Vaše velikost jako člověka ztrácí tím v očích všech ,kdož si zachovali smysl pro spravedlivost, pro humanitu a - civilizaci vůbec! " Přečtěte si ale také spis jiného z Vašich českých oblíbenců Emanuela Rádla o ,německé revoluci´ z roku 1933, abyste pochopili, jak obtížné bylo vysvětlovat si, proč tolik Němců ztrácelo v průběhu 20. století smysl pro spravedlnost, pro humanitu a civilizaci.

Možná že právě proto, že Češi a ostatní Evropané měli tak dobré mínění o německé kultuře, měli velké potíže vysvětlit si, co se vlastně stalo, když zfanatizované německé davy hřímaly věčnou slávu Adolfu Hitlerovi a přepadali pod jeho vedením jednu zemi za druhou, když vraždily, loupily a plánovaly stěhování národů na evropském kontinentě. Vžijte se alespoň trochu do české bezradnosti vis-á-vis nacismu, a pak možná lépe pochopíte, co se odehrávalo v Československu v létě 1945. Uvědomte si přitom také, že tehdy nešlo pouze o sudetské Němce a Čechy, nýbrž o rozhodnutí celého tehdejšího evropského světa vystěhovat celé německé obyvatelstvo z celé východní Evropy. Dovedete si představit, proč se tehdy tak málo Evropanů zajímalo o tvrdé osudy vystěhovalců ? Nikdo nemůže tehdejší rozhodnutí o přesídlení milionů lidí ospravedlnit, v tom máte pravdu, nebylo to rozhodnutí humánní. Ale když se vcítíte do tehdejšího evropského světa a jeho zkušeností, určitě pochopíte lépe než doposud, jak bezradní byli Evropané tehdy, po dvou strašných válkách a zločinech, které jim Německo uštědřilo. Až se přestanete identifikovat s tradicemi národoveckého sudetoněmectví a pohlédnete zpátky do roku 1945 očima současného svobodného demokratického světa, určitě se Vám uleví. Pak totiž přestanete vidět to, co se tehdy odehrálo pouze jako výraz české údajné protiněmecké zášti, a pochopíte lépe zděšení, jaké zanechaly zkušenosti s nacismem i v českém národě. Až to pochopíte, budete si také schopni lépe vysvětlit vše to, co se tehdy přihodilo Němcům, v celé komplexnosti oné neobyčejné historické situace.

Většina odsunutých se již dávno se svým osudem smířila, podobně jako se miliony Evropanů dávno smířily s traumaty války a německé okupace. Ti všichni již dávno žijí jeden s druhým ve sjednocující se Evropě a společně vzpomínají, a také naše knížka je výrazem a příkladem takového společného česko-německého vzpomínání. My jsme vyrostli v poválečném světě českém a německém. Oba byly plné obětí nacismu a statečných odbojářů, ale také kolaborantů či bývalých nacistů, a navíc i čerstvě páchaných zločinů, na nichž se podíleli často i někdejší antifašisté společně se z hněda na rudo přebarvenými funkcionáři nových komunistických diktatur. Sami jsme válečná léta nezažili, ale nejrůznější druhy vzpomínání provázely celé naše dětství a mládí. Když válka skončila, museli totiž oběti žít i nadále v jednom společném světě s nacistickými zločinci, a i dnes po pádu komunismu žijí osvobození vězňové s poraženými komunisty. Lidé nemají jiné východisko než vycházet jeden s druhým tak, jak je Pán Bůh stvořil; vybírat si nemůžeme. Proto je nesmiřitelnost nesmyslným společenským postojem. Jistě i proto se také stalo, že se po válce mnoha nacistů lehce přizpůsobilo novým politickým poměrům a pokračovalo ve své agitaci. Jestliže se Vy, naši sudetoněmečtí přátelé, chcete opravdu smiřovat s českým národem, musíte se konečně odpoutat od tohoto dědictví a začít vzpomínat i na to, co Vám Vaši ,dědové´ a ,otcové´ zamlčovali a nač bylo až doposud v sudetoněmeckém vzpomínání zapomínáno. Budíš naše knížka i Vám k tomu nápomocná.

Eva Hahnová a Hans Henning Hahn Augustfehn 10.února 2002