Za Paroubka vpřed, soudruzi!
Ze všech událostí, překotně se na nás valících z na mou věru nezkrotné dynamiky pana Paroubka, nejlépe se mi
zamlouvá these o druhém vítězi. Aplikujme tento podivuhodný podnět, dejme tomu
(raději cosi hodně dávno) na druhdy světové klání o titul mistra světa
v boxu všech vah, k němuž došlo 19.června
1936 mezi Maxem Schmelingem a „hnědým bombarďákem“ Joe Louisem. Schmelling v
něm Louise zdolal ve dvanáctém kole knock out a zápas tedy vyhrál. Podle této theorie
byl však samozřejmě druhým vítězem
zápasu právě „hnědý bombarďák“. O dva roky později, 22. června 1938 se
situace obrátila. Louis knockoutoval Schmelinga, dokonce za necelé dvě minuty
hned v prvním kole, ale zase to vůbec nevadí, neb druhým vítězem zápasu byl přece Schmeling.
Ostatně v obou případech pak pozval Schmelinga na
šálek čaje sám Adolf Hitler.
Schmeling, a to je nutno dodat, když už jsme Hitlera
zmínili, si ovšem této přízně nevážil. Stal se sice důstojníkem
Fallschimjägerů, neb povinnosti vojenské služby podléhal, ale odmítl se dát
rozvést se svou českou a tudíž rasově ne zcela vyhovující manželkou, dokonce
ani nevstouil do strany (nacistické). Neváhal se zastat svého židovského
trenéra a dokonce, navzdory platným zákonům, skrýval židovské uprchlíky. Během
výsadku na Krétu (květen 1941) byl těžce raněn a to tak, že zbytek války už do
bojů o Novou Evropu nezasáhl.
O tom, že by Paroubek pozval někoho na čaj informováni nejsme,
pití čaje u nás ostatně nikdy příliš nezdomácnělo a nebývalo příliš populární
ani v podniku RAJ, neb kdo k podnikání této organisace kdy přičuchl
vám rád sdělí, že rejžovat se dalo (tak
trochu) jen na kávě, neb úředně schválený sedmigramový obsah měrky se dal
vhodně limitovat tím, že do ní personál předem plivl, takže ze sedmi gramů byly
rázem čtyři. Malá domů, ale ať neprší, jen když kape.
Čímž se dostáváme od these druhého vítěze k ještě
lepší je samozřejmě rovněž nahlas a s obrazovky vyhlášené zásadě o tom, že
dluhy (tedy v tomto případě ty rozpočtové) se přece nikdy neplatí. Netýče
se bohužel (či nebylo, třikrát kletě, ohlášeno, že by se mělo týkat) účtů a
tedy dluhů, ohlašovaných nám všem elektrorozvodnými závody. Leč kupodivu, jak
se právě dozvídáme, dokonce ani našich aerolinií, kde se svým na mou věru
ukázkově sociálně demokratickým managementem, nesmazatelně podepsal jeden se
sloupů strany páně Paroubkovy. (Co si tak rád telefonoval s kandidátkou do
Senátu pí Barkovou, ukázkovou to chudobkou u potůčku, jinak zajisté jen obětí
intrik a lidské nepřejícnosti).
Co sympatického se vlastně událo? Bylo
cosi takového? Pátrám, pátrám a nalézám. Víme přec, že obecně u nás platí, že
zásadně nikdo a nikdy není za nic odpovědný. Dokonce ani u autonehod ne. Řidič
usednuvší za volant autobusu, například, ačkoli k tomu nemá oprávnění a
zůstane za ním devatenáct nebožtíků, necítí žádnou odpovědnost a připadá mu
nesprávné, jít za těch devatenáct nebožtíků a devatenáct postižených rodin
pykat. A tu hle, jistý herec po autonehodě za okolností mnohem nevinnějších a
jen s pouhými dvěma nebožtíky se ku své odpovědnosti přihlásí. Nebývalé! čím to ? Potom mi to dojde.Ten
dotyčný je přece Slovák !
Ještě něco? Přepísknutí píšťalky politické bratrem
Kalouskem; nic čeho bychom nebyli už v minulosti mnohokrát svědkem. A
náhle, hleďme, hleďme, dal vědět svrchovaný lid, lid křesťansko demokratický,
že čeho bylo moc, toho už je příliš a ohlásil to. Že čachrům všelijakým a jiným vynikajícímu chytráctvím, už nadále nehodlá býti němou
kulisou.
Nynčko jen zbývá, aby k témuž poznání došel i
jiný svrchovaný lid než ten křesťansko demokratický.
A ti ostatní ? jsou takoví.
Určitě. Za Paroubka vpřed, soudruzi! Pikle
imperialistů zhatí, naši manageři boubelatí !
29.
srpna 2006
Jan
Beneš