Proč nemohou být starobní
důchody odvozovány od počtu vychovaných dětí.
V několika
posledních týdnech jsem zaznamenal zvýšenou intenzitu výskytu námětu jakým
způsobem pojmout potřebnou reformu penzijního systému: učinit starobní důchod
(stále bude řeč jen o něm - jednak tvoři dominantní složku důchodů a jednak
ostatní důchody s ním nelze příliš "míchat" neboť tyto jsou odvozeny od
jiných typů rizik, např. invalidita...) závislý na počtu vychovaných dětí. I když
je zřejmé, že motivace pro takové řešení je veskrze kladná, pokusím se uvést
několik argumentů, proč reformu takto pojmout nelze.
Nadále
nechť panuje shoda, že současný systém financování starobních penzí je do
budoucna nutno změnit: dále jen Předpoklad 1. Důvody nebudu opakovat, zazněly
mnohokrát (nejčastěji důvod demografický...). Dalším předpokladem je potřeba
důsledně oddělit financování důchodů od státního rozpočtu - kdyby pro nic
jiného tak proto, aby se zamezilo demagogickým sociálním manévrům všech
budoucích vlád v této citlivé oblasti: dále tedy jen Předpoklad 2. Třetí
předpoklad se dotýká již vlastního námětu: bezdětní občané (či s malým
počtem dětí - takový počet by mohl být parametrem systému...) musí být
zabezpečeni jinak - odvoláme-li se na Předpoklad 1, patrně si budou muset spořit
sami na sebe: dále jen Předpoklad 3. Předpokládejme též jistou solidaritu
systému k těm, kteří se ocitnou v tíživé situaci ne vlastní vinou
(pro ty, u kterých ono "ne vlastní vinou" neplatí, ponechejme nějakou
"minimální penzi", která by byla vyplácena všem, tedy i jim, prostřednictvím
stejného mechanismu jako dnes - tedy průběžným financováním - s tím
rozdílem, že by to byl systém minimalizovaný a v souladu
s Předpokladem 2 oddělený od státního rozpočtu): dále jen Předpoklad 4.
V tomto
textu se nebudu zabývat mechanismem přechodu od současného systému
k systému navrhovanému - neznám totiž žádný konkrétní ucelený návrh, který
by bylo možno cíleně oponovat. Dodejme, že absence představy přechodu je vážným
nedostatkem předkládaných návrhů, neboť jde o finančně nejnáročnější období
s mnoha parametry a jeho proveditelnost je pro příslušný model stejně
nutná jako konzistence (již zavedeného) systému samotného.
Představme
si osobu, která právě dokončila svoji přípravu na budoucí povolání a vstupuje
na pracovní trh - řekněme, že je jí 20 let. Předpokládejme, že tato osoba je
bezdětná. Je tedy třeba, aby se začala sama zabezpečovat na své stáří. Začne si
tedy spořit do (blíže nespecifikovaného) fondu.
Pro jednoduchost uvažujme, že
se ve svých 25 letech stane jedním z rodičů trojčat. Má tedy dost dětí na to,
aby se jí týkal navrhovaný systém. Jsou dvě varianty - buď si přestane spořit,
nebo ne. První možnost je v souladu s představou, že jeho důchod bude
zabezpečen právě jejími dětmi až dospějí. Druhá možnost vybočuje z logiky
navrhovaného modelu a jedná se spíše o systém fondový "děti - neděti". Držme se
tedy prvního případu. Naše osoba si tedy přestává spořit a ve fondu kam si
doposud ukládala má pětileté úspory (příliš krátká doba spoření na to, aby
mohly tvořit základ pro dominantní složku budoucí penze).
Řekněme, že za 20 let
vstoupí všechny děti na pracovní trh a že se toho dožijí oba jejich rodiče. Pro
jednoduchost - oběma rodičům je shodně 45 let Jsou tu opět dvě možnosti. Buď
začnou děti přispívat (blíže nespecifikovanou) částkou svým rodičům na nějaké
spořící účty (ze kterých jim budou následně vypláceny důchody), nebo ne - tedy
budou platit až od okamžiku, kdy rodiče nastoupí do důchodu. První případ má
dva háčky. Jednak - kolik asi mohou přispívat svým rodičům lidé, kteří sotva
zahájili své profesní kariéry a hodlají zakládat rodiny? Zejména však jde opět
o mutaci fondového systému jen s tím rozdílem, že si člověk nespoří sám
ale spoří mu jíní (a tak je třeba nějak kontrolovat, zda je mu spořeno...) a
s tím nedostatkem, že ve spoření došlo k (rozhodujícímu) dvacetiletému
výpadku. Přesto se k tomuto případu ještě vrátím.
Druhý případ - děti platí až
jsou skutečně rodiče v důchodu - také není uplatnitelný. Je třeba vzít
v potaz, že ti, kteří jsou vzhledem k systému ne vlastní vinou
znevýhodněni (např. jim děti zemřou, jsou dlouhodobě nezaměstnané,
v invalidním důchodu apod.) netvoří početně zanedbatelnou skupinu -
přidávají se k nim navíc ti, kteří se dožijí tak vysokého věku, že i
jejich děti jsou již v důchodu. Pro ni musí být rezervy uvnitř systému
samotného (s přihlédnutím k Předpokladu 2). Takové rezervy mohou vznikat
pouze úročením, resp. kapitalizací uložených prostředků. Jenže pokud systém
funguje jako "průtokový ohřívač" od dětí k rodičům, pak k žádné
kapitalizaci nedochází, neboť si peníze v systému dlouho nepobudou a tento
je pak v zásadě dobrý jen na dohlížení nad správností redislokace...
Vraťme
se na okamžik k možnosti, že děti, jakmile vstoupí na trh práce, začnou
rodičům přispívat na jejich spořící účty. Pomiňme přitom předchozí námitky.
Zeptejme se pouze, jak bude stanovena částka, kterou mají děti rodičům
přispívat.
Z hlediska
pojistné matematiky je starobní důchod spojen s rizikem (pravděpodobností),
že se jedinec ve věku X dožije věku Y (ještě to závisí na pohlaví, ale to
nechme na chvíli stranou...). Zkrátka střední délka dožití se vypočítává na
základě tzv. úmrtnostních tabulek. Zmíněné tabulky jsou tabulkami statistickými
a jejich tvorba se opírá o dlouhodobé pozorování celé populace se zřetelem na
počet úmrtí v jednotlivých kohortách ročně. Aby byly tabulky použitelné,
musí být každý vzorek, který se prohlásí za homogenní (ženy ve věku 47 let)
dostatečně početný - v opačném případě je k disposici výsledek
statisticky nevýznamný, často s příliš velkým rozptylem, čili v praxi
nepoužitelný. Je tedy patrné, že podmínek, dle kterých se kategorizuje, nesmí
být příliš mnoho, neboť se sice obdrží "jemné členění", ale v každé
kategorii je pak příliš málo prvků.
Vezmeme-li
však v potaz případ navrhovaného modelu, pak právě dostáváme mnoho
takových podmínek kategorizace. Situace, které je třeba od sebe odlišit již
byly naznačeny. Začneme u tradičního věku a pohlaví rodičů (ženy se dožívají
průměrně více, proto je třeba na ně více platit a rodičovský pár tak nelze
sloučit do jedné jednotky...). Tak se nám populace rodičů s dospělými dětmi
(která ale samozřejmě tvoří pouze část celé populace) rozpadne na cca 400
skupin (počítám velmi zjednodušeně pouze věky od 41 do 60 let). Kdybychom
postupovali standardně, museli bychom zvolit jeden ze dvou modelů (dávkový,
příspěvkový): určit, jaký mají mít rodiče doživotní důchod - kdo a jak by to
určil? -, na základě toho určit příspěvek který je třeba platit, podělit jej
počtem dětí a po nich pak jejich díl "vymáhat"; nebo zjistit, jak vysoké
příspěvky je ve finančních možnostech dětí odvádět - kdo a jak by to zjišťoval?
- (resp. kolik jsou ochotny odvádět - pravděpodobně s nějakým stropem...),
tyto částky sečíst a z nich odvodit, jaký důchod budou rodiče doživotně
pobírat. V prvním případě se snadno stane, že na zvolenou výši důchodu
nebudou děti zkrátka mít. V druhém případě zase, že vypočtená penze se
nápadně podobá almužně. Není tedy možné kategorizovat v tomto modelu
rodiče pouze dle věku a pohlaví.
A
tak do výpočtu vstupují další parametry. Počet dětí, věk dětí, jejich plat,
snad i počet dětí těch dětí (vnuků), ona případná dlouhodobá nezaměstnanost,
invalidita, apod. Jen u dvou dětí vznikne kombinacemi jejich možných věků
poměrně dost skupin - nemusíme ale jít po 1 roce, můžeme jít třeba po 5 letech,
i tak však obdržíme cca 10 možností ("oba sourozenci ve věku 20 - 24 let" až
"oba sourozenci ve věku 35 - 39 let"). Rázem máme 4000 kategorií pro rodiče
mající dvě příslušné děti. Přidejme situaci těchto dětí - pouze jejich platy a
opět uvažujme, že platy rozdělíme pouze na vysoké a nízké (hranici mezi nimi
ponechávám fantazii čtenáře). Máme 3 možnosti, celkem 12000 kategorií pro
rodiče mající dvě příslušné děti (jistě některé případy můžeme prakticky rovnou
vyloučit - 41 letí rodiče nemají 39 leté děti - ale stále alespoň 6000 reálných
kategorií zbude). Nyní ještě trocha zajímavější statistiky - rodiče nejsou do
jednotlivých kategorií rozmístěni rovnoměrně (např. plat potomků má patrně
normální rozložení...). To znamená, že snad budou existovat kategorie, které
vyhoví požadavku statistické významnosti - bude jich však poměrně málo
(budou-li). Těchto pár kategorií však "spolkne" většinu dvoudětných rodičů a na
zbývající daleko větší počet kategorií zbude zanedbatelný počet případů. Pro
rodiče v takových kategoriích nebude možné spočítat vůbec nic - tedy vůbec
nic statisticky významného. Navíc se důvodně obávám, že něco jako "podrobné
úmrtnostní tabulky občanů majících dvě děti" se nesestavují (přitom - laicky a
odhadem - ta úmrtnost bude jiná než v celé populaci minimálně u žen...). Jen
shromáždění dat pro jejich získání by představovalo desetiletí (mezi tím se náš
současný systém zhroutí - viz Předpoklad 1). Vzdát se však v pojišťovnictví
osvědčeného statistického aparátu je více než pošetilé.
Zbývá
pojednat o možnosti, že by děti sice odváděly příspěvky do systému předem,
nikoli však na konkrétní spořící účty rodičů ale do jednotné "táborové kasy",
z které by se ihned vyplácela penze někomu zcela jinému než jejich rodičům
- to je pouze průběžné financování jiného střihu s ještě menším přehledem
o vyváženosti systému než máme dnes. Navíc lze vznést opět onu námitku absence
kapitalizace prostředků jako v závěru prvního argumentu.
Pominul
jsem spoustu úvah. Pouze nastíním. Jedna věc je děti mít a druhá věc je
vychovat je. Když se potomek přes veškerou poctivou snahu rodičů odrodí a je
permanentně nezaměstnán - má být takový rodič trestán nižším důchodem? Bude
někdo (kdo a jak?) zkoumat, zda rodič potomka vychovával řádně? Co když se
řádně vychované vysokoškolsky vzdělané dítě rozhodne státi se maminkou
v SOS vesničce? Je lépe vychovaný poctivý truhlář nebo nepoctivý profesor?
Je vůbec správné a v souladu se svobodou, aby byl státem nucen (mimo
soudní rozhodnutí) jeden dospělý člověk platit jinému - byť by to byl rodič? Je
potom fakt, že děti podporují své staré rodiče, ctností? Co rozvody? Co případy
kdy mají sourozenci jednoho tatínka a různé maminky a naopak? Jaký administrativní
kolos by musel být vydržován na zjišťování všech uvedených eventualit?
Navrhovaný
systém se vzdává jedné podstatné možnosti, která je v souvislosti
s reformou penzijního systému snad stejně důležitá, jako vyřešení
starobních důchodů samotné. Je to ona akumulace kapitálu, která je velmi
příjemným průvodním ekonomickým jevem správně zvolené reformy. V naší
ekonomické situaci však nejde jen o jev příjemný, ale o holou nezbytnost, na
kterou není možné rezignovat.
Má
tedy být nějak výhodné mít děti? Jistým způsobem ano - vždy je. Má to být
ekonomicky výhodné? Některé věci přece neradno materializovat. Zkrátka - nejsem
si jist (nebylo by to poprvé, kdy by byly děti plozeny jen proto...). Jist jsem
si tím, že to nemá být nevýhodné. Toho lze dosáhnout i jinak než vazbou na
penzijní systém. Vhodným nástrojem je systém daňový (např. v Británii se
uznává, že rodina mající dítě školou povinné jej musí do školy dopravit - proto
je vůz psaný na manželku osvobozen od silniční daně...). Když pak nebude nevýhodné
mít děti, směle se můžeme z hlediska penzí dívat stejně na rodiče jako na
bezdětného. A co udělat víc? Dejme dětem volební právo! Ať mohou rodiče za své
nezletilé (nesvéprávné) děti volit, když je mohou zastupovat i ve všech
ostatních věcech. Který z rodičů a jak? To je snadné, jenom chtít.
V Brně 4. června 2002
dr. Jan Kubalčík
místopředseda Městského sdružení Konzervativní
strany Brno
www.skos.cz