Referendum o vstupu České republiky do Evropské unie je již takříkajíc za dveřmi a nikdo, včetně nás křesťanů, by neměl nad tímto procesem lhostejně mávnout rukou. Výsledek referenda může totiž v mnohém změnit náš život a jako křesťané, kteří nesou odpovědnost rovněž za časný svět, se musíme ptát, budou-li tyto společenské změny pozitivní z pohledu našich křesťanských hodnot a mravních ideálů naší víry.

Jistě nikdo z nás nepochybuje, že národy evropského kontinentu, který byl v minulosti zmítán politickými i válečnými konflikty, právem hledají společnou řeč a touží nalézt i společnou politickou platformu. Sjednocovací proces má být výrazem schopnosti překlenout nesourodé zájmy jednotlivých evropských zemí a odrazem toho, že jsme se poučili z chyb našich předků. Nejde tedy ani tak o to, jestli spolupracovat a kooperovat, ale především o to, jakým způsobem a na jakých ideových základech. Idea společné Evropy není novou a již vůbec ne původní ideou současných politických reprezentací, nýbrž objevuje se průběžně již od raného středověku. Dnes si však ve světle historických faktů i zkušeností musíme položit otázku, na jakém základu je stavěna EU a zda je předpoklad, že tato stavba skutečně stojí na skále společně sdílených hodnot a respektu k nim. Z médií se na nás valí záplava nejrůznější informací. Mnohdy se téměř zdá, že nás chce kdosi uplatit, když nám slibuje pestrou škálu ekonomických výhod a perspektiv výměnou za náš souhlas. Přitom je zřejmé, že ekonomika je pro duchovně vyprahlé a zmatené Evropany tím nejpodstatnějším argumentem, na který slyší. Toto by však rozhodně nemělo platit o nás křesťanech, ať již jsme jakéhokoliv teologického zabarvení. Pokud totiž skutečně žijeme svoji vírou, musíme vždy sledovat obecné trendy a ve světle víry vidět dál. Musíme si uvědomit, že dějiny Evropy, její současnost i budoucnost, to není sled událostí, podléhajících neproměnným železným dialektickým pravidlům, to není fatální dějinná nutnost. Dějiny jsou vždy důsledkem našich konkrétních rozhodnutí v reálném čase. Tato rozhodnutí ovšem musí pramenit z našeho vnitřního přesvědčení o morální správnosti či nesprávnosti toho, k čemu se vyslovujeme. Nelze tedy k tak zásadní volbě jako je vstup naší země do EU přistoupit z pozice otroka, který i když není zcela přesvědčen o mravním obsahu celého klimatu EU, přesto vysloví své ano, protože co jiného přeci zbývá. My nejsme otroky, neboť naše víra nás činí svobodnými a musí nám proto záležet na ideové a mravní stránce celého projektu EU. Pokud nám totiž už tyto záležitosti na srdci neleží, lze již stěží považovat naši osobní víru za sůl země a světlo světa.

Často lze zaslechnout, že vstupem do EU se vracíme do Evropy. Nenechejme se mást, protože Evropu jako kontinent a duchovně-kulturní prostor nelze zaměňovat s politicko-právním systémem, který se snaží vybudovat současné politické reprezentace evropských zemí. Evropa totiž v politickém smyslu již není onou tradiční Evropou, kterou bylo možné charakterizovat jako prostor, kde politika do jisté míry navazovala a rozvíjela společnost v rámci křesťanského hodnotového světa. Evropa se během tragického minulého století propadla do extrémních politických proudů a to na jejím obyvatelstvu, politických reprezentacích i institucích zanechalo hluboké stopy. Dnes lze bez nadsázky říci, že hlavním ideovým a myšlenkovým proudem ovládajícím politické myšlení sjednocovacího procesu je kombinací socialismu a liberalismu. O tom, co je obsahem socialismu, není nutno hovořit, ale pokud jde o liberalismu, tak zde rozhodně nemám na mysli liberalismus v jeho původní formě, tedy liberalismus jako obhajobu ekonomické svobody. Jde mi spíš o liberální myšlenkový směr, který z evropské společnosti činí podivnou směs protichůdných pohledů na to, co je vlastně morální, dobré a perspektivní pro společenský řád jako takový. Evropské politické špičky jako kdyby hodlaly zapomenout a vytěsnit křesťanský hodnotový systém, přetnout kořeny naší evropské kultury a popřít, že vůbec kdy existoval a existuje duchovní úhelný kámen evropského kontinentu. To je nejtragičtější omyl nás Evropanů. Bohužel i díky lhostejnosti a rezignaci mnohých křesťanů na nejvyšší ideály křesťanské víry se těmto lidem daří, s patřičnou dávkou diplomacie, proměňovat tvář evropské kultury do zcela sekularizované podoby. Důkazem, že se tak skutečně děje, je například silný odpor k tomu, aby v evropské ústavě, byla jakákoliv zmínka o Bohu a křesťanství, což by mělo být jasným přiznáním se k vlastní identitě.

Ztratí-li však společnost duchovní identitu, stává se dezorientovaným stádem, mířícím opět na nový Olymp bůžků, kteří budou jen odrazem našeho dalšího lidského pádu, který dříve či později pozře jakékoliv naše společenské konstrukce.

Každý křesťan by tedy měl k této významné volbě přistoupit. Měl by k ní přistoupit ve svobodě Božího dítěte a volit dle svého svědomí, které je nedílnou součástí mravních ideálů obsažených v učení Ježíše Krista. Jestliže však EU, jako politicko-právní systém, stále více ignoruje křesťanství a dokonce dává prostor či aktivně bojuje proti naší víře, musí se to odrazit i v naší volbě. Odpověď na tuto otázku hledejme každý ve svém vlastním nitru a mějme na paměti, že existují osobní rozhodnutí, kdy je nutné více poslouchat Boha než lidi, byť by šlo o naše vlastní církevní autority.


David Hibsch (Koruna Česká – Ostrava)