"Nikdy nezapochybuješ o EU a nutnosti naší cesty do ní ..."

"Na celé debatě o vstupu České republiky do Evropské unie je nejzajímavější především to, že žádná taková debata neprobíhá. Věta o "cestě do Evropy", která se nekonečným omíláním nevyhnutelně proměnila ve frázi, je v české politice snad jedinou nikým nezpochybňovanou konstantou. Stačí si jen povšimnout, jak často diskuse na libovolné téma končí jednoduchým argumentem: "Pokud chceme do Evropy, tak to či ono učinit musíme. Vítězem debaty se pak stává ten, kdo onu zázračnou větu použije jako první. Výsledkem je, že naše média, naši politici i akademici se chovají, jako by se snažili nikdy neporušit mlčky sdílené jedenácté přikázání, které bychom s trochou nadsázky formulovat takto: nikdy nezapochybuješ o EU a nutnosti naší cesty do ní. (1)"

Tato slova sociologa Mojmíra Hampla jsou stará již téměř tři roky, avšak nezdá se, že by během těch let nastal ve věci nějaký výraznější posun. Konzervativní strana si vepsala do svého ustavujícího prohlášení úkol "vést uvážlivou, podrobnou a otevřenou diskusi o všech aspektech vstupu ČR do EU(2)". Motivem pro takovou diskusi je skepse - postoj to velmi konzervativní. Řečeno s trochou nadsázky slovy publicisty Benjamina Kurase: "Kdo se i jen povrchně zabývá dějinami, nemůže si nevšimnout, že skeptici páchají nekonečně míň zla než nadšenci. Skepse je totiž přesně to, co udržuje nadšení na uzdě, aby se neproměňovalo ve zlo. Skepse, to jsou obavy, že to, co se nám tak nadšeně předkládá jako velkolepý projekt, mohlo by mít i nějaké ty vady, které je potřeba vzít v úvahu(3)"

Ironií osudu jen pár dní poté poslanecká sněmovna novelizovala Ústavu České republiky - naprosto stranou pozornosti médií i veřejnosti. Cituji ze zprávy ČTK ze dne 3.7.2001:

"Sněmovna přijala novelu Ústavy, která umožňuje náš vstup do Evropské unie i bez všelidového hlasování. Podle předlohy by totiž o přičlenění naší země k Evropské patnáctce mohl rozhodnout buď parlament, nebo občané v referendu. Změnu Ústavy podpořilo 158 ze 189 přítomných poslanců, proti jich bylo 23 a osm nehlasovalo. Ke schválení novely Ústavy byl nutný souhlas nejméně 120 z celkových 200 poslanců. Podle novely by bylo možné přenést na základě mezinárodní smlouvy některé pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizace nebo instituce, tedy například na Evropskou unii. Takovou smlouvu by musel ratifikovat parlament nebo by ji museli schválit občané v referendu."

Nedávné irské referendum o smlouvě z Nice, které přes všechna očekávání dopadlo negativně, nepochybně hnulo žlučí všem euronadšencům. Evropská rada na svém zasedání v Goteborgu týden po referendu konstatovala, že "ratifikační proces nesmí být v  žádném případě zabržděn" a potvrdila svou připravenost "podporovat Irskou vládu při hledání řešení" (4).

Jaképak řešení? Vždyť irská odpověď již padla, mohl by naivně namítat demokrat. Avšak euro - představa o demokaricii je, panečku, jiná! Jaká? To ukazuje příklad Dánska. Když v referendu v roce 1992 o přistoupení k měnové unii Dánové společnou měnu odmítli, dostali za úkol hlasovat o stejné otázce znovu. Napodruhé již odpověděli správně.

Zdá se tedy, že v chápání evropských leadrů je vhodnou odpovědí pouze nadšené "ANO!". Má tedy rychle odmávaná novela ústavy znamenat, že si české vládnoucí elity chystají způsob, jak mohou samy rozhodnout o připojení k EU, hlava nehlava, stůj co stůj, bez referenda?

Pak nezbývá než volat: Konzervativci, trubte na poplach!

poznámky:

  1. Laissez - Faire, měsíčník pro svobodu jednotlivce, listopad 1998

  2. Ustavující prohlášení Konzervativní strany, Praha 23.6.2001, viz www.skos.cz
  3. Lidové noviny 19.6.2001
  4. Analýzy a studie, Bulletin ÚSS MU Brno, číslo 5-6/2001, str. 5

 

David Floryk