Evropský
liberalismus a konzervatismus
Britský (klasický)
liberalismus
Britský liberalismus má své
počátky v 17. století - v politických postojích starých whigů. V 19. století dosáhl svého vrcholu a dnes je označován jako
liberalismus klasický.
Hlavním požadavkem starých whigů byla zásada No taxation without representation - žádné daně bez zastoupení. Whigové byli přesvědčeni, že vláda může
být svobodná, mírná a dobrá pouze tehdy, když ti, kdo určují výši daňového
břemene, se na jeho nesení musejí spolupodílet. Jinými slovy, když nikdo nebude
záměrně zdaňován ve prospěch někoho druhého. (Tato zásada byla považována za
velice progresivní až do nástupu socialistického hnutí, jež ji odmítlo a
založilo se na principu přesně opačném: záměrně zdaňovat jedny ve prospěch
druhých.) Whigové v 17.-18. století
byli stranou nadřazenosti Parlamentu nad panovníkem, odpovědnosti kabinetu
ministrů spíše Parlamentu než panovníkovi, systému svobodného podnikání, jemuž
se pak začalo říkat kapitalismus, a náboženské tolerance. Jejich oponenti - toryové - byli v téže době stoupenci
moci panovníka, starých feudálních privilegií a privilegovaného postavení
anglikánské církve (Church of England).
Velkým úspěchem whigů byla tzv. Glorious Revolution v roce 1688, jež jejich názory prosadila.
Nejvýznamnějším politickým filosofem whigů
byl John Locke, jenž ve svém díle Druhé
pojednání o vládě (1690) obhajoval Slavnou revoluci, nastínil koncept
přirozených práv každého člověka na život, svobodu a majetek, k jejichž
zajištění se ustavuje mezi lidmi vláda odvozující svou moc od souhlasu
ovládaných. Aby se státní moc samotná nestala hrozbou těmto právům, má být
rozdělena mezi několik složek.
Klasický liberalismus byl
koherentní doktrínou s jasným obsahem: jeho nejvyšším politickým cílem je svoboda
- individuální, politická, ekonomická a náboženská svoboda. Jeho pojetí svobody
bylo pojetím tzv. negativní svobody - tedy svobody od donucení. Negativní
svoboda obnáší absenci agrese vůči člověku ze strany státu a ostatních lidí:
Jsem svoboden, pokud jsem nechán na pokoji. Proto pro klasické liberály
nejdůležitější otázkou nebyla otázka "Kdo má vládnout?", nýbrž otázka "Jak
vládne ten, kdo vládne, ať už je to kdokoli?" - tj. "Jak málo vládne?" A na ni
dávali odpověď, že nejlepší je ta vláda, která vládne nejméně (Thomas
Jefferson). Klasičtí liberálové proto usilovali především o omezení moci státu
(prostředkem k tomu byl konstitucionalismus), a již méně trvali na tom, kdo
konkrétně má vládnout. Tedy ve svém počátku nebyli propojeni s ideologií demokratismu,
tj. s požadavkem, aby vládl lid - všichni vzájemně si rovni občané. Proto se
britští liberálové mohli domluvit s konzervativci na postupném, pozvolném
rozšiřování volebního práva. Možnost kompromisu mezi liberály a konzervativci
byla v Británii značná, neboť všichni to byli gentlemani, kteří se uměli chovat
a mezi sebou domluvit. (Nebyli to žádní francouzští revolucionáři, kteří svým
odpůrcům -jako i mezi sebou navzájem -usekávali hlavy.) Klasičtí liberálové
rovněž nebyli nepřátelští vůči náboženství (i když někteří z nich byli ateisté
nebo agnostici, jiní byli zase křesťané), ani nehodlali projektovat či vytvářet
konkrétní podobu společnosti: jediné, co chtěli, byla svoboda lidí od donucení
a omezení moci státu. Když si svobodní lidé ponechají své víry a předsudky, je
to jejich věc - to patří k jejich svobodě.
Jak jsme viděli, prvním proudem
klasického liberalismu byla Lockeova škola přirozených práv člověka. Další
skupinou byli představitelé skotského osvícenství v 18. století - Adam Smith,
Adam Ferguson a David Hume. Adam Ferguson je autorem prvního pojednání o
občanské společnosti; nejznámějším dílem Adama Smithe je Bohatství národů ("Pojednání o původě a příčinách bohatství
národů") z roku 1776. V tomto díle Adam Smith obhajoval systém svobodného trhu,
podnikání a svobodného obchodu. Je v něm rovněž uvedena jeho metafora
"neviditelné ruky trhu", jež se často - stejně jako samotný Adam
Smith - desinterpretuje. Adam Smith byl morální filosof, on neobhajoval
egoismus jako ctnost, nýbrž za nejmravnější považoval to dobré konání, které je
altruistické. Všiml si však, že když se lidé řídí svým vlastním zájmem,
častokrát to má společensky užitečné a dobré důsledky. Tedy sledování vlastního
zájmu vede (lépe řečeno může vést) ke společenskému dobru. Hlavním filosofem
skotského osvícenství byl David Hume, a tedy jeho filosofie byla skeptická a
empirická, proto s Lockeovou filosofií přirozených práv neslučitelná.
Jiný proud (filosoficky s
přirozenými právy rovněž neslučitelný) představoval utilitarismus, jehož
zakladatelem byl Jeremy Bentham. Podle něho je svoboda dobrá proto, že je
užitečná - vede k největšímu užitku největšího počtu lidí. Největším klasickým
liberálem 19. století byl utilitarismem odkojený John Stuart Mill, který ve
svém eseji O svobodě (1859) obhajoval
maximální možnou svobodu - svobodu činit všechno to a právě to, co není agresí
vůči žádnému jinému člověku. Nejdál zašel Herbert Spencer, který ve svém díle A Man versus the State (1884) obhajoval
minimální stát - stát, jenž své funkce omezuje pouze na ochranu občanů proti
vnitřním zločincům a obranu proti vnějším nepřátelům (tedy stát, jenž tvoří
pouze justice, policie a armáda), ale jinak do společnosti vůbec nezasahuje.
Z liberálních politiků 19.
století byli nejvýznamnějšími Richard Cobden a John Bright, vůdcové hnutí za
svobodný obchod a zrušení celních tarifů; samozřejmě William E. Gladstone -
"Grand Old Man" - britského
liberalismu, vůdce Liberální strany a čtyřnásobný premiér (1868-74, 1880-85,
1886 a 1892-94). Jeho důvěrníkem a rádcem byl pozoruhodný liberální myslitel a
současně katolík, historik lord Acton. Lord Acton založil svou obhajobu svobody
na existenci svědomí: svědomí je jakýsi božský "velvyslanec" v
člověku, proto je člověk povinen poslušností vůči němu. Má mravní povinnost
činit to, co mu přikazuje jeho svědomí. Stát je tuto mravní povinnost povinen
respektovat; z toho plyne, že je povinen garantovat náboženskou svobodu. Ta je
první ze všech svobod, a od ní se odvíjejí všechny svobody ostatní. Svoboda je
podle Actona vláda svědomí, možností člověka činit to, co činit má (co nahlíží
jako svou mravní povinnost).
Z nebritských myslitelů byli
klasickému liberalismu nejblíže Francouzi Benjamin Constant, Alexis de
Tocqueville (autor skvělého díla Demokracie
v Americe z r. 1835) a ekonom Frederic Bastiat; jako i Němci
Wilhelm von Humboldt (průkopník myšlenky minimálního státu) a Imanuel Kant.
V 20.století byli v Evropě
největšími následovníky myšlenek klasického liberalismu sir Karl Popper,
ekonomové Wilhelm Roepke, Friedrich August von Hayek a jeho učitel Ludwig von
Mises - všechno původem Rakušané.
Zhodnocení: Klasický liberalismus správně (alespoň podle mého
názoru) identifikoval svobodu jako patřičný politický cíl. Nevěnoval se však
předpolitickým (morálním, civilizačním) předpokladům udržení svobody ve
společnosti - tomu, že svobodu nelze udržet v jakékoli společnosti, že v mnoha
zemích a civilizacích nestačí říci pouze "Tři, dva, jedna, start; mějte
svobodu!" - aby tam svoboda skutečně zavládla. Za druhé, mnohé jeho proudy
byli filosoficky neudržitelné či dlouhodobě z hlediska svobody
kontraproduktivní - především utilitarismus, kterým lze "obhájit" cokoli (tedy
i jakýkoli zločin). Málokterý klasický liberál - lord Acton je nejvýznamnější
pozitivní výjimkou - si uvědomoval, že jediným udržitelným filosofickým
základem svobody je objektivní morální řád, neboť jen ten nám garantuje
nedotknutelnost lidské osoby. Rovněž Lockeova koncepce přirozených práv -
jakkoli obsahovala užitečný vhled - nebyla dostatečně filosoficky propracována
a ve své doktrinářské podobě je neudržitelná.
Britský konzervatismus
Původ a zdroj britského
konzervatismu lze situovat do myšlenek a díla jednoho člověka - byl jím Edmund
Burke a jeho Úvahy o revoluci ve Francii
(1790). V této knize autor tvrdě kritizoval a odsoudil Francouzskou revoluci,
předpověděl jakobínský teror, a rovněž správně prorokoval vyústění revoluce ve
vládu vojenského diktátora.
Toto dílo bylo přijato
s velkým překvapením, neboť jeho autor nebyl tory, nýbrž aktivní whig,
který do té doby prosazoval liberální kauzy (byl proti anglickému útisku
katolických Irů, proti bezohledným praktikám anglického guvernéra v Indii, za
udělení samostatnosti rebelujícím Američanům). Proč nyní tak ostře napadl
Francouzskou revoluci a stal se zakladatelem moderního konzervatismu?
Neboť byl přesvědčen, že
francouzští revolucionáři byli vedeni zhoubnými myšlenkami kontinentálního
osvícenství a Rousseaua. Odmítli přihlížet ke konkrétní podobě své společnosti,
k jejím zvláštnostem, zděděným institucím a zvyklostem, a místo toho hodlali od
stolů svých pařížských kabinetů projektovat společnost a postavit ji de novo na zelené louce. Vedení
abstraktní ideologií, nepřihlížející k předsudkům obyvatel, chovali se k
vlastní zemi jako k dobytému území. Vnucení jejich dogmat konkrétní společnosti
mohlo být realizovatelné pouze za cenu ztráty všech tradičních svobod všech
obyvatel a nastolení tyranie.
Celý britský konzervatismus
navazuje na Burka; v 19. století byl jeho největším představitelem spisovatel a
vůdce Konzervativní strany Benjamin Disraeli (lord Beaconsfield), který byl
premiérem v letech 1867 a 1874-80; a v 20. století jsou jeho největšími
mysliteli Michael Oakeshott a Roger Scruton. Britský konzervatismus není
doktrínou (jako jsou liberalismus nebo socialismus), nýbrž postojem. Je
společenským a politickým postojem nedůvěry vůči:
1. abstraktním idejím či
ideologiím, jež si nárokují definitivní rozpoznání nějaké politické pravdy,
hodlají ji vnutit společnosti, a nepřihlížejí k její konkrétní podobě
společnosti, dobovým a místním zvykům, zvláštnostem a tradicím; tj. vůči
schopnosti lidského mozku a rozumu odhalit jednou provždy politicky relevantní
pravdu.
2. představě dobré lidské
přirozenosti, schopnosti člověka kvalitativně zlepšit sama sebe a společnost; vytvořit
kvalitativně lepší svět, než je ten existující.
V posledku je filosofickým
základem britského konzervatismus empirismus a skepticismus - tedy David Hume.
Není-li člověk schopen nahlédnout nějakou univerzální, objektivní a absolutní
definitivní politickou pravdu o společnosti, nemůže-li si žádný abstraktní
koncept činit nárok na pravdivost, a je-li současně člověk neideální, má-li
možnost stav věcí nekonečně zhoršit, pak co má být tím správným postojem, o co
má usilovat správná politika? Není-li žádný koncept pravdivý a změna může být
velice snadno změnou k horšímu, je prozíravé držet se toho, co již známe, co je
vyzkoušené, co sice není ideální, ale je to určitě snesitelné - tedy tradice,
tradiční podoba společnosti. Tradice představuje jakousi informační matrix společnosti - právě proto, že je
všem dostatečně známá, její dodržování vnáší do společnosti prvek
předvídatelnosti chování, jistoty, bezpečnosti a stability. Tradiční podoba
společnosti není nutně ta správná (ale my vlastně nevíme, co je správné, neboť
rozum se může mýlit), je však známá a snesitelná, neboť v ní koneckonců žilo
několik generací lidí. Kdybychom tradici odvrhli ve prospěch nějaké nové
abstraktní ideje, podle níž bychom měli zrekonstruovat společnost, mohlo by se
stát, že protrháme všechny horizontální a vertikální vazby, jež drží společnost
pohromadě. Společnost je složitým a křehkým útvarem, jenž lze snadno rozvrátit
a způsobit tak společenskou katastrofu. Vykořeníme-li nerozumným nebo zbrklým
zásahem lidi z jejich předsudků a zvyklostí, můžeme v nich uvolnit brutální
síly, které povedou ke krveprolití.
Jinými slovy, konzervatismus je
filosofií společenské změny - říká, že "pokud není nutné měnit, je nutné
neměnit" (lord Falkland), že účelem změny je zachování (konzervace); správná
změna je ta, která zachovává to nejlepší ze stávajícího stavu. Změna nemá být
činěna pouze pro změnu; nemá být nikdy rychlá, náhlá, radikální nebo
dalekosáhlá; naopak, změny mají být pozvolné, postupné, aby si na ně lidé mohli
zvyknout, aby je mohli "strávit" a "vstřebat". Nemají
vycházet z nějakých obecných principů, nýbrž z konkrétních potřeb společnosti.
"Radikální konzervatismus" je tedy v Británii contradictio in adiecto. Konzervatismus je nutně moderujícím
(mírnícím) proudem; snahou držet se toho vyzkoušeného a osvědčeného proti
novému a neznámému.
Zhodnocení: Velkou moudrostí a přínosem britského konzervatismu je
jeho realistický a prudenciální aspekt, trvání na politické ctnosti prudentia - rozumnosti, prozíravosti
státnického umění. Na tom, že jakákoli politika či reforma se má provádět
opatrně, má přihlížet k aktuálním okolnostem a konkrétním specifikům, a nemá
být násilně roubována na společnost.
Ale problémem britského
konzervatismu je jeho mylná filosofická pozice - skepticismus a empirismus.
Odmítá-li uznat potřebu principů, odmítá-li úsilí o nahlédnutí politicky
relevantní pravdy - nebo dokonce popírá-li ji -, proč pak usiluje spíše o
zachování tradiční společnosti než o její změnu za cenu masakrů? Čistě z důvodu
sentimentu nebo temperamentu, a tedy nemá pádnou odpověď vůči těm, kdo sdílejí
sentimenty jiné, nebo mají jiný temperament. Vždyť samotné odsouzení masakrů
jako zla lze učinit pouze na základě transcendentních - a tedy univerzálních,
metafyzických (neempirických) kritérií.
Navíc, je-li britský
konzervatismus politickým postojem a nikoli krédem s konkrétním obsahem, nikdy
neurčuje směr, kterým se společnost vydává. Může šlapat na brzdu, nikdy však
nevybírá směr. Konzervatismus je tedy vždy zatahován na cestu, kterou vybírá
nějaké nové radikální hnutí. Postup na oné cestě brzdí, ale její směr neurčuje.
Britský konzervatismus byl v minulém století v opozici vůči klasickému
liberalismu - touto opozicí se mu však značně přiblížil (dokonce tak, že když Labour Party nahradila Liberální stranu
jako jednou ze dvou hlavních stran, klasicky liberální politika nalezla svůj
domov právě v Konzervativní straně). V tomto století byl hlavním oponentem
konzervatismu socialismus - a opět, konzervativci oponovali, brzdili postup k welfare state - aby ho nakonec v 50.
letech přijali. Až Margaret Thatcherová představovala určitý průlom vůči
tradičnímu britskému konzervatismu: její pozice nebyla ani tak
"konzervativní" (konzervovat status
quo), jako spíš revoluční (změnit status
quo - opustit welfare state), či
- chcete-li - reakční (návrat k syntéze konzervatismu a klasického liberalismu,
tedy k předsocialistické politice).
Evropský kontinentální
liberalismus
Kontinentální liberalismus má
své kořeny v kontinentálním, především francouzském osvícenství 18. století. Na
rozdíl od britského klasického liberalismu byl racionalistický, byl propojen s
ideologií demokratismu a s nacionalismem. Vlastně neusiloval ani tak o svobodu,
jako spíš o "osvobozování". Co to všechno znamenalo?
Uvedli jsme, že pro klasický liberalismus
nebyla nejpodstatnější otázkou "Kdo vládne?", nýbrž otázka "Jak
vládne (ten, kdo vládne) - tj. jak málo vládne?". Za nejlepší vládu
považoval tu, která vládne nejméně. Prostředkem k tomuto cíli bylo ústavní
omezení a rozdělení moci státu. Pro kontinentální liberalismus - inspirovaný
teoriemi J.-J. Rousseaua o "Obecné vůli" - byla nejpodstatnější
otázkou právě otázka "Kdo vládne, respektive kdo má vládnout?". A na
ni dával odpověď: "lid" - tj. většina rovných občanů. Pod svobodou
nerozuměli negativní svobodu (svobodu od donucení, svobodu "být ponechán
na pokoji"), nýbrž tzv. "pozitivní svobodu" - tj. moc vládnout ve státě,
možnost podílet se na státní moci. A aby byli všichni lidé svobodní, znamenalo
to, aby všichni měli podíl na moci. Proto se kontinentální liberalismus
propojil s demokratismem jako ideologií. Problémem je však to, že tzv.
"pozitivní svoboda" není žádnou svobodou, nýbrž mocí. Vláda všech nad všemi
není vůbec zárukou osobní svobody, neboť např. v 30 milionové jakobínské
Francii byl každý občan jednou třicetimiliontinou tyrana a jedním celým
otrokem.
To byl - z hlediska svobody -
první problém kontinentálního liberalismu. Jeho druhým problémem bylo to, co
Hayek označil za "konstruktivistický racionalismus" - snaha mocí
státu konstruovat racionální společnost: Když jednou prosadili svůj požadavek
na vládu "lidu", co udělali kontinentální liberálové s mocí státu,
jehož se zmocnili? Omezili ji a zmenšili po vzoru britských liberálů? Nikoli.
Moc si ponechali a hodlali ji použít na "osvobození" obyvatelstva od
jejich všemožných předsudků a "pověr", především náboženských.
Nehodlali dát lidem svobodu (negativní svobodu, svobodu od donucení), aby si
mohli žít, jak chtějí - podle svých představ - nýbrž je chtěli "přivést"
k těm "správným", tj. "racionálním" a "osvíceným"
představám. Proto byl kontinentální liberalismus nezřídka militantně
antiklerikální. Proto neváhal moc státu zvětšovat a dopouštět se - např. ve
Francii nebo Španělsku - takových antiliberálních postupů jako zestátňovat a
konfiskovat školy, majetky a půdu Církve a klášterů. Spíše než omezit moc
státu, hodlal ji použít k prosazení osobních preferencí liberálů v pozici
vládců.
S tímto jeho racionalistickým
etatismem souvisí i jeho centralismus: kontinentální racionalistický liberalismus
neměl žádné pochopení pro lokální zvláštnosti, privilegia a práva. Proto rušil
místní regionální výsady a prosazoval vznik a nastolení jednotných, vysoce
centralizovaných národních států, řízených z jednoho centra. Např. ve Francii
nahradil místní správu v tradičních provinciích (Normandie, Bretaň, Pikardie,
Provance, Languedoc, atd.) administrativním rozdělením celé země do téměř
geometricky rovnoměrných 80-90 departmentů, v nichž vládli Paříží jmenovaní
prefekti. Zatímco např. američtí Otcové-zakladatelé byli klasickými liberály a
proto byla pro ně existence ničím neomezené, ničím nezadržované centralizované
moci anatématem, v důsledku čehož usilovali o její rozdělení jednak
horizontální (na tři složky), jednak vertikální (mezi centrum regionální a
centrum federální) - tedy o federalismus a decentralizaci -, evropští
kontinentální liberálové usilovali právě o vytvoření takovéto kumulované,
koncentrované moci: formálně v rukou všeho "lidu", prakticky v rukou
svých vlastních.
A konečně, snad za účelem
snadného uchopení moci, velice brzo se propojili s nacionalismem, jenž je
rovněž dítětem Francouzské revoluce. Nacionalismus byl populární silou, jež si
mohla získat loajalitu lidí v konkurenci s loajalitou k tradičním feudálním
honoracím. Evropští kontinentální liberálové byli v minulém století téměř do
jednoho nacionalisty, kteří usilovali o rozbití nadnárodních říší - např.
Rakouské monarchie - a vytvoření centralizovaných jednotných národních států -
např. Itálie nebo Německa. Opět, z hlediska svobody problémem nacionalismu je
ta skutečnost, že je živelnou silou, která když se jednou vypustí jako džin z
lahve, je schopna zválcovat všechno, co ji stojí v cestě - své odpůrce,
především národnostní menšiny, jejich svobody a práva. A vede k ustavení ničím
neomezené moci národního státu.
Prvními představiteli
kontinentálního liberalismu byli girondini za Francouzské revoluce (ti ještě
byli za decentralizaci a odmítali centralismus jakobínů, kteří byli prvními
předchůdci totalitářů 20. století - nacistů a komunistů), na něž navazovali
revolucionáři roku 1848 - ve Francii např. Lamartine, dále v Italii Mazzini a
Garibaldi, v Německu poslanci Frankfurtského sněmu v roce 1848, v Uhersku Lajos
Kossuth, ve Španělsku antiabsolutističtí a antiklerikální revolucionáři v
průběhu celého 19. století atd.
Shrnuto a podtrženo: vzdor rétorice a nezřídka i upřímným přáním
svobody, politika kontinentálního liberalismu vedla svými důsledky k nastolení
neomezené moci moderního státu a byla cestou k socialismu.
Evropský kontinentální
konzervatismus
Konzervatismus na evropském
kontinentu usiloval o konzervaci ancien
régime, tj. tradičního feudálního systému; prudce reagoval na Francouzskou
revoluci a všechny proudy, které z ní vzešly. Skupina myslitelů, kterým se říká
reakcionáři, a mezi kterými nejprominentnější byli Savojan Joseph de Maistre,
Francouz Louis vikomt de Bonald a Španěl José Donoso Cortés markýz de
Valdegamas, je typickým představitelem tohoto typu myšlení. Podle nich
kontinentální osvícenství stálo na jedné velké iluzi, jež však měla krvavé
důsledky, jak prokázala Francouzská revoluce: iluzi, že člověk je od
přirozenosti dobrý a s pomocí rozumu může společnost zásadně zlepšit. Naopak,
tito lidé velice zdůrazňovali inherentní špatnost a nerozumnost člověka. Lidé jsou
náchylní ke zlému, a proto potřebují nad sebou stát, který je drží na uzdě a
krotí jejich vášně a choutky. Stát a společnost mají být uspořádány
hierarchicky - každý poddaný má mít svého pána a každý pán má mít nad sebou
svého krále. Jeho moc nemá být omezována žádnou ústavou, neboť předem není
nikdy zřejmé, jakou moc bude panovník potřebovat, aby její pomocí mohl držet na
uzdě své poddané. Svoboda pro ně není příliš dobrou myšlenkou, neboť mají-li
lidé svobodu, vzhledem ke své přirozenosti ji nespíš uplatní špatně.
Poslušnost, nikoli svoboda - to je tím, co náleží lidu. Panovníku má být
nadřazena pouze Církev a papež. Postavení Církve ve společnosti má být státem
prosazováno, kodifikováno a privilegováno. Objektivní morální řád je
samozřejmostí.
Vzhledem k tomu, že
kontinentální konzervatismus byl stejně jako kontinentální liberalismus
koherentním krédem s konkrétním obsahem - s velice konkrétní představou o tom,
kdo má vládnout a jak má vládnout - byl jakýkoli kompromis s liberalismem
nemožný. Naopak, vzhledem k tomu, že konzervativci i liberálové dávali velice
odlišné odpovědi na otázku, kdo má vládnout, 19. století v Evropě bylo svědkem
mnoha krvavých revolucí a následných kontrarevolucí. "Britská cesta"
kompromisů nepřicházela do úvahy.
I když kontinentální
konzervativci svobodu programově odmítali - např. francouzský ultramontanista
Louis Veuillot v památném výroku, jenž adresoval svým liberálním odpůrcům:
"Pokud budete u moci vy, my budeme pro nás požadovat svobodu, neboť to je
v souladu s vašimi principy; ale pokud budeme u moci my, žádnou svobodu vám
nedáme, neboť to je zase v souladu s principy našimi." - ve dvou ohledech
věci svobody přece jen (paradoxně) posloužili: Za prvé, svou obranou
regionálních a lokálních privilegií a práv proti centralizované moci státu.
Tito lidé obhajovali tradiční feudální společnost - tedy společnost
decentralizovanou, s mnoha místními zvyklostmi, zvláštnostmi a specifiky -
proti racionalistickému konstruktivismu kontinentálních liberálů. Zastávali se
privilegií regionálních sněmů a samospráv proti centrální vládě. To byl i
případ carlistů, stoupenců Dona Carlose ve Španělsku 19. století, kteří byli
zároveň nejantiliberálnější frakcí a největšímu stoupenci práv provincií -
Baskicka, Navarry, atd. Francois A. René vikomt de Chateaubriand, romantický
spisovatel, apologeta romantického křesťanství v protikladu k vyprahlému
racionalismu a redukcionismu osvícenství, byl dalším stoupencem lokálních
svobod a privilegií, jež činily společnost rozmanitou a pestrou, v protikladu k
despocii centrální byrokracie jakobínského státu, jež uvalovala na společnost
monotónní, rovnostářskou uniformitu. (Chateaubriand byl na konzervativce a
stoupence restaurace Bourbonů po r. 1815 relativně liberální.)
A za druhé, mnozí tito
konzervativci včas rozpoznali to, co nebyli schopni rozpoznat liberálové, tj.
že nacionalismus je živelnou silou, jež je sto přervat všechny civilizační
zábrany a zválcovat cokoli, co jí přijde do cesty. A proto byli proti
nacionalismu. To byl případ konzervativních státníků v Rakouské habsburské
monarchii, jakým byl např. Klemens Lothar kníže Metternich. Ať už měl jakékoli
chyby, jednu neměl: nikdy nebyl nacionalistou a proti nacionalismu ve všech
jeho podobách vždy bojoval. Skutečnost, že nacionalismus se může stát ničivou
antiliberální silou, si uvědomili i mnozí rakouští intelektuálové - např.
básník Franz Grillparzer psal o cestě, již vede lidstvo od humanismu přes
nacionalismus k bestialitě. Jiný vídeňský literát, Johann Nepomuk Nestroy, v
obavě před tím, k čemu nacionalismus může vést, zase raději doporučoval: "Die beste Nation ist Resignation."
Až v druhé polovině 19. století,
kdy se etablovaly národní státy, začali evropští konzervativní státníci
využívat nacionalismu jako síly schopné získávat loajalitu obyvatelstva a tedy
i podporovat stávající řád - propojení nacionalismu či alespoň národního cítění
s konzervativní politikou praktikoval především Otto von Bismarck v Německu,
nebo i Ludvík Napoleon (Napoleon III.) ve Francii.
Poslední významnou formací
radikálního, reakčního evropského konzervatismu byla francouzská Action Francaise na konci minulého a v
první polovině tohoto století. Jejím intelektuálním pilířem byl Charles
Maurras. Ačkoli byl ateistou (až do období krátce před smrtí), byl stoupencem
nacionalismu, monarchie, absolutní moci panovníka a dominantního a státem
etablovaného postavení katolické církve. Nikoli proto, že by se domníval, že
učení Církve je pravdivé (natož božského původu), nýbrž proto, že obdivoval
její hierarchickou strukturu a schopnost vnášet do životů lidí řád. Mnohé z
idejí a z osobností tohoto hnutí našly pak své uplatnění v režimu maršála
Pétaina ve Vichy za II. světové války. Tento typ konzervatismu - není-li
zušlechtěn křesťanským vědomím o transcendentním rozměru člověka a jeho
inherentní hodnotě, či liberálním důrazem na jednotlivce a jeho svobodu - může
skutečně sklouzávat ke koalici s fašismem: všechno potřebné pro to totiž
obsahuje: autoritářství, státní paternalismus, organický pohled na společnost,
romantickou zálibu v minulosti, atd.
Slovo na závěr: Stejně jako v případě svého velkého protivníka,
liberalismu, i pozice kontinentálního konzervatismu měla mnohé zajímavé a
užitečné vhledy; jako celek však byla zásadně vadná, neboť nedoceňovala ten
fakt, že člověk má vzdor své nedokonalosti a zkaženosti nesmírnou inherentní
hodnotu, již jsou státní instituce povinny respektovat, a tedy popřát mu
alespoň trochu svobody.
Dr.
Roman Joch