Víme, jaká Unie nám otvírá brány?

Česká republika se rozhoduje, jakým způsobem bude nadále utvářet svou státní a národní existenci. V takových chvílích vskutku historického zlomu je nanejvýš žádoucí mít jasno, kam a proč se vlastně vydáváme.

Valná část veřejných představitelů je zřejmě přesvědčena, že na této křižovatce nemáme jinou šanci, než spojit svůj osud s Evropskou unií. Jako jedinou alternativu nevstoupení ČR do EU pokládají pád na úroveň Ukrajiny a Balkánu a ohrožení bezpečnosti či dokonce samotné existence českého národa. Je tomu však skutečně tak? Je současná informační kampaň vedena tak, aby objektivně popsala reálnou situaci Evropské unie a klady a zápory, které jsou s přistoupením k tomuto seskupení spojeny?

Myšlenka integrace Evropy je jistě žádoucí – vždyť vytvořit svobodný prostor pro podnikání, růst ekonomiky zapojených zemí, pružná mobilita obyvatelstva, řešení sporů mírovou cestou – kdo by mohl být proti? Otázkou tedy není, zda se Evropa má sjednocovat, odpověď zní: jistěže ano. Otázka dneška zní, zda k dosažení těchto cílů je nutno podstupovat krajně nejistý experiment s nejasným výsledkem, zvaný dnes Evropská unie.

Ano, západní Evropa je v mnoha směrech kýženým ideálem – slušné úřednictvo, korektní media, funkční justice, průhledná legislativa, vše jako ze škatulky – to vše jsou věci, které našinec závistivě obdivuje při pohledu na Západ. Avšak pozor: jsme si jisti, že tyto věci jsou vskutku výdobytkem a zásluhou EU? Nebo je tomu spíše tak, že ony věci tam fungují prostě proto, že tam fungovaly už dávno předtím? A dnes fungují spíše navzdory socialistickému experimentování EU, než díky němu?

Mezi pilíře demokracie, jak je chápána svobodnou společností, patří dělba moci a její demokratická kontrola. EU však není založena na těchto principech. Není respektováno oddělení moci zákonodárné a výkonné, vždyť orgány EU, jako je Rada EU a Evropská komise, v sobě zahrnují jak moc legislativní, tak exekutivní. Tyto orgány nejsou demokraticky voleny, neexistují účinné záruky proti zneužití moci. Evropská ústava je rozepsána a nikdo dnes není schopen říci, jak bude vlastně vypadat. Co když se EU stane federativním státem s presidentem a vlastní armádou? Chceme být součástí takové federace?

A co mlčky přecházená skutečnost, že legislativní normy EU jsou nadřazeny zákonům členských zemí – to znamená, že na tom, co rozhodnou unijní orgány, náš doma zvolený parlament nezmění ani čárku. Není to podstatné omezení státní suverenity? Nemělo by se diskutovat o tom, co to pro nás může znamenat, jakým hrozbám nás může tento mechanismus vystavit? Co těch třicet tisíc direktiv, které jsme implementovali do našeho právního řádu, přičemž je zřejmé, že nikdo z odpovědných je v životě nečetl a číst nebude? Pokud je ovšem nečetli, asi v nich není nic důležitého – proč tedy musí být nadřazeny Ústavě ČR?

Současná roztržka EU s USA ohledně války v Iráku je pro nás, kandidátskou zemi, v mnohém poučná – ukázala nám, jak to v unii chodí, kdo tam má hlavní slovo a s jakou rolí se počítá pro nás. Skutečně nám nehrozí, že se Česká republika stane nesvéprávnou provincií evropského superstátu, střiženého podle francouzsko-německého vzoru?

V tuto chvíli vidím náš vstup do EU jako značně problematický, a to už nehovořím o ekonomických souvislostech, o mizerných vstupních podmínkách a ekonomické nerovnoprávnosti případných nových členských států.

Nikdo dnes není schopen říci, kam EU vlastně míří. Konvent, který dnes již druhým rokem zasedá, bude pokračovat až do roku 2004 – v té době bychom již měli být řádnými členy. Vydat se na cestu s někým, kdo neví, kam jde, je bláznivé. Je-li jediným argumentem pro tento krok skutečnost, že dotyčný je silnější než my, potom může být vykročení do společného jha vysloveným hazardem.


David Floryk
Euroskeptická alternativa
http://www.euroskeptik.cz

Psáno pro Zpravodaj městského obvodu Vítkovice