Evropská integrace je nutná pro zachování důstojného postavení evropské civilizace. Tak jako žádné nerovné partnerství nemívá dlouhého trvání, tak nelze ani od občanů Spojených států očekávat, že budou v rámci NATO stále foukat do polévky vařené nad evropským ohněm. Koneckonců americká armáda má již dnes potíže s financováním, a to v situaci, kdy různé teroristické režimy mají díky mozkům ze SSSR blízko k získání jaderných zbraní i jejich nosičů s potřebnou délkou doletu. A ze stejného důvodu, z kterého by měly Spojené státy vážně uvažovat o akceleraci programu SDI, by měla na podobné pomýšlet Evropa. V opačném případě se může našemu světu lehce stát, že ego některého z vůdců-diktátorů zatouží po diskusi na téma "Beztrestně obsazený Kuvajt, nebo lokální jaderný výbuch v Paříži". Diktátoři na armádách nešetří. Snad stačí, že do značné míry drží svět v šachu významným podílem nalezišť ropy.

Stále platí moudrost starého Říma "Chceš-li mír, připravuj válku". Na to však musí být Evropa ekonomicky silná. Aby taková mohla být, musí být jednotná - nejmodernější vojenské technologie patří bezesporu k těm záležitostem, které jsou dlouhodobě nad síly samostatných národních vlád. Toto je však stále příliš vulgární obhajoba nutnosti evropské integrace. Má-li být totiž něco hájeno, musí být alespoň ve většině z nás jistota, že to něco za to stojí.

Jsme civilizací, která v minulosti dala světu Sokrata, Platóna a Aristotela, vedla křižácké války, objevovala nové světy, šířila víru, zrovnoprávnila ženu s mužem, odstartovala vědeckotechnický pokrok. To vše přispívalo k tomu, že v nejrůznějších koutech světa vcházela ve známost evropská kultura - jako něco, co sice není nutno převzít, ale je třeba to respektovat. V tomto století jsme dvakrát přivedli sebe i zbytek světa na okraj propasti a dnes se podílíme na šíření konzumu, relativizmu a postmoderny. Nemyslím, že jsou to hodnoty srovnatelné s dědictvím našich antických, židovských a křesťanských předků. Toto dědictví je podle mého názoru ústředním bodem, kolem kterého se může evropské semknutí odehrát.

Nutnost vědomí společných kulturních vzorců je výzvou pro evropské (nikoli národní) politiky - je nezbytné sebevědomě obhájit, že naše kultura je alespoň tak dobrá, jako kultury jiné a tedy má právo na existenci. Najdou-li se takoví, kteří budou hlásat opak (netřeba pochybovat že ano - mají na to právo ať již tak činí z přesvědčení nebo z jiných pohnutek), je nutno jako protiváhu dokonce tvrdit, že evropská kultura je i lepší než jiné. Je výzvou pro církve, aby intenzivně pracovaly na vyřešení dávných schizmat. Je výzvou pro náš stát, aby byl dostatečně silný a stabilní a aby tak mohl přispět měrou která mu přísluší ke společnému dílu. Co jsou proti těmto výzvám obavy nad částečnou ztrátou suverenity po vstupu do EU nebo stesky nad levicovostí bruselské byrokracie? My sami musíme být nejprve připraveni a teprve pak snad můžeme hledat třísku v oku bližního svého. Cesta je dlouhá, pracná a bolestivá - vede přes důsledné odmítnutí principu kolektivní viny, pravdivé vyrovnání se s komunistickou minulostí, poctivé naplnění proklamované úcty k soukromému vlastnictví a právu, růst vzdělanosti, dlouhodobou stabilizaci ekonomiky podpořenou reformou penzijního systému. Jinou nemáme.