O existenčním minimu „evropských“ hodnot
Potíže s určením a
hierarchizací evropských civilizačních hodnot jsou značné. Především už proto,
že jsou Evropy hned dvě, Západ a Východ, Occident a Orient, rozdělené dodnes
schizmatickou hranicí z roku
Poměrně jednoznačná je
politická totožnost Evropy. Už Voltaire si v roce 1751 všiml, že „Evropa
je jednou velkou republikou mnoha států, které ač více či méně monarchické,
konfesí odlišné, mají přece jenom společný náboženský základ a společný pricip
práva a politiky, zcela neznámé v jiné části světa.“ Ani dvě století
nacionalismu a národních států na tom nic nezměnilo.
Historie Západní Evropy
vytvořila už v době Voltairově univerzální politický systém, který posléze
vyústil v dnešní neméně univerzální liberální demokracii, kterou tato civilizace
dokonce poměrně úspěšně exportovala i do tak civilizačně odlišné Asie.
Jak je tomu však
s určujícími duchovními a kulturními hodnotami Západu? Existují takové bez
nichž by Evropa nebyla Evropou?
T.S. Elliot, Georges
Bernanos i Konrad Adenauer se domnívali, že ano, že Evropa nemůže existovat bez
křesťanského dědictví. Empirik namítne, že je to nemožné, a že každá
hierarchizace civilizačních hodnot je nutně subjektivní. Vždyť v kulturním
podvědomí Evropy existuje antické pohanství, pronásledování kacířů a sekt, kult
přírody, pantheismus, gnostické i totalitární ideologie apod. Evropa přece
nikdy nebyla jednoznačně křesťanská, přestože až do začátku 20.stol. (l914)
bylo křesťanství silou dominantní.
Je proto každý výčet
západních hodnot opravdu subjektivní ? Do jisté míry ano, každý věk produkuje
svou ideologii a ta není jen popisná, je i propagandou. Řekneme-li dnes, že liberální
demokracie, vláda zákona, lidská práva, tolerance, kulturní pluralismus, tržní
hospodářství, sociální stát i důraz na svobodu vědy a umění spolu s mnoha
křesťanskými ctnostmi, které vešly do oběhu společnosti jako soucit, caritas,
či respekt vůči lidskému životu a lidské důstojnosti mají charakterizovat naší
civilizaci, budou nám takové hodnoty jistě připadat normativní, univerzální a
stále nás ještě vymezují od civilizace Arábie, Indie nebo Číny, jako
v době Voltairově. Budou subjektivní i v tom, že jistě nepopisují
naší civilizaci jaká opravdu je. Problém je však v tom, že tento soupis
není ani tolik výčtem hodnot (an sich), jak by se někdo mohl domnívat, nýbrž
také popisem dnešního stavu historického vývoje a ten předpokládá dlouhý duchovní
vývoj a síly jiné než je dnešní pojetí svobod, práv a tolerance. A zde myslím
jsou křesťanští kritikové na pevné půdě neboť se zdá, že jsou duchovní síly
Evropy už dávno nalomeny.
Připustíme-li, že
existuje daný rámec lidské přirozenosti, stává se každá kultura jen jednou z mnoha
jejich možných forem. Nahrazuje vlastně před-lidský instinkt. Jsou-li však kulturní
normy zásadně v rozporu s biologickým přežitím společnosti, je taková
společnost odsouzena k záhubě, (incest, lidské oběti, pedofilie,
promiskuita, totalitarismus a pod.).Antropologie zná mnoho příkladů civilizací,
které zahubily samy sebe. Dokonce i historičtí Římané a Keltové sice biologicky
přežili a kolují v naší krvi, jejich kultura však nepřežila a to, jak se
zdá, nikoli primérním zásahem zvenčí, nýbrž předchozím rozkladem zevnitř. Na
jejich fyzickém základě vznikla pak civilizace zcela odlišná.
Dnešní stav společnosti
v mnohém takovou situaci, alespoň v náznaku, připomíná. Zdá se, že
většina základních evropských normativních hodnot buď zaniká nebo mutuje
v něco odlišného, v jakési paskvily. Alespoň několik příkladů.
Základní buňkou každé
společnosti je rodina, jež umožňuje stabilní rozvoj osobnosti, v Evropě je
to rodina monogamní. Její evidentní rozpad znamená nástup generací jedináčků
(60%), často patologicky egoistických, neurotických, depresivních, neschopných
trvalého partnerství. Více než 70% dětí nespí pod střechou svého biologického
otce. Více než 30 % mladých mužů volí život bez rodiny a většina žije téměř do
40 se svou matkou (tzv. mamá hotel). Statistika mluví jasnou řečí. Obezita,
anorexie, drogy, násilí a kriminalita mladistvých, nemluvě o sebevraždách,
neustále stoupá. Společenství rozvedených nemůže monogamní normu znovu nastolit
a hledání jiného stabilního modelu (bigamie, polygamie) naše kultura rovněž
neumožňuje.
Normativním protipólem
monogamie byl kdysi celibát. U zrodu evropské vzdělanosti stojí celé generace
mnichů a kněží. Ještě v 19.století se univerzitní profesoři většinou
neženili a slečny učitelky pamatovala ještě generace mých rodičů. Vzdělání bylo
nejvyšší normou osvícenské i národní společnosti. Jejímu cíli byli ti povolaní
ochotni obětovat i manželství. Dnes, jako by profesoři z povolání vymřeli
a studentů, kteří se chtějí věnovat vědeckému bádání neustále ubývá, zatímco
přibývá studentů politologie, sociologie, etnografie a jiných společenských
oborů, kteří pak nacházejí uplatnění ve stále více bytnějící státní správě. Nebude
to dlouho trvat a Čína nebo Indie vychová více vědců a techniků než Západ.
Individualismus. Sehrál
kdysi zásadní roli v odmítnutí absolutních nároků státu a diktátu církve
či mechanicky pojímané tradice. Byl jedním ze zdrojů Západní invence. Dnes, odmítáním
jakéhokoli tlaku ze strany společnosti, ve jménu osobní svobody a tolerance, se
dopouští neustálého verbálního násilí a je jednou z příčin rozpadu
normativní společnosti. Individualismus dokonce společnost neuznává. Je jakousi
nevědomou postmoderní filosofií života bez zodpovědnosti a popíráním objektivní
pravdy – každý názor je rovnocenný – napadá samu podstatu Západní společnosti,
jež v rozumu viděla jeden z Božích atributů, a jejíž neuvěřitelný
rozvoj vědy, umění a technologie tento vztah umožnil. Mnohým obdivovatelům
Západní civilizace v Indii či jinde připadá jako bychom zešíleli. Naše
společnost z pochopitelných právních důvodů nechce trestat za názory, pouze
za činy. Jenže hranice mezi nimi je nejasná i v případě politického
extremismu (Kolakowski), jak se však vyrovnat s postmoderním relativismem?
Rigorózní vzdělání vyžaduje úctu k epistémické autoritě rodičů, učitelů a
starších, a ta je dnes napadána už v základní škole.
V hedonistické
společnosti prochází podobnou mutací i pojetí svobody a tolerance, další velké
výdobytky Západní společnosti, neboť právě svobodou a empatií k právu na
svědomí a odlišný názor se Západ vymezoval proti ostatnímu světu. Všichni
bychom si jistě přáli, aby stát individuální svobodu omezoval co nejméně, avšak
prvořadou potřebou každé společnosti je nutnost klást meze lidským citům a
vášním (Burke). Svoboda bez ctností je stejnou tragedií jako tolerance agresivní
hlouposti, jsme-li dnes například nuceni „politicky korektně“ uznávat anti-normativní
útoky feministek a homosexuálů na monogamní rodinu. Jako by zde původní rovnost
před Bohem, později před zákonem, mutovala v rovnost sociální, čili
materiální, jež aplikovaná na rodinu má zajistit rovná práva a povinnosti
manželů. Jenže manželská láska je dohodou ryze privátní a díky erotickému
přátelství chápe a toleruje jinou dělbu práce než prosazuje mechanické
rovnostářství feministek, které proniklo dokonce i na univerzity v podobě „gender
studies“. Kdysi se kacíři upalovali, protože ohrožovali náboženskou jednotu
společnosti, dnes jako bychom si neuvědomovali nebezpečí nových ideologií, jež
ve jménu menšinových práv napadají rozum, pravdu, tradici a všechny požadavky a
povinnosti vyplývající ze života společnosti. Těžko si umíme představit, že by
společnost přežila jako jakási konfederace minoritních práv a norem.
Evropa má za sebou 75
let „občanské války“ (1914-89), zvítězila sice nad totalitárním kolektivismem,
duchovně však živoří. Hledáme-li příčinu proč, zdá se, že všechny občanské i
osobní ctnosti mutovaly v jakési protispolečenské viry, zdá se že ji toto
vítězství přišlo draho.
Upadla totiž do opačného
extrému; totalitarismus zničil nejen víru v Boha i člověka (humanismus),
ale i víru v existenci a oprávněné nároky společenství. Došlo tak k
povýšení suverenity a autonomie jedince. A tak se zrodila „společnost“
odcizených a osamělých lidí, neschopných uznat ani řád lidské přirozenosti ani
řád a normativní hodnoty vlastní kultury. Je jenom otázkou času kdy liberální a
svobodná společnost přestane být tolerantní i svobodná.
Alexander Tomský
Předneseno na konferenci „Evropské hodnoty
a identita pro 21. století“
Brno 18. června 2006.