Trest smrti

Principiální argument proti trestu smrti zní: "Člověk život nedal, a tedy nemá právo ho vzít. Když vrah konal špatně, to nás ještě neopravňuje k tomu, abychom se k němu zachovali stejně špatně." - Argument je to sice sugestivní, leč naprosto falešný. Samozřejmě, že člověk má právo jiného člověka zabít, i když mu život nedal. Máme právo zabít tyrana, jenž nařizuje masakry nevinných. Máme právo zabíjet vojáky invazní armády, jež k nám přijeli nastolit totalitní tyranii. Máme dokonce právo zabít v sebeobraně útočníka, jenž nás ohrožuje.

Proč máme právo zabít útočníka, který vraždu zatím nespáchal (pouze se k ní chystá), který ji možná ani nechce spáchat (chce spáchat "pouze" znásilnění), ale již nemáme mít právo popravit usvědčeného vraha, který vraždu spáchal? Protože nám v tom prvním případě bezprostředně jde o život, zatímco v tom druhém již nikomu smrt nehrozí? Je vlastní přežití tím, co nás opravňuje zabíjet?

Nikoli. Představme si situaci potápějící se lodě, v níž je málo záchranných člunů (případ Titanic). Kapitán vydá rozkaz, že do nich smí nasednout pouze ženy a děti - pouze pro ně je míst dost. Muži mají jedinou možnost, jak přežít: ženy a děti z člunů vyhazovat - a tedy zabíjet. Jsou k tomu oprávněni? Nikoli, i když v opačném případě jim hrozí utonutí. Tedy samotné přežití nás zabíjet neopravňuje. Proč tedy smíme zabít útočníka, ale již nikoli pasažéry potápějící se lodě?

Protože útočník je vinný, zatímco ženy a děti na Titanicu jsou nevinné. Útočník se chystá spáchat objektivně zlý čin - zločin - a proto je správné ho zastavit. Ať už je tím zločinem pokus o vraždu či pokus o znásilnění. Ze stejného důvodu lze zabít krutovládce - je původcem zla a nesmírného utrpení nevinných. To samé platí pro vojáky agresora - jsou nástrojem šíření zla, proto střílení do nich je prostředkem zabránění onomu zlu.

Je-li ale důvodem pro přípustnost usmrcení člověka objektivní zlo činu, jež se chystá spáchat, pak zajisté musí být přípustné usmrtit i člověka, který již onen zločin spáchal a tedy jeho vina je mnohem větší. Jinými slovy, je-li zlo chystaného činu dostatečným důvodem pro zabití útočníka, je nutně zlo spáchaného činu vraha, jemuž byla vražda prokázána v řádném soudním procesu, více než dostatečným důvodem pro jeho popravu. Tudíž jediný principiální argument proti trestu smrti kolabuje jako domeček z karet. Odpůrci trestu smrti zaměňují dvě věci: nedotknutelnost nevinného života, která platí, s nedotknutelností života obecně, která neplatí v případě životů vinných zločinem, jakým je vražda.

Pro trest smrti svědčí i jeden praktický důvod - jeho odstrašující účinek. Čím je trest přísnější, tím je jeho odstrašující účinek větší: kdy dojde k většímu počtu znásilnění - když trest za ně bude pokuta 500 Kč, anebo když jím bude 5 let vězení? Hrozba vězení však nemusí nutně některé potenciální vrahy odstrašit, které by ale hrozba popravy od jejich činu odstrašila - a tedy zachránila několik nevinných životů. Když zákonodárce ruší trest smrti, riskuje tím, že sníží odstrašující účinek trestního systému a tím se přičiní o nárůst počtu vražd nevinných obětí.

Jako závažná námitka proti trestu smrti se uvádí možnost popravy nevinného. Zajisté k tomu docházelo a teoreticky může dojít stále - i když testy DNA nyní skutečně možnost omylu minimalizují téměř na nulu. Ale přece samotný fakt nezáměrného omylu sám o sobě aktivitu nediskvalifikuje, pokud je to jinak aktivita legitimní! Kdyby ano, museli bychom zakázat automobilovou dopravu. Při ní rovněž dochází k nezáměrnému usmrcování nevinných - a v mnohem větší míře, než u trestu smrti. Takže možnost omylu není diskvalifikací. Navíc neusmrcení vinných může vést k dalším vraždám nevinných: v Británii odsouzení, leč nepopraveni vrazi zavraždili od zrušení trestu smrti v polovině 70. let více než 70 dalších lidí - svých spoluvězňů, dozorců, nebo na útěku i naprosto nevinných občanů. Tedy neochota státu popravovat vrahy vedla ke zbytečné smrti nevinných lidí, kteří jinak mohli žít.

Zatím jsme uvažovali o trestu smrti pouze pro vrahy. Lze jej po právu udělovat i za jiný zločin? Ano - a tím je špionáž pro nepřítele. Každý, kdo nesouhlasí s režimem, má ve svobodné zemi právo otevřeně ho kritizovat a usilovat o jeho změnu ve volbách. Nikdo není nucen ke spolupráci s ním. Pokud se někdo o práci ve státní správě uchází, je adekvátní vyžadovat od něho loajalitu. Z důvodů svědomí může kdykoli práce pro režim zanechat a vést proti němu kampaň. Co však nesmí, je předstírat loajalitu, vetřít se do státní správy, ozbrojených či zpravodajských služeb - a pak být zrádcem. Pokud tak učiní, nepopravit ho by bylo nefér, protože by to bylo porušením jakési gentlemanské dohody. Skutečně lituji toho, že naši občané, kteří po listopadu 1989 spolupracovali s KGB, nebyli popraveni.

Roman Joch (Občanský institut)

psáno pro Mf DNES