V současné době se objevují čím dál častěji úvahy o nutné integraci pravice do jediné silné konzervativně-liberální strany. Spojením konzervatismu a liberalismu do jedné politické strany by vznikl jakýsi kočkopes a pravice by byla pro voliče stejně nečitelná jako doposud.

V současné době se objevují čím dál častěji úvahy o nutné integraci pravice do jediné silné konzervativně-liberální strany. Já nevím, ale nemají úžeh ti, kdo to navrhují? Přeci jakákoliv strana nemůže v poměrném volebním systému získat 51 % voličských hlasů - to je nesmysl. Toto je možné jen ve volebním systému většinovém.

Navíc, proč má vzniknout jedna nepřehledná konzervativně-liberální superstrana a ne jedna normální konzervativní a jedna normální liberální strana? V našem politickém spektru máme vyprofilované všechny politické proudy a to až na proud konzervativní. Je tu zastoupení chudých (komunistický proud - KSČM), nižšího středního stavu (socialistický proud - ČSSD), nižšího středu venkova (křesťansko-sociální proud - KDU-ČSL) a bohatých (liberální proud - ODS). Zjevně schází zastoupení středního (a vyššího středního) stavu. Je to právě tento stav, kdo platí experimenty socialistů (velkorysá sociální síť) a experimenty liberálů (z čích peněz šlo nakonec pokrytí ztrát krachujících velkých bank a platů jejich ředitelů?). US je dnes stranou, jejíž jediným cílem je vstup do EU - po splnění tohoto cíle, nebudou mít současní voliči US další důvod tuto stranu volit.

Na integraci pravice si brousí zuby zejména ODS. Jejích 25 % v těchto volbách bylo bezesporu úspěchem - více už to půjde jen ztuha (maximum je stejně někde kolem 30 %). (Střední stave proč i ty volíš ODS, když ti jen "čůrá na hlavu" a to tak, že mnozí z Vás už tam mají důlek?) ODS se tedy nyní třese, že bude "sjednocovat pravici" - to se máme na co těšit. Takovýto sjednocovací polibek už kdysi dostala KDS (Bendovci) - byl to polibek smrtící. Právě od spojení s křesťanskými demokraty si mnozí politologové slibovali vytvoření jakési české CDU.

Liberální spektrum voličstva je již bohatě zastoupeno v ODS - další integrace by se tedy již nutně musela týkat malých konzervativních stran. V pragmatické ODS, postavené kolem jednoho muže, by každé takovéto sloučení bylo likvidací konzervativní konkurence. Ani po takovéto zabijácké "integraci" by ovšem nevznikla strana, která by získala více jak 51 % voličů - to je dáno volebním systémem, jak již bylo zmíněno výše. Místo klamavé reklamy, že je také stranou konzervativní, by si ODS měla přiznat svou liberální orientaci a přestat se za ní stydět. To holt znamená, že do budoucna ODS ztratí část voličů, které reklamou přesvědčila, že je také stranou konzervativní (takováto reklama, jejíž cílem je znepřehlednit spotřebiteli výběr, je na trhu běžná).

Snaha o vytvoření jedné pravicové superstrany je postavena na myšlence, že konzervatismus a liberalismus jsou téměř totožné politické proudy. To je velký omyl! Rozdíl mezi těmito politickým proudy je stejný jako třeba rozdíl mezi liberalismem a socialismem (či jako mezi socialismem a komunismem na levém spektru). Ten hluboký rozdíl jsem se snažil vysvětlit v mých předchozích článcích na Psu s názvy "Volby očima konzervativce" a "Což takhle dát si krále!". Spojením konzervatismu a liberalismu do jedné politické strany by tedy vznikl jakýsi kočkopes a pravice by byla pro voliče stejně nečitelná jako doposud.

Rozdílné myšlenkové přístupy k regulaci ekonomiky či společnosti se dají ukázat právě na problému vstupu do určité oblasti (např. oboru/profese). Liberál je pro minimální vstupní požadavky - tedy víceméně proti regulaci jako takové, konzervativec je pro nastavení adekvátních vstupních požadavků (každý kdo je splní má nárok na vstup) - tedy pro "přirozenou regulaci". Socialista je pro ustanovení co největšího počtu komisí a úřadů kontrolujících vstup (nárok na vstup se posuzuje individuálně) - tedy pro "nepřirozenou (subjektivní) regulaci". U přístupu liberála je velký prostor k tunelování, u socialisty zase ke korupci. U konzervativce je také typický velký respekt k nepsaným zákonům (etickým normám, tradici), zatímco liberál uznává jen psané zákony. Proto mi nebaví ty věčné diskuse jestli někteří představitelé ODS morálně selhali. Vždyť tam, kde neexistuje objektivní pravda, neexistuje ani lež a podvod - v tomto "liberálním světě" existuje jen porušování zákonů (a to se pak hovoří o potřebě změny těchto zákonů).

Není méně svobodným řešením vymezit nejasné nebo měkké podmínky vstupů do oborů/profesí a následně posilovat byrokratický kontrolní aparát posilováním pravomocí ministerstev, ustanovováním různých komisí a úřadů ke kontrole těchto oborů/profesí atd.? Obecně se dá říci, že klasický liberální přístup věří v trh a jeho schopnosti a nevěří v jeho regulaci. Klasický konzervativní přístup je naopak založen na poznatku, že skutečnou svobodu zajistí spíše dobrá pravidla (u ekonomického prostředí: kvalitní institucionální rámec resp. vhodné seřízení či nastavení trhu).

Dobrým příkladem může být problém taxikářů - jak ukázal jeden televizní pořad, v Británii jsou taxikáři renomovanou profesí, které svěřují rodiče i své děti (odvádějí je do školek a škol). Důvodem jsou značné požadavky na vstup do profese. Podobně je to v řadě vyspělých zemí i u jiných profesí - přitom např. právě Británie je považována za jednu z nejliberálnějších zemí na světě. Já jsem v Británii studoval a mohu ze své zkušenosti potvrdit, že český přístup k podnikání, kdy stačí založit s.r.o. a pak podnikat téměř ve všem, je v UK naprosto nemyslitelný (a to zde navíc panují daleko přísnější nepsaná pravidla). Když chcete v UK podnikat (v čemkoliv) musíte splnit náročné vstupní podmínky - obracení na soudy je považováno spíše za vyjímečný postup.

Právě postup zpřísňování podmínek vstupů do profese/oboru (Britský model) je daleko účelnější než postup opačný, kdy podmínky vstupu do profese/oboru jsou měkké a vše se následně dohání posilováním pravomocí státu, ustanovováním různých "komisí" a "úřadů" majících dohlížet na toto podnikání, pojišťováním podnikatelů nebo hektickou novelizací trestněprávních předpisů. Následně vznikají rozpaky, když tyto "komise" a "úřady" nejsou schopny ze samé své podstaty kapacitně ani odborně uhlídat stovky podnikatelů vstoupivších měkce a za nejasných podmínek do oboru/profese. Podobně i u novelizace trestněprávních předpisů se jedná o řešení problému v opačném pořadí. K posilování pravomocí státu by se mělo opatrně přistupovat až tehdy, když je vyčerpána možnost přirozené regulace zpřísňováním podmínek vstupů do profesí/oborů.

V této souvislosti je zajímavé srovnat zaměstnanecký a podnikatelský sektor: zatímco zaměstnavatelé na každé důležité místo nekompromisně vyžadují splnění náročných podmínek (VŠ vzdělání je samozřejmostí), v podnikatelském sektoru, kde o podmínkách vstupu do profese rozhoduje stát, je patrná politika minimálních vstupních požadavků. To má za následek fakt, že prakticky všechny polistopadové finanční skandály byly způsobeny podnikateli a nikoliv selháním zaměstnanců. Výsledkem je ze strany veřejnosti malá prestiž slov "podnikání" a "podnikatel", které často dostávají ironický nebo hanlivý přídech. Ze strany podnikatelů samých, se daný problém projevuje malým pocitem profesní hrdosti/cti.

Rovněž tolik skloňovaná vynutitelnost zákonů, by měla přijít na řadu až tehdy, když selžou předchozí nevynucovací mechanizmy (proč stále jen něco vynucovat?). Pravomocné odsouzení za spáchaný trestný čin je i ve vyspělých demokraciích spíše událostí než pravidlem. Je to dáno složitostí trestněprávního řízení (a je tomu tak dobře), společnost se proti neetickému chování brání zejména nepsanými pravidly a mj. též náročnými podmínkami vstupů do oborů. I tzv. problém "tunelování" (bankovní licence, odhadci, fondy, cestovní kanceláře, stavební firmy atd.) nebo kvality soudců je zejména problémem měkkého vstupu do oborů/profesí. Řešení institucionálních problémů trhu přes soudy (a pozitivistický přístup k právu) je typické právě pro liberály - není divu, že jsou pak soudy zahlceny.

V podstatě jde o to najít vyvážený kompromis mezi opatrovnickou vizí, kde vše zařídí stát a vizí liberální, která odmítá občanu jakkoli pomoci a obtěžuje ho neadekvátním rozhodovacím zatížením (typické jsou např. rady, aby občan při výběru banky studoval její stanovy a hospodářské výsledky). Pokud jdu koupit do uzenářství salám či jdu na operaci očí, tak vždy chci, aby tyto úkony splňovaly určité standardy, které vposledku garantuje stát. Pokud se spolehnu výhradně na trh, pak trh se skutečně za několik set let vyčistí, ale otázkou je za jakou cenu a kdo tuto cenu zaplatí (kolik lidé mezi tím umře na otravu zkaženými salámy a kolik lidí oslepne). Není snad ani nutné zdůrazňovat, že na takovémto ničím neomezeném trhu nezvítězí nejlepší poskytovatelé služeb, ale spíše ti, kteří mají potřebné konexe a neštítí se uplácet.

Konzervativci také patří mezi tradiční zastánce rodiny (včetně pojetí rodiny jako společenství jednoho muže a jedné ženy). Konzervativci nechtějí jiné sexuální orientace kriminalizovat, ale nechtějí je ani z veřejných prostředků zvýhodňovat (jako zvýhodňují rodinu). Věří, že propagace jiných sexuálních orientací není pro společnost "roztomilým obohacením", ale spíše útokem na její základy. Největší podporu měl zákon o registrovaném partnerství mezi poslanci ODS. Naopak nevím o žádném návrhu posarajevské ODS ve prospěch rodiny (např. návrh na společné zdanění manželů) - zato se ODS velmi silně angažovala např. ve prospěch představitelů krachující velkobanky IPB.

Z výše uvedeného je zřejmý rozdíl mezi přístupem konzervativním a liberálním. Oba směry jsou přitom pro pravici důležité, neboť každý klade důraz na něco jiného a převládnutí jen jednoho směru by mohlo mít negativní dopad. To dobře ukázaly polistopadové dny, kdy dominoval liberalismus, který pravicovou politiku do značné míry zdiskreditoval. Díky neomezenému bujení liberalismu je dnes pro našeho běžného občana slovo "podnikatel" nadávka a "pravicové myšlení" je spíše synonymem pro vymýšlení různých tunelů. Pokud si toto vše nepřiznáme, pak jsou řeči o obrodě pravice jen prázdnými kecy.

Miloslav P. Jokl
www.jokl-appraisal.cz