Svobodný Irák - proč se to bojíme zkusit?

Nadhoďte myšlenku, že irácký lid by měl být osvobozen od tyrana - a jdou se zbláznit. Naznačte, že by se Saddámovi mohl zkřivit vlásek na hlavě - a explodují vztekem.

Sentimentální levičáci, kteří jsou proti užití západní síly všude a vždy; jako kdyby právě ona nebyla tím, co ve 20. století uchránilo poslední naději lidstva na dobrý režim: liberální demokracii. Izolacionistická pravice, která nechce být ani o dolar či euro více zdaněna pro to, aby někde jinde mohli být otroci zbaveni otrokáře a slušně žít. Amorální západoevropští politici a diplomaté, pro něž vrcholem státnického "umění" vždy byl a je nějaký špinavý kšeft s kdejakým krvavým diktátorem. Všichni tito si přejí zachovat Saddáma Husajna při moci i při životě.

Všechny arabské režimy jsou diktatury. Buď protizápadní (Libye, Sýrie, Irák), anebo zdánlivě prozápadní (Egypt, Jordánsko, Saudská Arábie). Říkám zdánlivě, neboť jediná svoboda slova, kterou svým lidem tolerují, je běsná kritika Izraele, Západu a Ameriky. Jejich lid je pak utvrzován v protizápadní a antisemitské hysterii. (Navíc královská rodina Saudů uzavřela se svými islámskými fundamentalisty jakýsi nepsaný špinavý kontrakt: nebudou kritizovat situaci doma, ale smí financovat své fanatiky v zahraničí. Výsledkem je, že většina mešit v západním světě hlásá radikální verzi islámu. Což je, mimochodem, důvodem k restrikci imigrace moslimů na Západ a k zastavení expanze jejich mešit.)

Západ potřebuje v arabském světě minimálně jeden skutečně prozápadní režim, který by se k obyvatelům choval na místní poměry nezvykle slušně a byl tak pro celý arabský svět vzorem. Nejvhodnější zemí pro jeho nastolení je Irák. Dozrál čas změnit vládu v Iráku.

Předně, Saddám Husajn je natolik ohavný vládce, že podle všech mravních ohledů je primárním kandidátem na odstranění. Je to člověk, jenž se dopustil agrese vůči dvěma zemím (Iránu a Kuvajtu), jenž odpálil rakety na další dvě země (Izrael a Saudskou Arábii), jenž hromadně použil jedovaté plyny vůči vlastním civilistům (Kurdům), jenž vlastnoručně střílí ministry na zasedáních kabinetu a který nechal popravit své dva zetě poté, co se vrátili z exilu po příslibu beztrestnosti a tchánova odpuštění, jemuž naivně a ke vlastní škodě uvěřili. Tak se Saddám chová ke svým nejbližším; jak se chová ke svým odpůrcům, to není těžké uhodnout - mučírny v Bagdadu pracují dnem i nocí na plné obrátky.

Saddám je dále příčinou utrpení všeho iráckého lidu: Irák smí vyvážet ropu za léky a potraviny pro civilisty, Saddám tak ale nečiní z propagandistických důvodů, čímž je osobně odpovědný za smrt desetitisíců iráckých dětí ročně.

A konečně, Saddám představuje aktuální hrozbu pro celý svět tím, že usiluje o získání zbraní hromadného ničení. Chemické a biologické již má, o nukleární se snaží. V roce 1981 Izrael, jako mnohokrát předtím i potom, projevil prozíravost větší než země ostatní a rozbombardoval irácký jaderný reaktor v Osiraku - čímž zbrzdil irácký jaderný program o deset let.

Kdyby podle západních analytiků v roce 1991 k válce v Zálivu nedošlo, Irák by jadernou bombu už měl. Co by to znamenalo pro Izrael? A co pro Evropu? Kolik nových Hirošim - záblesků jasnějších než tisíc sluncí?

Zkusme trochu kreativního myšlení: změna režimu v Iráku nastane exekucí Saddáma Husajna - za všechny jeho zločiny - v přívalu bomb a raket. Po dekapitaci iráckého vrchního velení se dojedná separátní mír s veliteli divizí. Pak bude Irák potřebovat člověka, jakým byl generál Douglas MacArthur po roce 1945 v Japonsku. Ten časem předá moc někomu, kým byl Konrad Adenauer po roce 1945 v Německu - anebo alespoň kým je Hamíd Karzáí nyní v Afganistanu.

Příklady Japonska a Německa jsem nezvolil náhodně. Ukazují, že země, které kdysi byly šílené a zločinné, mohou po obsazení a změně režimu sehrát pozitivní roli v regionu a být svým sousedům příkladem. Irák po odstranění Saddáma a nastolení prozápadního režimu začne ve velkém těžit a vyvážet ropu. To přinese iráckému lidu bohatství a prosperitu, světové ekonomice impuls a boom.

Vyděračská moc kartelu OPEC se zhroutí, význam Saudů a ostatních šejků v monarchiích Zálivu poklesne. Prosperující a sekulární Irák se stane výkladnou skříní arabského světa a Arabové dostanou vůbec poprvé příklad, že nějaký domorodý režim se k nim může chovat slušně; že za jejich problémy nemohou Izrael, Amerika a Západ, ale pouze jejich stávající zkorumpované a tyranské režimy.

Tento scénář je ku prospěchu Západu, celého arabského světa, i iráckého lidu. Kdo mu nepřeje svobodu, měl by se stydět.

Roman Joch

Autor je pracovníkem Občanského institutu (www.obcinst.cz) a místopředsedou Konzervativní strany (www.skos.cz)

Text byl publikován v MfDnes 6.4.2002

Přetištěno se souhlasem autora.