Zvolme si: Irák, nebo USA

Preventivní válka je ospravedlněna, pokud předchází agresi, již protivník chystá. Válka koalice vedené Spojenými státy proti iráckému režimu by válkou preventivní byla. Mnohým lidem se nezdá, že Irák nyní agresi chystá, proto zásah proti němu odmítají.

To je mravně hájitelná pozice, kterou však já nesdílím, protože u režimů, jejichž zločinnost přesáhne určitou míru, si můžeme být jisti, že se agrese dopustí. Příkladem byly jakobínská Francie, nacistické Německo či komunistický Sovětský svaz. Vzhledem k tomu, že agrese takovýchto režimů je jen otázkou času a toho, jak silní se cítí být - preventivní zásah proti nim je, domnívám se, oprávněný.

O zločinnosti režimu Saddáma Husajna, jeho agresivitě navenek a krutosti doma, není pochyb. Režimů zlých stejně jako ten Saddámův je však mnoho; proč tedy zásah právě proti němu? Protože Husajn je obzvláště nebezpečný v důsledku svého úsilí o získání zbraní hromadného ničení, hlavně jaderných. Právě kombinace jeho brutality a snahy o získání jaderných zbraní legitimizuje preventivní válku proti němu, vedenou za účelem ochrany životů nevinných v budoucnu. Preventivní válka proti Saddámovi je tudíž věcí prozíravosti. Konvenční válka nyní si zajisté vyžádá oběti, ale cenou za nečinnost dnes může být nukleární válka v budoucnu, s mnohonásobně větším počtem obětí.

Jak říkám, postoj k oprávněnosti války proti Iráku je do značné míry dán vyhodnocením nebezpečí, jež Saddám představuje. A v tomto praktickém hodnocení mohou poctiví lidé mezi sebou legitimně nesouhlasit.

Co je však naprosto stupidní, je odmítání války ze dvou pozic jiných. Jednak z pozice pacifistické, jež odmítá jakékoli válčení kdykoli. To vlastně znamená odmítnutí bránit nevinné oběti proti nespravedlivým agresorům vždy a všude; znamená to naprostou lhostejnost vůči jejich utrpení. A jako taková je vrcholně nemravná. Pacifisté by se měli stydět.

A pak je tu pozice, jež se nám snaží namluvit, že válku smí autorizovat jen OSN. To je nesmysl ze dvou důvodů: jednak proto, že vlády jednotlivých států, nikoli OSN, jsou přímo odpovědny za bezpečnost občanů. O krocích k zajištění bezpečnosti občanů mají rozhodovat ti, kdo za jejich bezpečnost odpovídají; bylo by absurdní, aby jim v tom bránili ti, kdo za ni neodpovídají.

A navíc, OSN je tvořena i režimy naprosto zločinnými a nelegitimními. Proto legitimita OSN je nižší, nikoli vyšší než kterékoli ústavní, demokratické vlády svobodné země. Je to organizace, jež si do čela své Komise pro lidská práva zvolila Libyi (uvažte, Libyi!).

Mýtus OSN však již infikoval i politické představitele ČR. Dali souhlas k vyslání protichemické jednotky do Iráku, ale definitivně jej podmiňují schválením OSN. To je alibismus. Naši vojáci nemají útočit na Bagdád; protichemická jednotka by pouze zachraňovala lidské životy v případě, že Saddám své zbraně hromadného ničení použije. K tomu potřebujeme souhlas Kaddáfího? K tomu, abychom věděli, zda je správné zachraňovat lidské životy? Bez toho to nevíme? To je ubohé!

A pak je tu jiný problém. Francie, Německo a nejnověji i Belgie svým jednostranným, neodpovědným počínáním ohrožují nejen transatlantické partnerství, ale i Severoatlantickou alianci - tím, že chtějí zablokovat pomoc jedné z členských zemí NATO, Turecku, v případě, že Saddám proti ní zaútočí. Chceme, aby se NATO rozpadlo? Je v zájmu malé země mezi Německem a Ruskem, abychom přišli o USA jako spojence? Pokud ano, chovejme se jako naši krátkozrací ˝spojenci˝ ze ˝staré Evropy˝. Jinými slovy, tady už nejde jen o Irák. Jde o naše spojenectví s Amerikou.

Vyšlo v Lidových novinách, 11. února 2003, str. 1

Roman Joch,
Občanský institut (www.obcinst.cz)
místopředseda Konzervativní strany (www.skos.cz)