Jak funguje dnešní česká politická scéna - část 1.


Úvod

Chceme-li popsat dnešní politickou scénu, její fungování a subjekty pohybující se na jejím jevišti, musíme se vrátit před rok 1989.

Přes čtyřicet roků neexistovala v Československu politika jako svobodná soutěž mezi svébytnými politickými subjekty v korektním společenském prostředí. Soutěž o prosazení představy uspořádání společnosti a řízení státu. Metody sovětského komunismu, aplikované domácími soudruhy, zničily za dobu dvou generací duchovní elitu, která je vždy nositelem étosu zodpovědnosti za své společenství a zemi. Sovětská „beztřídní“ společnost byla ve skutečnosti masou plebsu, ve který společenství lidí přeměnili manipulátoři moci – „hybatelé“, a která pod násilným tlakem ve své většině přijala jejich hodnoty. Stranickou, státní i společenskou „elitou“ se stali lidé typu Smerďakova, jak takový lidský typ popsal Dostojevský v románu „Bratři Karamazovi“ ještě v předkomunistické době.

Komunismus jako mocenská technologie svou bezzásadovostí vytvořil prostředí k prosazení se takovýchto lidských typů. V Československu, speciálně v jeho české části, došlo po invazi „spřátelených armád“ v roce 1968 k modifikaci výběru „společenské elity“. Smerďakovové se „kultivovali“, své kariéry za pomoci stranické legitimace začali dělat jako šéfové podniků, bank, příslušníci Státní bezpečnosti i jako profesoři vysokých škol. Byli útlocitní: nebylo „estetické“ a prozíravé být viditelným stranickým aparátčíkem. Stranický a státní aparát se stal doménou třeti a čtvrtořadých stranických kádrů. Reálná politická moc se v sedmdesátých a osmdesátých letech přesunula z nejvyšších stranických a státních struktur na veřejnosti neznámá, a tím i politicky nezodpovědná mocenská centra ve Státní bezpečnosti, bankovnictví, ve velkých průmyslových podnicích a v některých ústavech.

Kolaps Sovětské říše i jejích satelitů v konci osmdesátých let byl důsledkem technologického zaostávání a nedostatečnosti vojenské a hospodářské sféry. Destrukce společnosti se po desetiletích projevila v obecném úpadku výkonnosti. Sověti již nemohli vydírat svět tankovými brigádami a velikostí svých raket. Navenek se jevící zhroucení systému nebylo způsobeno silou vnitřních odpůrců; celá ta společnost byla shnilá.

Komunismus byl svou podstatou společenským parazitem. Parazitem, který šel až na kořeny lidského a společenského bytí. Chtěl trvat po věčné časy a pokusil se ovládnout i duši člověka; ovládl ji tím, že ji zničil. Všichni jsme se stali zaměstnanci státu „hybatelů“ a existenčně na něm závislí.

Sedmnáctý listopad a sametová revoluce

Komunismus těžce poškodil hodnotový systém, tedy to, co z množství jedinců dělá společenství lidí, civilizovanou, činorodou společnost. Na přelomu osmdesátých a počátkem devadesátých let jsme měli po desetiletích komunismu a nesvobody příležitost obnovit svobodné poměry a řád ve své zemi. To, co se v průběhu devadesátých let odehrálo a co vedlo k tomu, jaká je dnes česká politika, společnost i hospodářství, bylo a je následkem zátěže minulosti i plodem českého šlendriánu.

Dohoda „revolucionářů“ s komunisty o jejich beztrestnosti, nezakázání komunistické strany spolu s kontinuitou právního řádu jejich státu, určily základní rámec a pravidla dalšího „porevolučního“ postupu. Byl to, hned v samém počátku, základní herní signál pro všechny Smerďakovce, že se není čeho obávat: systém pokračuje. Oni jediní měli organizační struktury, finanční zdroje a hrálo se podle jejich pravidel.

Instituce Občanského fora, jako organizační platforma nových lidí v politice, byla v počátku řešením rozběhu politického pluralitního života vedoucího k politickým stranám. Mimo komunisty a lidovce neexistovala žádná jiná organizovaná ideová politická struktura. Ve státech, kde po desetiletí vládla komunistická ideologie, neexistoval společenský prostor, ve kterém by mohla vyrůstat a vyrůst nezávislá společenská vrstva, ctící a uznávající jiné hodnoty. Vrstva, která by byla schopna po komunistech převzít zodpovědnost za svou společnost a stát. V prostoru České republiky nebyla, jen sem tam zbyl osamělý jedinec.

Lidé, kteří v počátku roku 1990 vedli Občanské forum, neměli vůli a snad ani představu uvnitř tohoto přechodného subjektu vytvořit krystalizační centra a základní struktury směrované k jeho diferenciaci na politické strany. Vedení OF bylo v rukou bývalých „reformních“ komunistů a intelektuálů komunismem poznamenaných. Beztvárný a bezideový přístup jim vyhovoval. Pomohli nasměrovat vývoj k dnešnímu stavu. Byl jsem na počátku podzimu 1990 u zakládání klubu demokratické parlamentní pravice i při dělení Občanského fóra. Viděl jsem, jak do nově založené Občanské demokratické strany byli „vloženi“ Václav Klaus i Josef Zieleniec. Podobná hra se odehrávala i v Občanském hnutí.

Již po prvních svobodných volbách, na jaře 1990, tak jak byla hra rozehrána, měli ve sněmovně České národní rady postkomunisté faktickou většinu. Ze 127 poslanců OF se nejméně s polovinou z nich nedalo počítat, že by podpořili významnou změnu. Moravistická strana byla účelově založena. Její předseda Boleslav Bárta i další přední členové byli agenty Státní bezpečnosti. Posloužili k odvedení pozornosti na vedlejší téma a blokovali skutečnou systémovou změnu. Stejný scénář platil později pro Sládkovy republikány a Trnkovu Zemědělskou stranu. Spolu s komunisty a podle potřeby s některými lidovci zablokovali nebo prosadili v české sněmovně, co jejich řídící orgány považovaly za potřebné.

Jediným krátkým obdobím, ve kterém v zákonodárném sboru České republiky získali významný vliv lidé, kteří chtěli skutečnou systémovou změnu, byl rok 1991. Po politické krizi vyvolané odměnami, které si na konci roku 1990 rozdělilo předsednictvo ČNR, se do vedení sněmovny prosadili lidé z tehdejšího klubu demokratické pravice. V tomto nedlouhém období byl napsán návrh české Ústavy s dvoukomorovým parlamentem a Ústavním soudem. S druhou komorou jako institucí bránící možnosti náhlé změny mocenských politických poměrů. S Ústavním soudem, který svým rozhodnutím a usnesením v předložené stížnosti může zrušit zákon prosazený politickou mocí. Takto koncipovaná Ústava byla na konci roku 1992 schválena sněmovnou díky okolnostem, které provázely dělení státu. Zpětnovazební mechanismy vestavěné do institucí Senátu a Ústavního soudu zabránily v následujících letech náhlému mocenskému zvratu. Díky jim nese do dnešní doby český postkomunistický systém formální znaky demokratické organizace politického života. 

V období 1992 až 1996 proběhl politický, společenský a hospodářský proces, jímž se postkomunistický politický a hospodářský systém dotvářel a stabilizoval. Rozdělení státu a zrušení federálního parlamentu umožnilo Václavu Klausovi zbavit se federálních poslanců a ovládnout Občanskou demokratickou stranu. Byl to první velký krok k přeměně ODS na „pravicovou“ postkomunistickou stranu. Mezi federálními poslanci byly osobnosti, které vynesla převratová doba. Někteří z nich by se takovému vývoji postavili, a tak museli být z politiky odstraněni.

Lidová strana byla svou čtyřicetiletou koexistencí s komunismem na kontinuální přechod na postkomunistické praktiky připravena. Josef Lux udělal z Lidové strany reprezentanta zájmů komunistických ředitelů státních statků a předsedů JZD. Jeho rádoby radikální prohlášení typu „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ nebo silácká prohlášení k církevním restitucím nikdy nebyla míněna vážně. Jako ministr zemědělství učinil vše, aby základ českého postkomunistického zemědělství tvořily nástupnické organizace bývalých kolchozů a statků. On nese největší vinu na tom, že většina zemědělské půdy je dnes v nájemním vztahu, stejně jako za to, že prvovýroba se stala zajatcem monopolních zpracovatelských organizací a s nimi spojeného neprůhledného kapitálu. Po celou dobu své funkce politicky kryl model systémového vykradení lesního hospodářství a jeho aktéry. Přes své radikální pokřiky o církevních restitucích neučinil nic pro to, aby byl církvi vrácen pozemkový a lesní majetek. Majetek, který by nesl zisk a učinil církev méně závislou na státu. Uvnitř lidové strany připravil cestu pro nástup lidí typu Cyrila Svobody a Miroslava Kalouska.

Zajímavý vývoj proběhl v těch letech uvnitř komunistické strany. Na konci roku 1993 se poslanecký klub Levého bloku, jak se v té době ve sněmovně komunisté oficiálně nazývali, rozdělil na dva politické subjekty. Poslanci, kteří do té doby byli politickou elitou klubu, vytvořili novou stranu s názvem Demokratická levice. Elitou říkám proto, že tito lidé v české sněmovně nejlépe věděli, o čem politika je, a tak se i chovali. Říkám to přes to, že jsem s jejich názory i pojetím politiky nesouhlasil. Druhá část klubu si ponechala název Komunistická strana Čech a Moravy. V této skupině zůstali lidé, kteří věděli, čemu slouží, a stejně dobře věděli, že osobně jim to zajistí slušnou existenci. Jak čas ukázal, byl to svou podstatou proces, jímž mocenský stroj leninské politiky odstraňoval ze svého soustrojí elementy, které překročily Rubikon a kteří by v budoucnu mohly ohrožovat další směřování stroje a jeho taktiku. Při směru, kterým již vývoj české postkomunistické politiky běžel, si lidé kolem Jaroslava Ortmana svým přejmenováním podepsali ortel politické smrti. Jejich místo v proponovaném politickém spektru měli v té době již rezervováno „pravicoví“ soudruzi. I oni se o tři čtyři roky později podobnému procesu vnitřní očisty nevyhnuli. To, co se na konci roku 1993 a 1994 odehrálo uvnitř komunistického parlamentního klubu, s odstupem tří roků proběhlo v pravicové variantě „vedoucí síly“, v Občanské demokratické straně.

Chceme-li si udělat představu o směrování, taktice i smyslu české postkomunistické politiky, je dobré si podrobně povšimnout a zanalyzovat jednání a chování parlamentních reprezentantů komunistické strany i kontinuitu politické taktiky. Přítomnost komunistické strany na „popřevratovém“ parlamentním jevišti byla základní jistotou udržení „správného“ směrování perestrojky. Komunistická strana se v počátku devadesátého roku nepřejmenovala proto, že v případě změny jejího názvu by v prvních svobodných volbách reprezentanti rozhodujícího mocenského politického centra vypadli z parlamentní politické hry. Stalo by se to v rozhodující a klíčové době, kdy jejich lidé ještě neměli ve svých rukou kapitál ani média na výrobu veřejného mínění. V prvních, ještě nezmanipulovaných volbách, s ještě nezklamaným voličstvem, by straně se změněným názvem nedali hlasy ani jejich skalní příznivci. Je pravděpodobné, že v případě přejmenování by další vývoj běžel značně odlišně. To, že v České republice oproti jiným postsovětským satelitům nedošlo k přejmenování komunistů, je české morální a hodnotové specifikum. České chápání a pojetí pojmů, jako je morálka, pravda, politická korektnost, zodpovědnost ke své zemi i státu, je značně jiné, než chápání a pojetí těchto hodnot v Polsku, Maďarsku a snad i na Slovensku.

Ač mne to deprimuje, musím přiznat, že v prvních dvou popřevratových letech v České národní radě věděli, o čem je politika a co si nekompromisně žádá, jen poslanci klubu KSČM. Ovládali parlamentní taktiky, účastnili se jednání obyčejně v plném počtu a jednali jako jednolité společenství. Nic takového nebylo možno říci o nových lidech v politice, především o poslancích Občanského fora. Úkolem první komunistické garnitury v popřevratovém období bylo jistit a zabránit přijetí zákonných norem, které by mohly vést k zákazu komunistické strany, k systémovým změnám v právním řádu a státním aparátu. Stejně tak zajišťovali výhodné postavení bývalé nomenklatury v procesu nastávající privatizace. Tento úkol, ve spolupráci se svými lidmi v ostatních stranách i s politickými blbci, splnili. Pak třídící mocenský stroj, který určoval politické zadání, nemilosrdně vyřadil nedostatečně spolehlivé a ideově pevné. Vývoj ukázal, že názvy i význam ostatních parlamentních politických subjektů se mohou měnit, komunistická strana však zůstává jistotou.

Postkomunistická technologie stranictví

První nekomunistický levicový subjekt zamýšleli organizátoři perestrojky vytvořit z Občanského hnutí. Tito ochránci práv komunistů díky své politické neschopnosti i ideové rozplizlosti posloužili jen první dva roky. Na počátku roku 1992 nebyla média ještě zcela v rukou „hybatelů“ a „hlas lidu˛ ve volbách znamenal, že se Občanské hnutí do parlamentu nedostalo. Vypadlo ze stínové parlamentní politické hry. Většina z těchto lidí se stala pro další hru nepotřebnými.

Na počátku devadesátých let byla sociální demokracie nevýznamnou politickou stranou. Situace se změnila v okamžiku, kdy Občanské hnutí přestalo být perspektivním a použitelným subjektem. Ve volebním období 1992 až 1996 měla sociální demokracie ve sněmovně asi dvacet poslanců. Klub sociální demokracie byl v letech 1993 – 1994 jediný „opoziční˛ klub, který v tom čase nepostihl vnitřní rozklad a odchod některých poslanců k jiným stranám. Naopak do něj přistoupili poslanci od komunistů a moravistů. Klub sociální demokracie v tomto kritickém období udržela pohromadě historická značka.

V jistém předstihu, v zimě 1991 – 1992, se uvnitř tehdejší sociální demokracie, vedené v té době ještě předkomunistickým sociálním demokratem a americkým emigrantem Horákem, odehrál „očistný“ proces. Ve vnitřním stranickém konfliktu prohrál své postavení Rudolf Battěk. S několika dalšími odešel ze sociální demokracie a založil Asociaci sociálních demokratů. Ta posléze zanikla. Rudu Batťka bylo možno považovat za osobnost, která by byla směrovala sociální demokracii k jejím tradičním hodnotám a politice. Proto nemohl a nesměl obstát.

Pro organizátory postkomunistické politiky byla a je historická značka sociální demokracie stálou hrozbou, že někteří členové strany vezmou tradiční hodnoty a program vážně. Pro postkomunistickou politiku platí stejné, co pro klasiky komunismu i vůdce Euroasie v Orwellově vizi „Rok 1984“: „Není minulost, je jenom teď a vše se podle potřeby stále upravuje, aby odpovídalo teď“… Nejlépe tento přístup a taktiku v samém počátku českého postkomunismu hlásal a uváděl do praxe Václav Klaus. Jakoukoliv závaznou představu, program či postup označil jako plánování a sociální inženýrství. Podle Václava Klause politika měla dělat to, co bylo třeba a co je dobře. Pojem „co je dobře“ nebyl definován, ale „předvoj kapitalistické třídy to věděl“.

V průběhu roku 1993, kdy bylo zřejmé, že Občanské hnutí již nelze vzkřísit, přišla šance sociální demokracie. Z Občanského hnutí do sociální demokracie přestupují některé klíčové osoby, namátkou jmenuji: Miloš Zeman, Pavel Rychetský a rudověrný sociální demokrat Zdeněk Jičínský. Všichni ve svém předchozím bohatém životě byli komunisty, i když později vyloučenými.

V období let 1992 až 1996, ve volebním období „pravicové“ vlády ODS, ODA a KDU-ČSL pod taktovkou Václava Klause, proběhla privatizace základního objemu státního majetku. Nejlepší startovací pozici a největší výhody v ní měla bývalá nomenklatura komunistického režimu a státu. Její průběh garantovaly „formálně“ pravicové strany se svými ministry, úředníky a poslanci. Píši to i proto, že jsem v té době byl členem Občanské demokratické aliance, poslancem parlamentu a členem zemědělského výboru. V těchto letech se zkonsolidovala hospodářská i politická moc a dokončilo se ovládnutí médií mocenskými uskupeními a lidmi, kteří přímo navazovali na podobná předpřevratová uskupení a prominenty komunistického státu. „Hybatelé“ mezi sebe přibrali nové lidi, a to ty, kteří využili příležitosti a přijali jejich metody hospodářského i politického ovládání společnosti a státu.

V tomto období se ODS stala spolehlivým nástrojem Václava Klause a jeho „pravicových soudruhů“. Byly to těžké roky pro ODA. Přesto, že již při jejím založení v prosinci 1998 byly mezi otci zakladateli, jak čas ukázal, nepevné osoby, nepodařilo se tuto malou intelektuální stranu zcela pacifikovat. Byl jsem členem ODA od počátku a měl tak možnost vidět a zažít vznik, praktické fungování, mediální šarády i konečný způsob likvidace nepohodlné a nebezpečné politické strany. Celé se to odehrávalo v prostředí přechodu od totalitního komunistického systému. V podmínkách, kdy monopolní mocenské postavení a pozice bývalé vládnoucí nomenklatury, dřívějších i dnešních „hybatelů“, nebylo zničeno. Oni jediní ve skutečnosti měli finanční zdroje, organizační aparát i klíčové pozice v orgánech státu. Způsob likvidace ODA v žádném případě nebyl demokratickým procesem ve volné politické soutěži, kde by platily rovné podmínky a pravidla.

Tak byla v samém počátku založena „perestrojková“ hra. Tím, že nebyla rozmetána mocenská, finanční a nakonec i právní základna totalitního režimu. Jedině „hybatelé“ měli finanční zdroje, organizační zázemí i spojence v orgánech státu, policie i soudnictví.

Od počátku nebyl zájem vytvořit solidní, kontrolovatelný zákon o politických stranách a jejich financování. Když byl návrh takového zákona předložen – Viktor Dobal takové návrhy předkládal – byl smeten. Měli dost lidí ve všech stranách, aby takový zákon zablokovali. Záměrům „hybatelů“ v situaci, kdy měli na své straně všechny výhody, vyhovovalo co nejméně průhledné prostředí a neexistence jasných a vymahatelných pravidel. Za celou dobu devadesátých let nebyla v médiích otevřena žádná vážná kampaň o způsobu a zdrojích financování komunistické strany. To samé platilo o spolupracujících a účelově založených stranách – moravistech, Sládkovcích i Zemědělské straně. Podle potřeby a s různou intenzitou byly tyto mediální hry rozehrávány kolem ODA, ODS, sociální demokracie a v menší míře i kolem lidovců. V těchto kampaních vůbec nešlo o hledání pravdy a cesty ke korektnímu a průhlednému financování politických stran. V samém počátku byl model „pluralitního postkomunistického parlamentního systému“ založen na co největší neprůhlednosti nejasných a nevymahatelných pravidel. Mediální kampaně byly jen metodou zpracování, úpravy nebo likvidace politických subjektů.


pokračování...