Jak funguje dnešní česká politická scéna - část 4.


Podzim a zima 1997

Vyhlášení Josefa Zielence 26. listopadu o nečistém způsobu financování Občanské demokratické strany by muselo v jiném prostředí, s objektivně a pravdivě informujícími médii, vzbudit veselí. Kdo mohl lépe vědět o způsobu financování politických stran a o tom, jak je řízena a usměrňována posametová politická scéna a její politické strany, než Josef Zieleniec. Vystoupení „pátera Josefa“, jak mu tehdy říkali, bylo signálem k šarádě, kterou „předvoj dělníků, v dané chvíli kapitalistů“ zdokonaloval politický nástroj, kterým chce vést masy „demokratickým“ způsobem k věčné blaženosti. Jak ukázal čas, mozkový trust „předvoje“ chtěl zabít příliš mnoho much jednou ranou.

Tvrdím, že to byl dohodnutý manévr. Nejsem ochoten věřit, že konflikt byl doopravdy takový, jak byl veřejně předváděn, když obě strany konfliktu chtěly totéž: většinový systém a redukci počtu politických stran. Nevěřím, že by si Josef Lux, který 28. listopadu oznámil odstoupení lidoveckých ministrů z vlády, mistr intrik a podrazů, nebyl schopen spočítat, jaké jsou šance, aby strana, které šéfuje, z toho vyšla jako vítěz. V ODS měla odstartovaná politická hra především posloužit k její vnitřní očistě podle potřeb „hybatelů“ a zocelení jejího „leninského“ pravicového charakteru. Kádr jejích členů i poslanců byl stále ještě příliš doširoka rozkročený a byli mezi nimi ještě lidé nedostatečně věrní, kteří si dosud mysleli, že se něco změnilo. Znal jsem již příliš dlouho hlavní protagonisty „Sarajevského atentátu“ Jana Rumla a Ivana Pilipa, abych věřil tomu, že to, co dělají, je tak, jak vypadá a je to tak doopravdy. Znal jsem dost zblízka jednání a chování Václava Klause, abych věřil, že v době akutní vnitrostranické a vnitropolitické krize odjede ze země. Navíc celá akce, jak Ruml a Pilip převzali vedení ODS, byla tak absurdní, amatérská a nepřipravená, že odmítám věřit na její opravdovost. Organizátoři „puče“ měli asi přece jenom strach, aby jej příliš mnoho členů nevzalo doopravdy.

Jedinému, komu věřím, že to, co dělal, dělal doopravdy, byl Jiří Skalický, který se v ten čas stal též předsedou ODA. Třicátého listopadu ho v Brně na funkci předsedy navrhl „letní král“ Michael Žantovský. Skalický úspěšně zakončoval své poslání, ke kterému byl zaúkolován již nejméně v listopadu 1989, kdy byl v prosinci jedním z otců zakladatelů Občanské demokratické aliance. Muselo mu být jasné, na to nebylo zapotřebí vyšší inteligence a znalosti české politiky, že jedním z efektů účasti ODA v této krizi bude likvidace strany, kterou spoluzakládal. Jiří Skalický povýšil, z jednoho z otců zakladatelů se stal otcem „likvidátorem“. Jeho inaugurační řeč 30. listopadu v Brně, když se stal předsedou ODA, zněla, jako by ji opsal třicet let před tím od Gustáva Husáka. O jeho úmyslech a charakteru svědčí, jak dodržel slovo, které před svou volbou dal Ivanu Maškovi. Slíbil Ivanovi, že když ho podpoří při volbě, on při volbách do nižších funkcí nepodpoří zvolení Romana Češky, Vladimíra Dlouhého a Tošera. Slovo samozřejmě nedodržel.

Já se konference a volby již neúčastnil, vystoupil jsem z ODA. Pro ilustraci, jak se hrálo a kam až ODA v té době dospěla, uvedu příklad: na oblastní konferenci, která předcházela a byla skutečně „roztomilá“, navrhl starosta brněnské městské části Bystrc Jaroslav Puk, aby konference přijala usnesení: „Poslanec Hofhanzl má odstoupit od poslaneckého mandátu, protože se odtrhl od lidu“. Vstal jsem a upřesnil, aby místo „od lidu“ napsali „od mas“. „Chytrák“ Puk řekl: „Ano, od mas.“ Pak vystoupil již dříve zmíněný poradce Vladimíra Dlouhého Aleš Musil a navrhl usnesení s tímto textem: „Poslanec Hofhanzl má odstoupit od poslaneckého mandátu. Je nemorální, protože kritizoval pana prezidenta Havla“. Vysmál jsem se jim a řekl, že je mi líto, co se s ODA stalo, a že nemám zapotřebí, abych s takovou sebrankou byl. Odešel jsem a napsal Skalickému výpověď se zdůvodněním, proč z ODA vystupuji.

„Sarajevský puč“ skončil tak, jak byl naplánován. Vzbouřenci, jimiž se valná většina stala, aniž věděla proč, vystoupili z ODS, když „statečný a čestný“ Jan s pravicovým svazákem Ivanem založili Unii svobody.

Jak jsem mohl pozorovat v poslanecké sněmovně, rozdělení mateřské ODS kopírovalo vzorec, podle kterého se více než tři roky předtím rozdělili komunisti. V ODS zůstaly věrné, nekomplikované kádry, lidé, kteří věděli, čemu vděčí za své postavení - ti drželi linii strany. Členy nové Unie svobody se stala intelektuálnější (dá-li se to tak říct) část poslaneckého klubu ODS. Většina z nich ale stejně nevěděla, co se děje a proč to dělají. Někteří z nich snad měli pocit, že to, co jejich bývalá strana dělá a prosazuje, není ono. To byl také hlavní důvod, proč se riziková hra s dělením strany, která se těšila největší přízni voličů, konala. Strana pravicových soudruhů, kterou se ODS stávala, se potřebovala zbavit ideově nepevných živlů. Směrování vývoje a aktuální rozložení sil špatně odhadl bývalý předseda poslanecké sněmovny Milan Uhde, který se připojil ke vzbouřencům a přestoupil do Unie svobody. Kvalifikovaný rétor a autor divadelních her měl již od mládí špatný čich na delší dištanc. Určitě horší než autor absurdních dramat, který v roce 1990 usedl na nejvyšší stolec. Když po dlouhém čase emeritní předseda poslanecké sněmovny zjistil, že nový kůň není dobré závodní rasy, vrátil se do rodné stáje. Ale bylo již pozdě. Vidina stolce, na který si dělal planou naději, se rozplynula. Dnešní stájníci a trenéři plánovitě - i podle potřeby - mění rozměry i parametry závodiště a s tím se mění i požadavky na specializaci borců.

Padesát let praxe mocenského komunismu je již slušná suma zkušeností s manipulací a ovlivňováním „mas a lidského materiálu“. Nebyli všichni pitomci, kdo díky rodné straně a její legitimaci udělali kariéry a pozvedli svou životní úroveň. Založení Unie svobody mělo hlavní účel obsadit volební elektorát, který zde byl: skupinu voličů, kteří dávají svůj hlas straně a osobnostem působícím dojmem, že kladou vážný důraz na morálku, právo a intelektuální potřeby. Tento volební elektorát a jeho hlasy dosud pokrývala a dostávala ODA. Aby tyto hlasy nepřišly vniveč a lidé takto orientovaní si sami nechtěli založit svou stranu, byla z odpadlíků ODS uměle a účelově založena Unie svobody. Do jejího čela byli „vloženi“ lidé nevěrohodní, z nichž, jak jsem je poznal a jak čas již prokázal, nikdo nevěřil tomu, co měli na politické scéně prosazovat a hájit. Myslím, že jejich úkolem bylo svým příkladem a konáním znevěrohodnit uvedené hodnoty, víru v ně a vymazat volební elektorát takových voličů.

Pro tento můj předpoklad a závěr svědčí již okolnosti založení Unie. Když jsem po jejím založení spatřil logo nové strany, košatý zelený strom, zarazila mne jeho podobnost se „stromem života“, který byl v konci sedmdesátých let vysochán na průčelí slušovického Domu zeleniny v tehdejším Gottwaldově. Podobný strom měla ve znaku také popřevratová Foresbank ve Zlíně; její vlastní kořeny byly ve Slušovicích. Když jsem si zjišťoval, odkud a kdo je autorem loga Unie svobody, zjistil jsem, že návrh dodala agentura patřící společnosti Besedaholding. Tato ctihodná společnost, která v určitý čas byla vlastníkem rozhodujícího balíku akcií v Nově, měla své kořeny a peníze z Foresbanky. Úvěr na činnost a volby v roce 1998 získala Unie od Union banky, do které přesublimovala Foresbanka, nepochybně i se svými kořeny.

V minulém roce vyměnila Unie svobody svůj strom za nové logo hvězdiček Evropské unie. Důvodem asi je, že „chobotnice“ se chystá opustit těsný prostor našich humen a přestrojuje své alegorické vozy na vstup do širšího evropského prostoru. Pochybuji však o tom, že tam vjedou s touto bryčkou, jejíž mužstvo splnilo téměř bezchybně svůj úkol. Nebudou muset část vzbouřeného mužstva dobíjet, jako dobíjeli ODA. Několik „nadaných a schopných“ individuí dostane za dobré služby menší trafičku v zahraničí nebo ve správní radě lukrativní státní společnosti. Ostatní zmizí v „propadlišti dějin“, jak s požitkem a sarkasmem prohlašovali o svých protivnících nebo jen nesouvěrcích šéfové „předvoje pracujících“ po té, co je poslali na šibenici nebo do žaláře. Doba je humánnější, malým rybičkám zbude čas, aby zpytovali svědomí, v čem spoluhráli a čemu pomohli.

Zielencova mediální „bomba“ o nečestném financování ODS, Luxovo odstoupení z vlády, Sarajevský puč, definitivní rozvrat ODA a stvoření Unie svobody byly v počátku prosince završeny „státnickým“ projevem dramatika v Rudolfinu. Celé to byla připravená a dohodnutá rošáda. Volby v předchozím roce nevyšly tak, jak tvůrci postkomunistické politiky a scény předpokládali a očekávali. Počítali s tím, že do sněmovny se již nedostane ODA a po volbách se vytvoří vláda „jako“ levice. To se nestalo, bylo nutno pozměnit scénář. Čtyři roky volebního období byla dlouhá doba, v tom čase mohly dostat příležitost některé osobnosti, aby pojmenovávaly, kde je zakopán pes, aby upozorňovaly voliče, co se s nimi a jejich zemí hraje za hru. Bylo zapotřebí uměle vyvolat politickou krizi, odstranit z parlamentní scény ODA, „očistit a zocelit“ zdravé jádro pravicových soudruhů v ODS a vyvolat nové volby.

Pokud vím, režie byla připravená a mělo se to odehrát již v létě 1997. V tu dobu byl již napsán a připraven projev prezidenta. Přednesená verze v prosinci byla významně jiná. Divadlo v Rudolfinu se konalo až 10. prosince a hlavním důvodem odkladu bylo asi onemocnění Václava Havla. Byl jsem v Rudolfinu a neměl jsem tehdy informace a odstup, který mám dnes. Do očí mne bila nepřirozená, umělá a haprující režie celého toho divadla. Podle zasedacího pořádku jsem byl posazen hned vedle poslanců komunistického klubu. Oni jistě znali zákulisí a režii celé té seance. Od počátku se velmi bavili tím, co se v sále odehrávalo. Řeč toho malého pána byla vším jiným než státnickou řečí, za kterou pak byla vydávána. Komunisté, sedící vedle mne, ji okamžitě a s posměšky komentovali a měli pravdu. Já se styděl i za toho pána, který si jistě myslel, že je hlavním režisérem i hercem kusu, který běžel na politické scéně naší země. Celé to byla absurdní fraška, už tehdy jsem to cítil. Smysl i pointu jsem do důsledků pochopil až s odstupem času.

Po skončení projevu jsem šel s kolegou Milanem Kynclem na malostranskou stranu Vltavy na pivo. Byl jsem si vědom, že seance v Rudolfinu je znamením ukončení jednoho ze stádií sametové revoluce a v tom dalším již nemám co dělat. Další etapa postkomunistické perestrojky byla zahájena, jak jinak ani v Čechách nejde, slovním průjmem hodnostně nejvýše postaveného prvního muže země.

Potom již šlo jenom o to vyvolat a dostatečně věrohodně zaranžovat předčasné volby. O podivnosti a nevěrohodnosti celé „listopadové“ politické vládní krize, o jejím smyslu a účelu svědčí, že ji nevyvolala „opozice“, která by z ní musela jen vytěžit. Vznikla a byla vyvolána uvnitř vládnoucí ˛pravicové˛ koalice, pro niž to muselo znamenat nepochybně ztrátu veřejné důvěry a prohru ve volbách. V případě existence autentické politické scény se svéprávnými politickými stranami by bylo jediné vysvětlení: vůdci politických stran se buď zbláznili, nebo strany řídí gangstři, kteří mají zcela jiné úmysly, než veřejně vyhlašují. Iniciátoři a aktéři podzimní krize organizovali vítězství „opozice“ v příštích předčasných volbách. Miloš Zeman mohl s úsměvem očekávat vítězství ve formálně regulérních demokratických volbách. Stejně tak komunisté si mohli být jisti posílením svého vlivu.

Je nepochybné, že „etik, moralista a odpůrce komunismu“ na prezidentském stolci spoluhrál. Postup řešení vládní krize při odstoupení ministrů a koaličních partnerů i pravidla, podle kterých je možno ustavit novou funkční vládu, jsou kodifikována v Ústavě. Jsou v Ústavě popsána proto, aby žádná mocenská skupina nebo účelové uskupení nemohly svou momentální početní převahu v parlamentu zneužít proti demokratickým účelům a i zájmům země. Václav Havel měl v Ústavě silný nástroj, aby přinejmenším veřejně odkryl skutečné úmysly organizátorů krize. Neudělal to a souhlasil s flagrantním obejitím Ústavy.

„Hybatelé“ již měli předem připravený návrh zákona o předčasných volbách. Zákon si v parlamentu bez potíží schválili. Sami zákonodárci i prezident dali příklad, jak vážně berou nejvyšší zákon země – Ústavu. Ivan Mašek to tehdy při projednávání zákona o předčasných volbách ve sněmovně řekl a pojmenoval, jaký precedens nastavují. Vysmáli se nám. Smutné je, že většina těch „pravolevých“ postkomunistů ve sněmovně ani nevěděla, co se ve skutečnosti děje a hraje. Těšili se, že mají svou trafičku v kapse.

Tošovského vláda byla přechodnou uklízecí četou, která upravovala cestu k nástupu vlády „předvoje pracujících kapitalistů“. Josef Tošovský měl před sebou poslední veliký úkol. Jako moudrá, protože mlčící, sfinga měl dodat věrohodnost tomuto úseku našeho pochodu k postkomunismu.

První polovina roku 1998 do předčasných voleb byla jen obdobím přípravy a čekáním na „formální akt“ voleb, ve kterých měla ruka voliče dokončit politickou hru započatou v listopadu 1997. Tak, jak byla v privatizaci hra rozehrána a předpřipravena v prvé polovici devadesátých let, kdy se společenská vrstva bývalé totalitní technokracie a nomenklatury stala fakticky monopolním vlastníkem kapitálu a vlivu v médiích, byly volby již jen s otázkou, které politické uskupení a jak dostane prostor v médiích.

Naše malá skupinka vzbouřenců v ODA založila uskupení nazývané „pravá frakce“. Ale byli jsme již jen pouhou anomálií. Za sebou jsme neměli nikoho a podporu žádnou. Kontinuita právního řádu s plynulým přechodem společenských vrstev, které vybudovaly své privilegované postavení za komunismu, do stejného postavení za čáru „sametového převratu“, určila poměry a hodnoty postkomunistické pluralitní demokracie. V naší zemi neexistuje široká společenská vrstva svéprávná lidsky i materiálně. Lidé, kteří si jsou vědomi, že za svou nezávislost a svéprávnost vděčí průhledné, zodpovědné politice, a stejně dobře jsme si vědomi, co pro to musí dělat. Zatím zde není širší společenství lidí, kteří by věděli, že pro udržení svého způsobu života a hodnot musí ovlivňovat politiku, ať již tím, že do ní přímo vstoupí, nebo ji jiným způsobem aktivně ovlivňují. Musí vědět, na co nesmí přistoupit, jak musí jednat a co musí obětovat.

Bohužel, i těch pár, kteří věděli, co je ústředním problémem společnosti poznamenané komunismem a dostali se v počátku devadesátých let do parlamentu a vysoké politiky, komunismus poznamenal. Žádný z nás nevyrostl v pocitu povinnosti a zodpovědnosti k určitým hodnotám. Hodnotám, od kterých se neustupuje, protože ustoupení od nich je osobní urážkou a potupou. Nejhorší, co se mne dotklo v konci devadesátých let, bylo, když jsem viděl, jak i těch několik osobností pomalu rezignovalo, rozkládalo se a snad je to ani osobně neurazilo.

Potvrzením technologie o ovládnutí politické strany je, že jsme tehdy dostali nabídku finančních prostředků na fungování strany. Nabídka, jak jsem byl informován, byla od Chemapolu. Měla být kamuflována přes zahraničního sponzora. Byly to stejné „vidle“ jako v roce 1991. Na přijetí takového sponzoringu jsme však už byli „dost staří“.

Odešli jsme do ztracena, já osobně s pocitem spleenu z toho, co jsem kolem sebe viděl. Za sebe jsem si řekl, že dokončím svůj parlamentní úsek života se ctí. Do posledního dne jsem ve sněmovně říkal svůj názor a pojmenovával, co „hybatelé“ a jejich poskoci dělají. I když, z politického a mocenského hlediska, jsem asi většině připadal směšný. Ivan Mašek poslední půlrok do sněmovny již ani nechodil.

Předčasné volby, jak se dalo očekávat a jak bylo uchystáno, vyhráli sociální demokrati před ODS. Vyhrály strany, které dostaly nejvíce peněz, prostředků i prostoru v médiích. U sociálních demokratů k tomu logicky působilo i to, jak se předvedla tak zvaná „pravice“ v předcházejících letech a předpřipravila jejich nástup. Posílili komunisté, vypadli Sládkovci a samozřejmě ODA. Lidovci dostali svých deset procent, Unie zůstala hluboko za svým očekáváním (asi 9% - 19 mandátů).

Sociální demokraté vyhráli volby. Sestavením nové vlády podle Ústavy pověřil prezident Miloše Zemana,. Musel jsem se smát, když začal vyjednávat s Josefem Luxem. Byl bych zvědav, jestli si Josef Lux skutečně myslel, že je to doopravdy. Nevěřím tomu, „opoziční smlouva“ byla uzavřena v okamžiku, kdy byla rozehrána hra o většinový systém a kdy sociální demokraté a ODS dostali finance a podporu na volební kampaň. Ale Josef Lux byl jistě jednou z klíčových postav veřejné politické scény devadesátých roků. Patřil do vybrané skupiny veřejně vystupujících politiků, kteří organizovali a garantovali hospodářské i společenské základy budoucího postkomunismu. Snad ani nebyl schopen dohlédnout důsledky své politiky a co znamená i pro jeho vlastní stranu.

Lidovecké společenství a Lidová strana přežili komunismus jako výzdoba divadelních kulis Národní fronty. Vliv na politiku neměli žádný, jen když bylo potřebí, dělali jakousi stafáž a alibi totalitnímu státu. Za těch čtyřicet let se stali společenstvím lidiček shluknuvších se v nevlídné době kolem kostela. Jejich „strana“ měla pro ně funkci výpomocného družstva. Za své zkrášlovací a jiné služby se mohli funkcionáři někdy přimluvit a pomoci potlačit, aby se děcko dostalo do školy nebo aby okresní tajemník vedoucí síly přimhouřil oko. Zvykli si na to, že co se děje mimo jejich kostelní spolek a týká se lidí, nečlenů jejich spolku, kteří k nim nepatří, se jich netýká. Se skutečnou vírou to nemělo nic společného. Dlouhých čtyřicet let jejich společenství poznamenalo.

Josef Lux z takového společenství vyšel a nebyl schopen vidět věci v širokém kontextu, natož aby byl schopen z místa, na které se dostal, pracovat pro skutečnou změnu. Práce pro stranu z toho pohledu znamenala, že v resortech, které dostala Lidová strana do své držby, dostávali členové strany funkce jako úlitbu. Příkladem bylo ministerstvo zemědělství. Josef Lux svou politikou na tomto ministerstvu zakonzervoval kolchozní družstevnictví. Zabránil obnově a vytvoření širší vrstvy skutečných soukromých hospodářů na českém venkově. Má největší podíl na dnešní postkomunistické tváři venkova. Pro budoucnost lidové strany to má zhoubný důsledek, svéprávná vrstva hospodářů mohla být voličskou základnou Lidové strany. Dnešní vykořeněný venkovský proletariát a pár nezodpovědných vzmohlíků Lidovou stranu volit nebudou. Lux ve skutečnosti blokoval restituce církevního majetku, který mohl přinášet zisk a učinit církev do značné míry nezávislou na státu. Byl jsem osm let členem sněmovního zemědělského výboru a měl příležitost zblízka vidět podstatu procesů, které se v těch letech odehrávaly, kdo a kam je směroval. Josef Lux upravil cestu a nasměroval resort zemědělství pro své nástupce Jana Fencla a Jaroslava Palase, kteří již jsou skutečnými rodnými reprezentanty postkomunistické zemědělské politiky.

Lidová strana, přes to, jak se chovala v posledních padesáti letech, nepatří do ideálního schématu postkomunistické pluralitní politické scény. Má předkomunistickou minulost, její základy jsou v evropské křesťanské tradici. Za první republiky byla stranou malých, křesťansky orientovaných lidových vrstev. Je se svou tradicí pro pragmaticky orientované organizátory mocenského postkomunismu nebezpečná. Má minulost, kterou je možno připomínat a k ní se vracet. Bylo iluzí si myslet, že v momentu, kdy „předvoj kapitalistů“ má jedinečnou možnost udělat další krok k dotvoření ideálního postkomunistického politického schématu, přijmou do hry subjekt, který se do jejich schémat nehodí.

„Opoziční smlouva“ byla logickým postupem stratégů postkomunistické politiky. Přirozeným krokem a ukázkou metody i směru, který tato politika sleduje. Bylo to flagrantní popření „psaných“ programů ČSSD a ODS. Tvůrci této politiky dali veřejně najevo, že je názor voličů a občanů nezajímá. Mohli to udělat, protože znají své voliče. Půl století komunismu a jeho praxe vestavělo do mentality velké části obyvatel naší země pocit a názor, že podvod je normální věc.

Důvodem uzavření „smlouvy“ nebyla snaha o konsolidaci hospodářství, právních a dalších poměrů, jak tvrdili. Smlouvu prý uzavřeli, aby odstranili zbytečné spory mezi výkonnou mocí a opozicí. Skutečným a prioritním důvodem obou postkomunistických stran bylo protlačit sněmovnou volební zákon, který by v podobě většinového volebního systému zákonem legalizoval jejich vedoucí roli. Již ne na věčné časy, ale až do úplného vyhnití. Autoři strategie se poučili i z naší předkomunistické poválečné politiky a historie. Poválečná Národní fronta, zákaz některých státotvorných politických stran a omezení funkce jiných usnadnily „Únorové“ převzetí moci komunisty. Snaha omezit politickou pluralitu je ústředním motivem, který se táhne posametovým politickým vývojem.

Účel a smysl smluvně – opozičního sbratření ukázaly již prvé měsíce bezprostředně po volbách. Nejdůležitější aktivitou vlády a poslanecké sněmovny bylo předložení a schválení nového volebního zákona postaveného na principu většinového systému. První pokus prošel schválením sněmovny i senátu. Uvedení v platnost zabránila iniciativa a stížnost podaná skupinou senátorů k Ústavnímu soudu. Ústavní soud svým rozhodnutím potvrdil oprávněnost stížnosti a účinnost zákona zablokoval. Druhý pokus o volební zákon se konal prakticky bezprostředně poté, na jaře 1999. V tomto případě předloha zákona schválená v poslanecké sněmovně již neprošla schválením v senátu.

Opakuji a tvrdím: hlavním důvodem uzavření „opoziční smlouvy“ bylo společnými silami poslanců sociální demokracie a ODS protlačit parlamentem většinový volební zákon. Zainteresováni a „hybateli“ řízeni byli předsedové obou těchto stran Miloš Zeman i Václav Klaus. Z toho, jak se dělala „vysoká“ politika v devadesátých létech, je nepochybné, že navenek předváděné averse a osobní útoky těchto dvou politiků byla od počátku dohodnutá taktika k odvádění pozornosti. Oni byli i v tomto případě ručiteli dokončení strategického kroku schválení většinového volebního zákona. Tento kritický okamžik vývoje politického systému v České republice „posametové“ doby ukázal, jak byli tvůrci české Ústavy na počátku devadesátých let předvídaví ve své koncepci dvoukomorového parlamentu a Ústavního soudu. Domnívám se, že neúspěch sociální demokracie v kauze neschválení většinového volebního zákona vážně ohrožuje význam a existenci této strany v dnešních postkomunistických poměrech. Parlamentní komunistická strana byla v prvých „převratových“ létech garantem kontinuity komunistické elity v nových podmínkách. Další roky byla využívána „komunistickými“ kapitalisty a pravičáky jako strašidlo na hlupáky. Po neschválení většinového systému se parlamentní komunistická strana stala strategickým pretendentem na roli a místo hlavní levicové strany „ideálního“ postkomunistického politického systému.


pokračování ...