JAK FUNGUJE DNEŠNÍ ČESKÁ POLITICKÁ SCÉNA
(technologie politiky v českém postkomunismu)
Motto:
"Bez poctivého vyrovnání se s minulostí je budoucnost jen pokračováním starých schémat".

Pokračování.

Změna politické taktiky

Neschválení většinového volebního systému znamenalo nutnost změny politické strategie. Prioritou postkomunistické politiky zůstalo její cílové konstrukční schéma: zjednodušení politické plurality na dva. Je dobré si uvědomit základy, na nichž stojí politická, společenská i hospodářská stavba dnešního českého státu. Politickou, společenskou i ekonomickou elitou "popřevratového" českého státu fakticky zůstala stejná společenská vrstva, která předtím tvořila elitu totalitního státu. Své postavení si udržela proto, že v přechodném období využila své výsadní pozice a zneužila téměř vše. Česká společnost i stát měly po roce 1990 šanci ozdravit společenské poměry i svou strukturu, obnovit zdravé základy svého hospodářství. Záměrné a připravené zneužití téměř všeho, ke kterému došlo, aby si bývalá totalitní nomenklatura udržela své privilegované postavení, je možno označit pojmem vlastizrada. Staronová elita českého postkomunistického státu si je vědoma, že neudrží-li si politický, hospodářský i společenský monopol, bude jejich vina pojmenována a postavení zpochybněno. Společnost i stát, v zájmu vlastní existence, budou muset pojmenovat příčiny stavu, ve kterém se nalézají. Jsem přesvědčen, že viníci budou voláni k zodpovědnosti, i když to v naší zemi není zrovna zvykem. Společnost, v níž většina má osobní zkušenost s tím, že zneužití a zločin se vyplatí, může jenom živořit. Je třeba nastolit stav, kdy každý člen společnosti ví, že zločin se nejen nevyplácí, ale že se trestá, ať jej provede kdokoliv.

V životním zájmu stratégů postkomunistické politiky dnes je dosáhnout kontroly politických a společenských procesů. Zatím mají výhodu kontroly politické scény i médií a mají finanční prostředky. Jejich prioritou je dosáhnout jednoduchého politického stranického systému - schématu dvou parlamentních politických stran. Dnes, v této zeměpisné šířce, bohudík zatím nejde vyhlásit se králem nebo diktátorem z vůle strany.

Při uvažování o "prioritách" dnešní české postkomunistické politiky je dobré si uvědomit, že její záměry a cíle určuje a dlouho bude určovat způsob, kterým politické, hospodářské i společenské elity v průběhu devadesátých let dosáhly svého dnešního postavení. O tom, jak setrvale jdou za svým cílem, svědčí změna politické taktiky. Když se nepovedlo prosadit většinový volební systém zákonným postupem v parlamentu, došlo ke změně taktiky. Politická i mediální šaráda s takzvanou integrací pravice ve "Čtyřkoalici" byla provokovaná a mediálně manipulovaná až k jejímu hořkému konci.

Subjekty, které měly politicky spolupracovat a spět ke splynutí v jednu silnou politickou stranu, byly ideově neintegrovatelné. Unie svobody je umělý politický subjekt vytvořený za zcela jiným účelem, než aby se stal stabilním hráčem české parlamentní scény. ODA je dnes prázdnou slupkou několika politických příživníků, kteří původní ODA pomohli zničit. Zbytek členů té strany ani nevěděl, o čem česká politika je. DEU v té době byla již jen trafikou pro Ratibora Majzlíka. Rozhled, přesvědčení a skutečnou systematickou politickou vůli ve vyjmenovaných politických subjektech neměl nikdo. Lidovci se svými partnery měli máloco společného a maximálně počítali s tím, že na konci shrábnou bank.

Naděje veřejnosti, že na politické scéně může vzniknout věrohodnější politický subjekt, zvedla čtyřkoalici volební preference. Pro názor, že to byla od počátku režírovaná politicko-mediální hra, svědčí, jak usilovně byl za oficiálního představitele čtyřkoalice prosazován Karel Kűhnl, od sametového převratu nasazený hráč hrající roli a plnící přání "hybatelů". O jeho nevěrohodnosti dnes není třeba přesvědčovat ani tetu v poslední vísce, je zřejmé. Stejné platí o Pilipovi, Mlynářovi, Rumlovi i Žantovském. Nebyl problém ten spolek s nasazenými bílými koňmi v klíčových pozicích proti sobě rozehrát a v médiích před veřejností zdiskreditovat. Když se nepodařilo zákonem nastavit pravidla, že pluralita budou jenom dva, nastoupila se zdlouhavější cesta mediální sebediskreditace a vymazání se rukou voliče.

Změna politické taktiky

Neschválení většinového volebního systému znamenalo nutnost změny politické strategie. Prioritou postkomunistické politiky zůstalo její cílové konstrukční schéma: zjednodušení politické plurality na dva. Je dobré si uvědomit základy, na nichž stojí politická, společenská i hospodářská stavba dnešního českého státu. Politickou, společenskou i ekonomickou elitou "popřevratového" českého státu fakticky zůstala stejná společenská vrstva, která předtím tvořila elitu totalitního státu. Své postavení si udržela proto, že v přechodném období využila své výsadní pozice a zneužila téměř vše. Česká společnost i stát měly po roce 1990 šanci ozdravit společenské poměry i svou strukturu, obnovit zdravé základy svého hospodářství. Záměrné a připravené zneužití téměř všeho, ke kterému došlo, aby si bývalá totalitní nomenklatura udržela své privilegované postavení, je možno označit pojmem vlastizrada. Staronová elita českého postkomunistického státu si je vědoma, že neudrží-li si politický, hospodářský i společenský monopol, bude jejich vina pojmenována a postavení zpochybněno. Společnost i stát, v zájmu vlastní existence, budou muset pojmenovat příčiny stavu, ve kterém se nalézají. Jsem přesvědčen, že viníci budou voláni k zodpovědnosti, i když to v naší zemi není zrovna zvykem. Společnost, v níž většina má osobní zkušenost s tím, že zneužití a zločin se vyplatí, může jenom živořit. Je třeba nastolit stav, kdy každý člen společnosti ví, že zločin se nejen nevyplácí, ale že se trestá, ať jej provede kdokoliv.

V životním zájmu stratégů postkomunistické politiky dnes je dosáhnout kontroly politických a společenských procesů. Zatím mají výhodu kontroly politické scény i médií a mají finanční prostředky. Jejich prioritou je dosáhnout jednoduchého politického stranického systému - schématu dvou parlamentních politických stran. Dnes, v této zeměpisné šířce, bohudík zatím nejde vyhlásit se králem nebo diktátorem z vůle strany.

Při uvažování o "prioritách" dnešní české postkomunistické politiky je dobré si uvědomit, že její záměry a cíle určuje a dlouho bude určovat způsob, kterým politické, hospodářské i společenské elity v průběhu devadesátých let dosáhly svého dnešního postavení. O tom, jak setrvale jdou za svým cílem, svědčí změna politické taktiky. Když se nepovedlo prosadit většinový volební systém zákonným postupem v parlamentu, došlo ke změně taktiky. Politická i mediální šaráda s takzvanou integrací pravice ve "Čtyřkoalici" byla provokovaná a mediálně manipulovaná až k jejímu hořkému konci.

Subjekty, které měly politicky spolupracovat a spět ke splynutí v jednu silnou politickou stranu, byly ideově neintegrovatelné. Unie svobody je umělý politický subjekt vytvořený za zcela jiným účelem, než aby se stal stabilním hráčem české parlamentní scény. ODA je dnes prázdnou slupkou několika politických příživníků, kteří původní ODA pomohli zničit. Zbytek členů té strany ani nevěděl, o čem česká politika je. DEU v té době byla již jen trafikou pro Ratibora Majzlíka. Rozhled, přesvědčení a skutečnou systematickou politickou vůli ve vyjmenovaných politických subjektech neměl nikdo. Lidovci se svými partnery měli máloco společného a maximálně počítali s tím, že na konci shrábnou bank.

Naděje veřejnosti, že na politické scéně může vzniknout věrohodnější politický subjekt, zvedla čtyřkoalici volební preference. Pro názor, že to byla od počátku režírovaná politicko-mediální hra, svědčí, jak usilovně byl za oficiálního představitele čtyřkoalice prosazován Karel Kűhnl, od sametového převratu nasazený hráč hrající roli a plnící přání "hybatelů". O jeho nevěrohodnosti dnes není třeba přesvědčovat ani tetu v poslední vísce, je zřejmé. Stejné platí o Pilipovi, Mlynářovi, Rumlovi i Žantovském. Nebyl problém ten spolek s nasazenými bílými koňmi v klíčových pozicích proti sobě rozehrát a v médiích před veřejností zdiskreditovat. Když se nepodařilo zákonem nastavit pravidla, že pluralita budou jenom dva, nastoupila se zdlouhavější cesta mediální sebediskreditace a vymazání se rukou voliče.

"Boj o svobodu" v České televizi

Mnohými budu nařčen, že spřádám spiklenecké teorie, tvrdím-li: "televizní krize" v roce 1999 byla vyprovokována. Šlo o ovládnutí "veřejno-právního" vysílání politickými kruhy. Podle toho, jak se odehrála, kdo se v ní angažoval a jaké bylo vyústění celé té politicko-mediální frašky, nepochybuji o tom, že klíčoví protihráči za scénou spoluhráli.

Asi není pochyb o tom, že najmenovaný ředitel České televize Hodač byl manipulatelný (do emigrace "odešel" v roce 1980). Jeho rodinné zázemí a okolnosti emigrace pro to svědčí a jsou velmi zajímavé. Když jsem viděl některé hlavní "bojovníky" protivné strany bojující za svobodu slova a nezávislost ČT, kdyby se to odehrávalo uvnitř klece a mohl bych se na to dívat zvenčí, smál bych se. Jan Ruml, senátorka Rőgnerová, Pilip, Mlynář, Kűhnl, Buzková a další byli pro mne velmi nevěrohodnými bojovníky za nezávislost ČT a svobodu slova. Jedním z horkých kandidátů v konkurzu na nového ředitele ČT byla i bývalá ředitelka televize Prima. Angažovanost herce Jana Krause, bývalého zaměstnance Primy, na straně svobodných médií mi rovněž napověděla, o čem to je.Viděl jsem, jak se Nova i Prima ustavovaly. Trochu vím, odkud jsou peníze do nich vložené a čemu ve skutečnosti ty "soukromé" televize slouží. Viděl jsem více satirických pořadů Jana Krause s politiky. To, co předváděl, bylo někdy neuvěřitelné. Z režie bylo vidět, jak z někoho cíleně vyrábí debila a z jiného mistra světa. Nevěřím v objektivitu takových lidí a zvláště nevěřím, když námezdníci bojují za svobodu slova. I uvnitř České televize mnozí z nezasvěcených jistě vzali konflikt doopravdy. Do sporu se přesto, co se již v devadesátých létech na politické scéně odehrálo, podařilo zaangažovat významnou část veřejnosti. Jaké asi bylo rozčarování lidí, když na konci zjistili, že vítězství žádné, že politici si to zase uplichtili, jak chtěli.

Ve svém životě jsem na vlastní kůži zažil tři velké "normalizace" po komunistickém způsobu. Matně, jako děcko, pamatuji počátek padesátých let. Jako obstarožní student (končil jsem vysokou školu jako třicetiletý) vzpomínám roky po šedesátém osmém. Nakonec jsem měl příležitost pozorovat "postkomunistickou normalizaci" let devadesátých jako poslanec parlamentu. Všechny tři normalizace měly podobné rysy a dělali je podobní lidé. Napřed vzali lidem přirozené vůdce, lidi respektované. Pak opakovaně dostali lidé naději, většinou falešnou a nepodloženou, aby nakonec zjistili, že to byl podvod. Po každém takovém zklamání byli lhostejnější.

Před léty jsem se zabýval ruskou historií a četl dějiny Polska. Ta taktika se velmi podobá způsobům, jakými Rusko rozšiřovalo svá území a likvidovalo odpor. Tvrdím, že televizní krize byla jedním z aktů normalizace.

Sociální demokracie a fenomén postkomunistické levice

Již jsem napsal, že první posametová levice měla vzejít ze základů Občanského hnutí. Tito lidé a uskupení posloužili jako mouřenínové. Většina z nich si to ani nestačila uvědomit. Několik se jich stalo stavební kostrou nové sociální demokracie. Stejně jsem se zmínil, že sociální demokracie, zpočátku nevýznamná politická strana, dostala příležitost a podporu, když selhala varianta Občanského hnutí.

Základ členstva nové sociální demokracie vytvořili lidé, kteří vyrazili za kariérou via politická strana se zpožděním třech čtyř roků po sametovém převratu. S ideovým, sociálně demokratickým přesvědčením to mělo málo co společného. Ostatně po sametovém převratu to byl problém celé politické scény a všech politických stran. Přesvědčených, ideově orientovaných při vstupu do konkrétní politické strany bylo minimum. Politika byla příležitostí ke hmotnému a společenskému povznesení. Někteří to měli v popisu práce… Charakterem a typem členstva bych sociální demokracii označil jako druho až třetiřadou ODS.

Pro postkomunistickou "pluralitní parlamentní demokracii" není sociální demokracie ideální levicovou stranou. Problémem a rizikem levicové sociální demokracie je její název a tradice, na kterou je možno se odvolávat. Jméno sociální demokracie je pro tvůrce a organizátory "postkomunistické plurality" nebezpečným džinem v láhvi. V její minulosti je příležitost pro potenciální stranické disidenty dovolávat se tradiční sociálně demokratické politiky a vyvolávat hereze.

Naši postkomunističtí demokraté jsou uvyklí, že i pluralitní politika podle jejich představ "není ideový chaos", ale má mít jejich řád. Nová strana, vpuštěná na "pluralitní hřiště", nesmí mít tradici a straníci musí ztratit paměť. Jako v Orwellově Euroasii musí být použitelní v libovolném směru a záměru. "Pravicovou" stranu již mají, Václav Klaus s Josefem Zielencem a dalšími v devadesátých létech vytvarovali ODS do téměř ideální podoby a formy. Vytvořili z ODS stranu dobře použitelnou, stranu bez tradice, paměti a skrupulí. Dnes nemá problém ze dne na den změnit priority, rétoriku i obrátit pojmy. Případní heretikové se nemají čeho dovolávat. Morálka je neznámý pojem, strana nemá svou lepší tradici a minulost.

Na teoreticky druhé straně politického spektra přichází čas třetí levice a uzavření kruhu, po kterém se sametová revoluce pohybovala. Ideální levicovou stranou postkomunistického pluralitního schématu je komunistická strana. V dnešní pluralitní variantě Komunistická strana Čech a Moravy. Ona je jistotou a garantem úspěšného zakončení a stability sametové perestrojky. Ona jediná má a může mít paměť svých "velkých" činů a síň tradic. Po patnácti letech se vracíme k původní "levici" - komunistickým technologům. Kružnice, po které se česká politika devadesátých let pohybovala, nás vrací ke svému výchozímu bodu, před rok 1989. Zakladatel ruského mocenského komunismu V. I. Lenin, když v roce 1917 napsal: "Gillotina nám nestačí, ta lámala jenom činný odpor. My musíme zničit veškerý odpor…" (zabít duši), mínil svá slova vážně.

Na konci osmdesátých let bylo Československo morální a politickou pouští. "Politickým národem" byli jenom komunističtí technologové a jimi odchovaní snaživci. Sametová revoluce se tak stala jen reformou technologie moci a původního mocenského aparátu. Principy a cíle zůstaly stejné, vyměnili se jen někteří "hybatelé". Ovládanou společnost použili jen jako beranidla k narušení zakonzervovaných struktur vlastní mocenské organizace. Ti z nás, kteří ještě nerezignovali, vzali rok 1989 jako naději. Ale "hybatelé" nás často zatáhli do své mocenské hry. V rukou si podrželi kontrolu nad klíčovými mechanismy a finanční zdroje. Velká část hráčů na scéně byly jejich figurkami. Proto trvali na kontinuitě právního systému, proto "jsme nebyli jako oni" a komunistická strana v parlamentu byla důležitým hráčem na šachovnici. Sami byli u založení většiny nových politických stran - finanční prostředky na politiku měli jenom oni. Proto byla i privatizace bez jasných a vymahatelných pravidel. Zajišťovali si tím svou budoucí ekonomickou nadvládu. Byl to klíčový prvek jejich politické strategie. Pro doplnění uvádím svou osobní zkušenost: mne samotného přivedl do místní disidentské skupiny v Jihlavě v konci osmdesátých let agent StB. Ustavující sešlost Občanského fora v listopadu 1989 tamtéž organizovali lidé spojení se Státní bezpečností. To vše jsem zjistil až s odstupem času.

Dnes se pomalu uzavírá kruh, který se rozevřel na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Při jeho rozevření nešlo o zničení zkamenělé struktury, která byla parazitem na těle společenského organismu. Smyslem a účelem bylo jen odpustit páru, která se ve společenském kotli hromadila, a omladit kotelnický personál. Šlo jen o generální opravu mechanismů regulace kotelní atmosféry, lepší regulaci tlaku páry. Ideje, mentalita i cíle správců kotelny zůstaly stejné: mocenská kontrola společnosti.

Miloš Zeman byl nejlepším možným šéfem perestrojkové sociální demokracie. Ideově mohl být čímkoli - snad i lidovcem. Po věrozvěstovi tržních parazitů, "konzervativci" Václavu Klausovi - nedotknutém žádnými idejemi, byl populistický tlučhuba Miloš Zeman přirozeným nástupcem v čele postkomunistické vlády. Jeho úkolem v křesle premiéra nebylo řešit problémy státu a jeho hospodářství - stejně jako to nebylo problémem jeho předchůdce. Úkolem bylo pokračovat v politické hře a roli, se kterou byl do politiky vložen. Pro ilustraci si dovolím uvést zajímavý fakt. Pamětníkům by měl být znám slavný článek tehdy jakéhosi Miloše Zemana zveřejněný koncem léta 1989 v Technickém magazínu a pojednávající o krizi československé společnosti. Na článku je zajímavé to, že jeho autorem nebyl Miloš Zeman. Článek napsali Tomáš Ježek s Pavlem Kysilkou dost dlouho před tím a nikdo jim ho nezveřejnil. Text byl potom zveřejněn krátce před sametovým převratem pod jménem Miloše Zemana a stal se odrazovým můstkem k famózní kariéře Zemana - politika.

Letité napadání se a předváděné spory v médiích mezi hlavním "pravicovým" politikem Václavem Klausem a "levicovým" guru Milošem Zemanem bylo loutkovým divadlem. Opoziční smlouva snad mohla lidem trochu zasvěceným do politiky a jejích mechanismů setřít mlhu z očí a mohli spatřit kontury divadelních kulis. Vůdce žádné svéprávné politické strany by nemohl v takové situaci udělat to, co udělali tito dva pánové. Byla to dohodnutá hra v dané etapě perestrojky. Stejné platí pro odstoupení Miloše Zemana z místa předsedy sociální demokracie a ohlášený odchod do politického důchodu. Byl to vypočtený strategický tah. Veliký Miloš byl uváděn do umělého spánku coby rezervní kandidát pro prezidentské volby. Strategickou intrikou bylo rovněž doporučení snaživého Vladimíra Špidly do funkce předsedy sociální demokracie. Tento do této role situovaný suchý úředník měl být symbolem politické změny sociální demokracie i její politiky. Domnívám se, že zde se Miloš i jeho rádci silně zmýlili. Bývalý "zelený" Špidla má "charakterovou vadu". Ze sociální demokracie, sestrojené na přechodnou špinavou práci, by rád udělal autentickou a tradiční sociální demokracii. Jestli má ve speciálně umíchaném postkomunistickém politickém prostředí naději na úspěch, je již jiná věc.

Pokračování příště.

V Třeštici 31. března 2004


Čestmír Hofhanzl