Mocenská mediální hra, která se v těchto měsících završuje s Unií svobody, je rozehrána kolem Lidové strany i perestrojkové sociální demokracie. Lidovci - se svou již léty zažitou pohotovostí posloužit, rozmělnit každý vážný problém a za službu dostat drobný podíl z pánova stolu - splnili úlohu a nejsou již potřební. Vývoj, který postkomunistická perestrojka ve společnosti v devadesátých letech nastavila, ve svých důsledcích likviduje společenskou vrstvu, jež byla volebním zázemím Lidové strany. Lidovecký „státník“ devadesátých let Josef Lux se na tom procesu významně podílel. Svou politikou v resortu zemědělství a venkova zablokoval obnovu malého a středního stavu. Šéfové a příživníci podivných společností hospodařících na půdě lidovce volit nebudou. Stejně Luxova podivná a dvojaká politika kolem církevních restitucí pomohla zabránit vydání majetku církvi. Majetek, který by vydělával – půda a lesy. Chtěl mít církev závislou na své straně, aby ona církvi vymáhala dotace. Výsledek je, že církev zůstala závislá na blahovůli postkomunistického státu. Postkomunistická politika, jí usměrňovaná média a šířená „kultura“ usilovně pracují na zpochybnění hodnot, ve které chtěli drobní lidovečtí voliči v koutku duše věřit.

Cyril Svoboda byl „vyrobený“ pražský předseda. Mohl jsem pozorovat proces jeho prosazení a zvolení do čela Lidové strany. Jeho zvolení nebylo výsledkem vnitřního prosazení se uvnitř členstva strany. Svoboda pomohl posunout proces vnitřního rozkladu a nedůvěry členstva ve vedení strany. V otázce, proč Cyril Svoboda, je zajímavý jeden fakt. Jako pracovník ministerstva spravedlnosti na počátku devadesátých let byl jedním z autorů zákona, který umožnil rozehrát spor a hru o vlastnictví budovy, která byla součástí komplexu Národního divadla. „Právní“ spor mezi „jakousi“ firmou Themos, která získala restituční nárok od církevního řádu Voršilek na pozemek pod touto budovou, a Národním divadlem. Nesměl bych v tom čase sedět ve sněmovně a na vlastní očí vidět, co a jak se dělo. Viděl jsem aktéry zaangažované v té restitučně – legislativně – mediální kauze. Celé to byla připravená a úmyslně sehraná politická šaráda na zpochybnění institucí a orgánů církve i jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí českého státu – Národního divadla.

Zvolení Miroslava Kalouska předsedou Lidové strany po Cyrilu Svobodovi byl další krok diskreditace a sebediskreditace této strany. V zasvěcených kruzích a v prostředí poslanecké sněmovny byla v devadesátých letech známa Kalouskova činnost ve funkci dlouholetého náměstka ministra obrany. Kolem osoby dnešního pana předsedy Lidové strany a předsedy rozpočtového výboru sněmovny je možno kdykoli ve vhodné chvíli rozpoutat diskreditační mediální kampaň. Očekávám, že to bude v nejvhodnějším okamžiku před volbami.

Lidová strana nemá v připravovaném „optimálním“ politickém parlamentním schématu místo, svou roli již splnila. Dnešní postkomunistická mocenská elita krok za krokem pracuje na jejím odstranění. Přes vše, čemu její šéfové v posledních padesáti létech posloužili, přece jen měla a má svou lepší tradici – navíc spojenou s křesťanskými kořeny. V jejím členstvu vždy hrozí recidiva paměti na lepší minulost.

Podobný proces je rozehrán kolem sociální demokracie. Je dobré si uvědomit, že naše nohy, přesněji nohy „hybatelů“ dnešní české politiky, vězí hluboce ve vazkém bahně „sovětské mocenské politiky“, v jejích zvycích i cílech. Na západ od naší hranice probíhá podobný společenský vývoj. Ve svých důsledcích i politika v těch zemích spěje ke schématu dvou stran – tragické je, že bez korekčního základu anglosaské morálky. Tento vývoj je nebezpečný, ale stále ještě má rysy mírněné historickou zkušeností a kulturou. Tam je alternativou levice sociální demokracie. U nás mocenští paraziti nemohou, krátce po organizované loupeži devadesátých let, naměklým sociálním demokratům důvěřovat.

Dnešní sociální demokracie nemá ani ve svých „vůdcích“, natož v členstvu, ducha sociální demokracie. V perestrojkové hře se stala užitečnou a použitelnou maketou politického subjektu sociální demokracie, když v prvé části převratové hry selhala strategie s levicí Občanského hnutí. Miloš Zeman byl salóním produktem komunismu. Se sociální demokracií měl společné pouze to, že organizátoři transformace komunismu v komunistický kapitalismus v ten okamžik přesně takový typ potřebovali. Autentickou sociální demokracii z politického subjektu, do kterého byl „vložen“, dělat nechtěl a ani toho nebyl schopen. Sloužil nebo hrál jen za sebe. Ostatně jeho veřejná projevení se po uložení do umělého politického spánku posloužila vždy spíše komunistům než straně, které nedávno šéfoval.

Nevěřím tomu, že vnitřního ducha a poté i pevné vnější formy může politické straně vdechnout člověk - politická osobnost, která takové hodnoty hluboce vnitřně nesdílí. Autentickou sociální demokracii v postkomunistických Čechách se snad mohl pokusit obnovovat Ruda Battěk. Ten ale se svou lidskou podstatou neměl v politickém společenském médiu, které umíchal komunismus, šanci.

Perestrojková sociální demokracie je svým členstvem směsicí dvou základních lidských typů. Jednak jsou to snaživci, kteří zaspali a zpozdili se, přišli k politickému „lizu“ pozdě. Promeškali čas a v pravicové variantě vedoucí síly – ODS - již bylo obsazeno. Pak jsou to lidé, kteří nebyli dost pevní, nevydrželi počkat, až se karta obrátí, a vnitřně zůstali komunisty. Oba tyto postoje, přes přechodný úspěch v sociální demokracii, ve skutečnosti v postkomunistické revoluci prohrály.

Vladimír Špidla, jak jsem již napsal, by byl rád sociálním demokratem. Miloš Zeman, když jej navrhoval za svého nástupce, oceňoval paradoxně spíše jeho nectnosti a slabosti. Podcenil zarputilost a vizionářskou část Špidlovy osobnosti. Špidla ale není politickým vůdcem a okolnosti mu nejsou nakloněny. Sociálním demokratem by mohl být dnešní předseda poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek. Na to, aby byl schopen v součastné situaci takový postoj ustát, nemá, obávám se, dostatečně tuhou páteř. Co říci o ostatních „osobnostech“ strany – Škromach je komunistický odborový funkcionář okresního formátu. Gross je zručný a bystrý chlapec, mistr zákulisních pletich, bez ideí, pevných zásad a charakteru. Pavel Dostál je parodií nejen sociálního demokrata. O Petře Buzkové netřeba mluvit. V této fázi mocenské perestrojkové hry a s těmito herci se hraje o samotnou existenci subjektu sociální demokracie na české politické scéně.

Společenské i hospodářské problémy, které postkomunistická kapitalistická „revoluce“ navršila, jsou v prostředí, jež vytvořila, neřešitelné. Záměrem té podivné revoluce bylo, aby si politickou i hospodářskou moc v novém kapitalistickém nátěru udrželi monopolně v rukách ti, kteří ji drželi v konci osmdesátých let: „hybatelé“. K úspěšnému dotažení do takového cíle museli její aktéři v průběhu let zamlžit, zpochybnit a obrátit v opak téměř vše. Sametová revoluce ve svých důsledcích byla jen restaurací starých elit i způsobů. Politická i hospodářská moc se vrátila do rukou těch, kteří v průběhu půl století prokázali nezpochybnitelně svou neschopnost zodpovědně spravovat ovládanou společnost. Z české společnosti ten proces vytvořil „černou společenskou díru“. Většina nadává, nechápe, co se stalo, nevěří v nic a není schopna pozitivní práce. Takovou společnost je možno ovládat, její problémy tlumit, lépe řečeno udržovat v prekolapsovém stavu jen centralizovaně a s větší či menší pomocí politického násilí.

Názorně je možno pozorovat odraz tohoto stavu ve scénách, které se odehrávají na politickém jevišti. Už jim hoří za zadkem, přesto nejsou schopni v klíčových problémech dosáhnout dohody. Příkladem jsou nedávná jednání o řešení koncepce důchodového systému. Prvým krokem k možnosti spolupráce a jakémusi řešení by totiž muselo předcházet pojmenování příčiny problémů dnešního stavu. K tomu není „politická vůle“, nikdo z nich na to nepřistoupí. Znamenalo by to počátek procesu hledání viníků a hrozil by velký třesk. Vyvstalo by akutní nebezpečí, že se půjde na samý počátek, k hlavním organizátorům a aktérům komunistické perestrojky, tedy k „hybatelům“. Proto budou dále mlžit, intrikovat, vyhazovat se ze sedel. Celý proces bude pokračovat ve směru snížení počtu politických hráčů, k ideální pluralitě dvou. Ti se mohou na čas dohodnout a své krizové řešení společnosti nadiktovat. Je dobré si uvědomit, že s právní i společenskou kontinuitou komunistického režimu pokračuje i kontinuita jejich pojetí elit. Politickým národem, tak jako za komunismu, zůstali jen ti, kteří jsou u toho a mohou do něčeho mluvit. Oni mají práva. Plebsu dali formální možnost volby. Formální proto, že ovládli vedení existujících parlamentních stran, namočili je do spoluviny za součastný stav, ovládli média. Za takových okolností jsou volby obsahem i výsledkem jen formálním stvrzením jejich vedoucí úlohy.

Není individuální morálky, ta se stala jen formálním „kecem“, jak k tomu dal příklad a předváděl celá devadesátá léta prezident-filozof. Proto neexistuje ve společnosti, natož v politice, korekční mechanismus, brzda, která by rozjetý stroj postkomunistického pojetí státu a politiky držela v nějaké míře. Byl jsem v devadesátých letech v politice dost dlouho, abych tu mentalitu poznal a pochopil. Je to mentalita z komunismu hluboce zažitá. Když se někdo, třeba i shodou okolností, vyšvihne, stává se stát, obec a jejich zdroje zdroji pro jeho použití. Za komunismu to byl jejich stát, ale „rodná strana“ jim dávala nějaké hranice. Elita postkomunistických revolucionářů svým příkladem nastavila stejnou normu, ale hranice nestanovil nikdo.

Dnešní politická „elita“, většinou loutky vpuštěné na scénu na omezený čas, brzo nabývá přesvědčení, že rozhoduje. Jedná a působí v zájmu své kariéry a přežití ve funkcích. Dlouhodobé souvislosti, stav a perspektiva společenského substrátu, na kterém sedí a ze kterého žije, ji nezajímá. Již pouhé zamyšlení se v tomto směru by mohlo ohrozit její pozice i kariéru. Vždy jsem žasl nad tím, jak největší „talenty a hvězdy“ české politiky chápaly své postavení a moc. Zodpovědnost je nezatěžovala, věděly, že když budou plnit, co je od nich žádáno, mají postavení zajištěné. Spoléhaly a spoléhají se, že politickou odpovědnost v naší zemi nikdy nikdo neponese.

Přes formálně i de facto existující instituce demokratického státu, odpovídající tomu funkce i úkony, zůstal český stát státem úzké parazitické elity. Základ této elity, její metody a zvyky, vytvořil totalitní stát. Jen přibrala v devadesátých létech nové „talenty“. Institucionální kostru pluralitního demokratického státu vyplnila svými lidmi. Tak se stalo, že ve skutečnosti je český stát a jeho politická scéna parodií demokratického státu i politiky.

Nejprve je si nutné přiznat, že jen minimum lidí - voličů i těch, kteří by se chtěli politicky angažovat - si do této doby uvědomilo, co se ve skutečnosti v české politice, hospodářství i společnosti v uplynulých patnácti létech odehrálo. Dále si je dobré říci, že vývoj ve směru, který jsem popsal, ještě není ukončen. Společenská skupina, která nasměrovala a fakticky řídila politický i hospodářský vývoj k dnešnímu neblahému stavu, má v rukou většinu vysokých karet. Drží politickou moc, téměř monopolně vládne ekonomice, ovládá média. Společnost se jí podařilo totálně rozložit. Naivkové, kteří si myslí, že je možno s takovou politickou mocí vstoupit do regulérní politické soutěže, neviděli a nepochopili nic. „Hybatelé“ jsou si dobře vědomi, o čem je mocenská politika, ovládají její technologii. Chápou, jak neblahé důsledky měla restaurace jejich politické i hospodářské moci. Vědí, že to, co sehráli v průběhu devadesátých let ve své režii a k svému prospěchu, byla podstatou i metodami kriminální záležitost. Jestliže český politický a právní systém skutečně začne demokraticky a právně fungovat, budou dříve či později voláni k odpovědnosti. Jejich vina bude vážena. Oni ovšem udělají vše, co bude v jejich silách, aby vývoji naznačeným směrem zabránili.

V nejbližších letech nás očekává stálý tvrdý, sofistikovaný tlak politickými, mediálními i hospodářskými prostředky pro dosažení duálního „pluralitního“ politického systému. Všemi „virtuálními“ prostředky bude protěžovaná tentokrát již Komunistická strana Čech a Moravy. Stejně všemi prostředky bude povzbuzován a rozšiřován stav demoralizace a nevíry ve vyšší hodnoty lidského života. Říkám „virtuálními“ prostředky proto, že ani Belzebub by nemohl takový cíl a prostředky politiky pojmenovávat a přiznat otevřeně. Budeme číst v novinách i poslouchat v rádiu a v televizi sofistikované argumenty a důvody od kapacit, odborníků, proč musí být to a to k našemu dobru učiněno. V realitě se bude dít opak, při pozornějším zamyšlení by i laikovi měla být argumentace kapacit podezřelá.

Při té příležitosti se musím zmínit o článku v Lidových novinách, uveřejněném kolem 20. března 2004, kde Saša Vondra argumentoval, že dnes, patnáct let po „revoluci“, máme možnost zbavit se komunistické strany z české politické scény jen prosazením většinového volebního systému. Argumentuje tak člověk, který pár let působil ve funkci českého velvyslance ve Spojených státech. Bezpochyby tedy ví, o čem většinový systém je a jak a proč ve Státech pozitivně funguje. Nepodceňuji ho, že by nevěděl, kam je celá politická hra směřována. Právě díky takovému volebnímu systému by se komunisté stali hlavní „levicovou“ stranou. Mne aktivita bývalého „disidenta“ utvrzuje v názoru, jak a kým byla kapitalistická „perestrojka“ dlouhodobě připravována a plánována.

Po půl století jsme se vymanili z těsného objetí východního sovětského – ruského bratra, který nás objímal tak těsně a láskyplně, že místní „elita“ přijala jeho zvyky a mocenskou kulturu. Naše země se stala v devadesátých letech členem Severoatlantické aliance. V krátké době se staneme členským státem Evropské unie. Po padesáti letech se „formálně“ vracíme do kulturního civilizačního okruhu západoevropské civilizace. Obávám se, že stejně jako je náš politický pluralitní systém dosud formou vyplněnou starým obsahem, tak jsme se do evropských struktur i do Severoatlantického obranného společenství vrátili jen jako Trojský kůň.

Jak si dnešní česká mocenská elita představuje ty, kdo budou zastupovat a hájit „české zájmy“ v Bruselu, nám nedávno předvedla v politickomediální šarádě kolem nominace českého komisaře. Vládou oficiálně nominovaný kandidát Miloš Kužvart byl v české politice dost dlouho, aby mohl pochopit její základní principy. Bohužel nepochopil a stalo se mu to osudným. V době, kdy Miloš Kužvart byl ministrem životního prostředí, jsem pracoval v Národním parku Šumava. Někdy v roce 1999 jsem svému tehdejšímu ministrovi popsal a vysvětlil pozadí mocenské a mediální hry kolem území Národního parku. Stejně tak jsem mu řekl, kdo je kdo v české politice i v jeho straně a co od koho může očekávat. Byl jsem poslancem osm let a celá devadesátá léta se angažoval kolem území šumavského parku. Miloš Kužvart byl prním ministrem životního prostředí po Ivanu Dejmalovi, který se z pozice své funkce postavil a zaštítil zodpovědné vedení Národního parku v nerovné mocensko-mediální hře kolem strategického území šumavského parku. Bohužel mu funkce a postavení z toho vyplývající zachutnalo a začal se podle toho chovat. Chlapec - ke své škodě - nepochopil, že vstoupil a připletl se do významné mocensko-politické hry. Neuvědomil si, že ti lidé nezapomínají. Asi doposud nechápe, že chce-li být jedním z nich, musí být jejich celý. Přešlapy, slabé chvilky chtít udělat něco dobrého a po pravdě, se netolerují, taková je mentalita a zákony mafie. To byla největší vada kvalifikace kandidáta českého eurokomisaře Miloše Kužvarta; dali mu to náležitě vychutnat.

Na druhé straně netřeba pochybovat o ideálních předpokladech a kvalifikaci dnešního českého eurokomisaře Pavla Teličky. Nejenže byl členem komunistické strany, to patřilo k rodinné tradici, ale otec pana eurokomisaře byl za „zlého totalitního“ komunismu pracovníkem ministerstva zahraničních věcí. O mimořádné kvalifikaci pana otce svědčí to, že měl na starost a zajišťoval jmenování československých vyslanců u vlád dotyčných zemí. Na to jistě v té době nestačila jenom jedna kvalifikace. Všechno je v pořádku a na dobré cestě, včera jsem se dočetl, že pan eurokomisař Pavel Telička se stal nejpopulárnějším českým politikem. Stejně jako svého času na počátku devadesátých let jím dlouho byl jeho kamarád Vladimír Dlouhý. Problém je jen ten, že se mi to nezdá, není to sen. Je to podivná virtuální realita českého komunistického kapitalismu, jenom nevím, kdy a jak se z ní probudíme.

V Třeštici 31. března 2004


Čestmír Hofhanzl