Diskuse o míře vhodnosti toho kterého volebního systému se v našich zeměpisných šířkách odvíjí od skutečnosti, zda daná procedura (způsob volby, přepočet,…) generuje "silnou", "většinovou", či "stabilní" vládu. Obávám se však, že od čistě formální procedury očekáváme víc, než může dát. Vždyť demokracie je "jen" nenásilným způsobem výměny vlád a volby jsou "jen" jejím prostředkem. Nechci tvrdit, že je zcela lhostejné, zda je vláda např. stabilní či nikoli. Je to však druhotné. Primární je, zda je vláda dobrá či špatná.

Nebudu se zabývat jasnými stavy, kdy je vláda zároveň špatná a slabá (čili naštěstí brzy padne) nebo současně dobrá a silná (ach, jak sladký ideál…). Špatná a silná vláda prosadí každý nesmysl, který si umane. Je lhostejné, kdo je v opozici. Taková vláda se nemusí zaobírat obhajobou či diskusí nad svými návrhy - parlament je stejně díky její síle odhlasuje. Zkrátka hrůza! Poslední varianta je nadějnější. Jde-li o podstatu věci a jsou-li v opozici takové strany, které v zájmu státu dokáží na chvíli zapomenout na své stranictví (což ale nelze u těch, které jsou nepřátelské stávajícímu režimu samotnému - u nás např. KSČM…), může se dobré slabé vládě po náležité argumentaci a s jistou přijatelnou mírou kompromisu dařit její dobré návrhy prosazovat, tak prospívat společenství a tím se udržet. Vše - jen s dobry a zly v menším měřítku - přitom platí pro krajská i obecní zastupitelstva a jejich rady.

Vláda tedy má být dobrá. K tomu nám však nepomůže žádná procedura (či její změna). K čemu nám však procedura pomoci může, je vyvarovat se nejhoršího zla - špatné silné vlády. K tomu je nejlepší současný poměrný volební systém. Není samozřejmě ideální. Já například považuji za zbytečně vysokou 5% hranici pro vstup do Sněmovny. Ale když už je, bylo by dobré zbavit ji její psychologické strašidelnosti s názvem "propadlý hlas". Nevidím jako rozumné nechávat sekretariátům stran, které se do parlamentu nedostanou, disposici s mandáty, které "získají" (viz text "Neschopnost není program" z LN 2.10.2002 na str. 11). Už proto ne, že by to v našich poměrech mohlo znamenat účelovou výrobu stranických "satelitů", které by odchytávaly voliče "kmenové" strany nespokojené tu s tou tu s jinou drobností, avšak mandáty by poslušně odevzdávaly své rodné matce… Lepší způsob vidím v dvoukolovém principu, kdy volič nejprve rozhodne o tom, které strany se do parlamentu probojují a pak už vybírá jen z nich. Zařídit, aby volič nemusel k urně dvakrát a aby se tak volby neprodražovaly, je přitom jen otázkou technického triku…

Poměrnost tedy každého nutí k diskusi. Jak jsme nezralí a jak takový donucovací prostředek skutečně potřebujeme, ukázal "případ" paní poslankyně Marvanové. Vždyť jistě není pravdou, že jí nebyla po chuti každá ze součástí "povodňového balíčku". To jen vláda, která si myslela, že je silná, vše zabalila a zavázala tak, že sněmovnu svévolně postavila před problém "všechno nebo nic". A reakce po hlasování? Téměř hysterická. Místo toho, aby se šli normálně zeptat co by stačilo pozměnit, aby paní Marvanová při opakovaném pokusu hlasovala "pro". Nic naplat - mandát je volný (tedy patří poslanci, nikoli partaji)… A dobře tak. Je-li na tom lépe EU do které směřujeme, ukáže brzké hlasování Irů. Obávám se však, že po prvním odmítnutí se nikdo nešel ptát a na smlouvě z Nice se nezměnil ani řádek. Přesto, že jsem zastáncem vstupu naší země do EU, byl bych rád, kdyby Irové své "NE" zopakovali. Vždyť text z Nice přeci není dogma, není to jediný možný základ rozšíření. Patrně na něm není vše v pořádku, tak nechť se chyby odstraní…

Ať už jde o EU či o nás samotné, je zkrátka nutné mít stále na paměti jeden neoddiskutovatelný fakt: mezi většinovým názorem a pravdou je rozdíl. Snažme se proto volit tak, aby od naší obce až po Brusel vítězil v našich zastupitelských sborech argument nad argumentem a nikoli vůle nad vůlí.

V Brně, 3. října 2002

Jan Kubalčík
místopředseda Městského sdružení Konzervativní strany Brno
www.skos.cz