Jessica žije!

Jessica Lynchová byla osvobozena americkými jednotkami ze zajetí. Bohu díky. Na pozadí této dobré zprávy je však namístě si položit tuto otázku – proč se mladá Jessica do této jistě traumatické situace vlastně dostala? Ptejme se ještě dále – proč vůbec do této války odjížděla?

Vzpomínám si na televizní záběry z doby před válkou, na kterých se američtí vojáci loučili se svými rodinami. Chvíle hlubokého dojetí, čas pro slzy a ta nejintimnější slova. Záběry, o kterých hovořím, však byly poněkud neobvyklé. V khaki oblecích byly ustrojeny manželky mladých mužů, držících v rukou malé děti. Jejich maminky odjížděly „osvobozovat“ Irák a nikdo se nad tím nepozastavoval. Ano, tak hluboko se do naší mentality vryly následky jiné války, totiž války kulturní, probíhající celá desetiletí na „západní frontě“, že již neprotestujeme proti vysílání žen do válečných konfliktů, kde budou čelit po zuby ozbrojeným mužům. Dnešní Washington Post (3.4.2003) přináší zprávu, že Jessica před svým zajetím zabila několik iráckých vojáků. Americký národ se pyšní chrabrou bojovnicí a neptá se, jaké to má muže ve svém vedení, když posílají do bojů ženy, jež se stanou snadným terčem brutálního zacházení ze strany hrubě jednajících mužů, snadné možnosti znásilnění a ponížení. Kde je rytířská tradice Západu?

Jenomže ženy mají dnes „právo“ být ve všem stejné jako muži, a tak se dnes stále častěji oblékají do vojenských uniforem, aby chránily zemi, pro kterou by spíše měli rodit děti. Dnes tvoří ženy 14 procent americké armády. Také reforma českých ozbrojených sil má zrovnoprávnění mužů a žen ve svém programu. Není to absurdní? Odpověď by měla být zřejmá – ano. Praví muži neposílají své milé, manželky a matky do válek. A nečiní to ani civilizované národy. Spojeným státům po vítězství Republikánské strany v prezidentských i parlamentních volbách prý dnes vládnou konzervativci. Budou mít v sobě dostatek konzervativních ctností, aby dokázali stáhnout ženy z bojů zpět domů, ke svým rodinám? Obávám se, že odpověď na tuto otázku všichni předem známe.

Michal Semín