Akce "LET"*)

Přepadení letiště v Chocni dne 13.5.1949

Věnováno památce mého bratra Vlastimila Klenovského, plukovníka letectva in memoriam, při příležitosti umístění jeho pamětní desky na Národním pohřebišti v Praze-Ďáblicích dne 26.6.1996.

*) Akce "LET" - kódové označení akce mého bratra v dokumentaci KV-StB v Hradci Králové

Motto: "Nebojte sa, moja milá mamička, uhnem sa já až poletí gulička." Moravská národní...

Neuhnul jsi, Vlastíku, nemohl jsi, i kdybys byl chtěl. Byl jsi už pevně připoután do popruhů pilotního sedadla letadla Sokol, držel jsi v rukou řídící páku a připravoval letadlo ke startu. Potřeboval jsi už jen několik minut, abys mohl odletět a dokončit tak úspěšně svůj plán zneškodnění ozbrojené hlídky SNB na letišti a připravení dvou letadel k odletu na Západ. Po překonání jedné nečekané překážky proběhly obě tyto dílčí akce úspěšně až do momentu výstřelu. Tvůj plán měl totiž jednu jedinou - bohužel však - osudnou chybu, která Tě stála život. Vzal jsi s sebou ženu. Šlo přece - a Ty jako voják jsi to velmi dobře věděl - o nebezpečnou, riskantní záležitost, v níž ženské city lítosti a soucitu nebyly na místě, protože šlo o otázku života nebo smrti. Tvá smrt po výstřelech byla rychlá - než jsi si uvědomil, co se vlastně stalo, klesla Tvá hlava na prsa, Tvé oči vyhasly a jen Tvé ruce dále svíraly řídící páku letadla. Byl jsi zrozen pro volný let ptáka pod širým nebem, ne pro komunistickou klec. Tvá lidskost a ohleduplnost vůči ozbrojené hlídce na letišti byla zaplacena Tvou smrtí. Tak odplácí komunistický svět. V případě hlídky šlo skutečně o vraha, protože střílel tak, aby zabil a ne tak, jak bylo jeho povinností, totiž aby zraněním zabránil odletu letadel. Jak hluboký odpor a pohrdání komunistickým režimem jsi musel cítit, když jsi byl ochoten a schopen se odříci i své největší lásky a raději riskoval vyloučení z letecké akademie, než aby ses podřídil komunistickému zločinnému systému a sloužil mu? Byl to osud a nebo nedostatek toho bojového štěstí, kterého jsem měl já v průběhu mého partyzánského odboje 1944-45 tolik, že jsem přežil a Tobě bylo odepřeno? Vyčerpal jsem snad já opravdu nejen svůj vlastní příděl tohoto bojového štěstí, ale i Tvůj? Marné otázky - marné odpovědi. Jen bolest a smutek mi zůstaly nad Tvou ztrátou a po Tobě na památku jen medailonek s obrazem Panny Marie, který Ti dala jako amulet naše matka, když jsi odcházel v r. 1946 z domova do světa - do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Je potřísněn Tvou krví... Co se to tedy stalo, tehdy v noci 13.5.1949 na letišti v Chocni a jaká to byla cesta, která Tě přivedla té osudné noci na toto místo? Vzhledem k mé účasti jak v protinacistickém (1944-45), tak i v protikomunistickém odboji (1949-52), jsem koncipoval tuto vzpomínku na mého bratra a na akci "LET" od začátku jako ideovou, osobní a faktickou jednotu obou odbojů. Soudím, že je to tak správné, protože to odpovídá historické pravdě a duchu nedílného boje proti totalitním diktátorským režimům, za neuhasitelnou touhu všech slušných lidí žít v míru, pokoji a svobodě.

K časovému skluzu a k přesunu těžiště této vzpomínky na mého bratra do údobí rehabilitace po r.1991 došlo proto, že se mi nepodařilo vzdor velkému úsilí dokumentovanému v této knížce dosáhnout občanské, posmrtné rehabilitace mého bratra, který je stále veden oficiálně v úředních, soudních dokumentech jako terorista kriminálních činů. Nejde tedy v tomto případě ani tak o osobní tragédii prostého vojáka tohoto státu, který jednal ve shodě se svou vojenskou přísahou, nýbrž o selhání tzv."sametového" režimu, který převzal v listopadu 1989 moc dohodami a cinkáním klíčů na náměstích od komunistického režimu, aniž by si uvědomil, že moc bez práva a spravedlnosti a tedy bez morálky musí nutně zdegenerovat, což se naplno projevilo politicky koncem roku 1997...

...Na kbelské letiště v květnu 1945 nejprve přistály dva letouny Pe-2 s velitelem divize plk.let.Budínem a jeho zástupcem pplk.let.Františkem Ryplem. Za další dva dny, tj.11.5.1945, je následoval div.gen. Alois Vicherek, jehož zde uvítal na domácí půdě plk.let.Josef Hanuš (vězněn v nacistických koncentračních táborech, z nichž se vrátil s narušeným zdravím – zemřel v r.1950). Ten jako člen KSČ vydal 5.5.1945 rozkaz pro ty příslušníky čs.letectva, kteří z různých důvodů nebojovali za války a žili v protektorátě, aby se okamžitě v uniformách dostavili na nejbližší letiště a obsadili je. Plukovníci Hanuš a Rypl byli komunistickými emisary a okamžitě, ještě před příchodem ostatních čs.letců z Ruska a Anglie, obsadili spolu s Vicherkem nejdůležitější pozice na nově zřízeném Velitelství čs.letectva Hlavního štábu MNO v Praze.

J.Hanuš a F.Rypl patřili po r.1945 k hlavním likvidátorům letců RAF. Oba udělali závratnou kariéru po nástupu komunistické diktatury a spolu s gen.Vicherkem nesou největší podíl viny na čistkách podle sovětského modelu. Hanuš byl v hodnosti pplk.let. členem gen.štábu čs.letectva již v období před Mnichovem. Po 15.3.1939 pracoval v ilegalitě, byl zatčen gestapem, vyšetřován a nakonec propuštěn z nacistických káznic. V květnových dnech 1945 byl v čele "naftalínů" (hanlivé označení důstojníků, kteří za války nebojovali) na hlavním štábu Velitelství čs.letectva a jako člen KSČ se rychle stal generálem, jenž jako druhý muž po Vicherkovi jednal s nebývalou krutostí. Rypl byl před Mnichovem aktivní pilot u let.pluku č.3 v hodnosti škpt.let., odešel do emigrace a bojoval v 310.stíhací peruti. V r.1944 odešel do Ruska, kde zastával hodnost staršího šturmana divize.Po válce vstoupil do KSČ a působil v Letecké vojenské akademii v H.Králové, kde po r.1948 převzal velící post, aby posléze až do 60.let oddaně sloužil komunistickému, totalitnímu režimu. Kádrová situace ve velitelském sboru letectva v r.1945:

40% důstojníků byli letci RAF, 30% z Ruska (SSSR) a 30% domácích příslušníků letectva, kteří zůstali doma a nebojovali (naftalínů)...

...Ve čtyřech tzv.očistných akcích bylo v letech 1948-50 propuštěno z čs.armády na příkaz sovětských poradců a domácích komunistických přisluhovačů: 57 generálů, 207 plukovníků, 511 podplukovníků, 634 majorů atd., čili nejkvalitnější a nejstatečnější jádro národa – bylo za věrnost vlasti odměněno – v lepším případě novou emigrací na Západ, v horším šibenicí, dlouholetými žaláři, podlomeným zdravím, ustavičným ponižováním, trvajícím i po návratech z kriminálů. Znovu se vracíme k hlavnímu mottu celého příběhu – k principu svědomí a ke krizi lidství. Naše otázka zní: jak se s těmito problémy vyrovnával generál Vicherek – a jaká je jeho vina osobní v rámci tzv."organizované viny" v čistkách, jež tvrdě zasáhly čs.letectvo?...

...K tomu několik bližších údajů o některých z nich: Zdeněk Kac, generálmajor – podle svědectví jednoho člena rehabilitační komise FMO jedna z největších krys. "Byl typickým představitelem bezcharakterního, bezzásadového kariéristy. Tento Kac spolu s dalšími generály plánovali a připravovali přijetí okupačních sovětských vojsk a přímo se podíleli na jejich letecké invazi v srpnu 1968. Měli připraven seznam důstojníků letectva, kteří měli být ihned po dosazení dělnicko-rolnické vlády fyzicky likvidováni. Později v letech 1981-4 působil jako vojenský přidělenec v Angole a Libyi a po návratu do Prahy se stal na MNO náčelníkem oddělení pro jednání na Správě pro zahraniční styky a ještě na jaře 1990 byl členem delegace ČSFR na jednání ve Vídni o konvenčním odzbrojování v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (tzv.KBSE). Potom odešel do důchodu se statisícovým odchodným." (dopis V.Chadima prezidentu V.Havlovi ze dne 11.11.1990).

Akademici Jiří Mates, Josef Mošna a Jiří Vtelenský byli pravděpodobně členy prověřovací (likvidační) komise LVA. J.Vtelenský podepsal podle vlastního přiznání vyhazov čtyřem akademikům a po listopadu 1989 sice neúspěšně kandidoval do výboru Sdružení vojenské obrody, ale stal se údajně mluvčím SVO za Jihočeský kraj. Akademik Jan Svitek se stal náčelníkem oddělení pro vojenské záležitosti u Čs.aerolinií. Akademik Alois Vlk je uveden jako udavač mého bratra ve vyšetřovacím spisu KV StB H.Králové a je tedy jedním z přímých viníků smrti mého bratra (viz dopis V.Chadima z 20.10.1998). V ročníku 1947 (V.Chadim) působili tito udavači: Miloš Svoboda, původem z Boskovic, učil na VAAZ v Brně, dále Ilja Špeta, který učil údajně na Vysoké letecké škole v Košicích a akad.Ondrášek, který rychle postoupil až na post velitele divize....

...Dne 17.3.1948 obdržel můj otec v Brně pod čj. 4546/1948 varovný dopis rodičům akademiků od velitele LVA plk. let. Františka Rypla (komunista), z něhož vyjímám: "Někteří akademici za necelou dobu svého pobytu v LVA a přes veškerá poučování neujasnili si správný postoj občana a vojáka k lidovědemokratickému režimu a neuznali za vhodné upustit od svého reakčního smýšlení. Tím se postavili do řad nepřátel státu. Takové důstojníky letectva nemůže ČSR potřebovat. Proto v rámci čistky v čs.armádě byli z LVA vyloučeni ti akademici, kteří se zřejmě prohřešili." Tento dopis byl sice u nás v rodině přečten a vzat na vědomí, ale protože jsme nikdo z nás nebyli v KSČ a s tehdejším politickým vývojem jsme nesouhlasili, ponechali jsme zcela na vůli a svobodném rozhodnutí Vlastimila, jak bude na dopis reagovat. Mezitím však můj bratr –jak jsem zjistil až později- už reagoval. Podlehl totiž tvrdému nátlaku a vydírání hrozbou vyhození z LVA a do KSČ vstoupil. Necítil se však v ní dobře a styděl se za to, takže nám to doma nikdy neřekl a dospěl k názoru, že to byla chyba, protože v ní nemohl žít a choval se v mezidobí únor-listopad 1948 tak, že byl bez ohledu na vstup do partaje v prosinci 1948 z LVA vyloučen spolu s 12 dalšími akademiky jeho ročníku....

...Generální čistka v LVA v r.1948

Hlavní štáb velitelství letectva –5.odd..voj.letectva, čj.21.512/Taj.let.5.1949 z 20.1.1949

Vec: (text ve slovenštině) Leteckí vojenskí akademici –prepustenie

K veci: Podla predložených dokumentov o voj.let.akademikoch 5.oddeleniu voj.letectva je treba ihned prepustit z LVA ve spisu uvedených let.voj.akad., ktorí nejen že nemajú kladný postoj k ludovodemokratickému zriadeniu nášho štátu, ale priamo a otvorene sa stavajú proti štátu a strane KSČ, krotá prevzala zodpovednost za budúcnost nášho ludu. Tito akademici prevzali vedome všetky negatívne, politické zásady od bývalých reakčných a protiludových príslušníkov velitelského a profesorského sboru LVA, krotí vetšinou dnes zbehli za hranice. Uvedení voj.let.akad. ani po únorových udalostiach sa nezmenili, sú nadalej nositelmi a propagátormi západnej ideológie a niet žiadného predpokladu na ich prevychovanie. Uvedení voj.let.ak. nesúhlasia s našimi spojeneckými smluvami s ludovodemokratickými štátmi a zvlášte so SSSR. Predstavitelov našej vlády a národnej fronty zosmiešňujú, nevhodnými a nemiestnými vtipmi kritizujú. Na takýchto akademikov je zbytočné venovať značný náklad na ich ďalšie školenie a preto podla ustanovenia služobného predpisu Š-II-1 je ich třeba ihned z LVA prepustit a dať I/3 oddel. návrh na ich premiestnenie k útvarom pozemných zbraní. Ad 1-2 (LVA a Let.náhr.pluk Vysoké Mýto) Predpis Š-II-1, čl.64, písm. c, ku dni 21.januára 1949 prepúšťa z LVA a tímže dňom zbavuje charakteru let.voj.ak.: III.ročník LVA – Dadu Josefa, Endyša Oldřicha, Greilla Antonína, Horníčka Jana, Klenovského Vlastimila, Měsíca Ottu, Mikša Zdeňka, Selingera Bojara, Fořta Vlastimila, Nového Miroslava, Perútku Vladimíra, Tvrdého Jiřího (Trojan), Valáška Jaroslava, II.ročník – Bruhu Jiřího, Brychtu Zdeňka, Dvořáčka Miroslava, Hubáčka Vladimíra, Chadimu Václava, Chlebana-Turáka Aloisa, Jareša Jiřího, Jisla Jaromíra, Juppu Miroslava, Macháče Roberta, Marka Josefa, Nesňala Arnošta, Sudu Čestmíra, Šustka Bohumila, Tošnera Jaroslava, Vondrušku Karla, I.ročník – Barboříka Miroslava, Císaře Ladislava, Forsta Zdeňka, Janečka Jiřího, Jiterského Václava, Kobližku Josefa, Krále Jiřího, Nováka Josefa, Nováka Lubomíra, Skoleka Jindřicha, Sýkoru Vojtěcha. Všichni sa dále zbavujú charakteru výkonného letca a nariaďuje odebrať im ihned letecké odznaky, ktoré vratte velit.letectva. (Pozn. Podepsaná jména jsou s výjimkou rtm.Jakubíka, který spis zpracoval, nečitelná)

K tomu tento dovětek: Šlo o třetí čistku provedenou v prosinci 1948 v celkovém počtu 13 akademiků. Již před tímto termínem byli v březnu 1948 propuštěni 2 akademici a v lednu 1949 dodatečně další 4 akademici, takže ve 3.ročníku LVA (ročník mého bratra) bylo vyhozeno 19 akademiků. Celkem bylo vyloučeno z LVA 86 akademiků. Z učitelů létání uprchli z LVA na západ tito poddůstojníci: rotní Chvátal, Schánělec a Vejrych. K datu 3.2.1949 byli z čs.vojenského letectva vyhozeni téměř všichni důstojníci-Zápaďáci, zejména ti, kteří sloužili v LVA. Tak byla postupně připravena celková likvidace LVA H.Králové, což se stalo v r.1951. Oficiální bilance čistek voj.let.akademiků v LVA H.Králové v r.1948 podle údajů 1.náměstka ministra FMO gen. Iljičáka při příležitosti vojenské morální rehabilitace dne 21.3.1991: celkem bylo vyloučeno z LVA 86 akademiků, z toho 1 zastřelen, 28 uvězněno, 20 uprchlo na Západ....

 

...Na této schůzce padlo rozhodnutí o tom, že akce v Chocni bude provedena dne 13.5.1949 za účasti těchto akademiků: Mikš, Nový, Horáček, Valášek a Klenovský. Dodatečně byla přibrána Heda Prokopová, k jejíž účasti byly ze strany ostatních účastníků - podotýkám právem - vzneseny námitky. Bohužel můj bratr účast Hedy Prokopové prosadil. Na této schůzce jednal bratr se dvěma vysokoškoláky, Vlastimilem Homolkou a Vladimírem Valchářem, kteří byli členy ilegální organizace, která převedla přes hranice např. dr. Petra Zenkla. Další ilegální organizace, se kterou bratr jednal a byl ve styku, byla v Brně a byli v ní tito jeho přátelé: M. Chaloupka, J. Karbulka, Zd. Girgle, Vl. Ocásek, E. Hrbotický a L. Novotný. V rámci této přípravné činnosti byl také např. dvakrát u nás v Brně J. Horníček, a to dne 4. 1. a 3. 2. 1949. Ráno dne 12. 5. 1949 odejel bratr jen s normálním rozloučením do Chocně, takže nikdo z nás doma jsme nevěděli, že termínem odletu je následující den. Večer dne 12. 5. 1949 se sešli všichni účastníci akce v Chocni v bytě u mého bratra a tam proběhla konečná porada a instruktáž o provedení akce na základě plánku letiště, vypracovaného mým bratrem s rozdělením úkolů na jednotlivé osoby. Po poradě byl tento plánek spolu se všemi relevantními písemnostmi spálen. Skupina měla dva revolvery - jeden měl můj bratr a druhý si přivezl s sebou z Prahy M. Nový, který ho však předal před akcí J.Valáškovi, jenž měl spolu s bratrem odzbrojit hlídku SNB na letišti. Na závěr k přípravě akce ještě tato citace z odůvodnění rozsudku Státního soudu z 31.8.1949:

"Již v prosinci 1948 navštívil V.Klenovský spolu s J. Horníčkem americké státní příslušníky R.Paulise a manžele A.a M.Šejnohovy a požádal je o pomoc pro případ ilegálního odchodu na Západ a obdržel od nich adresy amerických důstojníků, sloužících v té době u americké armády v západním Německu. O této přislíbené pomoci byli ostatní účastníci akce informováni a dne 23.1.1949 při propouštění z vojenské presenční služby se dohodli, že sdělí J. Valáškovi své bydliště a případné poznatky o možnosti přechodu hranic. Postupně pak J. Valášek skutečně obdržel ode všech propuštěných akademiků informaci o bydlišti a o zaměstnání. Klenovský se při přípravě plánu odletu seznámil na letišti s telefonním vedením, rozmístěním hangárů a letadel, zásobou benzínu a konečně zjistil všechny podrobnosti, týkající se hlídky SNB střežící letiště. Dne 8.5.1949 informoval Klenovský Hedu Prokopovou o svém plánu a také Z. Mikše a odtud odjeli spolu do Prahy, kde se s J. Valáškem a M. Novým dohodli, že dne 13.5.1949 přepadnou letiště v Chocni, odcizí letadla a odletí do ciziny. Dne 12.5.1949 se všichni obžalovaní s V. Klenovským a H. Prokopovou sjeli v Chocni, kde jim V. Klenovský vyložil svůj plán a určil každému úkol. V. Klenovský byl ozbrojen revolverem ráže 6,35 mm a M. Nový revolverem ráže 7,65 mm; týž však předal revolver během akce J. Valáškovi."...

 

...Svědectví Zdeňka Mikše ze dne 24.11.1990:

"Po půlnoci 13.5.1949 jsme šli pěšky až do blízkosti letiště a tam jsme zalehli v polích a sledovali dění. Postupně jsme se doplížili až k hangárům. Tam se vydal dopředu V. Klenovský. Když pak objevil jednoho strážného SNB (byl to J. Bernard) sedět v letadle, připlížil se až k němu, chytil jeho pušku a snažil se mu ji vytrhnout z ruky a vyzval ho, aby vystoupil. Avšak strážný Bernard vystřelil a bylo velkým štěstím, že Klenovský měl ústí hlavně pod paží a ne proti tělu a tak projektil bez následků skončil v zemi. Vystřelil pak znovu a Klenovský v rámci nutné a nezbytné sebeobrany a bezprostředního ohrožení svého života přiložil revolver na ruku Bernarda a prostřelil mu prst. Teprve pak se strážný vzdal. Druhý strážný SNB Pochobradský se zachoval vzorně lidsky a bez sebemenšího odporu se vzdal. Heda Prokopová ošetřila Bernardovi prostřelený prst, ovázala mu ho a pak jsme oba strážné svázali a sebrali jim závěry z pušek. Pak ve velikém shonu jsme se všichni až na H. Prokopovou (měla za úkol hlídat oba strážné – poznámka autora) věnovali horečné přípravě letadel k odletu. Jedno letadlo bylo v hlavním hangáru - to jsme vytlačili a pak nastaly komplikace, protože jsme zjistili, že je bez paliva. S druhým potřebným letadlem to zdaleka nebylo tak snadné, protože po otevření hangáru jsme ke své hrůze zjistili, že v tomto podlouhlém hangáru stojí nejdříve letadlo bez křídel a pro jeho vytlačení jsme museli všichni podat neuvěřitelný výkon, kdy v šesti lidech jsme dík nervovému vypětí vytlačili německý obrněný transportér a pak teprve další použitelné letadlo. Skutečnosti z druhého hangáru neznal ani Klenovský. Do letadel jsme pak ručně donášeli a nalévali palivo. Netušili jsme ovšem, že během doby, co my letci jsme připravovali letadla a H. Prokopová hlídala spoutané strážné, strážný Bernard požádal H. Prokopovou o povolení pout, protože ho prý bolí zranění - toto mu splnila a pak ji ještě přemluvil, aby mu donesla závěr k pušce - to mu splnila také. Zřejmě pak v době, co nám H. Prokopová pomáhala s vytlačováním transportéru, se Bernard zbavil pout zcela a H.Prokopová po návratu to nepostřehla. A tak když jsme konečně seděli v letadlech a letadlo, ve kterém seděli tři ostatní účastníci akce začalo pojíždět a u našeho naskočil motor až při druhém pokusu, tak jsem zavřel kabinu a chtěl se upoutat. Klenovský měl pilotovat a já dělat navigátora. H. Prokopová seděla na zadním sedadle mezi námi. Když jsem byl soustředěn na upínání popruhu, tak jsem najednou slyšel prásknutí a hned hlas H.Prokopové: "Vlastíku, on tě střelil?" Já jsem se podíval na Klenovského, tomu klesla beze slova hlava a hned nato střelil Bernard H. Prokopovou. Když jsem se otočil k ní, tak jsem přes sklo kabiny zahlédl, jak míří Bernard na mne, bleskově jsem se sehnul a tak kulka, určená mému srdci, prostřelila krční páteř, stočila se v pravém ramenním kloubu, roztrhla plíce a zůstala v těle nad bránicí. Předstíral jsem, že jsem mrtev, slyšel smrtelné chroptění H. Prokopové, která už nepromluvila a po chvíli, když jsem viděl, že Bernard se vrací k hangáru a nejde za letadlem, které mezitím odrolovalo, zkusil jsem přidat plyn, ale motor nereagoval a tak jsem otevřel kabinu a dostihl rolující letadlo, řekl osádce, co se stalo a požádal, aby mne vzali s sebou. Protože však byli plně vytíženi, odstartovali a já zůstal na ploše sám těžce zraněn."

(Poznámka autora: V dokumentaci StB není žádná zmínka o tom, že by byly z pušek odstraněny závěry, takže údaj Z.Mikše v jeho svědectví je v tomto bodě sporný)....

...V závěrečné zprávě vyšetřovatele StB z 9.6.1949 se pak znovu opakuje, že Bernard místo aby prováděl obchůzky po letišti, jak měl, spal v kabině letadla Čáp. Aby se neprozradila tato jeho opomenutí, střílel tak, aby zabil a tím se zbavil svědků svého nesprávného provádění hlídky. Proto byl jen povýšen a přeložen do Pardubic, ale nedostal navrženou medaili. Valášek odhodil pušku (tedy se závěrem a nabitou) asi 20 m od ležícího, svázaného Bernarda. H. Prokopová se po poradě vrátila od letadel a přinesla Bernardovi jeho pušku a přitom si vůbec nevšimla, že se Bernard mezitím zcela osvobodil z pout. V.Klenovský byl zasažen dvakrát - na krku a pod lopatkou; smrt byla okamžitá rozdrcením krčních tepen a průstřelem plic....

Několik údajů z obžalovacího spisu, z rozsudku a jeho zdůvodnění: předsedou senátu byl JUDr. Bartoš, soud byl tajný, přítomno bylo jen 140 absolventů dělnické právnické fakulty, kteří po vynesení rozsudku hromadně skandovali: "Všem smrt!". Zjištěná skutková podstata:

- pokus o zničení a rozvrácení lidově-demokratického zřízení a při tomto činu násilný odpor ozbrojenému sboru

- násilné zmocnění se cizích věcí, tedy loupež, při níž utrpěl Josef Bernard těžké poškození na těle (zlomení článku na ruce výstřelem z revolveru)

Subsumace skutkové podstaty pod právní normu:

- zločin velezrady podle § 1 odst. c), odst. 2a, odst. 3d, zákona č. 231/48 Sb.

- zločin loupeže dle §§ 190, 194 a 195 tr. zákona

V odůvodnění rozsudku se dále uvádí:

obžalovaní doznávají loupež, ale shodně se hájí, že měli v úmyslu odejít za hranice, aby si tam vyhledali zaměstnání. Soud však této jejich obhajobě nevěří, přihlédaje k té okolnosti, že se jedná o osoby, které neměly kladný vztah k lidově-demokratickému zřízení. Z výpovědí Z.Mikše a J.Valáška zjistil soud dále, že při poradě o způsobu provedení přepadu uváděl obžalovaný J. Valášek, že střílet se nesmí, že by zahraničí muselo obžalované jako vrahy vydat. Z toho je zřejmé, že obžalovaní si byli vědomi toho, že jejich odchod má smysl a cíl politický. V tomto názoru je soud utvrzen i výpovědí J. Valáška, z níž zjištěno, že vyjednával s jiným propuštěným leteckým akademikem Jiřím Tvrdým o ilegálním přechodu hranic, jenž měla zprostředkovat skupina, která prý převedla bývalého ministra dr. Zenkla. Není pochybnosti o tom, že obžalovaní v případě, že by se jim odlet podařil, připojili by se v zahraničí ke zrádné naší emigraci, usilující o zničení a rozvrácení lidově-demokratického zřízení a společenské hospodářské soustavy zaručené ústavou. Poněvadž trest smrti u těchto obžalovaných stanovený v § 1 odst. 3 zákona č. 231/48 Sb. byl podle názoru soudu příliš přísný vzhledem k té okolnosti, že se jedná o mladé lidi, kteří byli k činu svedeni, bylo použito ustanovení § 113 zák. č.319/49 Sb. a vysloven trest těžkého žaláře jako přiměřený jejich vině. Proti tomuto rozsudku se všichni obvinění odvolali k Nejvyššímu soudu ČR a ten dne 27. 4. 1950 sp. zn. To 326/49 odvolání zamítl jako neodůvodněná a rozsudek Státního soudu v plném rozsahu včetně uložených trestů potvrdil. Soudcům byly uloženy v 50.letech tyto tajné zákonné presumpce:

- voják po přechodu hranic byl vyslýchán cizí rozvědkou a tím vyzradil o čs.armádě vše, co věděl. Vymlouvat se, že odcházel s úmyslem najít si lepší práci, přiměřenou svým schopnostem, bylo vyloučeno. Důkazy nebyly připuštěny.

- pokus o útěk se trestal jako dokonaný zločin (10 až 20 let)....

...Tábor nucené práce (TNP) (8.10.1949 - 9.9.1951)

Po určitých kádrových potížích se mi přece jen podařilo najít práci v Brně jako právník v n.p. Moravskoslezské cihelny s nástupem od 1.7.1949. Avšak za dva měsíce po vynesení rozsudku Státního soudu v Praze ve věci "Akce LET" jsem byl rozhodnutím Krajské komise č. 13 v Brně čj. 11042/49 ze dne 15.9.1949 internován na dva roky v TNP Vítkovice, Kunčice, Nováky a Horné Srnie ve Vlárském průsmyku včetně zápočtu 4,5 měsíce vyšetřovací vazby StB v Brně v r.1950. Podle oficiálního zdůvodnění mé internace v TNP jsem byl "osobou z hlediska politického a státně-bezpečnostního nespolehlivou, stýkal jsem se s reakčními živly, pohyboval jsem se jen v měšťáckých kruzích, čímž jsem dával najevo svůj negativní poměr k lidově-demokratickému zřízení a ohrožoval tak výstavbu dnešního zřízení." Skutečné důvody mé internace v TNP uvedené v protokolu hlášení z KV StB v Brně pro Krajskou komisi č.13:

K tomu jen tato stručná poznámka: byl jsem v té době předsedou Místní organizace Svazu bojovníků za svobodu (SBS) v Brně-Masarykově čtvrti. Protože bylo nemyslitelné, aby účastník odboje byl v internaci TNP, bylo mi v r. 1950 odňato Osvědčení o účasti v odboji....

...V r. 1953, kdy jsem byl zaměstnán jako pomocný dělník na brněnské teplárně, jsem byl - tedy potřetí - zadržen orgány StB v Brně a odvezen přímo z pracoviště na Leninovu ulici, kde jsem "strávil na besedě" s pracovníky StB celý večer a téměř celou noc. Po neúspěchu mne získat pro spolupráci, ať už slibem výhodného zaměstnání, odpovídajícího mému vzdělání, nebo vyhrůžkou opětného uvěznění, jsem byl propuštěn a od té doby jsem měl od StB pokoj. Vím proto z vlastní zkušenosti, že se dalo ubránit nátlaku StB - chtělo to jen trochu osobní statečnosti, které je však - jak známo - v našem národě, z něhož prošlo průběhem čtyřiceti let komunistického panství 8 miliónů občanů stranou KSČ, velmi málo....

..."Věděl jsem a vím, že pomsta náleží Bohu /"Mně pomstu, já odplácím, praví Pán". Pavel k Římanům, 12, 19/, ale spravedlnost, nebo alespoň pokus o ni, patří lidem. Dočkal jsem se sice "Božích mlýnů", ale nedočkal jsem se (tehdy v r.1990, ale i dodnes, tj. do r.1999) lidské spravedlnosti, zejména ve smyslu potrestání viníků komunistických zločinů, protože za vinou má následovat trest, jinak dochází k  demoralizaci národa. Jestliže viník není potrestán, kazí se ve společnosti víra ve spravedlnost. Dokonce se kazí vědomí, že je spravedlnosti zapotřebí. Nejde o pomstu, jde o elementární zásady práva, spravedlnosti a slušnosti a pokud nedojde k postavení KSČ před soud národa, nebude u nás dobře a současná demoralizace národa, podpořená v r. 1989 "sametovým" podvodem bude pokračovat dále až k úplné degradaci celého národa, což je ostatně cílem a záměrem mafiánských starých struktur s nastolením vlády tzv. kleptokratury. Místo spravedlnosti nám "sametový" režim narýsoval tlustou čáru za minulostí. Kdo však nezná svou minulost a nebo na ni zapomněl, ten je odsouzen ji znovu prožít. Pochybuji, že by o to ta slušnější část našeho národa stála. Pokud nebudou u nás vládnout muži z rodu bratří Mašínů, nebude u nás dobře."...

...O řádné, historicky i pravdě a spravedlnosti odpovídající provedení vojenské rehabilitace bylo nutno svést s komunisty, sdruženými ve Vojenské sekci Obrody, sloužícími věrně komunistickému režimu až do srpna 1968 a potom teprve z armády vyloučenými, těžký boj, který se podařilo vyhrát jen s pomocí protestní akce a kampaně našich exulantů proti ostudné rehabilitační praxi našich soudů a úřadů, tak jak se projevily v případě akce "LET". Měli totiž všechny trumfy v rukou: obsadili samozřejmě hned po listopadu 1989 všechny důležité funkce v armádě a založili Vojenskou sekci Obrody. Bylo třeba osobního zásahu ministra obrany Luboše Dobrovského, který byl informován V.Chadimem v rámci jeho protestní akce, aby byly odraženy intriky Obrody a provedena spravedlivá stavovská rehabilitace postižených vojáků z let 1948-68. Intriky tzv.Vojenské sekce Obrody proti rehabilitacím v armádě, která tyto rehabilitace připravovala, ale jen od r.1968, tedy pro reformní komunisty, lze doložit z dokumentace V.Chadima. Teprve na základě osobního zákroku L.Dobrovského došlo k obratu, viz jeho dopis V.Chadimovi z 19.12.1990, v němž píše: "K morální rehabilitaci bývalých posluchačů LVA H.Králové jsem přijal opatření k jejímu provedení formou přiznání charakteru absolventa udělením dekretu a jmenováním do důstojnických hodností. Podklady pro její provedení shromažďuje při Centrální rehabilitační komisi FMO p.Čepelík." K tomu píše V. Chadim ve svém dopisu ze dne 24.4.1993 dr.Motejlovi: "Když jsem se poprvé po 41 letech, tj. v r.1990 vrátil domů a navázal styky se svými starými kamarády, začínaly právě první pokusy o rehabilitace, z kterých mi bylo jasné, že pokud šlo o armádu, vše bylo řízeno tak, aby se usmířily dvě frakce KSČ, které se nepohodly v r.1968, aby se očistili komunisté a aby neztratili své pozice. O nás, kteří jsme byli vyhozeni už v r.1948, nikdo nechtěl ani slyšet. Na první schůzi svolanou velitelstvím letectva byla už předem připravena kandidátka do výboru Sdružení vojenská Obroda se jmény výtečníků, kteří nás v 50.letech vyhazovali. Když se moji kolegové hlásili o rehabilitaci, každý jim tvrdil, že o nás nikdo nic neví, všechny doklady o naší perzekuci prý spálil Reicin. Komunisti si chtěli zajistit teplé místečko a docílit, aby byli rehabilitováni jen "politicky spolehliví". Při rehabilitacích v r.1990 si tito "bývalí" komunisti navzájem udělovali dekrety a medaile s pěticípými hvězdami za"budování čs.lidové armády". Křivda vyloučení z partaje (KSČ) byla odčiněna povýšením o dvě hodnosti a normalizátorům bylo odpuštěno. Mezi mými současníky letci, kteří byli reaktivováni v r.1990, není ani jeden nekomunista. Následovala taktika sabotování, zdržování, odkladů, neodpovídání na dopisy a jejich ztrácení."...

...Oficiálně jsem byl informován o přípravě rehabilitace dopisem velitele letectva a PVOS generálmajorem ing.Ondrejem Kubizňákem dne 28.11.1990. V dopise uvádí, že Centrální rehabilitační komise FMO ČSFR řeší v současné době případy neoprávněného postihu posluchačů LVA H. Králové, a to I.-III. ročníku z let 1945-50. Na základě odeslaného dotazníku jsem obdržel organizační pokyny a pozvánku na slavnostní shromáždění do H.Králové dne 11.3.1991. V organizačních pokynech bylo uvedeno, že na přípravě této rehabilitace se podílí "skupina spolupracovníků z řad akademiků, vedená p. Čepelíkem". Slavnostní shromáždění při příležitosti stavovské rehabilitace příslušníků LVA se tedy konalo dne 11.3.1991 v aule na LVA v H.Králové - Třebeši. Přivítání hostů provedl první náměstek FMO gen. Iljičák, který ve svém projevu uvedl tyto údaje o postihu akademiků LVA v letech 1948-50: celkem 86 vyloučených, z toho 28 uvězněno, 20 uprchlo na Západ a 1 zastřelen (můj bratr). Po projevu gen. Kubizňáka následovalo vyhlášení rozkazu k předání dekretů o absolvování LVA. Podle dekretu FMO ČSFR čj. 28/1991 bylo přiznáno vojínu v.v. Vlastimilu Klenovskému na základě morální a politické rehabilitace absolvování LVA v H. Králové a byl jmenován dnem 1.3.1991 poručíkem v.v. in memoriam. Vydáno v Praze dne 1.3.1991, podepsán tehdejší ministr obrany Luboš Dobrovský. Podle dekretu velitele letectva a PVOS čj. 52/1991 byl poručík v.v. Vlastimil Klenovský na základě morální a politické rehabilitace rozkazem ministra obrany ČSFR ve věcech personálních č. 040 ze dne 5.3.1991 mimořádně povýšen do hodnosti plukovníka v.v. in memoriam, vydaného v Praze dne 1.3.1991. Konečně v červenci 1992 mi byl v Brně na OVS předán "Rehabilitační list" mého bratra ze dne 24.7.1992. Předávání listu zajišťovali členové tzv. "Vojenské obrody", což byla sekce (odnož) civilní "Obrody", která byla zcela v rukou tzv. reformních komunistů, k nimž jsem neměl důvěru. Moje pochybnosti o morálně-politickém kreditu členů této "Vojenské obrody", sdružující převážně komunistické důstojníky, postižené po srpnu 1968, byly mi potvrzeny Břetislavem Čepelíkem v jeho článku, uveřejněném v Českém deníku ze 4.3.1994 pod názvem: "Nejtěžší období novodobých dějin našich letců" s podtitulem: "Po únoru 1948 byla zlikvidována téměř polovina posluchačů Letecké vojenské akademie"....

...Motto: "Krev nevinných obětí komunistické justice nezůstane bez odezvy. Svobodné Československo požene k zodpovědnosti pachatele komunistických zločinů." Z prohlášení Rady Svobodného Československa, Washington, 30.6.1950.

Skutečnost po deseti letech od převzetí moci skupinou kolem Václava Havla: v podstatě nikdo z komunistických zločinců z 50.let nebyl postaven před soud a odsouzen. Protože v důsledku úmyslné děravosti zákona č.119/90 Sb. (viz dále v textu) nebylo možné na základě tohoto zákona dosáhnout posmrtné rehabilitace mého bratra, přestože jsem se o to pokusil všemi legálními prostředky, spolupracoval jsem s plk. let. Z. Mikšem, jedním ze dvou ještě žijících účastníků akce "LET", na jeho rehabilitaci. Řádná soudní rehabilitace Z.Mikše u Krajského soudu v H. Králové a u Nejvyššího soudu ČR v Praze probíhala podle zákona č. 119/90 Sb. Plk. let. v.v. Z. Mikš si podal dne 7.7.1990 návrh na rehabilitaci adresovanou omylem Krajskému soudu v Praze, odkud byl postoupen k vyřízení Krajskému soudu v H. Králové. Krajský soud v H.Králové vyřídil tento návrh Z. Mikše "Usnesením" ze dne 28.9.1990 čj. Rt 344/90 takto:

- je účasten soudní rehabilitace, pokud jde o zločin velezrady a zastavuje se trestní stíhání pro tento zločin (část Usnesení č. I)

- stanoví se za zločin loupeže, zákonem o soudní rehabilitaci nedotčeným, trest těžkého žaláře v trvání 10 let (část Usnesení č. II).

Ve zdůvodnění "Usnesení" soud konstatuje, že na činy uvedené v části II. "Usnesení" se rehabilitace nevztahuje a soud je povinen na ně stanovit podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest. S přihlédnutím ke všem zákonným hlediskům ve smyslu tehdy platného zákona, soud shledal v rámci stanovené trestní sazby přiměřený trest, jak shora uvedeno. Tento trest odpovídá danému stupni společenské nebezpečnosti, bere zřetel na tehdejší občanskou zachovalost pachatele, humánní hledisko účelu trestu a nezbytnost ochrany společnosti před spácháním obdobných trestních jednání. Proti tomuto "Usnesení" KS v H.Králové podal Z. Mikš s mou pomocí vyjádření a současně i stížnost k Nejvyššímu soudu ČR dne 11.11.1990. Ten svým "Usnesením" sp. zn. V Torz 40/91 z 21.2.1991 zamítl stížnost Z. Mikše a potvrdil "Usnesení" KS H. Králové. V tomto vyjádření a stížnosti Z. Mikše se uvádí: "Považuji jako účastník protikomunistického odboje (tzv. třetího odboje) za osobně urážlivé nepochopení tehdejší celkové politické situace v 50.letech a za naprostou ignoraci a lhostejnost vůči obětem komunistické diktatury a proti aktivním účastníkům tohoto odboje, kteří svými činy a jednáním bojovali proti této komunistické diktatuře a volili k tomu všechny dostupné prostředky včetně účelově motivované loupeže letadla. Každému, kdo pochopil podstatu 50. let a má o nich objektivní informace, což nutno předpokládat přinejmenším u soudců rehabilitačních oddělení KS, by mělo být jasné, že můj zločin loupeže letadla nebyl motivován zlým úmyslem poškodit vlastníka letadla s cílem osobního obohacení, což je charakteristické pro skutkovou podstatu zločinu loupeže, nýbrž že šlo o různé formy boje proti komunistické diktatuře, tedy o politickou a národní motivaci mého činu. To by pak prakticky všichni účastníci protihitlerovského odboje mimo těch, kteří jen mluvili a psali, museli být ne političtí, ale zloději, lupiči, teroristé a vrazi a jen kolaboranti by obstáli se ctí a nakonec s vysokými důchody. I když dikce rehabilitačního zákona v tomto případě, kdy jde o tzv. souběh trestných činů, zavazuje soudce ke stanovení přiměřeného trestu, přece jen naprostá absence politickomorálního zhodnocení mého činu působí v naší současné zjitřené politické situaci otřesně a připouští možnost podezření z činnosti kryptokomunistických sil v tomto tak bolavém úseku našeho veřejného života. Nezbývá mi proto za této situace nic jiného, než se smířit se zdlouhavým a komplikovaným postupem, který samozřejmě dále prodlužuje mou kritickou životní úroveň, zaviněnou komunistickým režimem." V důsledku institutu tzv. zbytkových trestů byl odsouzen Z. Mikš v r.1990 u Rehabilitačního senátu Krajského soudu H. Králové jeho usnesením čj.Rt 344/90 ze dne 28.9.1990 znovu k trestu 10 let za krádež letadla, takže jeho nárok na odškodnění za 13 let vězení se omezil jen na 3 roky, což znamenalo další těžkou finanční újmu v jeho i tak těžké existenční situaci. V důsledku tajných dohod mezi "skupinou politických sil" (tj. chartistů) a umírněných představitelů KSČ (Čalfa a spol.) o neexistenci protikomunistického odboje v 50. letech a přijetí zákona č.15/90 o legalizaci KSČ, nebylo možné koncipovat a odsouhlasit takový zákon, který by respektováním protikomunistického odboje v 50. letech vyloučil institut tzv. zbytkových trestů, což je další diskriminace a postih účastníků tohoto odboje v "sametovém" režimu....

...Ohlas ostudné rehabilitační praxe českých soudů u našich exulantů v USA je v dopise Čsl.. národní rady Ameriky prezidentu V.Havlovi ze dne 11.1.1991 formulován takto: "V poslední době se na nás (tj. v USA) valí lavina špatných zpráv a mnohdy otřesných zpráv z ČSFR. Např. diplomatické zastoupení je stále v rukou komunistů. Není znám ani jediný případ, že by některý bývalý komunista v čs.dipl.sboru v USA veřejně prohlásil, že se v minulosti mýlil a že ho to mrzí. Naše skepse, už tak značná, dosáhla poslední dobou katastrofálních rozměrů. Podle zpráv z ČSFR se v tom nelišíme od rostoucí části obyvatel země." Zmíněn případ voj.let.akademiků z Chocně a uvedena jejich ostudná rehabilitace jako kriminálníků a teroristů....

...Protestní akce V. Chadima vedla k těmto dvěma úspěchům:

Odezva protestní akce Václava Chadima: V.Havel na čtyři dopisy adresované přímo jemu vůbec neodpověděl a z okruhu jeho poradců je znám tento výrok: "Odmítám stěžovatele, protože jde o bandu fanatiků, usilujících o pomstu.."...

...Mimořádná rehabilitace odsouzených účastníků akce "LET" u NS ČSFR v Praze dne 14.10.1992 – bližší rozbor rozsudku:

Tato mimořádná rehabilitace se týkala jen čtyř osob, které byly odsouzeny v l.1949-50, netýkala se tedy mého bratra a Hedy Prokopové, a proto nebyly tyto dvě osoby tímto soudem rehabilitovány, takže např. můj bratr je ještě dodnes veden v oficiálních soudních protokolech a dokumentech jako vedoucí teroristické skupiny, která se dopustila zločinu loupeže a tedy kriminálního činu, na který se nevztahoval zákon č.119/90 Sb. "Ještě dnes (tj. v r.1992) naše soudnictví při řešení rehabilitací vyslovuje některá nesmyslná rozhodnutí, která jsou pokračováním nezákonností z komunistického období. Na naši veřejnost otřesně zapůsobilo soudní rozhodnutí o rehabilitaci skupinky mladých lidí, kteří v r.1949 v Chocni odcizili dvě letadla, aby se s nimi pokusili dostat do zahraničí. Motivy jejich jednání byly čistě politické, přesto nynější rehabilitační soud to považoval za akci teroristickou a tedy kriminální, která nespadá pod rehabilitační zákon. Ačkoliv šlo o politický případ, všichni byli označeni za teroristy a za pachatele krádeže letadel, kdežto příslušník SNB, který zastřelil dva mladé lidi, ani potrestán nebyl. Viz k tomu dopis JUDr. Jar.Klenovského, bratra v Chocni zastřeleného leteckého akademika Vlastimila Klenovského, adresovaný Konfederaci politických vězňů dne 27.3.1991." Z. Dvořáková: Z letopisů třetího odboje, str.251 a poznámka č.14 na str.276....

...V letech 1948 až 1967 bylo 451.000 občanů odsouzeno do vězení, z toho v rámci kolektivizace internováno a přesídleno nuceně 35.000 rolníků, internováno 15.000 živnostníků, většinou v táborech nucené práce (TNP), celkový počet v TNP 186.000 osob, popraveno 225 občanů a zastřeleno na útěku, umláceno při výsleších a zemřelo ve výkonu trestu celkem 8.000 občanů....

..."První věcí, které je národu třeba, je duchovní pořádek a poznání, že zlo je zlem. Neodhalené, neobjasněné, omlouvané zlo je schopno plodit další zla. Jde o více než potrestání viníků, jde o to, aby národ měl jasné představy o tom, co je hanebné...Je to boj o duši národa." Ferdinand Peroutka v měsíčníku Dnešek z r.1947

"Když se na zlobu odpovídá zlobou, znamená to, že se zloba nepotlačuje, nýbrž rozšiřuje." Václav Havel v Rudém právu 4.1.1990

Arciopat Opasek:"Proti násilí je třeba se bránit i železem. Nebránit se zlu je nemravné, protože tím podporujeme násilí."...

...Všechny dnešní negativní jevy našeho veřejného života (viz "blbá nálada") se odvíjejí od našeho hlubokého morálního pádu po Mnichovu 1938, který se samozřejmě prohluboval dále v tzv.protektorátě a za čtyřicetileté komunistické nadvlády a nezastavil se ani v listopadu 1989. Tehdy vznikla naděje, že bychom se mohli dostat z tohoto procesu úpadku. Ta však byla definitivně ztracena tím, že jsme neprovedli generální zúčtování s KSČ a to bez ohledu na Západ a jeho námitky a protesty za nedodržování Listiny práv a svobod občana. Šlo přece o to, že v listopadu 1989 došlo z naší krve, potu a slz na naší –tentokrát západní hranici- k zadržení (jako ostatně již ve 12.století na naší východní hranici) asiatských hord, hrozících zničit křesťanskou civilizaci a kulturu. Dodržovat Listinu vůči těm, kteří ji 40 let u nás systematicky nedodržovali a pošlapávali, bylo výsměchem zdravého rozumu a plivnutím do tváře obětem komunistického teroru. Protože nedošlo k válečné porážce a zničení světového komunismu, bylo nutno uzavřít globální dohody mezi oběma bipolárními mocnostmi o novém uspořádání světa na rozhraní obou mocností a tím i k jejich dílčímu rozpracování a plnění po listopadu u nás. Protože Západ chtěl klid a pokojný další vývoj a Východ si chtěl udržet i po svém pádu maximum moci, došlo u nás k jednáním a dohodám, které nebyly dodnes zveřejněny. Také účelové zmasakrování studentů a mládeže na Národní třídě dne 17.listopadu 1989 mělo sloužit k přípravě nekrvavého přechodu moci z KSČ na předem vytypovanou skupinu disidentů. Všechny ty účelové řeči o "sametové" revoluci, (což je ostatně zcela logicky nesmyslné slovní spojení) a hesla jako "Nechceme násilí" a "Nejsme jako oni" a cinkání klíčů na náměstích nebyly ničím jiným, než sovětskou "maskirovkou" profesionálů, tajných sovětských služeb, tedy dezinformační akcí, určenou pro vytypované disidenty, prostý lid a pro "užitečné idioty". Proto se skutečnými vládci u nás stali postkomunisté a nomenklaturní kádry, takže celý polistopadový vývoj šel podle sovětských podmínek. Západ –kromě oslavných řečí a vychvalování V.Havla- kontroloval jen, zda plníme globální dohody Bush-Gorbačov. Proto došlo v letech 1990-2 ke koaliční vládě OF-KSČ (V.Havel, M.Čalfa), k pseudopravicové vládě ODS (V.Klaus), což vyústilo logicky do opoziční smlouvy ČSSD-ODS, která má zajistit spoluvládu bez ohledu na výkyvy volebních výsledků. Tímto vývojem se dovršuje proces transformace KSČ a přežití jejich členů pod jinými barvami (KSČM je jen folklorní přívěsek skutečných vládců). Správnost těchto vývodů je dokumentována názorně na příkladu rehabilitace účastníků akce "LET", protože tím došlo k protestní akci našich exulantů, která hrozila mezinárodní ostudou a která teprve přinutila naši politickou reprezentaci k nápravě rehabilitační praxe. Současně se však podařilo naší reprezentaci téměř zcela utajit tuto trapnou záležitost před naší veřejností....

Brno 1999

JUDr. Jaroslav Klenovský

(člen SKS)