Senátor Julínek
zakládá akciovky?
Pan senátor Julínek při své úvaze (Právo 13.
5.) o hospodářskoprávní formě nemocnic naprosto objektivně kritizuje nynější
formu příspěvkové organizace. Škoda je, že se nepodíval do nedávné historie,
kdo a v jakém úřadu do české legislativy tohoto kočkopsa implantoval. V řadě
věcí nemá pravdu.
Za prvé není pravda, že by veřejní
zřizovatelé v západní Evropě zřizovali nemocnice jako akciové společnosti -
nedělají to a ani to dělat nechtějí. V některých státech to ani ze zákona dělat
nemohou, protože zákony takových zemí stanoví, že veřejné nemocnice (ty které
mají dosáhnout na veřejné finance v národním systému zdravotní péče) musí mít
formu "non for profit", tedy neziskové organizace. Platí to pak i pro
soukromé vlastníky, pokud chtějí nemocnici provozovat - prostě zákon je zákon.
Akciové společnosti jsou naopak společnosti přímo zřízené pro profit. Ten plyne
akcionářům buď ze zhodnocení majetku (růst ceny akcií), nebo z rozdělování
zisku. Roubovat non for profit režim na obchodní společnost skrze stanovy
akciové společnosti formálně lze, ale považuji to za stejnou deformaci jako mít
příspěvkovou organizaci bez příspěvku. V řadě zemí mají skutečně zvláštní
právní úpravu, která upravuje formu veřejných nemocnic, například v Německu či
Rakousku. Ostatně takový zákon už mělo i RakouskoUhersko (zákon o nemocnicích a
dalších ústavech humanitárních).
Další, s čím ze slov senátora Julínka
nesouhlasím, je, že založení akciové společnosti není privatizací. Obchodní
právo je součástí práva soukromého. Je tedy zřejmé, že akciová společnost je
subjektem soukromého práva, ať ji založí kdokoli (platilo to i pro státní
akciové společnosti). Veřejný subjekt svůj majetek ochrání, když majetek do
akciové společnosti nevloží a založí akciovou společnost pouze k tomu, aby
provozovala služby a majetek spravovala. Jakmile však majetek do akciové
společnosti vloží, přestává být vlastníkem majetku - je nadále již pouze
vlastníkem akcií a majetek je součástí jmění akciové společnosti, je
zprivatizován! Akcie jsou si přitom ze zákona vždy rovny, podstatné je, kdo je
v jakém počtu vlastní. Privatizace jiných dříve veřejných statků nám ukázala
několik scénářů, jak stát nebo obce o majetky přišly. První možností je
navýšení jmění akciové společnosti. K tomu dochází zejména při potřebě
investovat. Dovedu si představit, jak kraj přijme soukromou investiční
iniciativu v momentě, kdy se mu nebude dostávat finančních prostředků na
investici do nemocnice. Při zhodnocování majetku soukromými investicemi se
postupně budou měnit poměry vlastnictví akcií a privátní subjekty budou v
souladu se zákonem nabývat větších práv, až společnost ovládnou. Druhý známý
scénář spočívá v bohulibém rozdělení akcií mezi řadu samosprávných orgánů, aby
se tak dal najevo jejich zájem na veřejném statku a podíl v rozhodování. V
momentě, kdy se některá z participujících samospráv zadluží nebo prostě
potřebuje peníze pro rozvoj své obce, akcie se stanou předmětem obchodu a
přejdou do privátních rukou (tak díky městům a obcím stát přišel o majoritu v
severomoravských dolech, v energetických rozvodných sítích). Třetí alternativa
začíná zadlužením nemocnice ve formě akciové společnosti u dodavatelů. V tu
chvíli přicházejí dodavatelé s návrhem, že odkoupí pohledávku jako balík akcií
od veřejného zakladatele. Ten, nemaje vlastní prostředky k uhrazení dluhů, nemá
zbytí (další alternativou může být konkurs, a to je privatizace natotata) a
prodává své podíly dodavatelům, kteří užívají výhody monopolizace na trhu.
Velmi by mne překvapilo, kdyby takto zadlužené nemocnici, která má monopolní
postavení v síti a je v regionu nenahraditelná, nepřispěchaly na pomoc
distribuční farmaceutické firmy. Je tedy nasnadě, že samotná forma akciové
společnosti plodí privatizaci přímo i zprostředkovaně.
Pokud někdo fandí obchodnímu právu a chce
zachovat státní vlastnictví, pak jedinou formou, kterou zná český právní řád k
tomuto účelu, je státní podnik. Jako státní podnik by však mohly nadále působit
pouze nemocnice zřízené státem (a na bázi státního majetku). V tom případě by
ovšem reforma veřejné správy s převodem státního majetku dvou krajských a mnoha
okresních nemocnic v tomto a příštím roce učinila takovému projektu přítrž.
Pokud si naopak někdo myslí, že pro nemocnice je vhodné užít formy obecně
prospěšné společnosti, pak je to z jeho neznalosti daňových poměrů pro tyto
společnosti platných a skutečnosti, že i tato společnost je subjektem práva
soukromého. Stálo by proto za to, opustit klamné iluze o tom, že se v daném
právním rámci lze efektivně vypořádat s otázkou, jaká je vhodná forma pro
veřejné nemocnice. Přínosnější by bylo dokončit již opakovaně zahájenou práci
několika týmů, které se snažily připravit návrh zvláštní právní úpravy
hospodářsko-právní formy subjektu veřejného práva pro poskytování veřejných
služeb obecně nebo konkrétně pro veřejné nemocnice. Nové volební období je
proto šancí.
Jiří Schlanger
člen Smírčího soudu Konzervativní strany
Publikováno v Právu 24. 5. 2002, přetištěno se
souhlasem autora.