Konzervativci v roce 2001


Vladimír Iljič Lenin - vůdce jednoho z nejúspěšnějších politických hnutí v dějinách pokud jde o uchopení moci - varoval před dvěma "hříchy" v politické praxi. Před hříchem oportunismu a hříchem sektářství.
Hřích oportunismu se vyznačuje ochotou navazovat spolupráci s kýmkoli, kdo v daném jednom bodu s námi souhlasí, bez ohledu na jeho názory ve všech bodech ostatních. Hřích sektářství se projevuje neochotou spolupracovat s kýmkoli, kdo s námi nesouhlasí ve 100%, ale v nějakém, byť méně důležitém bodu má mírně jiný názor.
Málokdo mě - doufám - bude podezřívat ze sympatií k tomu divému Asiatovi Uljanovovi, jehož dle mého skromného soudu měla carská justice nakrásně zastřelit - místo vykázání do pohodlného vyhnanství s milenkou Krupskou k dispozici -, čímž by předešla mnoha hrůzám 20. století a uchránila desítky milionů lidských bytostí od násilné smrti z rukou bolševických katanů; ale buď jak buď, v tomto měl Voloďa pravdu.
Jak je špatné se spojovat s kýmkoli - jakkoli odpudivým - kvůli momentálním výhodám, tak je neméně špatné upadnout do sektářství a odmítat spolupracovat s lidmi, jež jsou našimi přirozenými spojenci.
Každé úspěšné politické hnutí má tři fáze. Tou první je fáze filosoficko-intelektuální. Skupina originálních myslitelů upozorní na to, že v nějakém ohledu je něco špatného se světem, což si vyžaduje nápravu. Tedy první fází je identifikace problému a jeho analýza.
Druhá fáze je intelektuálně-misijní. Jedná se o přesvědčování vzdělaných a inteligentních lidí, že námi identifikované problémy jsou skutečně závažné a že námi navržená řešení jsou ta správná. Z přesvědčených stoupenců se pomalu formuje politické hnutí. Těmto lidem jde primárně o principy a správnost. Nejde jim o vítězství za každou cenu; jde jim o to mít pravdu. Raději prohrát s principy správnými, než zvítězit s těmi špatnými. Tato fáze je důležitá, neboť nám získává oddané stoupence, z nichž se budou rekrutovat příští političtí vůdcové.
Třetí fáze je popularizačně-praktická. Politické odhodlané hnutí již existuje. Ale nedosahuje - a ani z principu věci dosahovat nemůže - většiny v rámci obyvatelstva. Ne všichni lidé jsou totiž přesvědčenými příslušníky našeho hnutí. Praktickým cílem tohoto hnutí je však chopit se civilizovanými prostředky moci v polis, vládnout jí a tak řešit identifikované problémy podle navržených postupů. Přispět k obecnému dobru polis, spravedlnosti a právu. K tomu ale potřebuje podporu většiny lidí. Tedy rétorika hnutí se musí mírnit, hnutí musí navazovat spojenectví s lidmi, kteří jsou mu názorově blízcí, musí své ideje prodávat obyvatelstvu v uhlazené formě, usilovat o jejich přízeň a podporu. Již nejde o to hledat pravdu ve všech jejích subtilnostech. Pravda je již nahlédnuta v jejích obecných rysech, a o takto nahlédnuté pravdě je nutné přesvědčit co nejvíce našich spoluobčanů. Spolupráce, kompromisy (v rámci určitých mezí) a praktičnost charakterizují tuto fázi, jež předchází volebnímu úspěchu.
Vidíme, že každá fáze má svou vlastní logiku a své vlastní priority. Každá fáze je nezbytná. Žádnou z nich nelze přeskočit; na žádné z nich se nesmí ustrnout.
Mým přesvědčením je, že konzervatismus v České republice je nyní na přelomu své druhé a třetí fáze. První fázi uskutečnili duchové mnohem moudřejší a chytřejší, než je kdokoli z nás. Byli to duchové žijící v Jeruzalému, Aténách, Římě, v starověkém a středověkém křesťanstvu; byli to velcí novověcí liberální myslitelé svobody a konzervativní kritici totalitarismu. V našich skromných podmínkách jsme se pokusili - byt zajisté velice nedokonale - vtělit jejich moudrost do textu zvaného Konservativní smlouva.
Druhou fázi představovala SKS - strana drahá srdcím nás všech. SKS, která osamocena představovala hlas principiálního, nenařeďeného, sebevědomého a pravdivého konzervatismu v naší zemi v době, kdy ze zvolených politiků nikdo konzervativní principy neprosazoval.
Ale již dozrál čas. Dozrál čas k tomu, aby SKS pokročila dál. Aby překročila práh včerejška a vykročila k horizontu zítřka. Aby přistoupila k integraci všech smysluplně konzervativních sil v teto zemi do jedné solidní Konzervativní strany. V mých očích ta otázka vůbec nestojí tak, zda se mají SKS a KONS sloučit. Ta otázka je banální, neboť odpověď na ni je banální a samozřejmá. Ta skutečná otázka v mých očích stojí tak, co budou další kroky po integraci. Jak popularizovat dál konzervativní principy v této zemi. Co dělat, aby se atraktivní a zároveň dostatečně konzervativní formace stala relevantní politickou silou v naší zemi. To je otázka, na kterou se budeme muset zaměřit, myslíme-li to s dobrem naší země a spravedlností v ní skutečně vážně.
Když 4. července 1776 několik - do té doby - poddaných Jeho Veličenstva anglického krále podepsalo dokument, jenž se od té doby zove Deklarací nezávislosti USA - což Jeho Veličenstvo mohlo zajisté ve vší své uražené ješitnosti považovat za velezradu -, nejstarší ze signatářů, jistý Benjamin Franklin, se obrátil k ostatním a řekl jim: "Pánové, nyní máme pouze dvě možnosti. Buď budeme všichni táhnout společně za jeden provaz, anebo každý z nás bude viset na provazu vlastním."
V určitém smyslu tatáž volba stojí i před konzervativci v ČR léta Páně 2001. Integrace, anebo politický hřbitov.
18.4.2001 MUDr. Roman Joch, mluvčí SKS