V pondělí 23. června 2003 uspořádalo Centrum pro politiku a ekonomii – CEP v Obecním domě na Vinohradech diskusní večer ke stému výročí narození George Orwella. George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair, anglický novinář, narozený v koloniální Indii, se aktivně zúčastnil občanské války ve Španělsku. Proslul svými knihami „Sbohem Katalánie“, „Rok 1984“ a „Farma zvířat“. V knize „Sbohem Katalánie“ popsal svou osobní zkušenost ze španělské občanské války, ve které bojoval na straně, která měla hájit demokracii. Knihy „Farma zvířat“ a „Rok 1984“ jsou pronikavým varováním před moderními totalitními státy.

Centrum pro politiku a ekonomii je politická instituce založená ODS a Václavem Klausem k prosazování a podpoře zájmů a „ideálů“ uvedené politické strany. V žádném případě to není nezávislá, nepolitická organizace. Po založení CEP v roce 1998 se jejím šéfem stal Jiří Weigel, dnešní kancléř prezidenta Václava Klause. To, že se interpretace a hlásání intelektuálního dědictví po George Orwellovi chopila takováto instituce a moderátorem uvedeného pořadu byl Václav Klaus je jedinečným dokladem, jak se v průběhu času měnily a mění metody a taktiky „Velkých bratrů“.

Dovolím si exkurz ke kořenům evropské historie, filozofie a evropského způsobu myšlení.

Cestu k fenoménu individuální svobody a k uvolnění tvořivosti lidského ducha, tak charakteristickou pro evropskou civilizaci, otevřelo ve Starověkém Římě křesťanské náboženství. Pohanský a otrokářský Řím přes svůj obrovský úspěch nebyl schopen překročit určitou hranici. Člověkem v Římě byl jenom svobodný občan a nakonec jen provilegovaná vrstva. Z většiny svobodných občanů se stal plebs, pro který vládci Říma, aby jej udrželi v klidu, pořádali krvavé hry v cirku a přidělovali mu pšenici.

Křesťanské náboženství dalo naději otrokům, poníženým a trpícím. Ježíšovo poselství, že před Bohem jsou si všichni lidští tvorové rovni, bylo největším objevem římské epochy. Dalo věřícím právo se pozvednout a povznést svým úsilím ze svého poníženého a bezprávného postavení. Rozbilo pohanskou a otrokářskou strnulost. Otrok věděl, že před svým Bohem je člověkem. Ježíšova smrt na kříži ztvrdila opravdovost jeho idejí, byla zárukou a příčinou jeho zmrtvýchvstání.

Pravdivost ideje rovnosti lidských tvorů před Bohem, který váží činy každého jedince, bránila zneužití ideje. Varovala a hrozila, že všechny zlé a špatné činy budou před věčností sečteny.

Ježíš a křesťanství nelhalo, netvrdilo, že jsme si rovni na této zemi, jako to hlásal komunismus. Proto po dobu dvou tisíc let, přes zneužití, které i křesťanskou ideu a náboženství potkalo, se mohlo křesťanství vždy vracet k původním myšlenkám a obrozovat se. I v dobách největšího úpadku, kdy se papeži stávali velcí padouši, visela nad nimi obava z věčnosti. Věděli, že co činí je špatné a zavrženíhodné. Své špatné činy upláceli podporou kostelům, hospicům, podporou umění. V době Cesara Borgii vytvořil své dílo Michallangelo. I lotr věděl, že co činí je špatné, soudcem jeho činů byl ideál Ježíšova poselství.

Dokladem síly křesťanské myšlenky je, že i v dobách největšího úpadku instituce církve, kdy se její hlavou i vysokými církevními hodnostáři stávali lidé špatní a neřestní, dokázali rozlišovat mezi malostí a velikostí i zlem a dobrem. Dokázali poznat velikost a podporovat veliké umělce své doby. Jejich nástupci si byli schopni uvědomit krizi křesťanství a instituce církve. Na příkladu světců, na jejich poselství obrodit církev a vrátit ji k původním hodnotám. Tak, jak to učinil papež Inocenc III. s Františkem z Assisi.

Křesťanské poselství pokory, konečnosti lidského života a zodpovědnosti za všechny své činy, symbolizoval Ježíš svou smrtí na kříži. Bylo protiváhou uvolnění lidské individuality, tvořivosti i sobectví. Jeho podstatou bylo: „…můžeš; na tomto světě záleží i na tobě čím budeš a jaký bude tvůj život, jsi ale zodpovědný za své činy a jejich soudcem je Bůh“.

Kdykoli převládla individualita a k ní přináležející sobectví, bylo následkem zneužití. Větší důraz kladený na pokoru a podřízenost, „institucionální“ Boží vůli, znamenal stagnaci a úpadek. Po tisíciletí rovnováhu mezi oběma složkami křesťanského poselství a dědictví zajišťovala víra v Boha a pravdivost Ježíšovi oběti.

Výdobytky poznání, ke kterým spěl svobodný lidský duch a novodobá institucionalizovaná věda, porušily tisíciletou rovnováhu, jíž základy položilo Ježíšovo poselství. Dobrým se stávalo to, co bylo užitečné. Nejvyšším soudcem přestával být Bůh i tradice, která byla součástí kultury ověřené staletími. Z evropského světa zmizel pevný bod, který evropskou civilizaci ukotvoval v lidském vesmíru téměř po dva tisíce let. Ctižádostivce, mocné a vládce již nedržela v jejich sobectví hrozba věčného zatracení, když Bůh nebyl. Stejně tak tisícům a miliónům ztráta víry vzala sílu k vášnivému odporu a vzpouře proti bezbožným činům svým vládců. Hitler a Stalin byli plodem stejné kultury jako císař Nero a ruský samovládce Ivan Hrozný.

Listiny práv i komunismus jsou plodem stejného vývoje, který vychýlil rovnováhu mezi zodpovědností za své činy i kulturu ve prospěch individuálního sobectví. Již sama Francouzská revoluce, v jejímž počátku byla vyhlášena Listina práv občana, prokázala jakou zárukou takové listiny a vyhlášení jsou. Již v samém jejím průběhu měl občan právo jen na gilotinu.

Komunismus ve svém základním poselství tvrdil, že lidé jsou si rovni na tomto světě. To byla lež, kterou sám svou praxí nepopiratelně prokázal. V samé své podstatě byl lží a plodem úpadku evropské křesťanské civilizace a kultury.

Marx v době počátků tovární výroby pochopil potencionální moc soustředění masy politicky bezprávných dělníků v továrních manufakturách. Napsal pro ctižádostivce prahnoucí po moci ideologii a technologický návod jak využít vnitřní energie této politicky bezprávné masy k uchopení moci. Jeho učení nebylo výzvou k pozvednutí se vlastními silami a schopnostmi a uhájení svých člověčenských práv. Byla to mocenská technologie opovrhující tím co bylo v samém základu Ježíšova poselství, že i ten nejubožejší člověk má možnost se pozvednout. On sám má ve své duši zárodky touhy stát se lepším, potřebuje k tomu pozitivní příklad, podněty, které dávají naději. Bez příkladu i naděje se lidský duch propadá do chaosu, protože přišel o základní stavební kámen své kultury.

Komunismus byl produktem mechanistického pojímání světa, ke kterému směřovaly povrchní znalosti výsledů moderní vědy. Proto, od samého svého počátku, byl jen mocenskou technologií a chápal člověka jako stroj, který vytvořila příroda. V takovém pojetí bylo řízení společnosti technologií, jak zajistit uspokojování základních fyziologických potřeb individuálního stroje – člověka a funkci společenského soustrojí. Již v tomto základu a principu komunistické ideologie, byla záruka jeho rychlé degenerace a kastovnictví. Hlásal rovnost a vytvořil systém založený na nerovnosti, který se stal „kulturou“.

Eric Blair byl svým založením levičák, zkušenost ze španělské občanské války, kde bojoval na republikánské straně, mu otevřela oči. Byl Angličan a měl britský smysl pro fair play. Velmi brzy si všiml rozporů mezi slovy a jednáním vůdců svých komunistických spolubojovníků. „Sbohem Katalánie“ je jedinečným dokladem, jak si uvědomoval rozpor mezi proklamacemi a krutou realitou občanské války. Postřehl zárodky vytvářející se nové elity, která na své cestě k moci nebude mít žádné zábrany, které může dávat kultura nebo víra v Boha. „Rok 1984“ je vizí domyšlenou do důsledků, jak bude vypadat společnost a jakou technologií ji budou ovládat lidé, pro něž moc je jedinou hodnotou a kterým nedává žádnou hranici, ani kultura ani strach z božího trestu. „Farma zvířat“ je jednoduchým a názorným popisem jak na farmě, kde se zvířata vzbouří farmáři a začnou si vládnout sama, postupně převezmou vládu prasata.

George Orwell názorně a v jednoduchých obrazech nastolil problém, co čeká společnost, ve které je křesťanský Bůh mrtev, když pravda je pojem nepříjemný a obtížně definovatelný a technologie manipulace má téměř neomezené možnosti. Dvacáté století a jeho druhá polovina zejména ukázaly jak velice byly předtuchy George Orwella oprávněné.

Orwell pozoruhodně vystihl metody a technologické principy, kterými bude nová proletářská elita ovládat společnost a i kontrolovat její myšlení. Jak se obrátí smysl klíčových pojmů – ministerstvo propagandy bude ministerstvem pravdy, ministerstvo policie – ministerstvem lásky. Dohodnutá permanentní válka mezi třemi světovými mocnostmi, vedená jen za účelem odvedení pozornosti – bojem za mír. Nebyla minulost, je jenom teď, a ministerstvo pravdy neustále upravuje dokumenty, aby odpovídaly teď. Rozdělení společnosti na straníky a na plebs, pro který platí, že je wie an animall (podobný zvířeti). Rozdělení strany na „vnitřní kruh“ – zasvěcené prominenty, kteří žijí odděleně a užívají všech požitků. „Vnější kruh“ – řadové straníky, kteří konají hrubou práci a mají některé výhody proti plebsu. Jejich život je ale tvrdě kontrolován a usměrňován. Stále nad nimi bdí oko „telescreenu“, musí se účastnit desetiminutovek „nenávisti“, kde telescreen zkoumá opravdovost jejich nenávisti k hlavnímu revizionistovi Goldsteinovi. Vše řídí „spravedlivě“ Velký bratr, kterého nikdo nezná. Tajná policie, úředníci z ministerstva „ctnosti“, zkoumají myšlení straníků a organizují provokace, kterými prověřují věrnost myšlenkám strany. Zrůdnost systému ve své vizi „Rok 1984“ ztvárnil Orwell na příběhu zaměstnance ministerstva Pravdy, Winstona Smithe, kterého k pochybám vyprovokovala sama tajná policie. Winston projde všemi stádii – pochybností, hledáním pravdy a odhalením. Anihilován – popraven je teprve tehdy když dojde štěstí a uvěří ve Velkého bratra. George Orwell snad musel znát citát z Leninovi stati „Udrží bolševici moc?“, kde Lenin napsal, „Gilotina nám nestačí, gilotina lámala jenom činný odpor, my musíme zničit veškerý odpor“. Dodávám, zabít duši.

Prakticky vším co Orwell ve své literární vizi naznačil a předpověděl, jsme prošli. Společnost důsledně rozdělili na straníky a privilegované a na ty ostatní. Společenské postavení a kariéry šlo dosáhnout jen přes stranickou legitimaci a souhlas strany. Své straníky si kontrolovali a drželi v poslušnosti. Nebyli na ně jen tolik tvrdí a důslední jako Orwell. Generální tajemník se po dobu své funkce stával „Velkým bratrem“, se všemi jeho kvalitami. Jen jeho vnější vzhled jsme poznali. Tajná policie a její profízlování prorostlo celou společností jako metastázy rakoviny. Stala se nakonec nosnou páteří celého systému. V ní platilo, že odchod z jejích řad byl možný jen do exilu nebo v dřevěném pyžamu. Změnili význam základních pojmů, zrada se stala poctivostí, službou a vlastenectvím. Podpora všech možných válek a mafií ve světě, který nepatřil do „tábora míru a socialismu“ byla bojem za mír. Tak jako v Orwellovi přepracovali a upravili minulost, bylo jenom teď. Jen jim to nešlo tak dokonale. Schůze, mítinky, první máje, oslavy „Největší z revolucí“ se staly podle potřeby desetiminutovkami a akcemi „lásky, nenávisti i pravdy“ podle toho jak potřebovali. Pravidelně pořádaný rituál „voleb“, které volbou nebyly, byl ve skutečnosti demonstrací „lásky“, kterým legalizovali svou vedoucí úlohu, stejně zákonem stanovenou v Ústavě.

Orwell sám již neměl čas napsal pokračování, druhý díl „Roku 1984“. Napsali ho sami principy, metodami a hodnotami, které zavedli a vnutili ovládanému společenství i sami sobě.

Dokonale rozložili morální kodex společenství v zemích, kterým vládli. Poškodili do základů mravní systém, který z milionů lidských bytostí dělá společenství lidí a je základním stavebním kamenem civilizace. Největším nepřítelem byla jakákoli morální autorita, ať to byl Bůh, Ježíšova poselství nebo obyčejný člověk, který trval na hodnotách ve kterých vyrostl a na mravnosti. Systém výběru podle kritérií oddanosti a poslušnosti Straně, Velkému bratrovi i malým náčelníkům třídil společnost půl století. Odvážím se tvrdit, že v konci osmdesátých let bylo lidské společenství v zemích a státech, kterým vládli, podle funkcí, oborů a postavení roztříděno do ostře ohraničených a definovatelných lidských typů. V „ideály“ komunismu nevěřili již ani ideologičtí tajemníci. Odvolávat se a obrozovat stranu na ideálech původního poselství nebylo lze, všichni věděli, že to byla lež. Zůstal jen politický mocenský systém.

Komunismus, jako systém ovládání společnosti v původní podobě, mohl přežívat jen do té doby, dokud masa pracujícího „plebsu“ ze setrvačnosti ctila původní předkomunistické hodnoty a pracovala. Když i tato většina „novověkých otroků“ přijala jejich hodnoty a „ctnosti“, systém se začal hroutit. V roce 1995 mi v letedle z Novosibirska znalec ruských poměrů řekl: „Kdo je ochoten ještě poctivě pracovat, toho celé okolí nenávidí a stát mu téměř vše sebere. Umí už jenom krást.“

Vládnoucí mocenská vrstva měla před sebou dvě možnosti: spáchat sebevraždu pokusem o vojenskou expanzi – poměr sil ve světě se však v osmdesátých letech v důsledku zaostalosti jejich vojenských technologií obrátil v jejich neprospěch. Nebo inovovat technologické principy svého vládnutí. Provést skutečnou reformu svých zemí nechtěli a ani jí nebyli schopni. Celý jejich dosavadní způsob života a jejich hodnoty je utvářely a zformovaly do podoby parazitů. Skutečná reforma by znamenala odchod celé společenské vrstvy šéfů, hybatelů a privilegovaných do propadliště dějin. Pokud mé znalosti historie sahají, žádná privilegovaná vládnoucí vrstva nikdy dobrovolně neodešla.

V Čechách po „spřátelené invazi“ v roce 1968 došlo ke specifickému vývoji uvnitř aparátu vládnoucí strany, orgánech státu i ve výkonné technologické technokracii. V Čechách je snad zažitým územ neochota nést jasně definovatelnou odpovědnost. Po obsazení Československa sovětskou armádou, které bylo jasným porušením „pomyslné“ státní suverenity, se vytvořila situace, kdy ctižádostivci, kteří se před tím bez zábran realizovali ve stranickém aparátu a funkcích, odmítali vstupovat na tak rizikovou půdu. Tato typologicky, morálně a hodnotově definovatelná skupina lidí začala via stranická legitimace, nebo ještě hůř, přes aktivní spolupráci se státní bezpečností, dělat své kariéry jako šéfové podniků, družstev, ekonomové, šéfové bezpečnosti. Měl jsem možnost tento vývoj vidět a sledovat v Baťově dílně – Slušovickém Gottwaldově. V Gottwaldově se v počátku sedmdesátých let stali novými řediteli podniků kmenoví zaměstnanci a spolupracovníci Státní bezpečnosti. Byli to odporní lidé, své podřízené udržovali v poslušnosti celým systémem diskreditací, vydírání a ponižování. Navenek se tvářili a chovali liberálně a pragmaticky. Mezi sebou na sedáncích a oslavách si s požitkem vyprávěli anekdoty o své rodné straně. Již v této době se jejich „rodná strana“, použiji-li ruské církevní terminologie, začala rozdělovat na „starověrce“ a příznivce „nového obřadu“.

V konci sedmdesátých a počátku osmdesátých let tato skupina technokratů fakticky již tvoří institucionalizovanou mocenskou sílu uvnitř aparátu vládnoucí strany a komunistického státu. Dovolím se domnívat, že hlavní oporou a organizační platformou v konfliktech s aparátem strany, jim byla státní bezpečnost, jejíž špičky byly navázány na sovětskou KGB. Navenek vládnul stranický aparát. Ve skutečnosti se již centralizovaný komunistický stát začíná rozpadat na místní satrapie, ve kterých rozhodují a vládnou hospodářští a ekonomičtí technokraté a kolem nich seskupení mafiáni. Postavení a ochranu těchto satrapů garantují někteří členové ústředního výboru strany a státní bezpečnost. V osmdesátých letech jsou již schopni ovlivnit volbu nového prvního tajemníka strany a Milouš Jakeš byl jejich mužem. Baťův mladý muž, absolvent Baťovy školy v předkomunistickém Zlíně. Bezvýrazná postava aparátčíka, byla pro budoucí kastu hybatelů a „privatizátorů“ nejvhodnějším mužem na místě generálního tajemníka.

Celým způsobem svého ustavení byla tato mocenská skupina neochotná vstupovat do velkých rizik a nést jakoukoli veřejnou a politickou odpovědnost. V době, kdy polští, maďarští komunisté dělali již pragmatické reformy, připravovali se na možnost svého převtělení se v socialistickou anebo demokratickou levici, byl aparát strany v Čechách ve stavu kamenolomu. Straničtí satrapové se starali o své zájmy a hráli lokální mocenské hry.

V Polsku a Maďarsku i straničtí funkcionáři a nejvyšší aparátčíci již chápali komunismus jako mocenský systém, který jim zajišťuje jejich postavení a vládnutí. Když již neodpovídal realitě a ohrožoval i je, byli schopni dělat reformy. V Československu a zvláště v jeho české části, komunismem stvořená a fakticky již vládnoucí technokratická „elita“ přijala komunistickou technologii jako lež, která jim vyhovovala. Metody a principy komunistického ovládání společnosti byly pro ně výhodné, zajišťovaly anonymitu, beztrestnost a život, kterému přivykli. Akceptovali lež jako ústřední princip svých životů a přisoudili tuto kvalitu i ostatním. Kdo lépe lže, vládne a je i bohatý. Česká technokratická elita odkojená komunismem snad dospěla „ideálu“, jak ho zpodobnil Orwell v osobě vysokého funkcionáře ministerstva Ctnosti, který rozmlouvá s Winstonem a připravuje ho na anihilaci.

Vnitřní konflikt mezi stranickými uskupeními, i jeho „kvalita“ způsobil, že mocenský stroj strany nebyl schopen reagovat na sovětskou „perestrojku“ a změněné mocenské politické poměry. Proto přišla „československá perestrojka“ jako poslední, asi již i pod tlakem sovětské strany. Iniciativy se chopila jediná mocensky intaktní organizace a tou byla tajná bezpečnost.

Režie divadla demonstrace 17. listopadu, je s odstupem času stále zřejmější. Měl jsem možnost pozorovat český disent dvacet let před „listopadem 1989“, politický disent fakticky neexistoval. Jak ukázal čas a seznamy státní bezpečnosti, byl profízlován od shora dolů a ze strany na stranu. Většina lidí, kteří se k disentu hlásili, se svým způsobem života přímo nabízela k tomu, aby je tajná bezpečnost vydírala a slabé vodila na provázku. Mně samotného do místní opoziční skupinky v Jihlavě, kontaktoval a přivedl agent StB, jak jsem později zjistil. Prvým i druhým předsedou bezpečnostní komise v Jihlavě, po odhalení prvého, byli agenti StB. Při zakládání Občanského fóra tamtéž, bylo přítomno několik lidí registrovaných StB. A tak bych mohl pokračovat.

Klíčová úloha pracovníků Prognostického ústavu, řízeného ÚV KSČ, dokazuje nade vší pochybnost, kdo rozhodoval o směrování politické i hospodářského reformy. V okamžiku, kdy byla přijata kontinuita právního systému, nebyla zakázána komunistická strana a nebyl důsledně rozbit aparát státní bezpečnosti, bylo rozhodnuto o směrování i výsledku dalšího vývoje.

Komunistická strana nebyla přejmenována proto, že obě vnitřní mocenské stranické skupiny věděly, že v případě přejmenování, jejich lidé na kandidátkách v prvých svobodných volbách, v rozhodující době vypadnou z parlamentní politické hry. V roce 1990 neměli ještě v rukách média a i jim naklonění voliči neměli tušení o co se hraje. První garnitura poslanců za komunistickou stranu ve Federální i České sněmovně byla obětována. Byli to mouřenínové, kteří zajišťovali pokračování velké hry „převtělení se“ komunistických aparátčíků i technologů v kapitalisty a „elitu“ postkomunistického státu. Jejich úkolem bylo na úrovni parlamentů blokovat průchodnost zákonů, které by vedly k zákazu jejich strany, postihu zločinců a umožnily zásadní změnu systému. Spolu s lidmi, kteří byli vloženi do ostatních parlamentních stran a poslanci, kteří se ani nebyli vědomi o co se hraje, měli bezpečnou většinu.

S odstupem času tvrdím: u založení všech politických stran byli. Měl jsem možnost od počátku sledovat politickou i mediální hru o uchopení se rozhodujícího vlivu v ODA. Její cílenou a záměrnou diskreditaci, i konečnou likvidaci. Nebyl to přirozený politický proces, byla to provokovaná likvidace dítěte, které se nepovedlo a vymklo kontrole. Republikánskou stranu, která měla nebezpečnou politickou značku, obsadili spolupracujícím aktivistou Miroslavem Sládkem. Po splnění zadané úlohy a role ji odřízli od médií a stáhli i se svým šéfem ze scény. O úloze moravistů odvést pozornost na vedlejší téma a pole v přechodném období, nelze pochybovat. Svědčí pro to konkrétní osoby jejich vůdců i aktivistů a jejich spojení s tajnou bezpečností. O tom, že to nebyl akutní politický problém svědčí pozdější bezproblémové stažení tohoto „nacionalistického“(?) uskupení ze scény.

Názorný byl způsob převzetí moci v Občanské demokratické straně, vzniklé z části Občanského fóra, do ní cíleně vloženým Václavem Klausem a odstranění potenciálně nebezpečného křídla bývalých federálních poslanců z aktivní politiky.

Základní hrubou práci pro obnovení plné mocenské suverenity dědiců komunismu vykonali politici části Občanského fóra, kteří po jeho rozdělení vytvořili formaci Občanské hnutí. Politici občanského hnutí ve spolupráci s komunisty, moravisty, částí lidovců a některými poslanci bývalého OF spolehlivě v české sněmovně blokovali systémové změny. V té době obě předpřevratová mocenská uskupení, ve svém základním společném zájmu spolupracovala. Podporovala finančními zdroji, přístupem do médií, svými lidmi v úřadech a institucích zmíněná parlamentní uskupení.

Skutečné záměry a zájem vystupovaly na povrch při projednávání některých zákonů a listin ve sněmovně. Ukázkou o co ve skutečnosti šlo, bylo projednávání „Listiny práv a svobod“. V době, kdy se měla především řešit základní otázka převzetí moci, rozbití mocenských struktur bývalého režimu, kodifikace a zajištění systémových změn diskutovaly parlamenty abstraktní téma lidských práv. Týdny projednávaly sněmovny abstraktní pojmy, které v Orwellově komunistickém státě neplatily a nebo byly obráceny v opak. Listinu, kterou v dnešním světě bez Boha nemůže garantovat žádná nadpozemská síla. Ve společenství z rozvrácenou morálkou, kde nejsou osobnosti, které by snad mohly dodržování takových prohlášení garantovat. Tehdy jsem to ve sněmovně řekl a byl jsem jediný.

Dědici „Orwellovské vize“ se poučili, snad to řídili sami úředníci ministerstva „Ctnosti“. Listina práv a svobod v té době byla projednávána jen proto, aby byla využita a zneužita. Stejně jako byla zneužita Listina práv občana ve Francouzské revoluci.

Rychlejší postup převzetí moci mocenskými uskupeními předpřevratového orwellovského státu zkomplikovala krize v České národní radě v prosinci 1990. Tehdejší vedení ČNR si rozdělilo na konci roku odměny z peněz, které byly v jejím rozpočtu a jak to fungovalo u její komunistické předchůdkyně. Tehdejší poslanci klubu demokratické pravice (myslím, že žádný z nich již v politice není) toho využili k nátlaku na převolbu vedení České národní rady. Asi na rok, až rok a půl získali v české parlamentní politice vliv lidé, kteří chtěli skutečnou změnu. V této době byl napsán návrh České Ústavy. Důležitou součástí Ústavy byly kontrolní mechanismy a instituce bránící náhlému zvratu mocenských poměrů. Byl to parlamentní systém postavený na existenci dvou komor a Ústavním soudu, který svými rozhodnutími může korigovat zákony prosazené politickou mocí.

Druhou takovou skutečností, která oddálila konsolidaci orwellovských poměrů, bylo rozdělení státu. Ústava byla sněmovnou schválena v předloženém znění jen proto, že se dělil stát. Mocenské poměry ve sněmovně České národní rady podle počtu poslanců na podzim roku 1992, již byly takové, že postkomunisté a representanti ministerstva Ctnosti měli jasnou většinu. Poslanci hlasováním o ústavě těsně před rozdělením státu ale rozhodovali především o tom, že oni, zákonodárci České sněmovny, se po rozdělení státu stanou vedoucí garniturou ve svých stranách. Posílali tímto hlasováním své federální kolegy do polického důchodu. Košile byla bližší kabátu. Ač to pro jejich řídící orgány byla komplikace, museli přimhouřit oko a vymýšlet novou variantu.

Uvedené dvě události, ke kterým došlo v české politice v konci roku devadesát a devadesát dva, oddálily definitivní převzetí moci orwellovskými uskupeními o tři až čtyři roky. Díky jim, se doposud nepodařilo nástupcům vytvořit ideální postorwellovský politický systém dvou politických stran. Na nějaký čas, snad s třetí komunistickou. Jednou stranou jako pravicovou, druhou jako levicovou. Třetí stranou – komunisty, by po nějaký čas strašili hlupáky. Za nimi by bylo jedno mocenské uskupení, které by celé to divadlo režírovalo.

Ve volbách 1992 zvítězily politické strany v médiích označované jako „pravice“. Občanská demokratická strana ustavená na jaře 1991 částí poslanců bývalého Občanského fóra, kterou v průběhu roku 1991 a 1992 zpacifikovali a rozhodující vliv v ní získali Václav Klaus a Josef Zieleniec. Oba byli exponenty předpřevratových orwellovských mocenských struktur. Čas ukáže, nakolik jejich pozdější konflikt byl skutečným vnitřním mocenským konfliktem v těchto strukturách, či zda to byla sofistikovaná politická hra směrovaná k odstranění potenciálních vnitrostranických oponentů. Jak ukazuje historie, tvůrci komunistického systému i jejich dědici mají s taktikami způsoby vnitřní očisty hluboké zkušenosti. Druhý subjekt „pravicového“ uskupení, Občanská demokratická aliance, byla z pohledu „velkých manipulátorů“ nepovedené a nezvedné dítě. Stejně tak jako do ODS byli do ní již při jejím ustavení (prosinec 1989) vloženi jasně zaúkolovaní lidé a později ještě Vladimír Dlouhý. Přesto se nikdy nepodařilo aktivistům ministerstva „Ctnosti“ tuto malou intelektuální stranu zcela ovládnout. Třetím subjektem byla Lidová strana – KDU-ČSL, tu nebylo zapotřebí pacifikovat. Čtyřiceti léty spolupodílení se na „duble thinku“ komunistického státu bylo její vedení i straníci utvarováni k bezproblémovému přechodu a uplatnění se v postorwellovské éře. Josef Lux byl v popřevratové politice exponentem venkovských zemědělských technokratů, které stvořil komunistický družstevní kolektivismus. Josef Lux byl produktem orwellovské vize až do morku kostí. Její metody ovládal lépe než jeho větší bratr Václav Klaus. To bylo hlavní příčinou jejich mediálně viditelných konfliktů.

Roky 1990, 1991 a počátek roku 1992 byly obdobím, ve kterém exponenti komunistických mocenských struktur zajišťovali svůj bezbolestný a nekomplikovaný přechod do popřevratového období. Dnes již je jedno zda to činili s plným vědomím a aktivně, nebo to byla jen nevědomost a nedostatek morálky u jejich pomocníků. Po volbách 1992 se tito lidé i jejich organizační uskupení přeorientovávají na vítěze voleb. Po rozdělení státu, v lednu 1993, které způsobilo zdržení, se to jasně ukazuje a odráží v parlamentní politice. V konzistenci či nekonzistenci parlamentních politických klubů. ODS se stává navenek jednotnou. Od poloviny roku 1993 se již nelze mezi sebou, s jejími poslanci dohodnout na prosazení zákonů, které by tlačily reformu. Václav Klaus již pevně ovládá poslanecký klub ODS. V ODA prvý pokus o vnitrostranický převrat vyvolal Vladimír Dlouhý se svými příznivci již na podzim 1992. Lidová strana obsazuje klíčové pozice v zemědělském sektoru a zpracovatelském průmyslu. Josef Lux zahajuje svůj úspěšný program zakonzervování předpřevratových technologií ovládání vesnice a hospodaření v zemědělství. Stejně úspěšný byl i při monopolizaci zpracovatelských odvětví. S jeho mimořádnou podporou je realizován projekt systémového vykradení lesního bohatství země.

Politické kluby stran, které před volbami 1992 nejvíce ovlivňovali politickou realitu a které v té době navenek působily jednotlivě a hlasovaly prakticky jednotně, se rozpadají na frakce. Odcházejí z nich někteří poslanci do nových „vládních stran“.

Zde je třeba upozornit, že pojem a dělení na vládní strany a opozici v české popřevratové politice nikdy neplatil. Pojem „vláda národní jednoty“, jak se nazývala Pithartova vláda, byl absurdní. Byla to kamufláž počátečních stádií překabátění komunistických struktur. Politický název měl posloužit jen k tomu, aby lidé, kteří ještě brali pojmy, jejich obsah a osud své země vážně, měli zábrany se postavit zjevně záludnému jednání. Zkrátka aby „nezasvěcená veřejnost“ už vůbec nevěděla co se děje.

Občanské hnutí se nedostává do parlamentu. Na počátku roku 1992 nebyla média ještě zcela zmanipulovaná, voliči ještě zcela neztratili soudnost, nezrezignovali a projevilo se to na volebním hlasování. Do nové české sněmovny se dostávají moravisté, nově republikáni a Trnkova zemědělská strana. Všechny tři subjekty byly účelově vytvořená politická uskupení. Jejich úkolem bylo odvedení pozornosti od podstaty politického problému a rozšíření možností politické manipulace. V létech 1994-95, kdy již je jasné, že ekonomickou moc mají zajištěnou dědici orwellovské vize, se kluby těchto stran začínají rozpadat. Vývoj pokročil, splnili svoji úlohu, ztratili význam pro své politické tvůrce a i jejich finanční podporu. Někteří jejich poslanci posilují kluby vládnoucích stran. S nimi prohlasovává ODS zákony a usnesení, se kterými nesouhlasí někteří poslanci koaličních partnerů, kteří se ještě nepřizpůsobili realitě.

Zajímavé v té době byly změny, které postihly klub komunistické strany. Základní sestava klubu a jeho šéf Jaroslav Ortmann byli „komunisté“, kteří by se v případě neexistence „české cesty“ postorwellovské transformace chopili vedení strany. Oni by řídili reformní komunistickou „perestrojku“. Přejmenovali by komunistickou strana na demokratickou levici, nebo by se stali sociálními demokraty. V poměrech české společenské a politické morálky překročili Rubikon. Plnili v prvních popřevratových letech úlohu mouřenínů. Zajišťovali na parlamentní půdě beztrestnost komunistů a jejich pozici v privatizaci. Po splnění svého úkolu byli z české politiky vyexpedováni. V prvních dvou letech byli ve sněmovně velkými privatizátory. Později s Ortmannovou frakcí Klausova ODS ve sněmovně prohlasovávala zákony směřující zemi a její politiku k postorwellismu. V létech 1995 a na jaře 1996 je nahradili odpadlíci od moravistů, trnkovců a republikáni. Skupina kolem Jaroslava Ortmanna byli zkušení politikové, věděli co politika je a jak se dělá. K čemu jsou oni sami použiti, ale asi včas nepochopili. Koncem roku 1993 se rozpory v klubu KSČM stávají patrné již navenek, někdy uprostřed roku 1994 se klub dělí. Ortmannova frakce vytváří stranu a klub Demokratické levice. Část členů původního klubu si na prstech spočítala potenciální voličskou základnu, která jim do budoucna bezpečně zajišťovala parlamentní existenci a podrželi si značku KSČM. Stejně dobře si to jistě spočítali jejich skuteční domácí i zahraniční hybatelé. Na vyvíjející se postorwellovské politické scéně převzali tito „očištění“ komunisté úlohu a funkce, které jim dosud pomáhali plnit republikáni, moravisté a podobné přechodné „normalizační“ subjekty.

Do postorwellovského období nepřehlédnutelným způsobem zapadá a patří i vývoj a úloha sociální demokracie. V počátečním popřevratovém období politické uskupení nevýznamné. Domnívám se, že v samém počátku orwellovského přesmyku byl úmysl vytvořit postorwellovskou levici z Občanského hnutí. Vnitřní rozpolcenost obhájců lidských práv komunistů a politická neschopnost z nich však udělala jen přechodnou četu k vykonání nečisté práce. Klub sociálně demokratických poslanců ve sněmovně mezi roky 1992 a 1996 měl dvacet členů. Jediný z „opozičních“(?) klubů se v období let 1993 až 1995 nerozpadl a nepostihla ho vnitřní krize. Udržela ho pohromadě historická politická značka.

Po marných pokusech obnovit věrohodnost Občanského hnutí pochopili organizátoři orwellovského přesmyku význam a využitelnost značky Sociální demokracie. V českých poměrech společenské morálky nemuseli mít obavy ze lpění na dodržování zásad politické tradice. Sama minulost české Sociální demokracie to vylučovala. I ve své nejlepší době, ve dvacátých letech, vyloučila ze svých stran Modráčka, sociálního demokrata s na tu dobu osvícenými názory. Děd Modráček jistě nemůže za to, jakou kariéru, na jeho jméně, udělala vnučka Buzková. Není zapotřebí zmiňovat se o Zdeňku Fierlingerovi. O kvalitě nové sociální demokracie vypovídá jak se zachovala k Rudovi Baťkovi.

V roce 1993 byli, podobně jako do ODS Václav Klaus a Josef Zieleniec, vloženi do sociální demokracie Pavel Rychetský a Miloš Zeman. Oba byli před tím předními členy Občanského hnutí. Miloše Zemana po jeho přestupu zvolili na sjezdu předsedou Sociální demokracie. Metoda vkládání nových vůdců, kterým v jiných funkcích předtím vyrobili mediální popularitu, do politických stran v postorwellovském období, byla osvědčenou metodou. Jedni byli úkolováni stranu pacifikovat a povznést, jiní po obsazení pozic, neposlušný nebo nepoužitelný subjekt diskreditovali a likvidovali.

Věrohodný herecký výkon při likvidaci ODA předvedl Michael Žantovský a Karel Kühnl, ten pak úspěšně pokračoval ve čtyřkoalici a Unii svobody. Ty dva jsem viděl zevnitř a zblízka a dosvědčuji, že to nebyla jen hloupost a neschopnost. Oba pánové byli vloženi do ODA s úkolem likvidovat subjekt, který se vymkl kontrole. Pro ilustraci oba pány, jejichž minulost je sama o sobě zajímavá, přivedl do ODA Jiří Skalický, ministr postorwellovské privatizace. Pro zajímavost, otec Skalického byl před rokem 1990 pracovníkem vojenské kontrarozvědky.

Volby v létě 1996 se konaly v okamžiku, kdy společensko-politická situace nebyla zcela „morálně“ zralá pro dokončení postorwellovského přesmyku. Morální rozklad společnosti a sebejistota aktérů potřebovali ještě určitý krátký čas. ODA se dostala do sněmovny jen díky tomu, že se na celostátní konferenci na jaře 1996 nepodařilo stoupencům Vladimíra Dlouhého prosadit jejich návrh systému primárních vnitrostranických voleb. Podle jejich návrhu měly mít oblastní stranické sekretariáty možnost upravovat pořadí kandidátů na stranických kandidátkách do poslanecké sněmovny. Ve vedení většiny oblastí měli již „Vladimírovi chlapci“ většinu. Zažil jsem si tu hru na vlastní kůži; byla to řízená politická hra, která měla odstranit ze scény politický subjekt a osobnosti, které se vymkly kontrole. Počet hlasů a pořadí vzešlé z vnitrostranického hlasování v mé oblasti, v Brně, sešvindlovali. Neměli ale v té době ještě odvahu, to udělat moc. Díky tomu jsem se do sněmovny ještě dostal. Kdyby se volby konaly v roce 1996 až na podzim, byl by již výsledek jiný.

Výsledkem voleb 1996 byla podle počtu hlasů, bereme-li vážně parlamentní terminologii „vládní strany – opozice“, faktická plichta. Vládu vytvořil opět Václav Klaus s ODS, ODA a KDU-ČSL. Skončili, a do sněmovny se již nedostali moravisté a zemědělci, svou úlohu splnili. Velmi posílila Sociální demokracie a stala se hlavní „opoziční“ stranou. Proti předpokladu se do sněmovny dostala ODA a ještě s převahou poslanců, kteří měli být již z politické scény odstraněni. Republikáni, z nichž čtvrtina byla rodinný klan Miroslava Sládka, byli ještě užiteční pro dokončení politické hry. Znovu opakuji: jména stran, jejich programy, počty hlasů podle parlamentní terminologie a další jinde velmi podstatné indikátory jsou na české postorwellovské scéně jen fiktivními pojmy. Rozhodují když o nic moc nejde. V zásadních otázkách týkajících se chodu a existence nastaveného systému se rozhoduje jinak a jinde.

Povolební rok byl uměle, cíleně navršovanou krizí. Postorwellovský přesmyk nebyl dokončen a hybatelé připravovali další etapu. Vyvrcholila „slavným“ Rudolfínským projevem pana prezidenta „o blbé náladě“. Projev byl připraven a měl být pronesen již v létě 1997; kvůli nemoci Václava Havla se opereta konala až na počátku zimy. Bylo to smutné divadlo, skřípala scénografie. Obsah při vnitřní znalosti reálií byl trapný. Seděl jsem vedle komunistů, ti se po celou dobu projevu nahlas smáli a komentovali řečené. Velmi dobře věděli o čem je skutečná hra. Já se hluboce styděl.

Celé to divadlo a následná mediální interpretace byly jen herním signálem dohodnutého politického manévru. Smyslem hry nebyl žádný vznešený cíl, který ve své řeči zmiňoval pan prezident, mluvíc povrchně a nepřesně o důvodech „blbé nálady“. Herní signál zahajoval mocenskou politickou hru, jejímž konečným cílem měla být redukce politické scény na dva až tři politické parlamentní subjekty. Optimální postorwellovský počet politických stran.

Není mi jasné zda to byl vnitřní mocenský konflikt uvnitř postorwellovských struktur o převzetí rozhodujícího politického vlivu, jak se to navenek tehdy jevilo. Nebo to byla vyšší hra, kterou se dále destruovala česká politická scéna. To ukáže až čas. Jisté je, že smyslem politického manévru bylo redukovat parlamentní politickou scénu na dva až tři politické subjekty. Od roku 1995 nebo i dříve psal hradní politolog Jiří Pehe o výhodnosti většinového volebního systému. Většinový volební systém svými vnitřními mechanismy zajišťuje, že se do parlamentu dostanou pouze dva až tři politické subjekty s největším počtem hlasů ve volbách. Ve skutečnosti by to znamenalo, že politiku budou dělat ti, kteří mají největší mediální podporu. V té době už měli orwellovské struktury v rukou ekonomickou moc a díky ní již ovládli i média. Snaha redukovat počet parlamentních politických stran měla jednoduchý princip a důvod. Dva až tři subjekty lze jednoduše ovládat prostřednictvím peněz na jejich podporu a prostřednictvím médií. Při pěti až šesti subjektech je to již technologicky náročný a nákladný proces. Nikdy pak není jistota, kdy se některý subjekt vymkne kontrole. Při rozvažování o fungování politické scény i veřejných institucí si je nutné především uvědomit: jsme v postkomunistickém (postorwellovském) období a společnost má jeho kvality.

Projevu v Rudolfinu předcházelo vyhlášení Josefa Zielence. Zieleniec vystoupil 26. listopadu 1997 s oznámením podivného financování ODS; jeho vystoupení bylo vyvolávacím momentem vnitřní roztržky v ODS. Na toto prohlášení navázal druhý den Josef Lux, ten zpochybnil účast lidoveckých ministrů v Klausově vládě. Je podivné, že v této době akutní vnitrostranické a vnitropolitické krize odcestoval Václav Klaus na návštěvu bosenského Sarajeva. V době jeho nepřítomnosti v zemi, 28. listopadu, vystoupili prominentní členové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip s vyhlášením, že přebírají vedení ODS. Celá akce byla amatérská a na první pohled absurdně nepřipravená a nezajištěná. To, že Václav Klaus v době akutní politické krize odjel ze země, je důvodem, proč odmítám věřit tomu, že akce J. Rumla a I. Pilipa byla míněna tak jak vypadala. Tvrdím, že jejím smyslem bylo vyvolat vnitřní krizi v ODS, využít ji ke vnitřnímu „očištění a zocelení“ strany. Z odpadlíků vytvořit novou stranu, která obsadí volební elektorát ODA. Byl jsem tehdy ve vrcholové politice a viděl chování aktérů. Pro dokreslení a zajímavost udávám: Zielencovo vyhlášení podivného financování ODS bylo ve stejný den, kdy se konal v Hradci Králové konvent „Pravé frakce“ ODA. V té době navíc hrozilo, že tato skupinka „vzbouřenců“ v ODA“, která trvala na programu strany, by se mohla etablovat na politické scéně jako věrohodný pravicový subjekt. Všechny dosavadní pokusy o diskreditaci politiky vedení ODA a převzetí moci v této intelektuální straně, organizoval Josef Zieleniec ve spolupráci s Vladimírem Dlouhým. Josef Zieleniec dlouhé roky vyvíjel neúnavnou snahu o odstranění ODA z politické scény a připojení jejích „použitelných“ členů k ODS. Souhra všech těchto momentů mne utvrzuje v tom, že šlo o šíře založenou mocensko-politickou hru.

Oznámení nečistého financování ODS bylo blufem, který se mediálně úspěšně používal od „převratu“. Nejúspěšnější a nejvýznamnější byl případ dluhu ODA z období voleb 1992. Dovolím si tvrdit, že všechny parlamentní politické strany po roce 1990 byly takovýmto způsobem financovány. Byl to způsob a mechanismus ovládnutí stran. Peníze a zdroje k těmto účelům měly po roce 1989 jen post/komunistické (post/orwellovské) mocenské struktury. Aféry se vyvolávaly a využívaly jen za účelem politických her. Jisté bylo, že se nikdy nic nevyšetří a skuteční aktéři se na veřejnost nikdy nedostanou. Těm, kteří budou zpochybňovat má tvrzení ještě dodávám: po založení „Pravé frakce“ jsme (ano, ta maličká skupinka vzbouřenců z té malé ODA…) dostali nabídku financování, byla to stejná technologie jako dluh z roku 1992. Za nabídkou byl Chemapol.

Pro celé období po roce 1989 platí a je společné pro všechny, kteří v té době byli v politice a neúčastnili se zmíněné mocenské hry. Bylo to neuvěřitelné podceňování komunistických praktiků moci. Komunistický orwellismus za dobu již několika generací vytvořil společenskou vrstvu, v některých případech již dědičnou. Smyslem existence této společenské vrstvy je držba a udržení se u moci. Bůh není, nejsou žádné nepřekročitelné zásady nebo tabu. Moc otevírá cestu ke všemu, co si je možno přát.

Při posuzování toho co píši je třeba si být vědom , že volební elektorát lidí, kteří ve volbách dávají přednost věrohodně působící intelektuální pravicové straně, v naší zemi je. Strana takových lidí a typu, přes všechny diskreditační kampaně, které proběhly, stále dokáže oslovovat určité procento voličů. Pro postorwellistické mocenské struktury a celý jejich systém je nejnebezpečnější. Ve stádiu politického a mocenského vývoje, který popisuji, bylo pro postkomunistické mocenské praktiky prioritou: redukovat počet parlamentních stran a odstranit neovladatelný subjekt a osobnosti z politiky. Existující volební elektorát obsadit svými lidmi a stranou, kterou sami vytvoří. Úkolem takto vytvořené strany bude samu sebe svou činností a jednáním učinit nevěrohodnou. Zpochybnit u voličů důvěru v možnost podobného uvažování a jednání. Nepochybuji o tom, že do skutečného záměru politické hry, která začala vystoupením Josefa Zielence, pokračovala vystoupením Josefa Luxe, „Sarajevským pučem“, vystoupením z vlády a nakonec Rudolfínským projevem, byli Josef Zieleniec, Jan Ruml i Ivan Pilip a Jiří Skalický zasvěceni.

Již po volbách 1996 navrhl Ivan Mašek politické radě ODA vystoupení ODA z pravicové koalice s ODS a Lidovci. Přechod do opozice a důsledné pojmenovávání problémů a jejich příčin. Rovněž jim řekl, že ti, kteří se v těchto letech vyhlašovali za pravici a pravicové strany, na dlouhé roky zdiskreditují pravicovou politiku a význam pojmu pravice v České republice. V té době, v ODA již většinová část stoupenců Vladimíra Dlouhého, na nás, kteří jsme trvali na vystoupení z vlády, pořádala téměř hon.

Účast ODA v celé této politické hře byla sebevražedná, to musel vědět i politický amatér. Musel to v té době vědět i Jiří Skalický, který byl v těch dnech zvolen předsedou ODA (30. listopadu 1997 v Brně). Do funkce ho navrhl Michael Žantovský. Jiří Skalický rolí předsedy ODA a její likvidací završil svůj úkol a jistě významný podíl, kterým v devadesátých letech jako ministr privatizace přispěl k přechodu systému, který tak výstižně popsal ve své vizi George Orwell, v systém postkomunistický. Dnes po několika letech je jedinečné si přečíst inaugurační projev, který Skalický přednesl na konferenci v Brně po svém zvolení do funkce předsedy. Není lepšího svědectví o roli, kterou měl a kdo byl autorem projevu.

Zajímavá je klíčová role Josefa Luxe v popisované politické hře. Josef Lux byl hlavním, navenek vystupujícím aktérem. On s ministry své strany odstoupil z Klausovy vlády a vyvolal vládní krizi. Lux měl jedinečný, řeknu-li to hezky, manévrovací talent. Byl učenlivý, jeho všeobecné vzdělání bylo ale bídné a stejné platí o jeho lidském i politickém nadhledu. Přesto vše se mi nechce věřit, že vstupujíc do této politické hry si vážně mohl myslet, že lidová strana se na jejím konci stane hlavní liberálně pravicovou stranou. Nahradí a převezme roli ODS na postorwellistické politické šachovnici, jako křesťansko demokratická strana se širším voličským zázemím. Přesto, co jsem o Josefu Luxovi napsal si nemyslím, že by mohl být tak naivní. V českém bezvěreckém prostředí s jeho podvědomou aversí k čemukoli jenom zavánějícímu v něco věřit, to je absurdní představa.

Pověření Josefa Tošovského sestavením přechodné vlády (do voleb 1998) bylo jistě připraveno již před vyvolání celé krize. Josef Tošovský na místě guvernéra ČNB byl jednou z klíčových figur orwellovského přesmyku. Svědčí pro to i jeho profesní minulost před rokem 1989. Nezapomenu na příchod Tošovského do České národní rady na podzim roku 1990, nebo snad počátkem roku 1991. S jakým nadšením ho na půdě sněmovny vítali tehdy ještě zakřiknutí komunisté. Neměl jsem v té době ještě pojem o souvislostech politické hry, jíž jsem byl figurkou. Josef Tošovský uměl nádherně moudře mlčet. Jako guvernér banky nese jednu z největších zodpovědností za to, co se odehrálo v bankovnictví i s hospodářstvím v prvé polovině devadesátých let. Role premiéra dočasné vlády byla asi posledním úkolem, kterým přispěl a garantoval postorwellismus.

Půlrok přechodné Tošovského vlády byl jen krátkou etapou před dalším krokem směřujícím ke stabilizaci postorwellistického politického systému. Tím byly předčasné volby v létě 1998. Všichni aktéři mocenské hry, včetně prezidenta Václava Havla, dali v té době jednoznačně najevo, jak vážně berou nejvyšší zákon země, Ústavu. Ukázalo se to při první velké politické krizi po roce 1989, která vystoupila na veřejnost. V zájmu svých vnitřních mocenských ambicí, asi i dohod, nikdo z nich netrval na řešení vládní krize podle pravidel předepsaných v Ústavě. Při řešení vládní krize podle pravidel Ústavy by mnohé věci a úmysly vypluly napovrch. Veřejnost by si mohla konfrontovat pronášená slova s realitou. Narychlo ušili zákon „O předčasných volbách“ a nechali ho sněmovnou schválit. Ivan Mašek při projednávání zákona ve sněmovně pojmenoval co znamená takovéto pojetí politiky a jaké budou jeho důsledky pro naši zemi. Zákon si schválili a nám se vysmáli.

V té době již bylo jasné, že výsledek voleb bude takový, jaký obraz předloží média veřejnosti. Naše hlasy se ze sněmovny vůbec nedostaly ven. Veřejnost nevěděla o co se ve skutečnosti v politice hraje. Již při zahájení celé rošády v listopadu 1997 si museli být ti, kteří ji spustili, jisti výsledkem předčasných voleb. Byly jejich skutečným úmyslem a zakončením celé akce. Z politické a společenské atmosféry konce roku 1997 bylo jasné, že z případných předčasných voleb musí vyjít posílena Sociální demokracie a komunisté. Občanská demokratická strana si udrží, i přes „vnitřní krizi“, svou stabilní voličskou základnu. Stala se stranou těch, kteří si po převratu pomohli a Klaus byl zárukou, že jejich rychle a různými způsoby nabytý majetek nebude zpochybňován. Konečný součet hlasů závisel jen na tom, jaké zdroje budou tyto subjekty mít pro volební kampaň. Již v okamžiku vyvolání krize bylo možno předpovědět výsledek a tehdy jsme to také v ODA i ve sněmovně s Ivanem Maškem řekli.

Postorwellismus vstupoval do svého dalšího vývojového stádia. Stabilizoval se a potřeboval pro veřejnost vyměnit garnituru figurek, které se pohybovaly po politickém jevišti. Bylo rovněž třeba pozměnit formu. Tvrdím, že „opoziční smlouva“ byla uzavřena již v okamžiku vyhlášení předčasných voleb. Tato podivná politická dohoda byla přirozenou etapou postorwellistického politického systému. Oba její hlavní aktéři a garanti Václav Klaus a Miloš Zeman byli od počátku roku 1990 klíčovými figurami orwellistických mocenských struktur. Dnes snad již i lidem nezasvěceným do chodu a proměn české politiky by mělo být zřejmé, že na veřejnost předváděné konflikty a osobní averse mezi těmito dvěma pány, byly hraným divadlem. Za podpis „opoziční smlouvy“ dostaly obě strany peníze na volební kampaň a podporu v médiích. Dohoda zajišťovala, aby nezasvěcení poslanci, nebo nedej Bůh frakce, nemohli dělat potíže v zámyslech, které v tomto stádiu postorwellismu jeho tvůrci měli.

Povolební manévry, když sestavením vlády byl pověřen prezidentem vítěz voleb Miloš Zeman a spekulovalo se o vládě sociální demokracie s lidovci, byly habaďurou pro veřejnost. Václav Havel to zajisté musel vědět a stejně to jistě věděl i Josef Lux.

Opoziční smlouva byla logickou etapou vývoje postorwellistického mocenského systému. Předpřevratová mocenská uskupení v roce 1998 dosáhla „demokratickým“ způsobem – volbami monopolního postavení na parlamentní politické scéně. Všechny politické subjekty, které při volbách překročily pětiprocentní klausuli a měly své poslance ve sněmovně, fungovaly v jejich režii. Zní to paradoxně, ale je tomu tak. Politickou krizi na podzim 97 vyvolali politici KDU-ČSL, povolební Unie svobody a ODA a jejich záměr uskutečnili Miloš Zeman s Václavem Klausem. Výsledkem politické šarády byla na parlamentním nebi se rýsující dvojice silných politických stran optimálního postorwellistického schématu. Jedné strany jako pravé – ODS, druhé jako levé – ČSSD. Samozřejmě zůstali posílení komunisté, kteří po celou „popřevratovou“ dobu jsou používání ke strašení voličů. Udržují v poslušnosti a linii i tak zvané „reformní, demokratické“ politiky. Fungovala tak po staletí carská vláda. Car si držel na předsedu své vlády i na ministry „stínové“ náhradníky, kterými hrozil, při nedostatečné poslušnosti, je nahradit. V Československém komunismu tak fungoval i Vasil Bilak, který udržoval v požadované linii Gustava Husáka.

Prvořadým úkolem leadrů stran opoziční smlouvy nebyla „rozumná vláda“ a konsolidace hospodářství, jak na veřejnost tvrdili. Jejich úkolem bylo završit mocensko-politickou hru devadesátých let prosazením většinového volebního zákona. Představy a ideál vládců české postorwellské říše je stejný jaký měli jejich předchůdci v Československo – sovětské „Euro-asii“. Ti si svou vedoucí úlohu zakotvili v Ústavě. V postorwellovském Česku to již nejde, tak si ji chtějí zakotvit jen zákonem. Většinový volební systém by v postkomunistickém prostředí, kdy orwellistické struktury ovládají politickou scénu, hospodářství i média, znamenal přesně toto. Až do úplného vyhnití by se neměla na politické scéně šanci etablovat nová politická strana a dostat se do parlamentu.

Většinový volební systém dobře funguje po staletí v Anglii a Spojených státech. Ve společenských podmínkách těchto dvou anglosaských zemí je ideálním kompromisem mezi vládou jednoho – královstvím a demokracií. Je nutno ale připomenout a zdůraznit, že politika a stranictví ve Velké Británii i později za „Velkou louží“ vznikla ze základů puritanismu a morálky a funguje tak doposud. Určité věci se nedělají a nesmí se překročit.

Úsilí obou smluvně-opozičních stran se tak v prvé části jejich „opozičně-smluvního“ volebního mandátu zaměřilo a upjalo k prosazení většinového volebního zákona. To, že se jim jeho prosazení nepodařilo realizovat, nevyvrací mé závěry. Naštěstí se nám v počátku 90. let přes velký odpor a v médiích stále omílanou demagogii podařilo prosadit do Ústavy dvoukomorový parlament. Mechanismy bránící náhlému převzetí moci jednou mocensko-politickou silou. Ačkoli v druhé parlamentní komoře, Senátu, sedí podobní lidé, i ze stejných stran jako ve sněmovně, jsou od sebe odděleni, mají částečně jiné zájmy a platí, že kapři si svůj rybník nevypustí.

Postorwellovský systém již není monolitní, jeho hráči se shodnou v jenom zásadním, chtějí si udržet ve svých rukách monopol politické, hospodářské i mediální moci. Shodnou se též v tom, že oni jediní jsou oprávněni určovat politická a společenská pravidla. Rádi by určovali i pravidla hospodářská. Semknou se i tehdy, když hrozí, že někdo by jejich monopolní postavení mohl ohrožovat. Jinak, z jejich hlediska, v podružných věcech soutěží mezi sebou o rozhodující vliv. O tom také byla politická krize konce roku 1997. Mocenská skupina, která ji vyvolala, neodhadla své síly, nebo se nechala vyprovokovat. Výsledkem celé šarády byla další degradace české politické i společenské scény a upevnění postorwellského systému.

Nepodařilo se prosadit většinový volební zákon, mocenská hra směřovaná ke zjednodušení a lepší kontrole hráčů na politické parlamentní šachovnici pokračuje. Na pořadu dne je „usměrňovaná sebediskreditace“ menších parlamentních stran: Lidové strany a Unie svobody. Samotná prohra v mocenském konfliktu podzimu 97 a volebního jara 98 k tomu byla velkým krokem. Český volič vycítí diskrepance mezi pronášenými slovy a realitou, zvláště pokud média fakta náležitě přibarví a podají. Český člověk a volič se rád přichýlí k tomu, kdo vypadá silnější, přikloní se k tomu, kdo by mohl být nebezpečný. Ostatní zrezignují, přestanou se o veřejné věci zajímat a nejdou volit. Není problém do politické strany vložit a do předních funkcí prosadit zaúkolované „osobnosti“. Rovněž tak není problém z „nýmanda“ v krátké době mediálně vyrobit politickou hvězdu prvního řádu. Po splnění úkolu ji stáhnout z oběhu, kde zmizí ve ztracenu. Jako by české politické nebe po listopadu takových „stálic“ i „komet“ nebylo plné. Do politické strany stačí vložit jen několik lidí – oni nesou peníze na fungování aparátu, mají přístup do médií a jejich podporu. Dříve nebo později ji ovládnou a usměrní do požadovaného směru. Zažil jsem si to a „vychutnal“ v 90. letech v ODA. Stejně tak jako poslanec s vlastní hlavou v parlamentu. Musím také připomenout, co žádný „politolog“ ani „seriózní“ novinář za celá 90. léta nenapsal. Těch 200 lidských molekul v Poslanecké sněmovně se chová, jedná a hlasuje podle zákonů fyziky a technologie. Znamená to, podle jakého principu byli vybráni a do které krabičky jsou strčeni. Platí to téměř absolutně. Když takový stroj sestavíte, uvedete do pohybu, jako hlavní princip jeho jízdy nastavíte zneužití, jede. I když by všichni věděli, že směr je špatný, nevzpříčí se nikdo. S rozumem nebo poznáním to nemá nic společného a na směr jízdy nemají žádného vlivu. Těch pár, kteří chtěli skutečnou změnu, a které poryv společenského větru vynesl v chaotickém, obtížně kontrolovatelném krátkém období na počátku 90. let na politickou scénu, tam již dávno není, nebo se přizpůsobili. Semlela je ozubená kolečka orwellovského stroje, který jen vyměnil strojníky a modernizoval technologii.

Mediální šaráda se „čtyřkoalicí“ v letech 1998 až 2002 byla celá sehrána za účelem diskreditace alternativních politických subjektů. Podařila se a nemohla se nepodařit. Někteří aktéři uvnitř „koalujících“ stran spoluhráli podle scénáře a jiní nikdy nemohou překročit svůj stín.

Vladimír Špidla byl správným mužem na správném místě ve správném okamžiku. Přesně takovou figuru potřebovali plánovači orwellovské strategie na přelomu tisíciletí. Miloš Zeman dobře věděl, koho doporučuje za svého „nástupníka“. Komisní postava neosobního bezbarvého úředníka byla přirozeným nástupcem tlučhuby, který svými moudry odváděl pozornost od problémů a stejně nic neřešil. Miloše Zemana si prozatímně uložili do politického důchodu, jako alternativního prezidentského kandidáta konsolidující se postorwellovské, již jen „českoasie“.

Volby 2002 vyšly podle scénáře. Levá varianta budoucí vládnoucí „dvojstrany“ dostala nejvíc hlasů, ale ne zase tolik, aby si figurky poslané na oběžnou dráhu mohly myslet, že se začnou vzpínat v postraňcích. Utvořená koalice Sociálních demokratů s lidovci a unií svobody je ukázkou jak pevně již ovládají dědici orwellovské Euroasie „demokratickou“ politickou scénu. Oni určují taktické postupy a varianty. Špidla mohl bez obav sestavit menšinovou vládu – kdyby skutečně sociální demokracie i komunisté byly levicové strany. Nemusel by mít žádnou obavu z toho, že komunisté jeho návrhy zákonů nepodpoří. Tak napřímo se dnes v postorwellismu nehraje. I vlastní figurky na šachovnici musí být udržovány ve stálé nejistotě. Rozhodnutí o variantě dělá jen „velký bratr“ v pozadí scény. Tak jako v „bájných“ Slušovicích“ to dělal soudruh předseda Čuba.

O nesvéprávnosti figurek v lidové straně, natož v Uhelných skladech (US) svědčí, že si ten chomout s radostí navlékli. Spoluúčast na vládě v této fázi vývoje bude znamenat jejich parlamentní smrt. Obávám se, že to bude platit i pro lidovce. I jejich věrní voliči, se svou vírou v „malá domů“, přestávají věřit. Co nešlo vyřešit otevřeně, prosazením a schválením většinového volebního zákona, se dosahuje „hajzlovinkou“ jak v českých poměrech a politice funguje. Pár prominentům se dá na chvíli „líznout“ a prodají i vlastní babičku.

Ovládnutí české politické scény a její manipulace až k dnešním praktikám nebylo obtížné. Při uvažování o tomto tématu je si třeba uvědomit, že v Československu čtyřicet let neexistovala politika jako veřejná soutěž, s obecně platnými a respektovanými pravidly, soutěž mezi standardními politickými subjekty, které nazýváme stranami. Soutěž o to jakou metodou se budou řešit společenské a hospodářské problémy státu. Čtyřicet let si toto právo pro sebe uzurpovala skupina aparátčíků, kterou žádný veřejný zájem nepověřil. Nikdo neměl šanci je odvolat nebo volat k zodpovědnosti. Všichni se stali zaměstnanci a vasaly jejich orwellovského státu. Neexistoval svéprávný a nezávislý malý a střední stav. Snad na konci 80. let bylo možno českou společnost rozdělit na dva společenské stavy „zasvěcené straníky“ (inter ring – vnitřní kruh) a plebs. Jedině kádry, které se spolupodílely na řízení a fungování komunistického stroje, jeho stranického, státního a hospodářského aparátu, si byly vědomé jaký osobní užitek z podílení se na moci a fungování takového aparátu mají. Jedině oni také s tím měly zkušenost. Kontinuita právního stavu, nezakázání komunistické strany a důsledné nerozbití organizačních struktur jejich státu znamenalo, že oni určí jak bude vypadat popřevratový český stát.

Politické strany po listopadu 1989 vznikaly z ničeho. Za žádnou z nich nebyla společenská vrstva s určitými hodnotami a názorem na svět a jeho běh. Snad jen komunisti měli za sebou společenskou skupinu, kterou stmelovaly výhody a výsostné postavení, které doposud měla. Do politických stran vstupovali většinou lidé, kteří vycítili výhody, které politická angažovanost v tom čase nese. Vyjímkou byla malá strana intelektuálů ODA, ve které si několik jednotlivců uvědomilo, že politická strana musí být postavena na ideových principech a na nich musí trvat. Ani uvnitř toho malého politického společenství jsme neměli šanci to ustát. Občanská demokratická strana se stala politickým reprezentantem těch, kteří využili převratové doby a bez jakýchkoli skrupulí se obohatili. Dnes jim jde o to udržet si své bohatství a privilegované postavení. Sociální demokracie má uvnitř, ve svém členstvu, vloženou rozbušku. Je to strana lidí, kteří přišli k lizu pozdě, když většina majetku byla již rozebraná jinými. Sociální akcent mají jen v tom smyslu, že by chtěli dostat něco z toho, co rozebrali ti před nimi. Druhou část členstva tvoří lidé, kteří svými zvyky tíhnou k zajištění a „výhodám“, které jim kdysi poskytoval komunismus. Sociální demokraté v tradičním smyslu mezi nimi nejsou. Komunistickou stranu dnes tvoří a řídí lidé, kteří po překonání kritických prvých roků, po „velkém přeskoku“ dobře vědí, že jsou nezbytnou a potřebnou regulační záklopkou při stavbě postorwellovkého státního domu a politického systému. Konstruktéři systému je potřebují. Když je třeba, nechají si od modrého bratra nadávat, že brali skalpy svým obětem. Odměnou dostávají podíl ze stáda bizonů, které z dřívějších prérií rudého bratra odehnal modrý pták. Moudře je oba řídí Velký bratr. Rudé stádo narůstá a brzy bude tak velké jako lup modrého zbohatlíka.

Dnešní dědici firmy lidové strany a její tradiční strategie účastnit se všeho, přiživit se a přežít všechno, jaksi nepochopili změnu doby. Československý komunistický systém k vylepšení své vizáže pro bledé tváře ze Západu, trpěl pod stolem dva mopslíky, které když o nic nešlo, vytáhl z pod stolu, posadil na židličku, aby horlivě ňafali, jak se mají dobře. Postorwellovci nic takového již nepotřebují, jsou demokraté a liberálové. Rozdělili si role, když se proflákne pravý bratr, přispěchá levý brácha a zavede pořádek. V záloze je rudý lovec skalpů, kterým podle potřeby straší plebs. Nepotřebují již jako v době „velkého bratra“ v intervalech střílet rakety na obytná sídliště plebsu. Nepotřebují ani černokabátnického příživníka, aby se s ním dělili o plody své usilovné práce. Demokraticky ho zorganizují samoodejít a nechají ho v sakristii se modlit za dobro své drahé „českoasie“.

Náčelníka kmene Uhelných skladů, Šedého kaktusa, nechají ještě několik novoluní kouřit s nezvedenou mládeží a teplými bratry trávu. Pak demokraticky ruka voliče vymete ty pochybné „liberály a vzdělance“ z pracoviště, které přináleží jen pravověrným dědicům říše Velkého bratra.

Prezidentská volba v letošním roce ukázala, že systém již začíná standardně fungovat. K pochopení, o čem prezidentská volba byla, stačí chorobopisy kandidátů. Není třeba dlouho diskutovat zajímavost, že dva kandidáti sociální demokracie a po sobě jdoucí ministři spravedlnosti měli v anamnéze dopravní nehodu, při které zabili člověka. Spočítáme-li statistickými metodami pravděpodobnost výskytu, že se sejdou dva právníci s takovou anamnézou na takové funkci a kandidatuře, rovná se to zázraku. Z toho jak komunistický systém i jeho pokračování fungoval můžeme usoudit na systémový prvek. Kandidáti byli použitelní a vydíratelní. Petr Pithart v celém období 90. let osvědčil, že je užitečnou a použitelnou variantou. V tomto případě brzo pochopil, že čas pokročil, jeho kvality nestačí a odstoupil ze soutěže. Pavel Rychetský by zajisté byl „vynikajícím“ postorwellovským prezidentem. V té době jistě již byla předdohodnuta jeho kandidatura a funkce ústavního soudce. Jakou váhu postorwellisté ovládnutí Ústavního soudu přikládají, svědčí nedávná volba Rychetského předsedou Ústavního soudu. Komunistického kandidáta vojenského prokurátora Kříženeckého netřeba diskutovat. Pro část plebsu by byl silné kafe a někdy obtížně usměrnitelný. Jaruška Moserová je snaživá a všeobecně použitelná kandidátka. Nepřicházela však v tomto období v úvahu, systém ještě dokonale nefunguje.

Zajímavá, i pro zasvěceného pozorovatele, byla konfrontace mezi dvěma klony a variantami stejné rasy, Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Rozhořčení „Big Miloše“ bylo oprávněné, byl připravován, že on sebere bank. Jeho proradní tvůrci a vychovatelé dali přednost jistějšímu a spolehlivějšímu klonu. V konečném, posledním kole byl vítěz jasný. Přesto je pozoruhodné, jak organizátoři scény neponechávají nic náhodě. Jan Sokol nemohl v éře Velkého bratra dostudovat, habilitoval se po roce 1990. Podle papírových regulí se dali v habilitačním postupu a uznání vzdělání najít některé nepřesnosti, proto se mohl stát kandidátem. Byl zpochybnitelný a vydíratelný. Smutné je a vypovídá to o českém intelektuálstvu, že dosud nepochopili o čem je hra.

Václav Klaus byl logickým vítězným kandidátem. Ve funkci prezidenta České postorwellovské říše je přirozeným nástupcem svého předchůdce Václava Havla. Pobouřím citlivé duše, které odmítají vidět 90. léta a jejich hlavní aktéry v jejich celistvosti a výsledcích jejich snažení. Oba měli a mají jistý díl stejné krve.

Václav Havel byl nejvýznamnější krycí figurou postorwellovského přesmyku. Krásně mluvil, psal a přednášel o morálce, lidských právech. Jako hlava státu přistoupil na kontinuitu právního řádu se zločineckým státem. Stejně tak pod záminkou ochrany práv a svobod, jako hlava státu přistoupil na a umožnil kontinuitu zločinecké strany a jejích výkonných organizací. Krásnými slovy kryl celou tu přestavbu komunistického systému v jeho postorwellovskou variantu. Co jiného byla slova o tlusté čáře za minulostí, než veřejné znamení, že zločin se nebude v naší zemi po právu a pro výstrahu trestat.

Zvuk slova se stává určitým přesným pojmem, když po něm následuje odpovídající činnost a akt. Nenásleduje-li nic, nebo opak dříve respektovaného pojmu, slova svůj význam ztrácejí. Rozkládá se a bortí společenská dohoda o významu klíčových pojmů. Mluvil-li člověk na nejvýznamnější společenské funkci v krásných pojmech a realita jejich odrazu byla zcela jiná, je on vinen. Václav Havel byl krycí figurou přenosu a pokračování orwellovské komunistické kultury zvyků, hodnot i dublethinku.

Václav Klaus od počátku té podivné „sametové revoluce“, na veřejné politické scéně representoval zájmy mocenské, hospodářské a správní technokracie orwellovského komunistického státu. Zaštiťoval zájmy společenské vrstvy, která své kariéry v sedmdesátých a osmdesátých letech udělala díky stranické legitimaci a využití zvrácené mocenské technologie komunistického státu. Jeho posměšky na adresu komunistické strany a jejich představitelů, se kterými měl takový úspěch u veřejnosti v počátku devadesátých let, byly identické s těmi, jaké si na svých sedáncích vyprávěli na přelomu sedmdesátých let gottwaldovští a slušovičtí prominenti.

Celá tato společenská vrstva vybudovala své postavení na zneužití zvrhlého systému a jeho praktik. Kariéry, společenské i profesní postavení této vrstvy jako celku nebylo výsledkem korektní dlouhodobé práce respektující pravidla fair play. Velmi dobře věděli, že za své postavení vděčí prostředí a praktikám, ve kterých své kariéry dělali. V žádném případě se nebyli ochotni vystavit svobodné soutěži, v prostředí jasných pravidel a tvrdého postihu jejich nedodržování. Cíleně nastavili politický systém ve kterém při zdání demokratického a pluralitního fungování bylo v počátku o parametrech jeho nastavení předem rozhodnuto. Množství politických subjektů a stran těsně po roce 1990 nebylo výsledkem spontánní popřevratové aktivity – bylo třeba roztříštit případnou popřevratovou energii a iniciativu. Množství celostátních deníků v prvních třech letech nebylo projevem touhy po pluralitě informací a tisku. Ve skutečnosti šlo o to, aby se v této přechodné, obtížně kontrolovatelné době nevyprofilovaly noviny a publicistická uskupení, která by se mohla vymknou kontrole. Založení novin, jejich provoz a udržení na publicistické scéně, stojí desítky a snad stovky milionů – měli je jenom oni. Konečným výsledkem orwellovského informačního přesmyku jsou staré tituly s jediným novým, Lidovými novinami, které potřebovali jen pro obnovu fasády. Fungují stejně, obsahem se neodlišují. Vyrábějí líbivější metodou veřejné mínění jako v časech Velkého bratra.

Transformace hospodářství, tak tomu nějak říkali, privatizace, od samého počátku byly cíleně směřovány k co největším možnostem zneužití. Koncepce a pravidla nikdo nepředložil především proto, aby nebyl žádný dokument, ke kterému by bylo možno vztahovat, co se ve skutečnosti dělo. Papírově nikoho nebude možno volat k zodpovědnosti, že nedodržel pravidla. Václav Klaus v počátku 90. let, jistě ne náhodou se svým typickým způsobem vysmíval jakýmkoli koncepcím. Vše bylo plánované hospodářství. Když jsem v roce 1991 jednomu z členů „reformní“ skupiny ministerstva zemědělství, dnešnímu generálnímu řediteli státních lesů České republiky, Jiřímu Olivovi na jejich návrhy řekl: „Vaše koncepce umožní, aby se dalo krást.“, odpověděl mi, tento bohabojný muž, „Děláme jen to co na nás žádají nejvyšší státní představitelé“. Jiný člen „reformní“ skupiny Zdeněk Domes mi řekl: „Pane poslanče, vy nedůvěřujete lidem.“ Jejich dodnes platící koncepce lesního hospodářství odporovala všem pravidlům a zkušenostem dlouhodobého hospodaření s lesem. Tak tomu bylo ve všech odvětvích hospodářství.

Jedinečné na české privatizaci 90. let bylo a je, že proběhla zcela ve smyslu „východního“ chápání majetku. V „západním“ pojetí od počátků evropské civilizace se až k dnešní době vine nit pojetí majetku nejen jako zdroje požitků nebo postavení, ale i zodpovědnosti, která z vlastnictví vyplývá. „Východní“ pojetí majetku, postavení a moci, pokud znám, asi nejlépe charakterizoval ruský historik Ključevskij. V dějinách Ruska popsal scénu přijetí prvého anglického poselstva na Rusi. Car (myslím, že to byl Ivan III.) se dotázal hlavy poselstva jak vládne anglická královna, po odpovědi, „že anglická královna je první z Angličanů a vládne ku prospěchu Anglie a jejího lidu“, odmítl poselstvo přijmout a s ním vyjednávat. Nepokládal anglickou královnu za sobě rovnou. Rusko mu patřilo jako „Votčina“, mohl s ní činit, co se mu zamanulo. Zapálit, prodat lidi do otroctví, povraždit a nikdo neměl právo mu do toho mluvit.

Pro české postkomunistické privatizátory byl majetek především zdrojem moci. Jak se rozpadal orwellovský komunistický systém ovládání společnosti přímým násilím a tajnou bezpečností, uvědomovali si jeho kormidelníci nutnost změny strategie a technologií. V celoplanetárním měřítku, užijeme-li terminologii „Roku 1984“, k tomu donutila ruské „Euroasijské“ Velké bratry změna vojenské technologie výrazně ve prospěch jejich amerického protivníka, ve fiktivní Orwellově Oceánii. Již nešlo vydírat svět tankovými brigádami a velikostí raket. Nezbylo jim nic jiného než se pokusit svou orwellovskou říši modernizovat.

Privatizace byla ve svém základním objemu cíleně směrována na neprůhledné vlastnické subjekty. Proto se nesmírně hodila metoda kupónové privatizace. Z jejího vnitřního principu nebyl jasně identifikovatelný zodpovědný vlastník. Když už bylo zřetelně jasné k čemu směřuje a jaké budou důsledky, žádným způsobem nešlo prosadit zákonná opatření a normy, které by ten proces regulovaly a zabránily nejhoršímu. Už v letech 1992 – 93 jsme naléhali v poslaneckém klubu ODA na Tomáše Ježka a Romana Češku aby předložili novely zákonů, které by proces regulovaly. Nebyli jsme schopni je k tomu donutit.

Od podzimu 1990 jsem se jako poslanec angažoval jako oponent předloženého návrhu transformace lesního hospodářství, díky tomu jsem měl jedinečnou možnost vidět v průběhu let, do podrobností v jednom odvětví, metodiku i aktéry. Vrátím se v krátkosti před rok 1989.

Po spřátelené invazi v roce 1968 a „konsolidaci“, se systém dále centralizoval. Určitou vyjímku tvořily zemědělské podniky, družstva a statky. V továrnách a podnicích šlo účetnictví a pohyby peněz i materiálu poměrně dobře kontrolovat. V zemědělství s jeho závislostí na práci pod širým nebem to šlo obtížně. Po roce 1970 se stávají vlivnými stranickými magnáty předsedové družstev a ředitelé statků. Každý okresní tajemník chtěl být kamarádem s předsedou družstva. Kdo si ze snaživců chtěl polepšit, měl vztahy nebo pracoval v zemědělském družstvu. V zemědělských podnicích byla pro prominenty největší možnost si něco přihrát. To byl i fenomén Slušovic. V 70. a 80. letech se tito venkovští magnáti stávají mocnou skupinou uvnitř komunistického systému. Někteří se v podstatě stávají místními satrapy.

Jak systém ustavený v posledních desetiletích komunismu překročil předěl roku 1989 jsem měl možnost sledovat na modelu reformy lesního hospodářství. Moc předsedů družstev v rozměrech, jaké měli před rokem 1989, po sametové revoluci skončila. Zůstal jim ale dostatečný vliv, aby zabránili skutečné privatizaci a restitucím na zodpovědné vlastnické subjekty v zemědělství. Hlavním důvodem poklesu jejich vlivu bylo to, že hospodářský cyklus v zemědělské výrobě je v podstatě jeden rok. Rezervy se vyčerpají v průběhu několika měsíců. To, o čem byla sametová revoluce, kdo byl hlavním hráčem a kam směřovala, je možno názorně zdokumentovat na lesní reformě.

Les pokrývá třetinu území českého státu, hospodářský cyklus lesa je v průměru sto let, výnosnost lesního hospodářství se udává mezi jedním až třemi procenty. Připomínám v cyklu sta let. Na hospodářském produktu státu se lesní hospodářství podílí jen asi půl procentem. V zásadě je možno říct, že při dlouhodobě zodpovědném přístupu k lesu a lesnímu hospodářství je jeho roční aktuální přínos zisku pro státní pokladnu, vzhledem k celkovému hospodářskému výnosu, zanedbatelný. Na druhé straně, vzhledem k dlouhodobému hospodářskému cyklu je možno při bezohledném a nezodpovědném přístupu získat krátkodobě z lesa velké prostředky a ekonomický výnos. Vytěžíme to co našetřily předchozí generace.

Když jsem se na podzim 1990 začal zajímat o „Lesní transformaci“, tak jsem po pár měsících zjistil, že jsou za ní lidé, které jsem poznal více než desetiletí před tím v Gottwaldově angažované kolem Slušovic. Navržený model „reformy“ svými zásadami a principy odporoval všem zkušenostem a pravidlům odpovědného dlouhodobého hospodaření s lesem. Akciovým společnostem měl být dán les do dlouhodobého nájmu na třicet let. Zpětné vazby, vlastnická zodpovědnosti byly papírové a pofidérní. Jasný tunel na krátkodobé vykradení celého odvětví. I to, co prosadili, s menšími oklikami směřovalo k tomu samému cíli. Model Forest fondů zastřešených Fores bankou byl jedním z prvých ze schématu, kterým byla vykradena jiná odvětví. Interpeloval jsem dvakrát ve sněmovně, v roce 1991 a 1995. Dvakrát jsem se „vlámal“ do tak zvané porady ekonomických ministrů, abych zabránil privatizaci lesních společností kupónovým způsobem. Václav Klaus i ostatní nemohou dnes říci, že argumenty neslyšeli. Pak jsem roky pozoroval pohyb peněž, lidí, přejmenovávání společností, které za lesní transformací stály. Viděl jsem, jak peníze vyzískané tunelováním odvětví byly vloženy do převzetí televize Nova, získání regionálních deníků a rádií. Jak se z nich financovaly politické strany. ODA v roce 1996 dostala od lesních společností asi 27 milionů na volební kampaň, fakticky na mé odstranění ze scény. Stejné se dělo i u jiných stran.

Jedinečné na tom co se odehrálo kolem této „reformy“ lesního hospodářství je, že dokumentuje pokračování schématu vytváření a fungování orwellovského mocenského systému. Můžeme sledovat jak se komunistický systém měnil v postkomunistický systém, a prorůstal ekonomiku, média a politiku v devadesátých létech. „Lesní reforma“ byla cíleně vymyšlena k vytěžení prostředků, které do podstaty lesa uložili naši předkové. Byla záměrně neprůhledná. Zdroje z ní získané byly investovány do obnovy monopolního vlivu v médiích a politice. Bylo to cílené a úmyslné mocenské, hospodářské, společenské a politické padoušství. Určitá definovatelná a identifikovatelná skupina, která měla informace, ekonomické prostředky a napojení na některé přední politické představitele popřevratového režimu navrhla a prosadila hospodářský a organizační model, který umožnil krátkodobé vykradení celého odvětví. Pohlédneme-li zpět do evropské historie zjistíme, že vždy po převratech, válkách, když došlo k narušení fungování právního řádu, byly v daných zemích vyrabovány lesy. Byl v nich zdroj peněz, které nešetřily předcházející generace. Stalo se tomu tak po Pruských válkách v Čechách, po francouzské revoluci ve Francii, po rakousko-uherském vyrovnání v Rakousku. Podobný pokus byl učiněn po prvé válce a založení Československa s lesy na Podkarpatské Rusi a na Slovensku. Při všech případech dokumentovaných v evropské historii to byl živelný proces. Po roce 1990 to byla, tvrdím, cíleně připravená a naplánovaná akce. Ekonomické zdroje z ní vytěžené byly vloženy, do ovládnutí medií a politiky. Mezi lidmi, kteří ovládají české lesní hospodářství je příliš mnoho osob se vztahy k bývalé vojenské kontrarozvědce a státní bezpečnosti. Odvětví za normálních poměrů hospodářsky a ekonomicky málo významné získalo v popřevratových poměrech posttotalitního státu díky svým rezervám, propojení bývalých vedoucích hospodářských pracovníků se špičkami některých složek administrativy totalitního státu i okolnostem daných vnitřními specifikami odvětví, mimořádný význam a postavení v mocenské politice. Skupina ovládající toto odvětví měla mimořádný vliv při upevnění posttotalitních způsobů a poměrů. Díky rezervám a prosazenému organizačnímu modelu má v rukách stabilní a nekontrolovatelný zdroj peněz a prostředků. Jak jsem mohl sledovat v době, kdy jsem byl v aktivní politice, podle potřeby financovali všechny politické strany. Celé roky jsem na toto téma jako poslanec mluvil i psal. Snažil se prosadit do zákona kontrolní mechanismy. Nakonec mé články nikdo nepublikoval a slušnější novináři mi říkali: „Pane poslanče, příspěvek s Vámi nám šéfredaktor nevezme.“

Schéma celého procesu pojetí politiky, jejích metod a vnitřních mechanismů, jak se vyvíjela v průběhu devadesátých let, se velmi podobá tomu, co jsem viděl v průběhu 70. a na počátku 80. let ve Slušovickém Gottwaldově. Společenská vrstva hospodářské, ekonomické a mocenské technokracie, kterou stvořil rozkládající se orwellovský komunistický systém kontinuálně překročila předěl roku 1989. Učinila tak prostředky a metodami, které si ověřila již v průběhu 70. a 80. let. Proces privatizace byl neprůhledný, bez řádných, vymahatelných pravidel nejen z důvodů chaosu přechodného období. Právně nedostatečně průhledný proces dával největší výhody těm, kteří měli informace a věděli, jak se hraje. Nemenší význam hrálo i to, že při způsobech jakými probíhala a které byly jasně neetické a protiprávní, byli zatažení do spoluviny další tisíce lidí, kteří nechtěli přijít o příležitost a neměli zábrany. Organizátoři perestrojky ve svém vlastním zájmu a v zájmu udržení politického režimu, který ustavovali, potřebovali vytvořit širokou společenskou vrstvu, která se bude obávat, že společenské poměry s fungujícími nezávislými médii, platným a fungujícím právním řádem povedou ke zpochybnění jejich majetků i postavení.

Ve skutečnosti to, co se v 90. letech v České republice etablovalo jako parlamentní demokratický systém, stojí a funguje na zločineckých principech. Není to parlamentní demokracie, vyrůstající a zakotvená v individuální žité morálce milionů občanů státu. Orwellovský systém do základů poničil to, co nazýváme „morálkou“. Systém nepsaných zásad a pojmů, o kterých se ani nemluví a které se do podvědomí jedince ve slušné společnosti vestavují od kolébky. Člověk vyrostlý v takovém prostředí, aniž by o tom musel přemýšlet, přirozeně ví, že určité věci se nedělají. Některé věci a činy jsou fakticky tabu. Prvním krokem politiků po převratu, mínili-li by vážně, že chtějí obnovit pluralitní, demokratický a parlamentní politický systém, měl být jasný signál, že zneužití a zločin se budou v novém státě nekompromisně a důsledně postihovat. Znamenalo by to zákaz komunistické strany, jasný postih jejích špiček a diskvalifikace v nadcházející privatizaci a při budování institucí nového státu. Nic takového neměli v úmyslu. Na místo toho vyslali signál, že zneužití a zločin se trestat nebudou. Pozornost „plebsu“ – a za ten nás všechny považovali – odvedli frázemi o ekonomické reformě. Dali nám Listinu práv a svobod, kterou okamžitě zneužili, tak jako byla zneužita Listina práv občana ve Francouzské revoluci. V Telescreenu místo zpráv z bojišť začali promítat porno seriály, nablblé rozhovory s tajtrlíky a bláboly o korupčních skandálech, které nikdy nebyly dovedeny do konce.

Uvolnili síly a rozjeli vlak, který se již dávno vymkl kontrole. Přejel úvrať a jede z kopce, nedá se brzdit ani radikálně otočit. Všichni co sedí na tendru jsou vzájemně provázáni společným zločinem. Systém nepůjde reformovat. Každá oprava, nebo „reforma“ by znamenala, že někdo z nich musí z kruhu ven a vypadne některý z klíčových prvků držících stavbu pohromadě. Všichni z nich to ví, drží se v šachu a vzájemně se blokují. Tak jako tomu bylo u jejich mateřského komunistického systému mocenské politické stavby, jejich „reformy“ znamenají centralizaci. Ta na rozdíl od „předpřevratové“ doby, kdy šla po linii institucionální – stranické a státní se v postorwellovském systému realizuje ve formě personálních unií. Do čela důležitých institucí jsou prosazováni lidé spojení společnou vinou a zločinem, na sobě závislí. Jedinečným dokladem z poslední doby je „zvolení“ technologa postorwellovského systému Václava Klause prezidentem, na místo uvolněné Václavem Havlem. Bylo to přirozené završení jedné z etap vývoje, který započal v listopadu 1989. Václav Havel byl přemosťujícím prvkem, pokryl a zamlžil svými líbivými slovy a gesty přenos „kultury“ – zvyků, postojů, jednání. Stejně tak jako nekomplikovaný přesmyk mocenské, ekonomické i společenské elity totalitního státu v elitu „liberálního“ státu postorwellovského. Václav Klaus je přirozeným, ve funkci prezidenta nejspolehlivějším garantem pokračování a „stabilizace“ společenského rozkladného procesu, kterým orwellovský mocenský systém a jeho technologie bezesporu jsou. Že míní svou roli absurdně vážně, je aktivní účast Václava Klause na té podivné trachtaci vzpomínkového večera stých narozenin Erica Blaira.

Bylo to jedinečné veřejné znamení jak Velký bratr mění a změnil technologii práce s masami plebsu. Včera není dnes a Goldstein, první revizionista byl přece přítel a spolupracovník Velkého bratra. Stali se kapitalisty, vlastníky, liberály,… pan prezident je prý i konzervativcem. Zneužijí vše, tak jak to dělali, když byli a nebo sloužili komunistům. Když je mi někdo nebezpečný a nemohu ho umlčet, protože jeho knihy jsou známé, přivlastním si ho, budu ho interpretovat, je mrtvý a nemůže se bránit. Ostatní nepustím na obrazovku a nebudu publikovat. Dobře radí panu prezidentovi osobní sekretář Ladislav Jakl. Jeho otec jako šéf ochranky Gustava Husáka jen hlídal. Syn tak jako celý orwellovský systém vyspěl. Už nemusejí preventivně zavírat nebo bít. Obracejí věci v opak, zpochybňují základní hodnoty lidské morálky, pravdu má v jejich, dnes kapitalistickém pojetí ten, kdo si ji zaplatí. Vyučili se, již nejsou tak hloupě natvrdlí, jako jejich komunističtí otcové, aby trvali na nějakých ideologických malichernostech, jsou ale horší než oni. V naší zemi nesmí zůstat věrohodná osobnost, je-li nějaká, nesmí ji nikdo znát. Nesmí se dostat na obrazovku, publikovat ji. Všichni si o sobě musíme myslet, že jsme šmejdi. Devadesátá léta povýšila morální marasmus, který po sobě zanechali komunisté, ještě o řád výš – i když se zdálo, že to není možné... Cíleně rozkládají společnost a její hodnoty. „Jejich liberalismus“ má kořeny ve vědomí, že společnost se smyslem pro řád věcí a hodnot, které ověřily věky, společnost se smyslem pro fair play by znamenala jejich rychlý a nemilosrdný konec.