Pod tímto titulkem uveřejnil prezident republiky Václav Klaus v sobotních Lidových novinách článek, v němž se vymezil jak vůči této ideologii, tak její praxi, a prohlásil se za nekomunistu, nikoli však za antikomunistu. Prezident komunismus definuje jednak jako ideologii založenou na marx-leninismu, jednak jako realizovaný politický a ekonomický systém charakterizovaný státním vlastnictvím.

Svůj vztah k takto vymezenému pojmu pak Václav Klaus popisuje těmito slovy: To, že nesdílím (a nikdy jsem nesdílel) komunistickou ideologii v její jakékoli variantě a že jsem byl vždy kritikem reálného komunistického systému, který jsem na vlastní kůži čtyři desetiletí zažíval, nenazývám antikomunismem. Toto slovo jsem si vždy nechával pro něco jiného. Nechával jsem si ho pro povrchní, negativistický pohled na svět, který sice velice silácky zastával některé evidentní nekomunistické postoje, ale ze kterého vůbec nevyplývalo, proč mu komunismus vadí a čím by měl být nahrazen. Mojí celoživotní zkušeností bylo i to, že slovně nejvíce antikomunističtí většinou nebývali ti lidé, kteří komunismem nejvíce trpěli, ale spíše ti, kteří nejvíce záviděli těm, kteří se u nás (nebo na Západě) měli lépe než oni. Byli mezi nimi i salonní diskutéři, kteří antikomunistická hesla sice nahlas vykřikovali, ale v podstatě svého myšlení byli komunismu velmi blízcí. Zastávali projekty sociálního inženýrství, chtěli vychovávat ostatní k obrazu svému, chtěli dostávat, aniž by něco ekvivalentního dávali, chtěli svobodu hlavně pro sebe, chtěli násilnou změnu poměrů či režimu u nás i jinde shora...

Nu, nepochybně existují a existovali i takoví antikomunisté, avšak moje celoživotní zkušenost zná i jiné. A proto je od hlavy státu poněkud podpásové, když jako veřejná osobnost definuje antikomunisty subjektivně - pouze podle své osobní zkušenosti - jako nemorální osoby, lišící se od komunistů v pohledu na společnost jen předřazeným znaménkem. Pak je až příliš snadné antikomunismus odsoudit.

Přistupme ale na definici Václava Klause. V takovém případě se prezident dostává do názorové blízkosti amerického levicového politika Henryho Wallace, který v roce 1946 - v odpověď na rýsující se Trumanovu doktrínu zadržování komunismu - prohlásil, že USA nemají právo intervenovat proti nemravnému komunismu, dokud nemravnost nevymýtí z vlastní společnosti (k dokreslení - dokud např. USA nevymýtí rasové předsudky, nemají právo kritizovat sovětské gulagy). Tímto způsobem Wallace položil mezi americké a sovětské činy mravní rovnítko, jako je dnes mezi činy komunistů a antikomunistů ve svém článku klade i Václav Klaus.

Země, která považuje za zkoušku své zahraniční politiky svoji mravní dokonalost, nedosáhne ani dokonalosti, ani bezpečnosti, řekl na Wallaceho adresu Henry Kissinger. A ve shodě s tímto příměrem pak prezident - pokud je jeho kritériem při potírání nemorální ideologie morálka odpůrců - nedocílí svým pasivním nekomunismem ani vyšší morálky, ani větší odolnosti české společnosti vůči zločinné komunistické ideologii.

Ztotožňuji se s Václavem Klausem eurorealistou, jen o chloupek jsem důvěřivější k ekologickému aktivismu, rozumím Klausovi jako nekompromisnímu obhájci tržní ekonomiky a parlamentní demokracie, rozumím dokonce i jeho zdrženlivosti ohledně aliančního bombardování Jugoslávie a amerického zásahu v Iráku, avšak Klausovi, autorovi sobotního článku v LN, prostě nerozumím.

Ačkoli v Česku existuje zákon proti zločinné komunistické ideologii, současný český prezident si definoval antikomunismus tak, aby mohl zůstat pasivním nekomunistou. Neulehčujme si spor s komunistickou ideologií a praxí lacinou rétorikou, zní podtitulek jeho článku. Kouzlem nechtěného se v prvé řadě vztahuje na autora samého.

Mrož

Se souhlasem převzato z Neviditelného psa, 29. 4. 2003.