Civilní
oběti afghánské ‘války proti terorismu’: odpověď
Vít
Klepárník
(Text je odpovědí na
v tomto čísle zveřejněnou reakci Jana Kubalčíka. Most pro lidská práva
zveřejňuje zkrácenou verzi této odpovědi. Její širší variantu, jež bude zaslána
oponentovi, je možné si vyžádat na adrese kleparni@fss.muni.cz).
Jsem rád, že materiál
"Civilní oběti afghánského ‘boje s terorismem’", napsaný pro Literární
noviny a poskytnutý Mostu pro lidská práva, vyvolal zpětnou vazbu.
Reakce Jana Kubalčíka dokladuje, že diskuse na toto téma má nezpochybnitelný
smysl. Vedle naší morální a materiální podpory je tím jediným, co můžeme jako
osoby s existenčním zázemím a bohatstvím poskytnout milionům ubohých a
strádajících lidí vzdálených tisíce kilometrů od hranic blahobytné Evropy.
V Afghánistánu jde o civilní oběti dlouhotrvajícího tragického konfliktu a
od října 2001 do ledna 2002 i oběti útoku vedeného nejvyspělejší zemí světa
(podepřeného materiální pomocí a politickou asistencí dalších "spojeneckých"
států - přesněji jejich politické reprezentace). Lidé v Afghánistánu si
zaslouží naši pozornost a zaslouží si i naši všestrannou podporu.
Konečným našim cílem jako občanů této země, obyvatel Evropy a globálního světa
však musí být dosažení stavu, v jehož rámci politická reprezentace
nejvyspělejších zemí světa nebude činit takové hrůzné akty jako naposled v
Afghánistánu, jež - jako obvykle - byly a jsou zákeřně "zdůvodněny".
A. Teze k civilním obětem
Janu Kubalčíkovi materiál
uveřejněný v Mostu pro lidská práva některými tezemi nevyjasnil, co
"chce autor vyjádřit". Než odpovím na konkrétní námitky (příp. dotazy),
podotýkám, že mé cíle - a tudíž i funkce uveřejněného materiálu - byly dopředu omezené
(tedy: vymezené). Byl psán pro týdeník, jehož formát nedovoluje zabývat se
tématem nijak důkladně (a již vůbec ne ve všech jeho aspektech). Obecně jsem
usiloval referovat o civilních obětech. Ani zde však nešlo o to podat
celkový výčet a vyčerpávající analýzu průběhu událostí, za nichž došlo k obětem
a ani toho, jak konkrétně k obětem došlo apod. Hlavní ("mainstreamová") média
otázky kolem civilních obětí upozadila a mystifikovala, politická reprezentace
a vojenští činitelé podávali nedostatečné, zkreslené a účelově matoucí
informace. Proto jsem se snažil poskytnout co nejpodrobnější informace o první
- a pokud jsem nyní opravdu dobře informován dnes již ne jediné skutečné
- analýze počtu afghánských civilních obětí, zprávě Marca A. Herolda z katedry
ekonomiky New Hampshire University v Durhamu. Prezentovat ji a zhodnotit
bylo mým prvním úkolem; upozorňoval jsem na její kvalitu, ale i na vnitřní
omezení, jež ji provází (viz "Limity tragického sčítání"; opakuji však:
nepředkládal jsem analýzu počtu obětí). Je nepochybné, že sbírat počty
z údajů tisku (sekundární sběr, nepřímé doklady) je obtížné posoudit a
obtížné kriticky zhodnotit. Sčítání patrně nemohlo být provedeno jinak;
přitom to však nijak nevylučuje a neznemožňuje takového postupu (otázka
spolehlivosti zdrojů, obtížné posouzení dvojitého sčítání apod.)
Podobně jako počty civilistů
zabitých v Kosovu a na území Srbska (1999), v Chartúmu a Afghánistánu
(1998), za války v Perském zálivu (1991) a během let 1991-2002 zemřelých
v Iráku hladem a nemocemi v důsledku embarga, lze předpokládat, že i
v případě Afghánistánu (2001-2) budou odlišné soupeřící údaje o počtech
zabitých civilistů zabitých za pár let konfliktní součástí příslušné
historické literatury. Nic to nemění na tom, že došlo k vysokému počtu
civilních obětí ani na tom, že američtí vojenští a političtí představitelé
doposud podávají zkreslené a tendenční informace: Generál Tommy R. Franks,
velitel vojenské operace v Afghánistánu, kampaň brání jako "nejpreciznější
(most accurate) válku, jež kdy byla v americké historii bojována". Ministr
obrany Donald H. Rumsfeld zastává vytrvale názor, že válka stála relativně malý
počet civilních obětí (viz Donnelly - Shadid, Boston Globe, February 17,
2002). Sociální realitu je třeba poměřovat právě v konfrontaci s těmito
tvrzeními.
Čtenáře snad mohl zmást úvod
a závěr mého materiálu a některé jiné jeho pasáže. Byly pojaty o poznání
šířeji než jeho ústřední část. V nich jsem reference o Heroldově zprávě stručně
zasadil do českého i světového kontextu pomýleného pohledu na afghánskou válku
(Petra Pitharta a Pavla Kohouta; nešlo tedy o ‘nevypjatější’ názory). Závěr
upozorňoval na význam mezinárodního práva při posuzování legality a legitimity
války v Afghánistánu. Tyto pasáže jsem napsal především proto, abych udržel
v rámci monotematického záměru přece jen jakýsi celkový pohled,
celistvou interpretaci (nic více ani méně).
Materiál přesto nemohl být
něčím, zač jej chce mít můj oponent. Stať probírá Heroldovu zprávu o civilních
obětech a nijak se nezabývá oponentovou ústřední otázkou "zda je americká
reakce nepřijatelná z principu" (k dalším věcem, viz závěr mé odpovědi). V
tomto smyslu se ohrazuji proti tezi: "pokud autor uvažoval tak jak jsem
uvedl pod písmenem a) - "americká reakce je nepřijatelná z principu" - pak
nechápu, proč stále dokola omílá ony civilní oběti." Referovat o civilních
obětech bylo mým prvním cílem. Chápu však, že Janu Kubalčíkovi tvrdícímu "jestliže
považuji americkou reakci za přijatelnou, pak je třeba uznat, že válka se vede
i v informační rovině", se afghánské civilních oběti (zmínky o nich)
zamlčené a zamlžené téměř všemi největšími a nejsledovanějšími světovými médii
(jsou to především média americká), mohou jevit jako obecně nežádoucí
v kterémkoli textu a informační nabídce.
(Odkazuji též na úlohu, jíž mají
plnit veřejná média - média veřejné služby).
B. Hodnocení akce
Blíže o tom, jak hodnotím
americkou ("spojeneckou") akci. V této věci se držím svých poznatků o situaci,
mravního přesvědčení a také dnešního platného mezinárodního práva (toto
právo nezpochybňuje státní suverenitu). Přitom ale nepomíjím ani dynamickou
(vývojovou, evoluční) složku práva, která - jak se již několik let ukazuje -
směřuje ke zvýšení senzitivity vzhledem k porušování lidských práv uvnitř
"národních států" a zvyšuje svou pozornost i ve vztahu k tzv.
transnacionálnímu terorismu (srv. vývoj legislativy na úrovni státu i
mezinárodního prostředí během druhé poloviny předchozího desetiletí).
V nejobecnější rovině se jedná o různé aspekty komplikovaného procesu
přibližování a stírání rozdílů mezi vnitrostátním a mezinárodním právem.
I v tomto případě je "afghánská operace" znovu
jako jiné intervence nelegitimní a zároveň nezákonnou akci, jež
vykazuje - jak jsem v předchozím materiálu zdůraznil - všechny znaky
"zločinů proti lidskosti". Ve shodě s Chartou OSN je pro mne prvým
principem její konstatování "My lidé Spojených národů jsme rozhodnuti chránit
následující generace před sužováním válkou ..." či "válka je jako mezinárodní
nástro nepřípustná". Vojenská kampaň rozsahu a charateru té afghánské je přímou
vodou na mlýn daleko hrozivějších akcí než jakých jsme byly svědky 11. září.
Navíc, "pokud by každý stát měl právo vést válku proti státům poskytujícím
útočiště teroristům, mezinárodní mír a bezpečnost budou krajně ohroženy" (Khan,
Ali: "Will the War on Afghanistan Real Any Benefits?," Jurist, Terrorism
Law and Policy, November 5, 2001, viz http://www.jurist.law.pitt.edu/terrorism
khan.htm). Odveta měla garantovat mezinárodní
bezpečnost, paradoxně však právě tuto položku podkopává (jako ostatně většina
válek).
Je třeba zdůraznit, že všechny vojenské
intervence různého typu, jichž jsme byli svědky během posledních patnácti
letech (také ale v celém období studené války), nemohou být považovány za
"spravedlivé", "oprávněné" či dokonce "humanitární" - navzdory tomu, že
politická reprezentace v případech těch posledních humanitárním jazykem či
slovníkem lidských práv hovoří. Afghánská lekce v tomto směru nepřinesla
žádnou změnu. Ve věci tzv. ‘spravedlivé války’ odkazuji na debatu, která
proběhla v periodiku The Nation a následně i na serveru Znet.
Dlouholetý poválečný kritik, moralista, známý autor - člověk těch nejvyšších a
opravdových zásad - právník Richard Falk v ní tvrdil, že "válka
v Afghánistánu proti apokalyptickému terorismu ji podle mého chápání
vymezena jako první skutečná spravedlivá válka po skončení druhé světové války"
(publikováno 29. října 2001). Později tyto své - bohužel mylné - závěry sám
dementoval a označil se za svědeného "jazykem George W. Bushe, Colina Powella a
dalších, kteří, zdálo se, v té době projevovali porozumění tomu, že šlo o
drasticky odlišný typ války vyžadující skutečné spolehnutí se na nevojenské
přístupy" (viz Falk, Richard A.: "Defining Just War," The Nation,
October 29, 2001 a "Is This Really a ‘Just War’," Exchange beetween Steve
Talbot - Howard Zinn - Peter Weiss - Michael W. Foley - Wade Hudson - Robert
Merrill - Michael Ratner and Jules Lobel - Stephen Green - Mansour Farhang -
Sean Donahue - Elizabeth Lara - Richard Falk (Reply), The Nation,
November 26, 2001, obě http://www.thenation.com/; aj. články).
I tato otázka by si zasložila
detailnějšího pojednání, než je toto.
Pokud jde o civilní oběti,
je to pouze jeden z faktorů, který zcela znemožňuje uznat afghánskou
válku vedenou USA za spravedlivou, legitimní a také právně legální. Už samotný
tento činitel vylučuje, že by šlo o "obrannou" či "spravedlivou" válku. Avšak
počet civilních obětí souvisí šířeji s povahou a způsobem vedení
války, který je jejich první a nejvýznamnější příčinou (nikoli
však jedinou) počtu obětí (americkým záměrům se věnuji v části C níže).
Obě varianty - jsem
dotazován, kterou sdílím (a: "americká reakce je nepřijatelná z principu";
b: americká reakce by byla přijatelná, kdyby ji neprovázelo takové množství
civilních obětí) nemají k sobě tak daleko, jak je naznačeno. Neprotiřečí a
nevylučují se - jak ve vztahu ke stanoveným mezinárodním principům, tak ve
vztahu k realitě situace. Americká operace je nepochybně "nepřijatelná"
(termín oponenta) nejen z hlediska civilních obětí, které způsobila, ale
především v samotném způsobu, jakým byla vedena. Toto konstatování
poukazuje na nepřesnost, formulační nedostatky a celkovou simplifikaci věci
variantami a) a b) nabízených k "volbě".
Jaké jsou "podstatné
důvody", kterou mě mají vést "k odsouzení akce"? (dotaz oponenta).
Odpověděl jsem, že jsou morální, situační i právní. Morálně i právně, avšak teoreticky
spíše než v praxi, existuje jakási výjimka - možnost zasáhnout. Je však
jako živá voda, jako vzácný pramen dostupný jen pro ctnostné lidi
sdílící nejvyšší zásady a nejvyšší odpovědnost za všech okolností. I
mezinárodní právo požaduje vysoká kritéria: "výkon sebeobrany podléhá řadě právních
podmínek a následné kontrole, zda byly podmínky v konkrétním
případě splněny. Ve skutečnosti nejde o prostou "sebeobranu", ale spíše o
obranu v mezích práva, tj. o "legitimní" obranu (Malenovský, Jiří: Mezinárodní
právo veřejné, Část obecná, Brno, MU a Doplněk, 1997, s. 196, kurzíva
Malenovský). Napsal jsem: "zmiňme znovu na závěr jen jednu z okolností,
za níž platné mezinárodní právo uvažuje o sebeobranné aktivitě jako
přípustné (...). Charta OSN ve svém Článku 51 (...) hovoří o tom, že akce má
být přiměřená povaze a rozsahu útoku " - a je tomu tak. Pro zjištění dalších
omezení spojených s právem na individuální a kolektivní sebeobranu
(uznaly je Rezoluce RB OSN No. 1368 i 1373 ze září a října 2001) postačuje
nahlédnutí do kterékoli učebnice mezinárodního práva (a dalších materiálů,
statí a skript) dostupných každému studentu právnických fakult i v této
zemi (např. autorů Potočného, Malenovského, Jílka či Mrázka aj.). Věnujme se těmto
omezením alespoň stručným výčtem (dle Malenovský, Jiří: Ibid., s. 196-9):
1. Povaha a cíle Američany vedených
akcí. Jakkoli se zdá, že vše je samozřejmé, opak je pravdou. Své tvrzení "podle
mého názoru byla americká reakce v principu přijatelná" by musel Jan
Kubalčík v řádném rozsahu dokladovat (platí to i pro všechny další
"položky", jež následují).
2. Akce musí být přiměřená povaze a rozsahu
útoku.
3. Musí mít defenzivní charakter (s
posouzením vlivu územních okolností).
4. Musí probíhat aktuálně v sebeobraně proti
ozbrojenému útoku.
5. Musí být prováděna okamžitě po ozbrojeném
útoku (v tomto smyslu může být však jaksi "omezena").
6. Musí být právem nikoli realizací domácí
politické "povinnosti" (politické elity před veřejným míněním v USA).
7. Musí trvat nebezpečí
útoků.
Situace a charakter americké
války na afghánském území vztažený ke každému z těchto měřítek, ukazuje na
to, že ani v jednom případě nebyly tato měřítka naplněny. Pro bližší
informace odkazuji na dva vlastní rozsáhlé analytické materiály, které by se
měly během následujících týdnů/měsíců objevit na internetu v rámci prvého
čísla nového kritického periodika sociálně-vědného zaměření.
Připojuji navíc k úvaze: V jaké míře
se odlišuje "teroristé", kteří nejsilnější světovou velmoc napadli
v jejím domácím prostředí a Američané, kteří v odpovědi na ně
bombardují (převážně z výšky deseti kilometrů - podíl pum shozených
z bombardérů B-52 a strategických bombardérů B-1 tvořil valnou většinu
všech shozenýh pum) rozsáhlé civilní oblasti, vzdálené tisíce kilometrů od
jejich domovů? První - v kontextu, kterému se zde bohužel nemohu nijak
věnovat - zaútočili na symboly americké zahraniční vojensko-politické
(Pentagon) a ekonomické (Twin Towers) moci a obětovali přitom (na místech i v
letadlech) kolem třech tisíc lidí (nejpřesnější nové údaje viz Daniel Smith,
Col. (Ret.), "US and Allied Casualties, September 11 and Operation Enduring
Freedom," Center for Defense and Information (CDI), February 25, 2002,
viz http://www.cdi.org/terrorism/operation.cfm). Druzí v údajné honbě za
původci (lépe: organizátory a iniciátory aktů, ale také jejich podporovatele)
svrhli nedemokratický režim porušující lidská práva. Ve válce, jejíž zcela
novou a odlišnou fázi rozpoutali, zabili (a také povraždili) tisíce bojovníků a
dalších obránců a s plným vědomím obětovali (zabili) několik tisíc
neválčících civilistů - dosti pravděpodobně ještě více než prví jmenovaní
(minule jsem důrazně naznačil, že rozhodně nehodlám užívat a rozvíjet
utilitaristický argument). Ve vážném omylu se stává ten, kdo zde mezi oběma
vytváří rozdíl, kdo vytváří rozdíl v úmyslech, rozdíl v cílech, rozdíl
v hodnotách aj.
Pokud nyní a zde
existuje nějaký rozdíl, je to rozdíl v možnostech: rozdíl možností
finančních, vojenských, technologických, technických, zpravodajských, lidských
(aj.), jež má nejbohatší světová velmoc, a rozdíl kterýchkoli myslitelných
možností, jež má ten nejbohatší světový zbohatlík podporovaný (a podporující)
vybrané složky jakéhosi (jakýchsi) států (jaksi navzdory veškeré tzv.
demokratické kontrole prvního jmenovaného aktéra).
C. Problém médií a "koalice"
Užil jsem termíny "koalice"
či "spojenci", jež jsem konfrontoval s fakticky hegemonním vedením
a provedením operace Američany. Oba výrazy postavené v uvozovkách
je opravdu v kontextu možné pochopit i ironicky, jak naznačuje oponent.
Není to však nutné; šel jsem jinou cestou: Uvozovky mají
naznačit, že uskupení států, které zformovaly Spojené státy (globální
"antiteroristická koalice") není tím, zač je obecně vydáváno. Toto konstatování
neplatí jen pro tvrzení mainstreamového tisku, ale přesvědčení a představy
výrazné většiny obyvatel euroamerického okruhu i pro tvrzení americké
administrativy. Za ‘pouty’, ‘pojítky’ mnoha zemí vůči USA nestálo často nic
jiného než momentální, krátkodobé a zájmy jako "dej a bude ti dáno" (např. M.
J. Jordan, The Christian Science Monitor, November 14, 2001). Skutečná
povaha zmíněné koalice států, to je věc na delší příspěvek. Musel by rozlišovat
polohy diplomatické (aktivity), politické (stanoviska), další podporu
(materiální, morální), přímou vojenskou účast a jiné faktory.
Pokud jde o termín
"mainstreamová" - upozorňuje na něj můj oponent - užívám jej v souladu
s tím, jak je reflektován a relevantně užíván v mediálních studiích.
Nejde však o žádnou floskuli, jakých jsme svědky v politologii,
eventuálně jiných sociálních vědách v případě "totalitarismu",
"extremismu", a - bohužel - i "demokracie" (aj.)
Můj příspěvek přesto nebyl
ani analýzou chování amerických médií po 11. září 2001. Ta by musela být
nepochybně zcela jiného formátu a kvality, rozsahu i zaměření. Moje poznámky o
tom, že (zvláště) americká média "selhávají" nepochybně mají svou relevanci.
Skutečný důkaz by však nemohl být podepřen nutně ničím menším než rozsáhlou a
všestrannou kvalitativní, kvantitativní a také komparativní analýzou mediální
produkce (televizní stanice, rozhlas, tištěná a elektronická média).
Poznámka autora: Toť vše k upřesnění
povahy předchozího materiálu a v omezeném rozsahu také vše z
argumentace v reakci na oponenta. Janu Kubalčíkovi děkuji za jeho
příspěvek do diskuse. Děkuji také redakci Mostu pro lidská práva nejen
za ochotu publikovat první příspěvek, ale i tuto odpověď.
Mostu za lidská práva a jeho čtenářům dlužím
omluvu za omyl (snad opravdu jen tento jediný). V předchozím publikovaném
materiálu jsem se jej dopustil ve chvíli, kdy jsem žurnalistku serveru Democracy
Now! Amy Goodman označil za novináře. Za chybu jsem odpovědný (omluva -
alespoň tímto způsobem - náleží i zmíněné novinářce).