Jako vzorný příklad ztráty důvěry (vůči rozumným voličům, kteří čas od času zvažují, komu dát svůj hlas) může posloužit Opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD. Ano, možná přispěla ke stabilizaci politického života v České republice, jak často tvrdí špičky obou jmenovaných stran, ale to je asi to jediné a krátkodobé. Naopak, za velmi nebezpečný považuji velmi "pravicový” postoj ODS na straně jedné a podporu velmi levicové politice sociální demokracie na straně druhé. Čemu už pak má obyčejný, řadový volič důvěřovat? Jak se zachová ta či ona strana v dalších volbách, když už se ani nedodržuje základní pravo-levé rozdělení politických stran - někdy sice schematické a zjednodušující, nicméně jasně a přehledně vymezující vztah toho či onoho politického subjektu k vlastnictví, daním, řízení státu, hodnotám...

Negativní důsledky "pravicové” tolerance levicové vlády možná nejsou vždycky tak zjevné. Uvedu jen některé - stát s poloprázdnými kapsami utrácí milióny na nesprávných místech (třeba v již několik let krachujících podnicích) a přitom tlačí na zvyšování daňové zátěže, bývalí významní zástupci KSČ a spojenci StB se dnes již zcela veřejně zabydlují ve významných funkcích, opět roste počet úředníků a labyrint byrokracie, trvá snaha mocných zavést pětiprocentní hranice dokonce i pro komunální volby, arogance a prokázané lži v ústech mnoha našich ministrů jsou téměř denním chlebem, o mafiánském kapitalismu v Čechách nejen že si cvrlikají vrabci na střechách, ale o hrozbě infiltrace státní správy komunistickými kádry už mluví i vrcholní představitelé EU. Stát stále sílí na nesprávných místech, jsou patrné snahy o stále větší kontrolu občana a jeho každodenní života státem. Co ty na to, slovutná ÓDéeSko, ještě se hlásíš ke konzervativní pravici? A při praktikování všech těch zhůvěřilostí sociálních demokratů mlčíš?

Je samozřejmé, že každé politické straně jde o získání co největší politické moci, aby mohla co nejefektivněji prosazovat své ideje. Jde však také o to, jakým způsobem. Rozhodně nejsem proti zdravým kompromisům, ty jsou běžné v každé koaliční vládě a patří k politickému umění, ale je potřeba znát míru, tedy politickou slušnost.